Či či či - le le le

V tomto příspěvku bych především chtěla radostně oslavit fakt, že jsme se zřejmě konečně zbavili blech-čmelíků-svrabu-štěnic či co to vlastně bylo. Hvězdopravec nakonec tvrdil, že to určitě byli malí pavouci. Jak náhle přišli, tak zase zmizeli, zřejmě vlivem onoho spreje. Třikrát hurá.

V Chile nám jinak dále pokračuje mistrovství světa. Ve středu po zápase se všichni sice na oko vrátili do práce, ale opravdu jen na oko. Školáci na oko usedli zase do školních škamen, ale Victoriin syn to pěkně popsal slovy: "Ale všichni jsou tak spokojení, že se stejně neučíme." Několika otázkami různým maminkám jsem konečně zjistila, jak že je to s hodinami ve škole během zápasu: odpadají. Však já jsem si to říkala, že Chilané nemůžou zůstat daleko za Mexičany a Argentinci. Zrušeny byly také všechny hodiny s mými studenty, zřejmě v rámci všichni jsme tak spokojení. Všichni jsou tak spokojení, že se nikomu nechce moc pracovat. Jak by také ano, když už v půl osmé ráno, když zápas začínal, lidé zapálili svá barbecue, aby s přáteli během zápasu dělali klasické chilské asado? Kdo by pak šel asi pracovat, že ano? Ve čtvrtek nám laxně dorazila na skupinu jen jedna maminka, zato toulavý pes, který se pořád ochomýtá okolo klubovny, kde setkání máme, byl navlečený do ušmudlaného oblečku z chilské vlajky. Maminka, sedmnáctiletá Caro, řekla, že se moc nevyspala, protože její tatínek v den zápasu začal v sedm ráno v obýváku troubit na vuvuzelu.

V pátek jsem šla do školy, a to i přes to, že jsem na onen pátek spala jen dvě hodiny a že pršelo. Co se týče onoho spaní, chyba byla ta, že jsem šla do kina s kamarády z Hvězdárny. Šli jsme na Imaginárium doktora Parnasse a po něm jsme pocítili potřebu jít na pivo. Místo jednoho piva jsme si dali dvě, a to už mě mělo varovat, že zachraň se, kdo můžeš. Pak mě všichni doprovodili domů, protože bydlím kousek od hospody, a rozhodli jsme se dát si ještě Pilsner Urquell na dobrou noc. A bylo to.

Přesto jsem v pátek ráno vstala a déšť nedéšť jsem šla do školy. Po Bellavistě tekla řeka a lidé přecházeli obrovskou křižovatku mezi Bellavistou a Eliodoro Yanez napříč, aby se řece vyhnuli. Těm, kdo si myslí, že přeháním, když říkám řeka, doporučuju tohle video:



U metra se mi rozlepily boty. Krucinál, řekla jsem si, ale přece jsem jela. Po čtvrté od zemětřesení zdraženým metrem, které stojí už skoro 20 korun jedna cesta. A to si představte, že tu neexistují měsíční ani roční jízdenky! Victoria mi řekla, že za Bacheletové by se tohle nikdy nestalo. Dost jí věřím. "Nenávidím tohodle prezidenta," řekla naše paní uklízečka. Milý Piñera strávil první zápas v tzv. campamento, stanové osadě pro lidi bez přístřeší (rozuměj též pro spoustu lidí, kteří při zemětřesení přišli o dům). Do campamentos vzniklých po zemětřesení nechal instalovat obří obrazovky, aby se ti chudáci mrznoucí ve stanech mohli podívat, jak Chile vyhrává, a sám přespal ve vojenském stanu, aby se po ránu mohl s chudáky bez přístřeší koukat. Celé to pěkně natočila Chilevision, televize našeho chilského Berlusconiho, a neustále opakuje na obrazovkách ve zdraženém metru, jak pan prezident v červené bundě jásá, když dalo Chile gól. Naštěstí se zdá, že spousta lidí nad tím spíš ublinkává než že by si říkala, jaký je to prezident lidumil.

Dojela jsem na univerzitu, kde byli pouze tři asi z patnácti kolegů. Byla jsem tak ospalá, že se mi málem ráno nepodařilo dát čočky do očí, ale byla jsem si jistá, že nás je opravdu málo: "Co se děje?", zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpověděl, protože to všichni brali asi jako řečnickou otázku. "Je nás tu fakt málo.", řekla jsem tedy znovu. "Víte někdo, proč?" "Ahhhh", řekl Edgar: "To že prší! S deštěm je všechno tak nějak pomalejší." Medio lento, napůl pomalé, řekl doslova. Tenhle chilský výraz mám moc ráda.

Samozřejmě nepřišel žádný pacient. Když prší a je mistrovství, že ano. Ale alespoň jsem toho využila a skočila si do obchodu na Alamedě koupit gumovky. Jistě uznáte, že nic jiného tu dešti neodolá. Jen ještě nějaký ten gumový obleček by se hodil, kvůli stříkající vodě od aut, která vás krok co krok vystavuje niagarskému vodopádu. Gumovky jsem sice chtěla s jiným vzorem, než nakonec mám, ale prodavači se chtělo pracovat jen tak trochu napůl, takže mi tvrdil, že všechno, všecičko prohledal, ale žádné jiné gumovky nenašel, než ty s třešničkami. S třešničkami jsem ale měla za úkol koupit Amelii, takže jsem se nakonec prohrabala regály k jiným, v mém čísle, s takovým tím klasickým kostičkovaným vzorem, či řekněme spíše s kosočtverci, jaké mají na elegantním svetříku elegantní manželky milionářů s perfektním účesem. Takový klasický vzorek mi přišel na gumovkách ještě lepší než třešničky, a tak mám teď záruku, že budu elegantní i za lijáku. Hurá.

Tenhle týden jsem se rozhodla pořádně naplánovat. Po středeční zkušenosti mi bylo jasné, že člověk hlavně musí brát v potaz, že hraje Chile a dát si pozor, kam alespoň v den zápasu jde. Například můj kurz španělštiny na druhém konci Plaza de Italia než na tom, co zasahuje do Bellavisty, v době zápasu, no tak to je úplná pitomost. I kdyby se mi podařilo dojít tam, stejně se nedostanu zpět. Takže přesunout. Naopak, v čas dnešního zápasu v druhém poločase jsem měla volno, a tak jsem šla do posilovny. Přesně jak jsem předpokládala: ani noha a v televizi fotbal, a tak jsem mohla celý druhý poločas s fotbalisty odběhat. A stejně tak takticky perfektně jsem to udělala s objednávkou plynových bomb. Zima je tu teď tak strašná, že ráno je někdy i na nule, a topím tedy co můžu. Zůstat bez plynu by byla hrůza. Jenže, jak jsem vám říkala, objednané lahve přivážejí mužíci na den přesně, což znamená, že musíte být celý den doma a na mužíka čekat. Ale copak je možní, že by přivezli plyn během zápasu? Pfffff, řekla jsem si a v klidu plyn objednala, i když jsem věděla, že doma budu jen přes poledne po zápase. A dobře jsem udělala. Po skončení zápasu teprve rozvoz začal. Mužík přivalil bombu a na pozdrav Dobrý den-jak se máte-dobrý den, moc dobře a vy- řekl místo běžného velmi dobře velmi dobře, jsem strašně spokojený, což znamenalo, že zahajujeme konverzaci o fotbale. Všechno jsme to prodiskutovali, a pak se mě mužík zeptal, odkud je můj drahý, že prý tu mužík minule byl a drahý neměl peníze a musel pro ně běžet...čili jsem pochopila, že se jedná o chlapíka, co minule vymontoval plnou lahev z topení a nechtěl ji Hvězdopravci vrátit tvrdě, že byla prázdná. No jo! "Je Francouz." řekla jsem a dodala: "Hrajou strašně, Francouzi." To má mužík za to, že nám tu lahev nakonec vrátil a že na Hvězdopravce čekal, řekla jsem si.

Celý den pokračovalo veselí. Vlajky vlály všude, lidé se vykláděli z oken domů, aut i autobusů zuřivě mávajíce různými artefakty v národních barvách, na ulici se skoro nedalo chodit bez špuntů v uších pro samé troubení a mladí se radostí objímali. Dokonce i lidé, kteří na první pohled nejsou typickými fotbalovými fanoušky, se zdáli být spokojení. Nad řáděním skupinky mladých školáků jsem zaznamela úsměv jedné staré šourající se paní. Spokojený a trochu hrdý. Na čepici měla na ta paní nášivku se znakem chilského fotbalového týmu. V metru jsem slyšela maminku, jak vysvětluje dvouletému synkovi, že lidi se tak radují, protože vyhrálo Chile a že všichni kolem jsou Chilané a on že je také malý Chilan. Jak řekl jeden můj kolega pracující na psychiatrii, vy v Evropě, vy fandíte tak organizovaně, to je nuda.

Tak jim držme palce. V pátek musíme alespoň remízovat se Španělskem. Zápas tu začíná od 14:30, to znamená, že budeme mít pěkně dlouhý víkend. A v pátek v noci se mi také vrací domů Hvězdopravec. Sláva!

Svrab, mor a neštovice

Jak vážený čtenář už asi pochopil, jsem lítým bojovníkem s předsudky. Ale něco vám řeknu. Nejneužitečnější doktoři na světě jsou kožaři. Aby se člověk stal kožařem, stačí mu, aby se naučil psát nikoli cortikojdy či kortykojdy, ale jen a jedině správně kortikoidy.

Moje setkání s kožním proběhlo tento týden, jak jinak, kvůli blechám či čmelíkům od Juana Racka z Punta de Choros. Žralo nás to čím dál tím víc. Hvězdopravec odjel v sobotu ráno pryč a já jsem vystříkala celý byt sprejem proti roztočům. V pondělí se mi ale udělalo na ruce cosi, co se mi moc nelíbilo, a tak jsem se rozhodla nedbat zkušeností s českými a francouzskými kožaři, kteří různým pravopisem slova kortikoidy již léta nic nenadělali s mým atopickým exémem, a vydat se na Kliniku Santa María.

Zaplatila jsem konzultaci a usadila se v čekárně, kde běžel v televizi, no hádejte co, fotbal. Měla jsem ještě čas zajít se kouknout na vedlejší gynekologii, zda tam je taky v čekárně v televizi fotbal (byl) a už mě volali do ordinace číslo 4.

"Vypadáte unaveně!!", složil mi poklonu odpočatě vypadající mladý doktor, ještě než se zeptal, jak se jmenuju: "Jste unavená?"
Jo jo, to není únava, to je stáří, pomyslela jsem si.

Doktor se mě vyptal na všechno možné včetně mojí cesty do Chile a následně se zeptal, co mě trápí. Vyložila jsem mu to do posledního detailu a už si na mě svítil.
"Hm, vy máte takovou světlou pleť. Lehko vám zarudne, co?", začal mudrovat: "Mažete se denně slunečním krémem?"
"Ne," řekla jsem.
"Hm, tak to vám hrozí rakovina.", řekl doktor. Ještě nějaké dobré zprávy, pane?, pomyslela jsem si. To vám fakt, že mám nějakého parazita nestačí?

Doktor vytáhl lupu a zahleděl se na moje ruce. Hledá svrab, pochopila jsem.
"Ne, neříkejte mi, že je to svrab!", zaprosila jsem.
"Jo jo, už je to tak," liboval si doktor: "Tuhle skvrnu bych mohl vyfotit a dát hned do učebnice. Nádherný příklad. Učím na univerzitě, jsem specialista na svrab."
No, sláva, alespoň to nejsou postelové štěnice, těch se prý člověk zbavuje horko těžko, pomyslela jsem si. Budeme se mazat, vypereme, a bude pokoj.

"Tak já vás pošlu do laboratoře na test.", řekl doktor. Trochu jsem nechápala, proč mě žene na test, když mě právě nazval Gisele Bundchenovou učebnice o svrabu, ale řekla jsem si, že za test nic nedám. Jen jsem se zeptala, zda nevadí, když mám svrab, že pracuju s novorozenci? Se starými lidmi? Ne, řekl doktor, to je OK. Jen se s nimi moc neobjímejte. A manžela nepouštějte domů, dokud se nenatře.

Vydala jsem se do laboratoře, která byla asi půl hodiny cesty od kliniky. Začala jsem se tam shánět po asistentce, kterou mi doktor doporučil. Ukázalo se, že je to obrovitánská jak dlouhá tak široká indiánka, která se se mnou hned dala do hovoru nazývajíc mě "mi amor" (lásko!). Nakonec vyndala cosi, co vypadalo jako háky doktora Kleina, kterými se vám vrtá v ústech, a řekla, že to bude trochu bolet. Následně mě chvatem zápasníka sumo znehybnila a začala mi hákem seškrabovat štípance na rukou, na krku a na břiše. Bolelo to asi tak, ja to může bolet, když vám někdo zubařským hákem snaží vydloubnout kus tkáně na vzorek. "Tak, drahoušku!", řekla asistentka nakonec: "Počkej patnáct minuteček a uvidíme."

Test byl negativní. Žádný svrabový roztoč.

Vrátila jsem se domů a byla zvědavá, co na to řekně specialista na svrab, až mu test ukážu. Jediné, co mě těšilo, bylo, že po víkendovém vystříkání bytu sprejem štípání ustalo.

Druhý den jsem došla na kliniku.
"Aha, tak to je dobrá zpráva, ne?", řekl specialista na svrab, aniž by mi vysvětlil, jak je tedy možné, že den před tím jsem byla učebnicový příklad svrabu.
"No, ale co to tedy je?", řekla jsem.
"No, to bude alergie.", pravil doktor.
"A jak to, že to mám já i manžel?", namítla jsem.
"No, to je právě ta záhada", nedal se doktor a jal se smolit slovo "kortikoidy".
"Nenapíšu vám silnou dávku," řekl: "Tak se nebojte, že po ní ztloustnete." Ha, milý doktůrku, pomyslela jsem si, jako analytik vím, že když pacient říká Rozhodně mě nenapadlo, že... , že ho to nejspíš tak trochu napadlo. "Jen dejte pozor," pravil, když mi předával recept: "aby vám nedali tabletky jen 5mg, předepsal jsem vám tabletky 20mg a raději si berte dvě." Slabá dávka, pane lékaři?

Sbalila jsem recept a poděkovala. Ani mě nenapadne léky brát, jít na kontrolu, nic takového, ale poděkovat se sluší. Když jsem byla ve dveřích, doktor za mnou zavolal: "Taky by to mohly být blechy nebo štěnice. Tak doma hlavně pořádně vytřete."

Jo, vytřít, vytřít, pomyslela jsem si.

Tak doufám, že sprej zabral, a že máme pokoj jak od Honzy Racka, tak od pana kožního. Držte mi palce!

1-0

Chilané se na první zápas s Hondurasem těšili jako na Ježíška. Už jsem vám říkala, že všichni už dopředu koumali, jak by to zařídili, aby se na zápas mohli dívat, protože zápas začíná v 7:30 ráno. V reklamě to využil telefonní operátor Entel. Na gauči tam sleduje tatínek zápas, když tu přijde maminka s dcerou (jak jinak, copak by bylo možné, aby na něco podobného přistoupil synek?) a řekne tatínkovi, že má odvést dceru do školy. "Pro vás pro všechny, kdo přijdete o první poločas!", praví Entel doporučující mobilně komunikovat s přáteli, aby si tatínkovi neutekla ani minutka. Banco de Chile zase vyhlásila soutěž, v níž se podle mnou neidentifikovatelných pravidel fanouškům snižuje úrokové procento půjčky. Pochopila jsem jen to, že čím více gólů Chile dá, tím méně úroků bude fanoušek platit, a pokud Chile vyhraje šampionát, fanoušek nebude platit nic. Nezbývá než říct, že s podobnou komerční strategií Banco de Chile dává jasně najevo, že ve vítězství národního týmu rozhodně nevěří. Není se moc čemu divit. Komentátoři TVN, která v Chile přenosy přenáší, si mnou ruce, že Chile naposledy vyhrálo zápas na mistrovství světě 17.6., což je skoro jako 16.6., kdy Chile hrálo proti Hondurasu na tomhle mistrovství. Víte, proti komu tedy naposledy vyhráli? Proti Jugoslávii. Což napovídá, že to nebylo zrovna včera.

V předvečer zápasu se všude na křižovatkách vyrojili prodavači vlajek, čepic v národních barvách a vuvuzel, které si Chilani velmi oblíbili. Na téma vuvuzely vám musím říct, že jsem poněkud nevěřícně zírala na články v českých novinách, které kritiku vuvuzel vyvracely slovy na vuvuzely troubí nejen afričtí fanoušci, a kontext dával tušit, že český fanda zřejmě obviňuje z hluku Afričany a český novinář má potřebu Afričany hájit, že to nejen oni! Byla jsem překvapená, protože mě vůbec nenapadlo vinit z vuvuzel Afričany a Chilany to nenapadlo též. Přitom Chilanům je zvuk vuvuzel také protivný, hlavně proto, že není slyšet řev fanoušků. Fakt, že to dělá hluk, jim je ukradený, protože Chilané jsou vůči hluku dost imunní. Pak jsem našla tenhle komentář a bylo mi jasné, co se asi v Čechách děje. Klasický xenofob a rasista, který se ohání slovy "Romy nesnáším, ale černoši mi třeba vůbec nevadí, takže rasista nejsem", se nezapře, jakmile mu něco naruší jeho zavedený pořádeček. Je mi z toho smutno, hlavně proto, že HN klidně nechají něco podobného na svých stránkách. Článek jsem nebyla schopná dočíst, ale je to učebnicový příklad toho, jak lze být xenofobní, aniž bych přímo explicitně říkal, že jsem druhému nadřazený. Autorovi evidentně vlastní xenofobie vůbec nedochází, zkrátka si myslí, že takhle se vyjadřovat a takhle přemýšlet je úplně OK a normální.

Ale vraťme se zpět k fotbalu. Chilané se tedy v úterý večer vyzbrojili vuvuzelami a čepicemi. Mudrovali jsme nad tím, co se bude dít, jak jinak, v hospodě u piva u příležitosti Johnových narozenin. Zdalipak půjdou asi děti do školy? ptali jsme se. V Argentině je volno, když je zápas, říkal Alvarito. V Mexiku také, dodala Mexičanka Karla. Tak uvidíme, řekli jsme si a připili jsme si, zatímco v televizi běželo opakování všech zápasů z uplynulého dne.

Ráno jsem vstala brzy, protože jsem musela být v 9:30 na univerzitě, kde jsme se měly sejít se třemi spolužačkami a přemýšlet nad Lacanem. I tak bych ale byla vstala brzy, protože vuvuzely troubily budíček už od šesté ráno. Ptala jsem se svých kolegyň Teresy, Pamely a Nydii, zda je dobrý nápad do školy jet, protože zápas končí v 9:15, tedy v době, kdy zrovna budeme na cestě. Všechny tři ale přijet chtěly.

Když jsem vstávala, akorát se otřásl dům. Aha, jedna nula, řekla jsem si a šla jsem do sprchy. Když jsem si připravovala ranní kávu, vyhlédla jsem ven z okna. Nikde ani živáčka, jen jedna paní spěchající kamsi zabalená ve fotbalistické šále, dávajíc tím tak najevo, že byť nemůže národní tým podporovat u obrazovky, rozhodně to neznamená, že by jí byl lhostejný.

Vyšla jsem ven. Celý dům bzučel jako včelí úl a ulice byly vymetené, ačkoli v tuhle dobu je normálně ta nejhorší zácpa. Na rohu našeho domu je kiosek, který nebyl zavřený dokonce ani den po zemětřesení. Dnes ale byl a jako důvod na něm místo cedule byla výmluvně pověšená chilská vlajka. U metra jsem přeci jen narazila na pár živých bytostí. A na carabineros, policisty v neprůstřelných vestách a helmách vypadajících jako igráčci, čekající na to, co se začne dít po zápase.

U vstupu do metra stál tým uklízeček a hlídačů. Na stole před nimi byla miniaturní obrazovka a anténa, na kterou chytali signál. Vyfotila jsem je, když tu ke mně přišel jeden z hlídačů, který nesledoval fotbal, a zeptal se mě, zda mám povolení fotografovat v metru. Jsem přeci jen také narozená v diktatuře, takže jsem hned věděla, která bije. A jó, za komunistů se přece taky nesmělo fotit na nádraží, aby náhodou nějaký imperialistický zloduch nezískal informaci, kterak narušit bezchybné fungování českých drah. Ukázala jsem hlídači fotku a ten mě nutil ji smazat. Ještě to prodám bolivijským špionům a co potom?! Uvidí, jak se Chilani koukají na zápas a dojde jim, že v době fotbalového zápasu klidně můžou na Chilany zaútočit, protože organizace země je v té chvíli úplně paralyzovaná! Předstírala jsem, že fotku neumím smazat, ale už už to vypadalo, že mi hlídač foťák rozbije o špinavou podlahu, takže jsem se na něj nakonec pohrdlivě podívala z výše svých 160cm, fotku jsem smazala a utíkala jsem na univerzitu.

V metru, kam se normálně v tuhle dobu nenarvete, pokud nemáte opravdu ostré lokty (uvědomte si, že tohle říká někdo, kdo žil léta v Praze a má už nějakou tu zkušenost), jsem si v klidu sedla na sedadlo a usmála jsem se na dvě ženy sedící naproti. Kdyby to bylo na mě, fotbal by se mohl hrát každý den. O kousek dál seděl chlapík s uchem přilepeným k rádiu. Naštěstí tu funguje i v metru.

Cestou z metra jsme oběhla uklízečku ledabyle zametající koštětem, které držela v jedné ruce. V druhé měla rádio. Když jsem vyběhla na povrch, akorát se ozvalo intenzivní troubení. A, konec, řekla jsem si. Chvíli jsem posečkala, co se bude dít, ale nedělo se nic zvláštního. Přes pár ojedinělých a osamělých skupinek slavících studentů jsem došla na univerzitu, kde bylo také vymeteno. Ve všech učebnách promítal videoprojektor na tabuli před prázdným auditoriem slavící fotbalisty jako v nějakém surrealistickém filmu. V učebně, kde jsme se měly sejít s Teresou, Pamelou a Nydiou, nebyla ani noha. Chtěla jsem toho využít a jít kopírovat, ale kopírka byla zavřená. Kopírovací mužík seděl u fotbalu v kantýně.

Holky se přiloudaly až po zápase, evidentně skočily do metra při závěrečném hvizdu. Nydia se mi smála, když jsem jí řekla, že jsem pochopila, že když řekly, že se sejdeme, i když je zápas, tak to znamená, že se sejdeme v dohodnutý čas, ačkoli to znamená, že nemůžeme zápas dokoukat. Inu, to je kulturní nedorozumění. Ale sláva, Chile dohrálo a vyhrálo, tak může přijít ke slovu Lacan.

Ve dvanáct jsem měla být na klinice kvůli nové pacientce. V prázdné čekárně si administrativní personál samozřejmě nainstaloval televizi a právě si mnul ruce nad vítězstvím Švýcarska nad Španělskem. Dobrá zpráva pro Chilany, řekla jsem, a pustila se do čtvrthodinové slušnostní konverzace o fotbale, než jsem se odvážila vyžádat si pacientčinu složku.

Pacientka nedorazila. "No jo, zápas a ještě je tak hnusně, dneska nepřijde nikdo.", mávla rukou sekretářka a já jsem vyrazila na autobus domů s nadějí, že cestou přes centrum uvidím nějaké ty slavící davy.

Blížila jsem se k Plaza de Italia a všude to vypadalo jako krajina po bitvě. Tu a tam nějaký ten fanoušek zabalený do vlajky, v jedné ruce vuvuzelu, v druhé pivo, ale žádný velký řev. Když jsem dorazila na Plaza de Italia, pochopila jsem, že je skutečně po bitvě. Všude to smrdělo slzným plynem a carabineros v neprůstřelných vestách už jen dohlíželi na to, aby metaři odklidili konfety a tu a tam nějakou tu povalující se lahev. Lidé v autobuse včetně mě začali všichni z plynu slzet a kýchat. Doufám, že nás tohle nečeká jako malý bonus ke smogu po každém zápase, pomyslela jsem si.

A to je všechno. V Santiagu je líné a klidné odpoledne. Pracovat se už dneska asi moc nebude, tak sedím zalezlá u kamen a píšu. Vážně, jak vám říkám, fotbal by mohl být častěji...

Mundial

Začalo nám mistrovství světa a Hvězdopravec odjel na Dalekohled. Ani na Dalekohledu se ale nemusí bát, že by se na fotbal nemohl dívat. Již několik týdnů před mistrovstvím se chilští zaměstnanci začali domáhat možnosti se na zápasy dívat i v pracovní době. Vedení Hvězdárny nakonec rozhodlo, že každý pracovník má právo se dívat na zápasy svojí země i v pracovní době v případě, že to neohrozí chod pozorování. Všichni se bili v prsa, že zvládnou zápas i pozorování, ale nejsem si jistá, jestli si během mistrovství světa všimnou nějaké té hledané planety či čeho, protože si myslím, že by si i létajícího talíře mimozemšťanů všimli jedině, kdyby přistál přímo před obrazovkou a zakryl jim výhled.

Zároveň se ale nedá nic dělat. Chile se těší na šampionát, kterého se účastní po tak dlouhé době, tak, že poměrně slušný prodej zaznamenala i kniha s fotografiemi "Jak jsme se kvalifikovali na šampionát". Naše adolescentní maminky navlékly novorozeňata do stylových imitací fotbalového dresu. Skoro všechny mají kluky, jak jsem vám psala, nepochybně proto, že se naše schůzky konají ve sportovním klubu, a to se teď hodí. Imitace dresů se prodávají všude, dokonce i v obchodě Lider, kam chodím nakupovat. Co na tom, že tam věčně není prášek do myčky, že každou chvíli nemají kvasnice, co na tom, že se jejich sortiment jinak limituje na základní potraviny. Už měsíc vás u vstupu do mrňavého obchodu s potravinami čeká kupa fotbalových míčů v národních barvách hned vedle hrnečků s emblémy národních týmů. Chtěla jsem koupit Francii pro Hvězdopravce a Chile pro mně, ale Chile bylo, jak jinak, vyprodané.

V pátek tedy celá ta sláva konečně vypukla a Chilané už se nemůžou dočkat středy, kdy v půl osmé ráno budou hrát proti Hondurasu. Na jedné straně bude hrát určitě nějaký González a Perez a na druhé Perreira a García. S Hvězdopravcem nás totální absence originality místní jmen dostává do kolen. Všichni se tu jmenujou stejně, proto mají tolik jmen (dvě křestní a dvě příjmení). Fotbalistům se to ale na dres nevejde, takže ať hraje jakékoli latinskoamerické mužstvo, můžete se vsadit, že tam nějaký ten Rodriguez bude.

Od pátku tedy probíhají poslední přípravy zprovozňování obrazovek. Na univerzitě nám přidělali jednu naproti vrátnici. Jediné obrazovky, kde není fotbal, jsou ty v metru, kde nepochybně vysílání zakázali z bezpečnostních důvodů. Jízdné tu totiž není časově omezené, takže by se jim v metru asi hromadili lidé.

Přípravy na to, kde a jak se budu dívat nejsou samozřejmě výsadou jen univerzitních vrátných a zaměstanců Hvězdárny. Jedno je jasné: během zápasů nebude fungovat nic, a tak je pitomost si na tyto časy domluvit schůzky, naplánovat kurz nebo se objednat k holiči. Moje kolegyně Teresa kvůli zápasu přehodila studentům písemku. Ani dopravní zácpa nebude ve středu ráno v obvyklé hodiny, protože zápas bude od 7:30 ráno. Jen nechci vidět, co se začne dít po zápase, když se všichni budou snažit dostat se rychle do práce. A nepochybně také slavit, protože myslím, že Chile určitě vyhraje.

Moji kolegové studenti psychoanalýzy se tváří trochu nad věcí, ale přesto mě v sobotu, jen co jsem vlezla do třídy, přivítali slovy: "Ahoj, kdy hrajou Češi?". Pokud znáte dlouhé latinskoamerické výkruty a zákruty při pozdravu: Ahoj, dobrý den! Ahoj, dobrý dobrý...jak se máš? Dobře a ty? Dobře! A, tak to je báječné!...je vám jasné, že mě otázka zaskočila. My jsme se nekvalifikovali, řekla jsem. Aha, tak komu ale fandíš? Francii nebo Chile?, zeptal se Felipe pracující na psychiatrii. Chile, řekla jsem. Protože to je pravda.

Během sobotní hodiny zrovna hrála Argentina a Pamela, která se narodila hned na druhé straně And, v argentinské Mendoze, o přestávce hned šla volat domů, jak to jde. Tvrdila, že tím myslela, jak to jde manželovi s dětmi, ale rozhodně vkročila do třídy a s úsměvem nám oznámila, že to jde jedna nula.

Na Hvězdárně se přeci jen také trochu nakazili horečkou a Němec Daniel zorganizoval přes jakousi webovou stránku sázení na zápasy. Stránka registuje, počítá a dělá pořadí, kdo hádá nejlépe. Hádáme všichni, včetně Rethy, která se přihlásila hlavně proto, že šampionát je v její mateřské zemi, a Američanky Margaret, která zase hádá tak, že tvrdí, že vyhraje 1:0 ten, kdo je první v abecedě. Jedinou výjimku udělala pro USA, protože ty jsou v abecedě až hodně vzadu a ona nechce předpokládat, že by kvůli tomu mohly prohrát. Každopádně jí to ale funguje a v tabulce je daleko i před podobnými experty jako před Alvaritem. A pak, že fotbal nemá logiku!

Co mě překvapilo dnes, byl fakt, že v neděli ráno byly přenosy zrušené. Hm, řekla jsem si a vydala jsem se na trh. Procházejíc mezi stánky na břehu Mapocha jsem si všimla, že na druhé straně ulice stojí řada lidí a před nimi prochází stará tlustá žena a cosi křičí. Zaposlouchala jsem se a hned mi to bylo jasné. "Vážení klienti!", volala žena: "Poslouchejte boží slovo. Ježíš přijde!" atd. No jasně, my neznabohové nejsme na mši! Tak proto v neděli ráno nejsou přenosy!

Čímž jsem si začala strašně přát, aby Chile postoupilo ze skupiny a hrálo jednou v neděli ráno. Protože to teprve bude skutečná zkouška pro tuhle zemi! Kolikrát jsem vám už psala o víře nezjevné ale všudypřítomné, a o víře zjevné (ve fotbal) a snad ještě všudypřítomnější. Myslím, že pokud bude Chile hrát v době mše, je to trochu jako vyhlásit referendum, zda by tu církev měla mít opravdu takovou moc...

O blechách a tak

Dlouho jsem nepsala. Není to ani tím, že jsem umrzla, ani tím, že jsem se zadusila smogem, a dokonce ani tím, že mi definitivně ruplo v hlavě nad různými ano, co znamenají ne, a nad cestováním metrem, coby alternativě na mlýnek na maso. I když to neznamená, že by nic z toho nehrozilo. Jen jsem měla spoustu práce snažíc se odpovědět na záludnou otázku Jakou potřebu a příhodnost měl Lacan, aby rozlišil imaginární a symbolické? Co mi je do toho, zlostně jsem bručela, copak nás sám velký Lacan neučil, že nemáme předpokládat nic, co nám pacient nevysvětlí? Co já vím, jakou měl potřebu? Velkou? Když se mi konečně podařilo nějak na otázku odpovědět, zjistila jsem, že se mi nahromadilo velké množství jiných restů. A kromě toho jsem s Hvězdopravcem začala sledovat seriál Dexter o masovém vrahovi a to dost značně narušovalo moji pracovní morálku.

Kromě školy, praxe na psychologické klinice a mých dobrovolničení také stále poctivě učím češtinu pro cizince. Po tolika letech učení jsem si myslela, že mi to bude už lézt pomalu krkem, ale nakonec mám štěstí na čtyři studenty, se kterými je legrace, a tak jsou lekce fajn. Asi těžko uvěříte, že se v Chile někdo chce učit česky. Většina Chilanů se mě ptá, jak vlastně v té mojí zemi mluvíme, a když řeknu, že česky, vyděšeně na mě koukají. Možná jako vy teď nevěřícně koukáte na tyhle řádky. Kdo se v Chile učí česky? Přece čtyři M, jako v Čechách! Misionáři, manželé/manželky, milenci/milenky a manažeři. No, vlastně tedy spíš tři M, manažeři tu zase tak velkou potřebu učit se češtinu nepociťují. Zato by se dalo přidat m jako migranti, nebo spíš děti migrantů, druhá generace. Každopádně se všemi M můžu horlivě obohacovat svoje zkušenosti s učením češtiny na základě španělštiny a zjistit tak, že zatímco ve Francii byl hned v první lekci kamenem úrazu infinitiv slovesa "être", tj. česky "být" (francouzsky bite, velmi vulgární název pro pánské přirození), který působil více než tlumené chichotání celé třídy, hispanofonní studenti zase reagují na slovo teta, které je hned v druhé lekci, a španělsky znamená "prs". "Hihihi, ahoj, já jsem teta!", smál se Roberto jako puberťák. Co na to máte říct? Snad jen si vypomoct španělským infinitivem slovesa "být" v českém záporu. Ze španělského "ser" je tak hned "neser!". Inu, nevím, čím to je, a nevím, zda by k tomu řekl něco sám strukturalista Lacan, který tvrdil, že naše nevědomí je strukturované jako jazyk, ale učení jazyků, to je samá sprosťárna. Když jsem se učili s Robertem a Miguelem měsíce, prskali na mě oba "fff sprrrdnu" místo "v srpnu" a z v říjnu bylo rázem "říhnu". Co, pane Lacane, co na to říkáte?

Abych z toho všeho neonemocněla, pijeme denně ráno spoustu čerstvého pomerančového džusu. Protože tu máme zimu. Máme zimu venku i vevnitř. Nebudu se rozepisovat o tom, jak zápasíme se zhasínajícími plynovými bombami, protože zápasíme stejně jako loni. Letos je o to hůř, že nemám čas čekat dva dny doma, než šmudlové s plynovou bombou dorazí, takže obstarat novou bombu je boj. V sobotu chodím do školy, ale Hvězdopravec často vyspává doma, a tak jsem ho minulou sobotu potěšila zprávou, že je objednaná bomba a ať počká, až mužíci dorazí. A následně jsem zbaběle zmizela na univerzitu. Tak trochu jsem to udělala schválně, protože Hvezdopravec často říká, že se moc stresuju, pořád ještě tohle je třeba udělat a ještě támhleto, protože jinak nepůjde udělat tůhleto.

Jak se dalo čekat, plynaři jako naschvál přijeli v devět ráno, když se Hvězdopravec líně povaloval v posteli přemýšleje nepochybně nad tím, jak já se zbytečně s některými věcmi stresuju. Po bleskurychlém oblečení se můj drahý zjistil, že nemá v peněžence ani floka. Pokusil se tedy si vypůjčit peníze od naší uklízečky, která ale žádné neměla, a tak mému nestresujícímu se drahému nezbylo než letět do bankomatu. Kdybych byla doma, řekla bych mu, že to nemá smysl, protože blízký bankomat je v sobotu ráno a následně celý víkend vždy zaručeně bez peněz a že je nutné běžet o něco dál. Když Hvězdopravec oběhl čvrť a doběhl domů, zjistil, že aktivní plynař zatím naložil na auto plnou bombu, která byla v topení, místo prázdné, která byla v šatníku. Prodat nám plnou bombu a odvézt si také plnou, to je poněkud drahá záležitost, a tak měl Hvězdopravec příležitost vyzkoušet si svoji španělštinu. Chlapík ale nedal, že prý naše bomba nebyla plná, ale prázdná. Jak říkal kdysi jeden chilský policista, to není lež, to je jenom vaše vize skutečnosti. Chlapík se tvářil sebejistě, jako kdyby si při cestě k autu nevšiml patnáctikilového rozdílu mezi prázdnou a plnou lahví a jako kdyby Hvězdopravec žádal něco absolutně vyloučeného. Hvězdopravec měl naštěstí převahu, a to tu, že chlapíkovi zatím nedal ani peso, a nakonec se rozhodl, že se prostě nemá smysl přít o to, zda byla naše bomba plná nebo prázdná, ale použít sprostého vydírání, že dokud nám naši bombu zase nevrátí a neodnese si tu ze šatníku, tak nedostane zaplaceno. A tak se i stalo. O hodinu později se tedy Hvězdopravec mohl zase v klidu nevystresovaně natáhnout k plápolajícímu topení. Protože naše topení plápolá.

Co se týče topení, tenhle rok jsem přeci jen přišla na něco nového. Fakt, že v Chile je všude tak strašlivá zima, není jen tím, že by topení bylo drahé. Proč by tedy lidé neustále vypínali topení i v práci, kde ho neplatí, proč by otevírali okénka svých aut a málem zapínali klimatizaci, proč pořád otevírají okna na univerzitě? "Nesedej si k tomu topení, ať nenastydneš.", řekla jednou jedna moje kolegyně a já si myslela, že asi špatně slyším. "Tady je ale vedro, já určitě nastydnu.", řekla tuhle jedna spolužačka, když vkročila do místnůstky za jednosměrným zrcadlem na univerzitě, kde jsem poprvé po měsíci začala trochu roztávat, a to až do té chvíle, kdy naše paní profesorka topení rázně vypnula. Abychom nenastydli. Chilané totiž hlavně dávají pozor, aby se v zimě nezpotili. Zpotíš se a nastydneš! Proto je vhodné udržovat teplotu okolo 14-16 stupňů maximálně a hlavně si nesedat blízko topení. Při příchodu tu nikdo neodkládá kabát. Jen já, protože jsem si ještě neodvykla.

Chilané ale kupodivu velmi ocenili hit této sezóny: prací prostěradla s elektrickým vedením, které vám zahřeje postel. Strčíte ho do zástrčky a už to hřeje. Pravda, nesmíte to pak zapomenout vypnout, jako se stalo jedné mé kolegyni.

Počítám, že ten, kdo se tenhle rok zapotí, budou také hasiči.

My každopádně elektrická prostěradla nemáme. A větrámě silně, protože se nás blechy stále drží jako klíšťata. Nebo čmelíci, nebo co to máme. Problém je ten, že v Chile na tyhle bestie nic nemají. Šla jsem se poptat do lékárny k centrálnímu trhu, kde jsem si říkala, že musí mít s hubením blech velké zkušenosti, ale paní mi poradila, ať si v supermarketu koupím sprej proti hmyzu typu Raid a nastříkám se tím. S díky jsem odkráčela do další lékárny. Druhá lékárnice v několika dlouhých větách řekla chilské "nevím" a já jsem se rozhodla se nedat. "Jak to, že nic neexistuje?", otázala jsem se: "Co děláte v Chile, když máte blechy?" Lékárnice se ušklíbla: "Když my v Chile blechy nemáme". "No, můžu vás ujistit," řekla jsem já s nosem pyšného Evropana vzhůru: "že naše blechy jsou chilské." Nerada využívám chilského pocitu méněcennosti vůči té čisté, bohaté, ideální, krásné, voňavé Evropě, kterou si tu tak malují, ale blechy mi zkrátka pily krev. "Počkejte, ja vám zavolám specialistu.", řekla paní a odšustila.

Specialistka mi vnutila mast proti svrabu a doporučila koupit sprej typu Raid a nastříkat se tím.

Jediné, co mě udržuje v naději, že se blech či čmelíků, či co to máme, jednou zbavíme, je, že se po jedné pivní smršti v sobotu večer, kdy jsem naučila Hvězdopravce zpívat "Brej den, paní žížalo!", hmyzí hryzání značně zmenšilo. Možná tedy cesta vede nejen přes otravu Raidem, ale i přes otravu alkoholem. Což tedy přeci jen preferuji, hlavně proto, že se nám v supermarketu Jumbo podařilo v neděli večer objevit 22 plechovek Pilsneru Urquell. Koupili jsme je všechny. Evidentně to byla totiž nějaká krabice zapomenutá někde v koutě chilsky precizně zorganizovaného skladu. V Jumbu Plzeň jinak nemají už od Vánoc. Dle pomuchlanosti plechovek se dalo předpokládat, že tu pivečka zažila i zemětřesení, ale pěkně jsme je rychle naskládali do košíku a jeli s nimi domů.

Třeste se, čmelíci!

Tučňák a tučňačka trosečnice

V pátek byl státní svátek a protože nám díky bohu v sobotu zrušili školu, vydali jsme se s Hvězdo- pravcem na prodloužený víkend. Váhali jsme, kam vyjet, a nakonec jsme se rozhodli pro La Serenu a Punta de Choros. La Serena je historické město 470km od Santiaga a Punta de Choros je místo na pobřeží 120km od La Sereny na sever. Na víkend se to tedy může z perspektivy české kotliny zdát poněkud dlouhé, ale vzdálenosti jsou zkrátka relativní a v čím větší zemi žijete, tím víc vám přijde normální ujet za víkend 1000km.

Ve čtvrtek odpoledne mi odpadla skupina s rodinnými příslušníky pacientů s Alzheimerem, a tak jsme vyjeli už ve tři odpoledne. Chilané mají velmi málo dovolené a ještě méně státních svátků, takže když už se nějaký naskytne, jedou všichni na prázdniny, nebo navštívit rodinu a na silnicích vznikají šílené zácpy. Ve tři jsme se ale zácpě jen tak tak vyhnuli a cestou jsme mohli sledovat neklamná znamení, že hlavní nápor teprve přijde: k dálnici přicházelo spousta obchodníků rozbalujících na krajnici svoje zboží a rovněž spousta policistů chystající si náčiní na měření rychlosti. Naštěstí ho ještě žádná z hlídek neměla připravené, protože Hvězdopravec jako obvykle jel co mu síly stačily. A v Chile, když překročíte rychlost, tak vám rovnou seberou řidičák a musíte si pro něj po čtrnácti dnech dojet k soudu okresu, kde jste přestupek spáchali. Ať vás tedy ani nenapadne řídit rychle daleko od domova, to se nevyplácí.

V La Sereně jsme se ubytovali v klasicky zaplivaném hotýlku a šli se projít po městě, které bylo ve čtvrtečním večeru před volným pátkem úplně mrtvé. Mrtvé bylo i druhý den ráno, takže si dovoluji vyslovit hypotézu, že je možná prostě mrtvé pořád. Díky bohu, že Hvězdopravec nepracuje na hvězdárnách okolo La Sereny a že nebydlíme tady, myslela jsem si, když jsme nemohli najít žádnou chuť nezahánějící restauraci. Nakonec jsme se usadili v té nejméně odpudivé, kde, jak jinak, zrovna běžel v televizi fotbal. Hrála Universidad de Chile proti jakémusi brazilskému klubu a hospoda byla plná lidí pijící pivo nebo kolu a pojídající k tomu chilskou hospodskou chorianu, hranolky s kousky masa, kousky párků, omáčkou, sýrem, olivami, vejcem a zkrátka vším, co má obsah cholesterolu vyšší než malý. Hvězdopravec a já jsme měli ten hloupý nápad se domáhat něčeho k jídlu pár minut po začátku zápasu, což bylo úplně k ničemu. Někdy skoro v poločase Hvězdopravec zlostně prohlásil, že jim půjde do kuchyně vypnout televizi, a na začátku druhého jsem ztropila malou neurotickou scénu číšníkovi, ale nakonec jsme dostali jídlo ještě před koncem zápasu. Sláva!

V pátek ráno jsme se zašli podívat do muzea na vystavený moai a zredukované lidské hlavy (brrrr...), které bez jakéhokoli varování visí v zaprášené vitríně hned vedle lidské mumie nalezené kdesi v Andách. Kulturně nasyceni jsme pak vyjeli na sever na Puntu de Choros. Místo na pobřeží je známé hlavně tím, že se kousek od něj nacházejí ostrovy Rezervace Humboltových tučňáků. Humboltův tučňák je nejmenší tučňák na světě, ale nemyslete si, že je to nějak teplomilný tučňák. Ne, i 500km na sever od Santiaga (jsme na jižní polokouli, takže to je, jako na severní 500km na jih) je oceán tak příšerně studený, že v něm žijou tuleni, tučňáci a zkrátka samá tukem obalená fauna. Přitom jsme tu na stejné zemské šířce, délce či tloušťce (tahle látka mi v zeměpise zoufale nešla) jako je na severní polokouli Afrika. Jo jo, blahořečte Golfskému proudu!

Na Puntu de Choros vede cesta z udusané země přes pláně plné kaktusů. Sjedete z Panamerikany a jedete čtyřicet kilometrů rovinou s kaktusy, až dorazíte k vesnici o dvou ulicích, s klasickými chilskými domy z papundeklu. To jsou Dolní Choros. O dvacet kilometrů dál, na břehu moře, jsou opět dvě ulice papundeklových domů a přístav. Punta de Choros.

Ubytování jsme měli zamluvené v cabañas, v tolik Chilany milovaných chatičkách, což je tu často jediný způsob ubytování. Týden před víkendem, kdy jsem chatičky zamlouvala, už bylo skoro všechno rezervované, což znamenalo, že Punta de Choros očekávala nápor asi padesáti turistů. Jediné, co ještě nebylo plné, byly chatičky Juan Gaviota, což znamená cosi jako Honza Racek. Honza Racek, majitel chatiček, se sice nejmenuje Racek, ale zřejmě si tak rád říká. Asi třicetiletý vytáhlý chlapík v teplákách a holinkách, jehož španělština byla úplně stejně nesrozumitelná do telefonu jako v realitě, nás nesměle přivítal a ukázal nám pyšně ubytování. Chatička byla pěkná a vyzdobená s láskou. S velkou láskou, protože na stěnách pro samé fotky lodí, racků, moře, tučňáků a delfínů, nebylo samotné stěny vůbec vidět. Kde nevisel tučňák ani delfín, byl alespoň zarámovaný hlubokomyslný text přemýšlející nad lidskou dobrotou, obětavostí či přátelstvím. Za celý víkend se nám nepodařilo chatičku přečíst.

Při procházce do přístavu jsme našli gastronomické centrum, pár stánků prodávajících empanadas a smažené ryby, a také potápěčské centrum. No ano, proto přece Hvězdopravec na Punta de Choros chtěl jet! Vzduch měl sice 15 stupňů, ale oceán 13, což je stejně jako v létě. Potápěči nám potvrdili, že zítra klidně můžeme do oceánu hupsnout, a řekli, že máme přijít ráno. Na druhý den ráno už jsme ale měli domluvené s rybáři, že nás vezmou na výlet na ostrovy rezervace, abychom se podívali na místní faunu. Potápěči tedy řekli, že to je v pořádku, ať prostě rybářům řekneme, ať nás vysadí na Isla Damas, jednom z opuštěných ostrovů rezervace, a že oni si nás tam vyzvednou. Moc se mi ten plán nelíbil a už jsem se viděla, jak na Isla Damas nocujeme, pak jsem si ale řekla, že je to přeci jen součást rezervace a že by nás tam třeba našla nějaká ochranářská hlídka ještě než bychom tam umřeli žízní a že je to tedy skutečně v pořádku.

Druhý den ráno jsme vstali brzy, abychom vyjeli s rybáři k ostrovu. V 9:00 jsme byli v přístavu a začala typicky chilská organizace. V 11 jsme se tedy konečně nalodili spolu s hrstkou dalších turistů a jeli jsme na obhlídku a posléze se nechali vysadit na Isla Damas. Potápěči kupodivu dorazili, a tak jsme se ono odpoledne skutečně potápěli. Měli jsme sice sedm milimetrů tlusté neopreny, ale můžu vám říct, že takový tučňák má neopren o hodně tlustější. Ve vodě byla zima jako v psírně. Přesto jsme udělali asi čtyřicetiminutový ponor a viděli jsme hvězdice, kraby, hejna ryb, houby a také jednoho rejnoka. Barvy byly nádherné, jako v Karibiku, jen tedy ta teplota, ta byla poloviční.

Protože potápění byl takový úspěch, řekl Hvězdopravec, že bychom se měli jít potápět ještě v neděli před odjezdem, abych prý nezapomněla na naši příšernou zkušenost z Los Molles. Což myslel jako vtip.

Ale nebyl to vtip. Druhý den foukal prudký vítr a potápěči trochu váhali, zda vyplujeme. Nakonec ale usoudili, že přeci jen pojedeme. Navlékli jsme se zase do neoprenů a nasedli do lodě, kterou vlny zmítaly sem a tam. Plán zněl vykonat první hluboký ponor, který já strávím na lodi, jelikož se se svou úrovní nesmím potápět tak hluboko, a pak druhý méně hluboký ponor. Loď se ale houpala velmi intenzivně, a tak Tota, šéfa potápěčů, napadlo, že aby mi nebylo špatně, mohl by mě během prvního ponoru nechat na Isla Damas. Souhlasila jsem a o pár minut později už jsem byla úplně sama na opuštěném ostrově kdesi v Pacifiku. Mým jediným vlastnictvím byl v té chvíli velmi těsný sedmimilimetrový neopren, který mi dovoloval pohyb vskutku tučňácké elegance. Foukal dost silný vítr, tak jsem si lehla do závětří za kameny na pláži a čekala.

A čekala.

A čekala.

A čekala.

Neměla jsem hodinky, takže jsem netušila, jak dlouho už jsem trosečníkem, ale podle pohybu slunce se mi zdálo, že dost dlouho. Safra safra, řekla jsem si a neopren neneopren jsem se vydala na vyvýšené místo ostrova, abych se podívala, kde je loď potápěčů. Jenže ve vlnách jsem neviděla vůbec nic.

Když jsem scházela z kopce, konečně jsem viděla blížící se loď. A naštěstí to nebyla loď žádných krvelačných pirátů, i když tedy nevím, co by se mnou, na kost zmrzlou a nasoukanou v neoprenu, piráti dělali. Potápěči se pro mě vrátili po dvou a půl hodině, kdy se pokoušeli ve vlnách několikrát marně zakotvit na plánovaném místě. Nakonec se jim to podařilo někde úplně jinde a Hvězdopravec se spolu s Totem dokonce dokázal potopit na dvacet minut, zatímco ostatní zbaběle zůstali na palubě. "Jsem rád, že jsi s námi nebyla", řekl Hvězdopravec, úplně zelený, jak mu bylo z vlnobití špatně. Ani na chvíli jsem nezaváhala, když se mě Toto zeptal, zda se chci jít potápět. Nechci, řekla jsem a jelo se na břeh. Či se na něj spíš po pětimetrových vlnách doskákalo.

Byl akorát čas vyjet zpět do Santiaga, abychom tam byli před půlnocí. Střídali jsme se v řízení a v jedenáct jsme byli doma.

Cestou domů nás začalo podivně cosi svědět a druhý den ráno jsem objevila štípanec na zádech. Hvězdopravec posléze objevil další na svém břiše, rukou a nohách. Během dne se vynořil štípanec na mém břiše a večer přibyly tři na levé noze. Neklamné známky toho, že jsme si z víkendu odvezli více než pár pěkných vzpomínek. Nevím, zda může mít racek blechy, ale zdá se, že alepoň Racek může. Zatím se snažím si představit, že v Santiagu blechy zahynou spojením naší bezchybné čistoty a místní příšerné zimy. V případě, že ne, vypadá to, že se po trpělivém vyčkání na odstěhování vos, které se před dvěma týdny skutečně odstěhovaly, budeme muset připravit na zablešenou zimu, nebo se pustit do desinfekce celého bytu. Inu, není nad to vyjet si občas takhle na víkend...

P.S. Všechny fotky jsou k nahlédnutí zde.

Hvězdopravec je zpět!

Tak mám Hvězdopravce zpět. Spolu s ním přijel poloprofesionální stroj na vafle, sedmý pár lyží do naší sbírky a samozřejmě smradlavý francouzský sýr. Stroj na vafle jsme koupili proto, že vafle děláme skoro každý víkend k snídani a náš levný přístroj je neumí křupavé na povrchu a měkké uvnitř, jak mají správně být. Lyže jsou Hvězdopravcův fetiš a vzhledem k tomu, že stojí v koutě jeho pracovny, neprotestovala jsem. Přece je opravdu potřeboval, sjezdovky měl dosud jen dvoje: jedny staré a jedny naštípnuté. Oboje samozřejmě zcela nevhodné k vyhození či darování. Však jsem vám říkala, že je to kumulant.

O pašování sýra do Chile jsem vám také už vyprávěla. Nedá se nic dělat, nejen chlebem živ je člověk! V Chile se zkrátka dobrý sýr koupit nedá a moje abstinenční příznaky si s ničím nezadají s ranním třesem alkoholika. Zkrátka, když musíš, tak musíš. Hvězdopravec se i tentokrát na celníky dobře připravil: sýry zabalil, jak to šlo nejtěsněji a do obou zavazadel strčil sklenici okurek, kdyby si náhodou celník všiml, že na prohlášení je, že má drahý něco zakázaného, tak aby na scanneru hned viděl okurky, protože skla si všimnou lehko. Hvězdopravec okurky ukáže, celník pokývá hlavou a dál se už do zavazadla dívat nebude.

Já jsem se v úterý ráno uvolnila z práce, abych mohla pro Hvězdopravce s jeho nákladem dojet na letiště, kde jsem pak z proskleného můstku, na který byl zákaz vstupu a tím pádem na něm stálo dobrých dvacet Chilanů, viděla, jak Hvězdopravec bere z pásu zavazadlo a....

V teorii literatury nás učili, že v nejnapínavějším okamžiku příběhu je možné zvýšit napětí tím, že začneme vykládat o něčem jiném. Vsuvku že tam vložíme. Takže sem s tím.

Takže jsem shlížela na Hvězdopravce čekajícího u pásu na zavazadla z můstku a bylo mi tak nějak všelijak. Na vině či spíš na víně byl fakt, že jsem se večer před tím nechala zlákat na pivo s postdoky Hvězdárny. Jít na jedno s postdoky Hvězdárny zavání kocovinou, jenže jsem dlouho neviděla Rethu a byla jsem na ní zvědavá. Také jsem chtěla jít utěšit Amelii, které v neděli naklonovali kartu a vybrali jí celé konto. Prostě platila v obchodě, kde jsme mimochodem byly spolu a obě jsme si kupovaly pěkné šatičky, a slečna prodavačka nějak dlouho s její kartou šachovala a v neděli večer se ukázalo, že ne nadarmo. Policisté říkali, že na naklonování karty stačí dvě minuty. Konto naštěstí bylo pojištěné na částku milion pesos, což byla náhodou přesně částka, kterou Amelie měla a kterou ji naklonovanou kartou ukradli. Zbytek peněz Amelie dva dny před tím půjčila Sergiovi na koupi auta, takže na kontě nebylo víc. Vidíte, jak se někdy dobré skutky můžou vyplatit.

Do baru jsem za hvězdáři jela autobusem 502, který jezdí po Santa María, a pak přes šílený kruhový objezd Rotonda Perez Zujovic pokračuje po Avenida de Vitacura. Pětsetdvojka byla docela plná, ale drandila si to po Santa Maríe jako obvykle stovkou. Když tu najednou řidič uprostřed volné silnice skoro zastavil a váhavě, téměř filosoficky, se zeptal: "Dónde voy?". Kam kráčím? Kam jedu? "Doleva nebo doprava?" Po Santa Maríe, nebo najíždím na dálnici? "Doleva.", volali cestující. "Doprava, budeme tam rychlejc.", volal jeden pán. Autobusák ale pochopil a už to uháněl dál po Santa Maríe. Na Rotondě jsme se s ostatními cestujícími usnesli, že jedna z pasažérek půjde navigovat, aby si to autobusák omylem nevalil dál po břehu Mapocha. A nezbývá než doufat, že za nově, už potřetí od zemětřesení, zvýšené jízdné napříště Transantiago vysvětlí řidičům, kudy vede jejich trasa.

Pětsetdvojka mě tedy odvezla do německé hospody ve Vitacuře, kde slovo dalo slovo, pivo dalo pivo a vinou toho se nám opět domů trošku špatně šlo. V noci jsem se proklínala, že jsem navíc navrátivši se do svého bytu ochutnala pro Hvězdopravce uvařenou svíčkovou. V půl sedmé jsem vstala, abych nastartovala Pathfidnera a vydali jsme se pro Hvězdopravce, lyže, vaflovač a abych s napětím sledovala, jak to tentokrát dopadne se sýry. Na letišti jsem vylezla na můstek klenoucí se nad halou poté, co jsem z cedule "zákaz vstupu" a odstrčené bariéry pochopila, že vstup na můstek je po zemětřesení sice stále zavřený, ale že je denně spolehlivě prověřován stovkami rodinných příslušníků.

Hvězdopravec pomalu sundal z pásu první zavazadlo a lyže a čekal na další kufr gestikuluje na mě, shlížící na něj zhůry. Snad na scanneru nic neuvidí, řekla jsem si, když tu jsem viděla, jak se pes zemědělské komise přitočil k zavazadlu nějaké dámy čekající také na druhé zavazadlo, a začíná do něj mlátit tlapkou. Hm, přemýšlela jsem, copak asi dáma v zavazadle má? Vždycky jsme se dohadovali, zda jsou psi vycvičení na hledání drog nebo zakázaného jídla. Přišel inspektor a dal se s paní do řeči a pes zatím pokračoval v inspekci. Když tu zavětřil a kdyby mohl mluvit, jistě by zvolal: "Hmmmmm, sýr!!!! Sýr!!!!!". Vrhl se na Hvězdopravcovo zavazadlo a začal ho otlapkávat jako smyslů zbavený. Ach, to to voní, to to voní!!!! Jako kdyby nevěděl, jak dopadl onen zlý pes z Pejska a kočičky, co snědl dort, co nebyl jeho! Celník neváhal a věda, že stojí u pásu přivážejícího zavazadla z Paříže, se hned zeptal: "Vezete sýr, co?" "Vezu.", řekl Hvězdopravec a celník už omotával jeho tašku páskou, aby ji na scanneru dobře prohlédli. Druhé zavazadlo se pomalu blížilo, a mě bylo jasné, že Hvězdopravec není hloupý a sýry rozdělil do obou. Viděla jsem, jak váhá a vyčkává. Konečně se celník zeptal, na co čeká, zda má další zavazadlo? Má, řekl Hvězdopravec v klidu a počkal, až pes celník se psem odejdou. Druhé zavazadlo pak bleskurychle hodil na vozík a pelášil ke scanneru velkým obloukem se vyhýbaje všem psům a přemýšleje, zda by pomohlo, kdyby si na záchodě nacpal sýry tajně do kapes. Záchod ale nikde v dohlednu nebyl, a tak nezbylo než jít ke scanneru. Na můstku jsem zaťala pěsti a překřížila, co jsem mohla. Teď se ukaž, pašeráku, řekla jsem si.

Projelo neoznačené zavazadlo a lyže a Hvězdopravec rychle obojí naložil na vozík. Celníkovi se nelíbilo, že někdo veze do Chile lyže a začal se vyptávat, kolik stály. Když v tom viděl označené zavazadlo a též, že si smlsnou. Tak copak tady máme? Viděla jsem, jak Hvězdopravcova ruka vylovila sklenici okurek. Takže přece, řekla jsem, zkusí je přesvědčit, že pes umí vyčuchat i zavařené okurky ve sklenici. Jenže zkuste celníka přesvědčit, že jsou to okurky, co tak příšerně páchne z vašeho právě otevřeného zavazadla. Celník má přeci jen taky čich a Hvězdopravec také. Zabalil můj oblíbený Camembert z nepasterizovaného mléka sice asi do deseti sáčků a olepil ho vstvou izolepy, ale Camembert se zkrátka nezapře. A tak Hvězdopravec nezapíral a balíček odevzdal. Celník měl dokonce i kuráž se podívat, co je vevnitř, a okamžitě konfiskoval. Smutně jsem se z můstku dívala, jak dává Camembert na hromadu zabavených věcí. Zadoufala jsem, že si na něm pochutná, ale na Chilany je spoleh. Určitě sýr zničí. Budiž jim za jejich absenci dobrého gusta pomstou alespoň to, že na letišti celý den budou muset vedle onoho zralého sýra vysedávat, než si pro něj přijdou destrukcí pověření pracovníci. Jestliže se vám zdálo, že dne 18.5.2010 příletová hala letiště Arturo Benitez v Santiagu de Chile příšerně zatouchala, alespoň už víte, kdo to má na svědomí.

Ale nezoufejte. V druhém nevyčmuchaném zavazadle se k nám domů dostal savojský Reblochon a dvě homolky kozího Chabichou. Chilany jimi rozhodně ohrožovat nemíníme a celé si to pěkně zbaštíme sami. A Hvězdopravec řekl, že příště koupí kromě skutečných sýrů také nějaký ten levný kozí ze supermarketu, a bude předstírat, že to je to, co pes vyčmuchal. Plastový supermarketový sýr navíc do Chile vozit smíte. I když to je nošení dříví do lesa.

A tak jsme zase spolu. V pátek je volno, protože si Chilané připomínají, jak čmajzli Bolivijcům přístup k moři a jak napráskali Peruáncům v bitvě u Iquique v roce 1871. Leží jim to na srdci natolik, že mají dokonce státní svátek. V sobotu jsme měli mít výuku, ale spolu s kolegy jsme se vzbouřili a požádali o přesunutí a alespoň malé prázdniny: pátek, sobota a neděle. S Hvědzopravcem toho využijeme na výlet do La Sereny a na Punta de Choros, kde žije spousta tučňáků a delfínů. Prý se tam budeme potápět. Z potápění v moři, kde žijou tučňáci, bude jistě zase běhat mráz po zádech...