středa 28. září 2011

Malé milé vulkány 2011 I.

To, že každý rok v tuhle dobu opustíme Santiago a jedeme se podívat malým milým vulkánům na jihu Chile trochu do kráterů, by se už dalo nazvat tradicí. V roce 2009 jsme si jeli oddychnout na jih od nedýchatelných nadmořských výšek And okolo Santiaga, což mimochodem dvou až tří tisícovým vulkánům vyneslo jméno "malé milé". V roce 2010 jsme cestu zopakovali za velmi špatného počasí, které nám nedovolilo prozkoumat kráter ani jediný, a tak letos Hvězdopravec prohlásil, že si bereme tři týdny a jdeme na to systematicky. To znamená, že plán cesty má jediný klíč: předpověď počasí. Pojedeme prostě tam, kde bude zrovna hezky, a polezeme, co se dá.

Zatímco Hvězdopravec a Sylvain neměli mnoho problémů dostat ony tři týdny volna, já jsem postupně pochopila, že můžu žádat týdny tak maximálně dva a v polovině srpna mi došlo, že projde nakonec jenom jeden. Inu, co chcete od Chilanů, kteří mají dva až tři týdny dovolené ročně, v práci tráví většinu života a do hor chodí obvykle s plechovým barbecue grilovat vedle prašných cest. Díky Bernardu O'Higginsovi, který měl ten dobrý nápad vyhlásit nezávislost Chile v polovině září (v roce 1810), jsem ale tušila, že nějaké to volno se bude dát tajně ukrojit i na státní svátky, neb si mé nepřítomnosti nikdo nevšimne, a nakonec jsem stanovila odjezd na středu 14. září. Moje dovolená sice začínala až 20., ale po 14. jsem prostě už nechyběla. Z týdne po dovolené se mi podobným způsobem podařilo ukrojit pondělí a úterý, a dva týdny volna byly na světě. Uf, ještě, že nebydlíme v Argentině, kde měli tu hloupost vyhlásit nezávislost v květnu, což je měsíc, který odpovídá českému listopadu, tedy měsíci, kdy lyže ještě není do čeho otřít, ale notně vám již teče do bot a fučí do uší.

Ve středu 14. jsem se tedy ještě dopoledne došla ukázat do Lo Barnechey, a pak jsme až po strop naložili Pathfindera, hned poté, co jsme objeli blok, se zase vrátili pro Hvězdopravcovu peněženku, a už jsme si to frčeli na Antuco.

Antuco je malý milý vulkán, který v roce 2005 natropil největší ztrátu chilské armády od Pacifické války, když na něm chilská armáda prováděla cvičení ve sněhu. Údolí pod Antucem bylo zcela jistě populární coby rekreační oblast někdy v třicátých letech, ale pak na něj evidentně rekreanti zanevřeli a začali se poohlížet po jižnějších oblastech s jezery. Nebo tak si alespoň vysvětluju přítomnost opuštěných zchátralých rekreačních objektů kontrastující s naprostou absencí jakéhokoli nového typu ubytování. Po internetu jsem zarezervovala jediné fungující cabañas a několikrát jsem majiteli volala, že už jsme na cestě. Naposledy v půl jedenácté večer, kdy jsme konečně sjížděli z Panamerikany. Pan majitel řekl, že ať se nebojíme, že Gonzalo na nás počká, a tak jsme se nebáli a několikrát si ještě v údolí bez signálu spletli cestu, tradičně po chilsku "značenou". Před cabañas jsme tedy stanuli přesně o půlnoci a jasně jsme viděli, že jestliže Gonzalo není německý ovčák, tak na nás rozhodně nečeká. Německý ovčák na nás hleděl soucitnýma očima "já dobře vím, jaké to je spát venku a hladový" a postupně s námi prochodil celý areál s cílem najít někoho, kdo by nám laskavě pronajal zarezervovanou chatku. Po půl hodině klepání jsme to vzdali a rozhodli se sjet zpět níže do údolí, kde jsem zahlédla chatu s neónovým nápisem "hotel".

Přivítal nás opět štěkot psů, ale ten naštěstí také přiměl tlustou indiánku se stejně tlustou dcerou vyhlédnout z okna, co se to děje. Spatřivši Pathfiderova světla vyšly obě ženy ven a uvolily se ukázat nám "hotel", typickou starou horskou chatu andského klubu. Vevnitř to sice smrdělo značně zatuchlinou, peřiny na postelích ale byly čisté a vzhledem k pokročilé hodině a opuštěnosti údolí nebylo nad čím váhat. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se - hloupě, samozřejmě, a to i přes to, že vývěsní štít volal také "bar, restaurace". Indiánka matka, jejíž odér jasně prozrazoval, že piscem se u nich nešetří, zatímco vodou ano, se na mě podívala tak pobaveně, že jsem ji hned ujistila, že máme vařič, a že hotelová recepce se tedy v mžiku může změnit v kuchyň. Indiánka přikývla a zeptala se, zda se také budeme mýt, že v tom případě by nám zapálila karmu, ale ať se myjeme hned, že ji pak zase chce vypnout.

Ráno jsme si na plynovém kempovém vařiči uvařili snídani v hotelovém baru vedle prastaré mašiny na espreso a pokusili jsme se zaplatit nocleh v domku vedle "hotelu". Ačkoli jsme si rozhodně nepřivstali, vedle se evidentně vyspávala přemíra pisca a až po několikátém zaklepání vylezl na práh zavalitý mužík oblečený pouze v obrovských pruhovaných trenclích, vzal si peníze, na nic se neptal, a zase zalezl do postele. My jsme odjeli zdolávat Antuco, ale cca 300m pod vrcholem nás už málem odnesl vítr do Argentiny, a tak jsme se rozhodli, že kráter Antucu zatím necháme nenahlédnutý.

Vrátili jsme se na další noc do "hotelu", kde to zatím postavil do latě synek celé rodiny, jehož účes nenechal nikoho na pochybách: carabinero, který dostal opušťák na svátky. Zapálil nám karmu, a když jsme se nesměle zeptali, zda by nebylo v "restauraci baru" něco k snědku, profesionálně odpověděl, že "dnes ne".

Na carabinerovo doporučení jsme se tedy vydali do vsi Antuco, kde jsme zastavili u "restaurace", která byla, jak je v podobných oblastech zvykem, jídelna přilepená k obytnému domku. Hvězdopravec, který by už v té chvíli chroustal nejspíš i hřebíky, několikrát zavolal do kuchyně výhružné "ahoj!!!" a když už to vypadalo, že si pro ony nebožáky, kteří si dovolili napsat na dům "restaurace", dojde a vynese je v zubech, vylezl ze dveří sotva dvacetiletý mladík a zeptal se, co chceme. "Co máte k jídlu?", řekla jsem. "Hm.....máme chorrillanu (hranolky s mletým masem, vejcem a sýrem).....hamburger ...... nebo hranolky?" přemýšlivě probíral zásoby ve spíži mladík. Rozhodli jsme se pro hamburgery a usadili se ke stolu. "Mám vám pustit televizi nebo muziku?", zeptal se mladík a šel se činit do kuchyně.

Když jsme se vrátili do "hotelu" bylo docela brzy a nám se zachtělo ještě trochu posedět. V "hotelu" ale nebylo žádné topení, jen obrovský krb. Carabinero nám dovolil si v něm zatopit a Hvězdopravec měl tak příležitost rozdělat první z ohňů, které rozdělal během celé cesty. Oheň hřál, ale také notně čmoudil a to všude, kromě do míst k čmoudu určeným. Komín krbu evidentně nikdo již dlouhá léta nevymetl, naopak, možná ho dokonce někdo zazdil, aby jím nepršelo dovnitř. Otevřeli jsme všechna okna a usoudili jsme, že na zimu bude nejlepší ozbrojit se peřinami.

Ráno jsme vyrazili na jih, do údolí pod Lonquimay, kde na nás čekalo zdolání tohoto vulkánu, a následující den výstup na Sierra Nevadu. Sierra Nevada je bílý hřebínek vedle Lonquimaye, kam je třeba dojít dlouhatánskou cestou lesem. Cesta samozřejmě není nijak značená, takže bloudění začalo poměrně záhy. Nakonec se nám ale podařilo projít z lesa coigue a coligue do lesa araukárií a daleko - ale na dohled - před námi se konečně tyčil vysněný vrcholek. Šli jsme a šli, ale v půl páté pořád ještě zbývalo 400m a zdálo se tedy, že se na vrcholek nedostaneme. Kluky ale štvalo mimo jiné i to, že sjezd dolů po dlouhatánském výstupu nebude nic moc, protože kopec naším směrem klesá jen velmi, velmi pozvolna. Proto oba začali hloubat, zda by se do údolí k autu dalo sjet jinudy a samozřejmě neodolali volání plání nalevo od hřebenu, po němž jsme stoupali. "Jaká je šance, že to dopadne spaním v lese?", zeptala jsem se. "Půl procenta", řekl Sylvain. A jelo se.

Prvních dvacet minut sjezdu stálo za to. Pak jsme dojeli k opravdu příkrému srázu, ale dalo se to sešoupnout, když člověk dával skutečně pozor. A pak začaly trable. Stromy, a hlavně sráz. Hvězdopravec v něm udělal pár kotrmelců a hůlky mu spadly kamsi do neznáma. Ale nebyl by to Hvězdopravec, aby nebyl vždy připraven. V batohu měl naštěstí třicetimetrové lano, a tak zimprovizoval slaňování do neznáma za hůlkami. Sedáky jsme neměli, tak jsme taky zimprovizovali sedáky. Slanili jsme za hůlkami pod vodopád. Těsně nad hlavami nám kroužili kondoři, kteří v oné pustině nikdy neviděli jistě ani živáčka, pouze samé mrtváčky, takže se přilétli podívat na večeři zblízka a evidentně je udivovalo, že se večeře stále ještě hýbe. "Doufám, že už nás žádná podobná překvapení nečekají", řekl Hvězdopravec a jeli jsme dál. Překvapení ještě pár bylo, ale naštěstí jsme je stihli za světla a noc padla až když už jsme byli na dně údolí. Ovšem uprostřed lesa a naše GPS hlásila, že Pathfinder je od nás šest kilometrů. Vytáhli jsme z batohu čelovky - další věc, kterou máme vždy s sebou - a šli jsme dál. Prodírali jsme se lesem, kde bylo naštěstí dost sněhu na to, aby bambusy coligue zůstaly jakž takž zpacifikované pod sněhem a přes většinu z nespočetných potoků stékajících ze strání vedly sněhové můstky. Sněhový můstek přeci jen ale není tím nejsolidnějším na světě, takže jedním z nich projela Sylvainovi hůlka, čímž se mu vyhodilo jeho vyhazovací rameno. Naštěstí se ale zase nahodilo zpátky. Hvězdopravec si zase všimnul, že někde v onom dobrodružném sjezdu úplně rozštípnul jednu lyži, která ale naštěstí stále držela alespoň trochu pohromadě. Já jsem se dívala občas na nebe, které bylo nádherně jasné, a snažila si představovat, že putovat takhle neznámem pod Jižním křížem je to, o čem jsem vždycky snila jako malá nad knížkami o námořnících a dalších dobrodruzích. Místo hvězd nás ale navigovala GPS, kterou Hvězdopravec koupil po minulém zážitku v mlze, a která je podle mě jednou z nejlepších investic, kterou jsme kdy udělali. "Na druhém břehu řeky je cesta", říkal Hvězdopravec už nějakou tu dobu, během které jsme bojovali s potoky a coligue. Řeka uprostřed údolí byla ale pěkně široká, a tak jsme dlouho váhali. Asi po stém potoku a hodině cesty, kdy jsme ušli kvůli všem překážkám tak maximálně dva kilometry, jsme nakonec prostě sundali lyže, skočili do té řeky a přebrodili ji hlava nehlava ověřujíce empiricky, že boty na skialpy rozhodně nejsou vodotěsné. V botách to žbluňkalo, ale na druhé straně jsme nakonec přeci jen narazili na cestu a bylo vyhráno. V 22:30 jsme konečně mohli poplácat Pathfindera po kufru. Bylo osmnáctého večer, všichni Chilané popíjeli někde s rodinou a přáteli a Hildegarde, paní, u které jsme spali, byla ráda, že nás vidí živé a zdravé. Ne, že by nás jindy v roce někdy nějaký policista hledal, ale osmnáctého by snad ani nevyplnil papíry, že jsme se ztratili. Všichni jsme se shodli na tom, že neznámé cesty už zkoušet nebudeme.

Následující den jsme odpočívali u jurodivého podivína Emilia a chystali se na výstup na Llaimu. Hvězdopravec odepsal rozštípnuté lyže jako na vyhození, ale naštěstí s sebou měl ještě jeden pár skialpů. Blahořečila jsem si, že jsem ho nedonutila onen pár prodat. Vidíte, kumulant má přeci jen někdy pravdu.

Napočtvrté jsme se Llaimě konečně podívali do kráteru a už jsme si to šinuli dolů. Na úpatí hory jsme potkali dva francouzské horské vůdce, kteří nám hned začali klást spoustu otázek o tom, jaký jsme měli sníh, kolik metrů jsme museli jít s mačkami, kde jinde jsme všude byli atd. Protože vysokohorský vůdce je ve Francii profese a získání oprávnění je neskutečně náročné, většina vůdců se zná mezi sebou alespoň jménem a většina jich také vyrůstala někde v Alpách, kde jsme kdysi bydleli. Slovo tedy dá slovo a rychle najdete společné známé. Kluci se vyptávali, kde byli vůdci předtím a ten starší z nich, ctihodný šedesátník, řekl, že byli na Lonquimayi, a včera na Sieřře Nevadě, kterou pěkně došli až na vrchol, jedna báseň. "Ale dolů", řekl vůdce: "Dolů to byl děs. Nalevo v údolí jsme viděli, že to tudy někdo jel dolů, tak jsme si mysleli, že to byl někdo, kdo to zná...." Hvězdopravec a Sylvain trochu zrudli: "No děsný, kus jsme museli slaňovat, neměli jsme sedáky, taková pitomost vydat se takhle na blind, jak malí a přitom bychom měli být profesionálové! Nestačilo nám lano, tak jsme ho tam museli nechat! A bez sedáků jsme se spálili mezi půlkama!" "Ty stopy, to jsme byli my", prásknul nás nakonec Sylvain. "No tedy," řekl vůdce, když si vyslechl naši anabázi: "že jste udělali takovou pitomost, za to vás nechválím, ale že jste ji aspoň dělali na pitomosti vybavení, to chválit lze".

Od setkání na Llaimě jsme se s vůdci pak potkali znovu na Villarrice, kde jsme se společně dívali, jak tam v kráteru stříká láva, a následně jsme počítali, že se potkáme na Quetrupillánu. Quetrupillán je velmi málo navštěvovaný vršek, o kterém se jeden z horských vůdců, kterého jsme potkali před pár lety, vyjádřil slovy: "Lejno je to! Ten blbec Lena to popisuje v tom svém průvodci, pitomec, co ho to napadlo lézt do džungle na lyžích!" Protože nám ale bylo jinde řečeno, že vrcholek je pěkný, za zvědavých pohledů kupy dětí a jednoho prasete jsme navoskovali u Margot v Ruka Rayen lyže, a ráno už jsme si to drandili na výstup. A již na začátku jsme se nemohli ubránit srovnání se Sierra Nevadou. Les, coligue, cesta žádná, potoky v hlubokých stržích. Quetrupillán jsme postupně překřtili na Quel-trou-de-cul [ketrudku], slušně řečeno, "jaká to díra v pozadí", ale šli jsme a šli a okolo páté večerní jsme byli konečně nahoře a úplně sami. Výhled byl opravdu nádherný, i když celý den Lenovi za jeho nápad lézt na podobný kopec padala na hlavu jedna nadávka za druhou. Se setměním jsme byli vzorně u auta.

Cesta nás pak dál vedla na jih na vulkán Osorno. Jméno Osorno se postupně změnilo na Oserno, když se ukázalo, že celá sopka je pokrytá mokrým sněhem tak zmrzlým, že budeme muset skoro celý výstup realizovat s mačkami a že cesta dolů bude nápadně připomínat lyžování, jak si ho pamatuju ze svého dětství, a následně na Naserno. Naserno, protože pouhých 200m pod vrcholem přišel obrovský mrak, usadil se na nás a na vrcholku a nechtěl se hnout. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pro sestup za pomoci GPS, a když jsme byli dole, Naserno si pěkně mrak z vrcholku sundalo a vyplázlo na nás jazyk: "Já vám dám drbat mě takhle mačkama po hřbetě!". Myslím, že tohle byla moje největší frustrace dosud.

Od Naserna jsme se rozhodli popojet na sever pod Puyehue a vylézt na Casablancu, na niž jsme už vylezli letos v srpnu. Sníh od té doby notně roztál a byl tak špinavý, že si s ničím nezadal se sněhem, jak si ho pamatuju ze zimní Prahy. Nebylo to ovšem smogem, nýbrž stále ještě soptícím Cordonem de Caulle. Cestou na Casablancu nám došlo, že popel z vulkánu jde přímo na nás a že vytváří zajímavé světelné efekty. Cestou dolů se ukázalo, že také poměrně účině zabraňuje tomu, aby sníh klouzal, a tak jakmile přestal být kopec prudký, museli jsme na lyžích šlapat dolů. Lyžování na vulkánech je někdy opravdu překvapující.

Následující den bylo ošklivě, a tak jsme ho proleželi v termálech. Večer mě kluci odvezli na letiště do Temuca, kde jsme si dali to nejhnusnější pisco sour na světě v letištní hale nápadně připomínající nádraží v jakémkoli českém maloměstě. Když kluci odjeli, seděla jsem ještě chvíli v čekárně na sledovala, jak lidé běhají s letenkami na kontrolu zavazadel ještě deset minut před odletem, jen houknou na letušku na přepážce"už je tu?", pak protetí rychle scannerem a šinou si to po letištní ploše k letadlu. Opravdu nádraží, řekla jsem si. Halu vytápěla kamna na dřevo, jejichž komínek vykukoval hned vedle letištní věže. Totální nádraží, pomyslela jsem si, a vykročila jsem směle do deště k letadlu, nedbajíc, že mi tečou louže do bot. Třeba to pomůže proti neznámým parazitům - tentokrát to tipuju na šatní vši -, kteří do nás opět někde nalezli, pomyslela jsem si, drbajíc se s elegancí horského vlka.

V Santiagu na mě čekalo léto a tři dny práce. Tím posledním je pátek, kdy zase naskočím do letadla a hurá zpět za Hvězdopravcem a Sylvainem na jih. Malé milé vulkány totiž ještě nekončí. V plánu je repete Antuca a "hotelu", a pak zasloužená MI Lodge a snad i Nevados de Chillán. Tak držte palce!

P.S. Fotky jsou zde.

3 komentáře:

  1. aj som sa trochu zasmial, ale len trochu. človek si skrátka musí problémy vytvoriť - ak objektívne neexistujú...:-)
    veľa šťastia pri návšteve zvyšných "zadkov".

    OdpovědětVymazat
  2. Z pohledu matky na mateřské zní vaše dobrodružné patálie jako rajská hudba:-) Už se nemůžu dočkat, až nám dítka trochu povyrostou a budem bloudit v temných severských lesích, na sněžnicích zdolávat nekonečné grónské pustiny, koupat se v islandských termálních pramenech, plavit se nehostinným severním ledovým oceánem a putovat po českých hradech a zámcích...:-) Bohužel zkušenost mi říká, že při první rajské patálii budu klít jako lázeňská veverka a dušovat se, že příští dovolená bude zájezd na Costa Brava s plnou penzí...
    Doufám, že k vám příroda bude milostivá při dalších výstupech (i když si to zřejmě přečteš až po návratu...);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ele, presne tak! Diky za prani stesti, pralo nam!

    Zito, at se brzy vypravite, a dusovanik tomu patri! Taky diky za prani, priroda nas pri zbyvajicich vystupech pekne profoukla, ale po dvou tydnech treninku nemel nejaky ten osmdesati kilometrovy vetricek sanci nas odradit!

    OdpovědětVymazat