Celníci, horníci a thajské princezny

Vidím, že jsem naposledy psala skoro před měsícem. Stěhování, škola a naštěstí také nějaká ta zábava mě zkrátka úplně pohltily.

Na začátku října jsem letěla do Argentiny za Hvězdopravcem, Michelem a Nicem, kteří tam přejeli ze San Pedra. Byla to moje druhá cesta do Argentiny a moc jsem se na ni těšila, hlavně proto, že mi v tu chvíli kvůli nejrůznějším trablím především administrativního charakteru Chilané strašně pili krev. To jsem zvědavá, co všechno je v Argentině jinak, říkala jsem si. Když jsem přistála v Buenos Aires, všichni se hned po dosednutí letadla jako obvykle naráz zvedli a jeden přes druhého se v jediném okamžiku nacpali do uličky vyndavajíce o překot zavazadla z boxů nad sedadly, jako kdyby snad letadlo hořelo. Lidé, kteří se do uličky nenacpali, se alespoň zvedli, a klopíce hlavu k rameni, protože jim boxy na zavazadla zabraňovaly stát zpříma, netrpělivě podupávali. Chilani, pomyslela jsem si znechuceně a uvelebila jsem se na sedadle. Tak kolik minut budou stát s ohnutou hlavou nebo se sousedovým zavazadlem na noze dneska? Patnáct. Takhle je to po přistání letadla vždycky. Chilané jsou v tom nepoučitelní.

Nebo Argentinci? Chilané nemají Argentince tak úplně v lásce, i když se to podle mě nedá srovnat s tím, jak nemají v lásce Peruánce a Bolivijce. Zatímco Peruánce a Bolivijce nemají ale rádi asi tak, jako nafrněný Čecháček opovrhuje ukrajinským dělníkem, Argentince nesnáší tak trochu jako průměrný český vesnický pivař nemá rád černé kudrny ztepilého italského hocha. Argentinci jsou zkrátka větší, štíhlejší a řeč dokáží zadržet v přítomnosti jiného jedince člověčího druhu asi 30 sekund. V Argentině je skvělé jídlo, káva, víno a k tomu sice velmi pomalá, ale alespoň usměvavá obsluha. Pohled z letadla mě ale přesvědčil, že provoz na dálnici je tu řízen stejně jako v Chile. Boží rukou.

K večeru jsem doletěla přes stovky kilometrů rovné, rovné, té nejrovnější, krajiny na letiště uprostřed rovných polí v městě Tucuman. Nevím, jak někdo ze střední Argentiny může vůbec vědět, co je to kopec a že se člověk při cestě do kopce zadýchá a při cestě dolů to jde naopak snadněji. Stovky kilometrů takhle placaté krajiny jsem nikdy neviděla.

V Tucumanu na mě čekali kluci. Ukázalo se, že jsem přispěla svou troškou chaosu do mlýna, protože jsem zapomněla přivézt Nicovi jeho zapomenutý řidičák a Michel zase zapomněl řidičák ukázat při půjčení auta, takže jediným legálním řidičem byl stále Hvězdopravec. Do Santiaga jsme to měli nějakých 1800km. Inu, to se nějak vyřeší, řekli jsme si a šli jsme jíst. Co jiného, než pořádný steak.

Z Tucumanu jsme jeli na jih, přes Catamarcu, která je Alvaritovým rodištěm, až k hranicím z Chile v paso San Francisco. Noc před přejezdem hranic, které leží ve výšce 4800m, jsme strávili ve Fiambale, kde se ukázalo, že jsou kromě několika baráčků, příšerně ojetých aut a motorek sloužících jako rodinný vůz také termály. A ne ledajaké, ale termály s ubytováním za babku a s restaurací nabízející skvělé argentinské empanady (být Chilanem, nenávidím Argentince také za to, že mají mnohem lepší empanady), a, jak jinak, steaky. Maso je zkrátka v Argentině něco, čemu se nevyhnete, a vegetariánům lze cestu do této země doporučit asi tak, jako obsesivnímu umývači rukou cestu do Indie. Alvarito mi jednou vyprávěl, že když byl malý, jeho rodina byla tak chudá, že neměli ani dům a všichni proto bydleli v pronajaté garáži. "U večeře jsme se s bráchou vždycky prali a hltali, protože když jsi se nepral, měl jsi hlad. Furt jsme jedli červenou řepu. A brambory. A hovězí. Ale sýr, ten jsme měli jen na Vánoce..." Všichni v termálech na nás navíc udiveně koukali, co nás proboha do podobných končin přivádí. Protože místo je jedním z mnohých, o nichž v Lonely Planet a podobných škvárech není ani zmínka.

Což mě přivádí na myšlenku, že pokud chcete jet do Jižní Ameriky cestovat, prokážete si velkou službu, pokud Lonely zapomenete v kapse sedadla před vámi v letadle. Jak průvodce Chile, tak průvodce Argentinou, jsou šité velmi horkou jehlou a řekla bych, že jejich výroba (ani mě nenapadne použít slovo tvorba) probíhá asi takhle: výrobce přijede do nějakého místa, o němž se říká, že by tam turista hoden toho jména měl zajet. Sedne si do první hospody, dá si k jídlu, co mu číšník doporučí, zapíše si, jak se to jmenuje (pokud mu to chutná, bude z toho specialita podniku), a zeptá se číšníka, co by mu ve městě doporučil k bydlení, vidění atd. Pak jde do jednoho z hotelů spát a na recepci se zeptá na totéž. A ráno si sbalí svoje saky paky a jede do dalšího místa. Co řekne číšník, recepční a možná nějaký ten náhodný společník u osamělého piva před spaním, pak stojí psáno a dáno jako ta největší pravda. Restaurace a hotely zmíněné v Lonely až na pár výjimek pak pyšně zvýší ceny, "lehce omšelé" změní na "zcela omšelé", protože kdo by se zlobil s opravami, nebo někdy i přes zmínku v Lonely stejně zaniknou, a vážený pan turista utratí 30 dolarů za to, aby se pán z Lonely honil sem a tam bez smyslu Jižní Amerikou, mluvil s číšníky, recepčními a náhodnými kolemjdoucími a v těch nejturističtějších místech prošel pár pro turisty vypiplaných rádoby cool hostelů a hippie kaváren, jaké najdete po celém světě. Pokud chcete něco z Chile vidět, Lonely zahoďte (do tříděného odpadu, samozřejmě), protože i mapy v něm jsou nanic, kupte si mapu nebo průvodce Turistel (který je také nanic, ale naopak má mapy normální) a hlavně se vyhněte místům jako Torres del Paine nebo San Pedro de Atacama. Pokud chcete nějaká doporučení na bydlení, můžete možná zkusit jurodivé podivíny zde. Pravda, většina z nich není z Chile, ale věřte mi, pokaždé je to zážitek. Alespoň my máme s touhle stránkou velmi dobré zkušenosti.

Ale zpět k naší cestě. Z Fiambaly, kde jsme natankovali benzín do všeho, co se dalo, jsme se začali tedy drápat do průsmyku San Francisco ležícího kus od Ojos del Salado, nejvyšší hor Chile. Jeli jsme neuvěřitelnou, nádhernou opuštěnou krajinou hodiny a hodiny, nikde ani živáčka, až na přechod, kde byli čtyři argentinští živáčci v uniformě a několik chilských řidičů kamionů. Živáček jménem Lopez, s odstátýma ušima, které v prudkém horském větru vypadaly poměrně nebezpečně, si nás vzal pod vedením živáčka s jednou hvězdičkou na uniformě a s nagelovanou hilterovskou patkou, která se na rozdíl od Lopezových uší v tom větru ani nehnula, pěkně do parády. Naše čtveřice, která jede z Argentiny do Chile přes podobně opuštěné místo, co se sešla bůh ví jak, a z nichž se dva lidé nedávno vrátili z Bolivie, prostě nemůže být nikdo jiný, než pašeráci drog, to je přece každému Lopezovi jasné. Přitom mohl z množství plných a prázdných plechovek od piva, co se válely všude v autě, jasně poznat, ze jsme jen čtyřka legálních alkoholiků. Celníky ale zajímalo úplně všechno. Lopez podrobně prozkoumal prášek na dně Michelových kapes, očichal všechny moje kapesníky, pečlivě zkontroloval, zda jsou moje homeopatika proti nevolnosti skutečně zatavená v platíčku, jak mají být, a nakonec zavolal psovoda, aby pes prozkoumal naše auto. Pes v prudkém větru sice cítil hlavně kola obechcaná všemi psy co jich je od San Pedra až do Fiambaly a především pravého zadního kola se těžko vzdával, aniž by ho také označkoval, ale celníci, zdálo se, byli na podobné psí chování zvyklí. Pak se pes vrhl na naše svačiny a celníci se zdáli spokojení. Lopez se několikrát došel zeptat, jak se španělsky píše Česká republika, a nakonec mě s jedinou pravopisnou chybou ve jméně mojí země zapsal do ušmudlaného sešitu spolu s mými třemi spolujezdci. A byli jsme volní.

Přes Copiapo, kde jsme vzpomínali na horníky, kteří v té době ještě trčeli pod zemí, jsme dojeli do Bahia Inglesa, kde jsme jedli výtečné čerstvě nalovené svatojakubské mušle, a dále jsme pak jeli na Puntu de Choros. O Puntě jsem vám už vyprávěla tady. Tentokrát jsme se obloukem vyhnuli Juanu Rackovi a jeho zablešeným chatičkám a nakonec jsme skončili v Mar Alta, které k našemu překvapení spravoval pár Francouzů. Pokud pojedete na Puntu de Choros, tohle ubytování vám opravdu doporučuju. Vlastně celou Puntu de Choros vám doporučuju, a to tím víc, že právě unikla výstavbě tepelné elektrárny. Postavit elektrárnu hned vedle přísně chráněné mořské rezervace tu totiž připadá některým lidem stejně normální jako odstranit kus ledovce, aby se mohlo dolovat zlato, nebo zatopit celá patagonská údolí, aby doly na severu země měly dost elektřiny. Chilané zkrátka umějí s přírodou zatočit a jsem zvědavá, jak bude tahle nádherná země vypadat za padesát let. Tedy, nutno uznat, že s přírodou vlastně zatáčejí hlavně evropské a severoamerické podniky, kterým Chilané prodali své řeky a další území. Netřeba dodávat, že podobná zvěrstva by si tytéž podniky v Evropě nebo v Kanadě či USA nikdy nemohly dovolit.

Měli jsme chatičku přímo na pláži, koupili jsme si pořádný kopec empanad a víno a mastili jsme karty až do usnutí. Druhý den ráno jsme se jeli podívat na ostrovy, kde sídlí tučňáci a spousta ptactva a pozorovali jsme tuleně a delfíny. A pak byl čas na návrat do Santiaga. Nejdřív ale bylo třeba nechat opravit píchlé kolo. Jak je v Chile obvyklé, náš vypůjčený jeep měl pneumatiky do města, takže jsme cestou píchli celkem dvakrát a rozhodně jsme nechtěli pokračovat bez spravené rezervy. V Dolních Choros, což znamená něco jako Dolní Mušle, jsme našli ceduli, že se tam opravují duše. I zazvonili jsme u domku. Vyšla podsaditá asi padesátiletá žena a nehnouc ani brvou se bez pozdravu zeptala, co chceme. Máme píchlou duši. No, to ne, on tu není, řekla žena a nehnula zase ani brvou. Dialog pokračoval chvíli dál a v nehybné poloindiánské tváři ani náznak úsměvu, nebo jakékoli jiného citového hnutí. Vítejte v Chile, sbohem Argentino, pomyslela jsem si. Když o pár dní později vyndavali jednoho po druhém horníky z nitra země a matka jednoho z nich se stejně nehybnou tváří říkala do kamery: "jsem velmi dojatá....velmi se těším..." asi tak, jako kdyby jí řekli, že k právě zakoupené automatické pračce dostala kilo pracího prášku zdarma, pochopila jsem, že si člověk zkrátka některé věci nesmí brát osobně.

A pak jsme dojeli domů. Michel i Nico v pořádku odletěli a odletěl i Hvězdopravec na Dalekohled. Odlet to byl komplikovaný tím, že jsme se před měsícem přestěhovali a že od nás byla velká hloupost myslet si, že to, že už pro Hvězdopravce jednou dojel taxík do nového bytu, znamená, že si naši adresu někde na taxi centrále přepsali. Tedy, na moje naléhání si ji vlastně přepsali, ale pak to zase opravili zpět podle toho, co jim nahlásilo oddělení Hvězdárny, které si adresu zapomnělo opravit. Oddělení Hvězdárny speciálně se věnující tomu, aby dohlíželo na hladký průběh cest astronomů na Dalekohled a zpět. Hladce tak občas astronomové nemají let, nebo mají rovnou dva na týž den atd. Chi chi chi, le le le, viva Chile!

Chi chi chi, le le le, viva Chile, křičelo se tu z plných plic během záchrany horníků a v naší neindiánské tváři to nemohlo nevyvolat nepěkný úšklebek. Horníci jsou samozřejmě pašáci a abych pravdu řekla, vzhledem k tomu, co vidím a slyším, že tu spousta chudých umí vydržet, mě nepřekvapuje, jak bravurně horníci situaci zvládli. Vlastně obecně, co spousta lidí umí vydržet. Tady i jinde. Jsou pašáci lidé, co se podíleli na záchraně. Chilané se tváří ale jako kdyby to byli oni sami a jen oni, kdo celou situaci tak báječně zvládnul, zatímco zlí nechilští majitelé dolů dovolili, aby k něčemu podobnému došlo a o situaci zavalených horníků se celou dobu vůbec nezajímali (tak to alespoň prohlásil sám Pinera). To, že povolení znovu otevřít tak nebezpečný důl ale vydali sami chi chi chi Chilané, tu samozřejmě nikdo nahlas neříká. Je mi jasné, že povolení nejspíš nebylo zadarmo a že kdyby se skutečně zkoumalo pořádně, kdo povolení vydal, došlo by se k nějakým chilským důležitým hlavám. Lepší tedy očernit zahraničního majitele a dmout se pýchou, jak to Chile všechno pěkně zvládlo. A Chilané na to pěkně skočili a pýchou se dmou, co to dá. Onehdy se jeden Chilan rozčílil, když jsem řekla, že tu chybí dodržování bezpečnosti práce. Cože? V Chile se dodržuje bezpečnost práce víc, než v Německu nebo v Rakousku!, dštil na mě přes oceán v čemsi, co psychoanalytik nemůže pojmenovat jinak než totální popření. Zkrátka, horníci jsou pašáci, ale chilský nacionalismus nebere někdy konce. Až tak, že jediného za zavalených horníků, který nebyl Chilan nýbrž Bolivijec, a který v dole před závalem pracoval pouhé tři dny a jehož první cesta pod povrch se hned protáhla na 69dní, při výstupu na povrch jako první čekala otázka, kdy se zase vrátí zpět do Bolivie, a komentátor v televizi pravil, že doufá, že ho bolivijská vláda odškodní a postará se o něj stejně, jako se chilská vláda postará o chilské horníky. Z co minutu znějícího chi chi chi le le le se mi tedy zvedá tak trochu žaludek a nevybíravě onen pokřik nechávám znít ve své mysli pokaždé, když se něco chi chi chi stane.

Takže tentokrát Hvězdopravec místo v půl deváté odletěl v poledne a v Antofagastě na něj prý čekal speciální transport. Transport se ale ukázal být speciální hlavně pro thajskou princeznu, která jela navštívit Dalekohled. Po dvou hodinách čekání na její veličenstvo tedy Hvězdopravce, který v tu chvíli už soptěl a plival oheň jako sedmihlavý drak, naložili do auta a zařadili ho za konvoj transportující princeznu na Dalekohled. Princezna měla celý autobus, který se navíc pouští vlekl důstojným šnečím tempem. Hvězdopravec se zeptal řidiče, zda by nemohl konvoj předjet, protože on měl být na Dalekohledu v poledne a právě odbila čtvrtá, ale řidič řekl, že princezna se předjíždět nesmí.

V šest tedy konečně Hvězdopravec dorazil na Dalekohled, kde bylo kvůli princeznině příjezdu pěkné pozdvižení. Nejen, že princezna se nesmí předjíždět, ale také nesmí nikdo spát nad ní, zněly instrukce, a tak její veličenstvo dostalo postel v nejvyšším patře hotelu, kde astronomové spí. Poddaní prý mají vyjádřit úctu tím, že se oblečou do růžové barvy, znělo další z doporučení, až jsem začala litovat, že Hvězdopravec nemá žádné růžové tričko. Na princeznu byli ale přeci jen všichni dost zvědaví. Jste také? Na "Její veličenstvo vědy", jak o ní praví Wikipedia? Inu, nebuďte tolik, oné malé padesátileté paní je v místních končinách titul princezny k dobru hlavně v tom, že se astronomové ptají, kde že je Shrek.

A to je všechno. Ještě bych vám mohla napsat o svém prvním výhradně chilském grilování se spolužáky z univerzity, kde jsme celé odpoledne a velký kus noci pili rum, víno a pivo, včetně toho českého, jedli maso a dělali s psychoanalytickou legraci narážejíce tu na Lacanovu formuli fantazmatu (hi hi hi, co kdyby ji Hernan ji poslal v srdíčku své nové známosti?), tu na falus a kastrační úzkost (hi hi hi hi hi) a pravidelně na to, že se odcházející vrhají do prázdna jako nějací melancholici (hi hi hi hi hi), ale obávám se, že by se vážené čtenářstvo začalo domnívat, že jsme skutečně banda bláznů. Což nepochybně jsme. Ale necháme si to raději pro sebe.

Příští sobotu letíme na dva týdny do Evropy, tak se těším, že uvidím známé tváře, a bojím se, že zmrznu. Ve čtvrtek, když jsem si to jako většina Chilanů štrádovala v jarně rozepnutém zimním vlněném kabátu na univerzitu, ze světelné tabule jsem zjistila, že je 20 stupňů ve stínu...

Uvítací požár a další katastrofy

V minulém příspěvku jsem vám vyprávěla o Michelových trablích s razítkem v pasu. Ve středu ráno jsem se tedy vyzbrojila telefonem a rozhodla jsem se věc vyřešit. Zavolala jsem dle rady ambasády na cizineckou policii, kde se netvářili nad faktem, že někdo dal našemu kamarádovi do pasu na imigraci čtyři měsíce staré razítko, nijak pohoršeně. "No s tím my mic nemůžeme dělat, když už je na severu.", řekla mi ledabyle paní na konci drátu. "Ať si prostě zajde na nejbližší policii a tam jim to vysvětlí." "Jako cizineckou policii?" "Ne, policii, to stačí." Protože Michel nemluví španělsky, sepsala jsem mu průvodní dopis, který vylíčil celou historii, a poslala jsem mu scan palubního lístku z letu Madrid-Lima, který jsem našla doma. Moc to nedokazovalo a trochu jsem se bála, že policisté budou myslet, že Michel nelegálně přešel hranici na severu Chile z Peru, a teď se to snaží zakamuflovat.

Ale moje obavy byly zbytečné. Policisté si přečetli Michelovo průvodní lejstro a řekli, že mu dají papír, že je v Chile legálně. "A dáte mi nové razítko?", zeptal se Michel svojí lámanou španělštinou. "Ne, to není třeba, na to se nikdo dívat nebude.", řekli policisté a věc byla vyřízená. Michel tedy v klidu odjel do Bolivie s lejstrem, které celníkům sdělovalo, že je v Chile legálně, a vy si, laskaví čtenáři, při cestě do Chile nezapomeňte razítko v pasu zkontrolovat. Při vykládání historky kolem dokola jsem zjistila, že se podobná věc nestala jen nám a Michelovi, ale že jich je pěkná hrst.

Ale to, jak historka dopadla, jsem se dozvěděla až o hodně později, protože ve chvíli, kdy jsem odeslala Michelovi jeho průvodní dopis, jsem si vykopla ze stěny internet. Ať jsem dělala, co jsem dělala, zapojit už to nešlo. Ještě, že mám mobil, abych to celé mohla řešit dál, a také abych měla nějaké spojení se světem, pomyslela jsem si. Ale můj mobil byl skoro bez baterie. Začala jsem tedy hledat nabíječku, ale po té, jako kdyby se země slehla. Později se ukázalo, že se po ní slehla země na severu Chile, protože Hvězdopravec si ji vzal s sebou na Dalekohled. Telefon po hodině smutně zamňoukal a vypnul se. Začalo se zdát, že mojím jediným spojením se světem je tedy od té chvíle chilská pošta, které trvá doručit dopis po Santiagu pět dní, na které má ze zákona také právo.

Skvělé, pomyslela jsem si a vydala se do centra shánět nabíječku. A jako obvykle v Chile to bylo peklo. V Chile je totiž velmi snadné utratit peníze, pokud si chcete koupit pět televizí, čtyři gauče nebo deset telefonů. Pokud ale chcete tak komplikované věci, jako je stůl pod počítač, skříň, trouba na chleba, nebo třeba nabíječku k telefonu, chce to výdrž hodnou dob socialismu. "Příslušenství nevedeme.", řekli mi už asi v pátém obchodu s telefony, než jsem se po dvou hodinách chození centrem konečně zabloudila do obchůdku, který měl ve výloze hromadu razítek, drátů, sluchátek a různého jiného zaprášeného harampádí. Ještě, že tu globalizace tyhle obchůdky nespolkla. Mají tam všechno a za tři eura jsem byla zase mobilní. Sláva.

Zbytek týdne jsem musela stávající katastrofy odložit na později, protože jsem nutně musela začít pracovat. Pravda, týden po svátcích začal velmi líně a pomalu, většina lidí dělala jen striktní minimum a trávila hory zbaštěných empanad, ale ve čtvrtek mě Ariel svojí veselou poznámkou "Hledal tě tu nějaký mladík, měl s tebou domluvení sezení, jsi na to zapomněla, co?!" přesvědčil, že se zase vše vrací do normálu. Tedy, vrátilo by se, kdyby ve čtvrtek nebyl drobný šestistupňový záchvěv, který ovládl konverzace a stal se záminkou proto, aby se i zbytek týdne nenapáchalo práce nijak moc.

V pátek jsem dorazila domů kolem desáté, protože na univerzitě pokládají za normální mít výuku v pátek až do 21:30 a navázat na ni hned v sobotu ráno. Ačkoli to bylo právě týden, co bydlíme v našem novém bytě, nebyl čas na oslavy, jen na spánek.

To je ale dneska strašný kravál, pomyslela jsem, když mě ve tři vytrhlo cosi z dřímoty. Čemu se ale také divit, když máme okna přímo nad třemi diskotékami. Nadávala jsem chvíli do polštářů, když mi došlo, že cítím kouř. Určitě jen ale hulí někde na střeše nebo někdo zapálil popelnici, řekla jsem si a šla jsem se podívat z okna.

Nehulilo se na střeše, nýbrž se střechy diskotéky přes křižovatku od nás. A z osmého patra, kde jsem se nacházela, jsem viděla, že se nehulí jen ze střechy, ale i z celé budovy, a že z ní také šlehají plameny. Vedle budovy stálo požární autíčko, které vypadalo z osmého patra směšně malé. "Hasiči přijeli a neměli vodu / spáchali stavení velikou škodu", vzpomněla jsem si na své punkové mládí, kdy jsem pěla též se Znouzí "To jsme my, hasiči, jdem hasi-i-it!" Hasiči ale spíš vypadali inspirovaní výše zmíněnou písní formace Bonpari. Nebo jen vyhodnocovali situaci, jak to mají Chilané ve zvyku. Žádné rychlé akce. Než jsem stihla najít pantofle, šlehalo to víc, a když jsem našla župan, mnohametrová výše plamenů mě přesvědčila, že lepší utéct dříve, než později. Strčila jsem si do jedné kapsy pas, do druhé medvěda Mišutku, který mě doprovází už od narození a je tak jedním z nejzcestovalejších medvědů vyrobených v rokycanském Hamiru, a vzala jsem nohy na ramena. Na chodbě kupodivu nebyl nikdo, až ve výtahu jsem potkala jednoho ze sousedů. "Neboj," řekl: "Sem se to nerozleze, to se rozleze na druhou stranu." Ať se to rozleze kam chce, řekla jsem si, já se na to rozhodně nebudu dívat z osmého patra. "Neboj, to není jako zemětřesení.", zasmál se soused, než vyběhl ven z domu, aby se na ty plameny podíval víc z blízka.

Seděla jsem dole ve vestibulu domu a kolem chodili lidé, kteří se na ten požár šli podívat. Zdálo se, že jediný, kdo se bojí, jsem já, ostatní brali plameny šlehající až do výše čtvrtého patra padesát metrů od našeho domu jako dobrodružné zpestření páteční noci. Nebo jsou to možná pruslulé geny rudých tváří, kterým se nezmění výraz ani při mučení, co já vím. "Museli sundat kus střechy univerzity," řekla mi paní, která se usadila vedle mě: "Aby to tam žárem nechytlo taky." V té chvíli je praktické, že střechy v Bellavistě jsou kusy vlněného plechu ledabyle přidělaného nad zdivem. Proti dešti a zimě to moc nefunguje, zato při požáru se to hodí. Inu, člověk si musí umět vybrat.

Přijeli další hasiči a za půl hodiny se jim podařilo požár zkrotit. Kromě diskotéky shořela ještě jedna hospoda, ale protože od začátku požáru do pořádného rozdoutnání evidentně uplynulo hodně času, stihli všichni hosté naštěstí včas utéct. Podle novin jich bylo v obou barech dohromady 300.

A tak doufám, že je na nějakou dobu katastrofám konec. Vyhořelou diskotékou, ze které zbylo jen okolní zdivo, už bloudí davy čumilů a mně opravili dnes internet. Doufám, že budu mít klidnou noc. Koneckonců, pod okny máme teď o diskotéku méně, tak by měla být.

P.S. Abyste mi věřili, že to nebyl jen nějaký ohníček...

Administrativní nářez

Když jsme tedy nelegálně a bez povolení přestěhovali, jak jsem vám psala minule, začaly teprve ty pořádné oslavy 200 výročí nezávislosti Chile. Tradičně jsme se vydali do vesnice Lo Barnechea, kde mělo probíhat rodeo, ale místo toho se v aréně odehrávaly hry pro děti jako je přetahování lanem a skákání v pytlích. Všechno to organizoval obtloustlý moderátor a několik pomocníků a byla to organizace hodná oslav 200 let chilské nezávislosti. Většina účastníků si počínala značně nezávisle na instrukcích a já jsem smíchy málem spadla z tribuny.

Nico a Michel ale nějak nechápali kouzlo chilských oslav a v neděli chtěli stůj co stůj jet do Cajónu de Maipo, údolí, které začíná kousek za Santiagem a táhne se skoro 100 křivolakých kilometrů až k Baños de Colina, kde jsem loni tak neslavně málem spadla s Pathfinderem do řeky, až nás museli tahat lanem. Hvězdopravec a já jsem byli k výletu trochu skeptičtí, protože jsme se báli, že do Cajónu pojede dělat tradiční piknik vedle silnice půlka Santiaga a že bude na silnicích strašlivý blázinec.

Někdy, když si myslím, že zdravý rozum velí cosi, mám pokušení zjistit, zda se zdravý rozum náhodou neplete a zda by skutečně řízení se nezdravým rozumem naplnilo strašlivé představy, které zdravý rozum nabízí. Tentokrát byl zdravý rozum od pravdy hodně daleko. Zácpa na silnici z Cajónu předčila i ty moje nejdivočejší představy. Cestu dlouhou 100km jsme jeli pět hodin a to jen díky tomu, že jsme první polovinu ujeli bez velké zácpy. Pak jsme ale stáli a stáli a stáli. Každých pár minut se našel nějaký chytrák, který se domníval, že bude doma rychleji, když se pokusí ostatní předjet. V zácpě stojící autobusy a kamiony se tedy jaly chytráky blokovat svojí tělesnou převahou, což znamenalo, že se stály na silnici napříč a blokovaly všechna protijedoucí vozidla. Někteří zoufalci tedy předjížděli zprava po chodníku, pokud tam nějaký byl. Ostatní pro zrychlení dopravy vytrvale troubili. V autě jsme se ale váleli smíchy, protože Hvězdopravec a Nico si vzpomněli na historku, jak se Michel rozhodl na autě svojí bývalé přítelkyně vyměnit olej v motoru těsně před tím, než se Isabel vydala na cestu z Clermont Ferrand do Paříže, a místo oleje z motoru vypustil olej z převodovky. Následně pak dolil olej do motoru (odměřil si vyteklý olej z převodovky a nalil tam přesně tolik, kolik vyteklo, to ho napadlo), a to, že olej v motoru přesahuje o centimetr povolenou hladinu mu přišlo normální. Isabel druhý den ráno vyjela na cestu a po několika desítkách kilometrů jí začaly dělat rychlostní stupně divy. Pak už nešlo řadit vůbec a po sto kilometrech bylo auto na vyhození. Nebo tak to alespoň vyhodnotila pojišťovna.

Někde v Santiagu pak zácpa trochu povolila a všichni netrpěliví řidiči tedy mohli zase řídit jako blázni. Hvězdopravec prosvištěl několik křižovatek, když už žlutá na semaforu byla jasně červená, ale za ním vždycky projelo ještě pár výletníků. Na jedné křižovatce jsem si až na poslední chvíli všimla, že ve směru, který měl zelenou, zatímco my jsme jim před nosem projeli na červenou, stojí policie. Na Pathfinderově zadku nalepený taxík, který projel křižovatku na plný plyn za námi, si jich evidentně všimnul také, a tak nás bleskově v křižovatce předjel, aby nebyl poslední, jako že on rozhodně na červenou nejel. Policisté se zařadili za nás, takže už jsem v duchu začala počítat, kolik nás to bude stát tentokrát. Taxík před námi se tvářil jako ten nejvzornější taxík na světě a ukázněně zpomalil na povolenou rychlost. Ale policisté jen znuděně projeli kolem a pokračovali dál. Asi toho za ten den už měli dost.

V pondělí ráno tedy odjeli všichni tři hoši na sever a na mě zbyl úkol vybalit všechny krabice a především vyřešit naše nelegální stěhování. A vyřešit převedení telefonní linky, zapojení televize, najít faktury, odvézt Pathfindera na revizi před technickou, přidělat klíče a spousta dalších věcí. Ale už ráno v práci zazvonil telefon a ukázalo se, že jsem si to zase představovala moc jednoduše.

Volal mi Michel. Ztratil jsem papírek, co mi dali na imigraci, řekl. To nic není, mávla jsem rukou, prostě na hranicích do Bolivie vyplníš jiný. No, řekl Michel, akorát že... Akorát že Michel přiletěl a imigrací prošel 15.9., ale z nějakých neznámých důvodů dostal do pasu razítko 22.5. A protože legální pobyt v Chile jsou tři měsíce, je tedy v Chile už měsíc nelegálně. To, že my jsme při příjezdu 6.1.2009 dostali do pasu razítko 6.1.2008, to se dá ještě nějak pochopit a omluvit veselím na nový rok a celkovou únavou po svátcích. Ale zaměnit konec května za půlku září, to už chce vysoký stupeň chilské organizace. Jak to dopadne uvidím, až zítra půjdu na cizineckou policii vysvětlit jim, že na severu Chile je jeden chudák Francouz, co přiletěl přes Frankfurt, Madrid a Limu a v Santiagu mu dali špatné razítko.

Poté, co Michel ukončil svůj referát o poslední neuvěřitelné historce, si vzal sluchátko pedant Nico. Tak co, už ti řekl, co všechno zase provedl?, zeptal se. Jo jo, už to vím. A co ty?, zeptala jsem se. "No, já jsem jen zapomněl v Santiagu řidičák", řekl Nico: "Můžeš mi ho prosím přivézt, až za námi pojedeš do Argentiny?" Vzhledem k tomu, že ani Nico ani Hvězdopravec nejsou dost šílení na to, aby nechali řídit Michela, zdá se, že celou první polovinu cesty, než se za kluky připojím já, bude tedy řídit Hvězdopravec. "Ale telefon, co jsme ztratili, už jsme našli!", pochlubil se nakonec Nico. Jsem vážně zvědavá, jak ti dva spolu přežijou cestu do Bolivie.

Když jsem tedy připsala na svůj seznam "najít Michelovy palubní lístky" "zavolat na cizineckou policii" a "najít Nicův řidičák", odhodlala jsem se dovézt Pathfindera do servisu. Po cestě na jih a do Cajónu de Maipo a poté, co s ním Hvězdopravec vymetl všechny kaluže, co na cestě potkal, nebylo vidět nejen, co má Pathfinder za značku, ale dokonce ani, jakou má barvu. Na fotkách to kupodivu ještě vypadá docela čistě. Zkrátka byl tak strašlivě zmazaný, že jsem se ho rozhodla před cestou do servisu umýt. Na mycí lince ochotně přiběhl mužík v kombinéze, když tu se ale odkudsi vynořil šéf myčky a na rovinu mi řekl, že moje auto neumyjou, protože by se jim ucpal odpad. A tak Pathfinder přijel do servisu jako největší čuník z celého Santiaga.

Na závěr dne jsem se rozhodla rozlousknout naše nelegální přestěhování, aby nelegální imigrant Michel nebyl ještě navíc v nelegálním bytě. Dovlekla jsem se pro všechna potřebná potvrzení o zaplacení energií a nájmu a nakonec jsem se vydala k notáři, aby mi povolení ke stěhování vydal. "Vy ale nejste Hvězdopravec, že?", řekla brýlatá paní za přepážkou. "Ne, jsem jeho žena.", řekla jsem já. "No, tak to vám to povolení se stěhovat ale nemůžeme vydat", řekla paní: "To musí přijít on, osobně. "Ale on je pryč", řekla jsem já. Neřekla jsem, že kdyby bylo na Hvězdopravci platit nájem a energie a najít od nich faktury, tak by pravděpodobně můj drahý zůstal v Chile na věky. Co by nedovedlo jeho bordelářství, zastal by fakt, že většinu plateb je třeba zkoušet dělat několikrát, než se zadaří. "No, tak ta potvrzení o zaplacení energií musí vystavit na vaše jméno," řekla paní. Je mi úplně jasné, že v momentě, kdy by potvrzení byla na mě, byl by problém, že smlouva k bytu je na Hvězdopravce a složila jsem zbraně. Chi chi chi, le le le, viva Chile!, pomohla jsem si v duchu populárním chilským heslem. Cestou domů jsem se stavila za vrátným ve starém bytě a všechna potvrzení mu ukázala s tím, že povolení prostě nemám. "To nevadí", řekl vrátný, který se ještě před pár dny nafukoval jako žába a chtěl na nás volat policii. Zapsal do ušmudlaného sešitu, že jsem předložila potvrzení o tom, že jsme zaplatili nájem a energie. Zdá se, že jsme tedy legální a notáři na tom neukořistili ani peso.

Možná bych je byla přesvědčila mi povolení vydat, kdybych oběhla pár notářství, jako jsem je přesvědčila v bance, aby mi vydali moji novou bankovní kartu. Karta byla vystavená na moje jméno k našemu společnému účtu, ale zásilku ve vnitřní poště banky automaticky zaslali na Hvězdopravcovo jméno. A kdo to kdy viděl, aby si žena došla pro kartu na své jméno, aniž by to třeba muž věděl? No to ne, to musí přijít on, osobně, řekl mi úředníček. Představila jsem si, jak ženu Hvězdopravce do banky, která má jako všechny banky tady otevřeno jenom dopoledne, aby vystál frontu na mojí za tři měsíce podruhé ztracenou bankovní kartu, a věděla jsem, že to by bylo na rozvod, a tak jsem apelovala na úředníkovu mužskou lenost a vysvětlila jsem mu, co by na to asi zaměstnaný muž řekl, že má jít do banky pro kartu své líné ženě. Tenkrát to zafungovalo.

Chile jako rovnoprávná a demokratická země s presumpcí neviny ale trochu pokulhává. Jsem zvědavá, jak na tom budou s právy imigrantů a uměle vyrobených nelegálních imigrantů. Držte mi palce, jinak máme po výletu do Argentiny. Na který už mám koupenou letenku. Možná brzy na seznam přibyde tedy "zjistit, jak vrátit letenku".

Chilský autostop a nevolnictví

Začátkem září do života v automatické pračce vstoupily rušivé elementy Nico a Michel. To jsou dva nejlepší Hvězdopravcovi kamarádi. Znají se z vysoké školy, která je cosi jako český matfyz, takže si vážený čtenář jistě umí představit, že se moje klinické já zrovna moc nenudí, když jsou ti dva na návštěvě. Michel je neuvěřitelný bordelář formátu, kterého běžný smrtelník může dosáhnout jedině, pokud u něj nastane zemětřesení o síle alespoň sedm stupňů Richterovy škály (a vězte, že to neříkám jen tak do větru, mám se zemětřesením přeci jen už nějakou zkušenost), vykradou ho, nebo u souseda exploduje plyn (to naopak, doufám, říkám zcela do větru). Jinak Michel funguje jako mucholapka na nejrůznější neuvěřitelné historky se ztracenými klíči, doklady, s dokonale popletenými a spletenými liniemi, které velmi tvořivě zašmodrchá ještě víc. Do Santiaga k nám přiletěl přes Frankfurt, Madrid, Limu a následně doletěl konečně sem, narval se i s batohem do autobusu 405 v dopravní špičce, kdy několik Chilanů viselo ze dveří autobusu ven, a dostal se až k nám do bytu, aniž by platil jízdné.

Nico je naopak obsesivní specialista na jaderné ponorky s oblečením vzorně srovnaným do pravidelných komínků. Letěl k nám přes Paříž a dovedu si představit, jak si na sedadle pečlivě srovnal přikrývku a polštářek, knihu vložil do kapsy vlevo, cestovní deník vpravo, pas do příruční pánské kabelky a podle přesně rozvrženého plánu se rozhodl usnout ve 4:00 evropského času, což odpovídá 22h času chilského, aby tak snížil účinky jet lagu. K mé radosti také Nico ví, jak je důležité dát při snídani na stůl nejdřív ubrus, pak prostírání a nakonec pěkně urovnat příbory a talířky. Hvězdopravec ubrus vždycky položí pouze na tu část stolu, která není pokryta (jeho) věcmi, a příbory na něj nahází vedle talířů. Michel nemá ve svém bytě ani ubrus, ani prostírání, a protože je jasné, že i kdyby vylovil příbory z hloubi věcí na kuchyňské lince, na stole by stejně nenašel ani kousek místa a už vůbec ne něco k jídlu v ledničce, snídá ve stoje nad kopou papírů na stole v laboratoři. Michel je totiž neurofyzik. Když se všichni tři sejdou, nejdřív Hvězdopravec a Michel rozhází Nicovi jeho vzorné komínky a následně se všichni tři začnou prát. Mají se zkrátka tak po chlapsku rádi.

Nico přiletěl o týden dříve, a tak jsme se vydali směrem na jih. Plán zněl jet skialpovat, ale měli jsme takové štěstí na počasí, že jsme se jen asi dvě hodiny pokoušeli vylézt na kráter Navidad u Longuimaye (na cestu výše nebylo ani pomyšlení), přičemž bylo střídavě slunce a sněhová bouře. Během toho výletu tedy Nico, který je mnohem rychlejší než já, co se týče chůze, zaostával vzadu, jelikož neustále měnil rukavice, čepici, svetr atd. podle změn počasí a vzorně skádal odložené šatstvo do batohu. Zbytek cesty jsme tedy spíše jen projížděli neuvěřitelnou krajinou okolo vulkánu Llaima, Lanin a Villarrica a váleli se v termálech. Nemyslete si, že na jihu je nějak moc silnic, prašné cesty tu bohatě stačí, tažné voly, hlavní dopravní prostředek zemědělců na jihu, od nich nebolí kopýtka a když tu a tam na cestu spadne strom, jede se prostě jinudy. Cesta je tak vždycky dobrodružstvím.

Když jsme jeli k Longuimayi, potkali jsme na cestě hned tři páry tažných volů. První vůz obsluhoval pasáček ve věku asi pět let, takže nám trochu zatrnulo, zda se volové nepustí do souboje s Pathfinderem, ale pasáček to měl v hrsti. Bambusovou tyčí donutil obrovské voly sklonit hlavy a už táhli dál. My jsme tedy projeli okolo všech tří vozů a o pár set metrů dál jsme zjistili, že na cestě leží obrovský kmen stromu. Motorovou pilu jsme neměli, a tak nezbylo než se otočit a jet zpět, což znamenalo opětovné setkání s třemi volskými povozy. "Dobrý den!", pozdravili jsme dva zemědělce jdoucí za vozem: "Kudy vede cesta k Longuimayi?" "Ale, tudy ne", řekli zemědělci: "tady na té cestě leží strom". A, zdá se, že strom leží už nějakou dobu! "Musíte přes Unii vesničanů." V Chile prakticky neexistují mapy hodné toho jména, takže indikace Unie vesničanů vyžadovala ještě optání se na to, što takaja Unie a jak se tam jede.

O kousek dál ve vesnici jsme chtěli odbočit doprava, jak nám to zemědělci poradili. Nebyli jsme si ale jistí, zda jsme na správné cestě, a tak jsme se zeptali pána, který u cesty stál: zdalipak je to cesta k Longuimayi? K Longuimayi? podivil se pán a vyvalil na nás kulaté chilské oči. Kdo to kdy slyšel, že by tahle cesta vedla k Longuimayi? Každý přece ví, že k Longuimayi se jede okolo Unie vesničanů!

O půl hodiny později, kdy nás ještě pár vesničanů poslalo do Unie, jsme konečně našli pár stodol, které byly ona unie, a byli jsme na správné cestě bez spadlého stromu. Sláva!

Cesty ale skýtají i jiné nástrahy. Jednou vracejíce se večer jsme ve stoupání spatřili skupinku Chilanů snažící se vytlačit nahoru bílý pick-up. Copak se vám stalo?, optali jsme se. Ale, jel moc pomalu do kopce, práskla svého muže jedna z žen. Nabídli jsme, že jim pomůžeme, pokud mají lano, a pick-up, okolo kterého byla asi čtrnáctičlenná skupinka dětí, starců, žen a mužů, vytáhneme Pathfinderem na kopeček. Chilané vytáhli lano, které evidentně už několikrát posloužilo, zahákli ho za Pathfindera a už jsme jeli nahoru. Skupinka lidí, která pomáhala s tlačením auta, pokračovala za námi. Nahoře nám poděkovali, a pak se začala celá skupinka před našima nevěřícíma očima soukat do pickupu. V kabině se usadilo asi pět dětí, řidič a jeho žena a pár staříků, zbytek si v chladné noci vyskočil na korbu a jelo se. Hvězdopravec jel pomalu, protože nevěřil, že pickup může celý ten náklad uvézt, a dobře udělal. Pick up uvázl po asi 300m znovu. Takže lano a Pathfinder měl zase vlečňáček s hordou Chilanů. Pan řidič nás poprosil, ať je táhneme až na konec stoupání, a tak jsme také udělali. Nahoře jsme zase Chilany odvázali a byli jsme požádáni, ať prosím tou liduprázdnou krajinou nejedeme moc rychle, kdyby pick-up zase uváznul. O 500m později jsme měli zase vlečňáček. O kilometr později jsme stavěli, protože pick-upu došel benzín, takže bylo třeba ho do nádrže dolít z kanystru, který trůnil na korbě spolu s mladými, na které nezbylo v kabině pick-upu místo. Pak pick-up pokračoval asi 500m samostatně, až do chvíle, kdy se mu rozbila úplně všechna elektřina. Byla tma jako v pytli, takže se nám zdálo kruté tam rodinku nechat a už jsme zase měli za Pathfinderem přivázaný vrak s čtrnácti Chilany na palubě. Ale jen chvilku, protože pak se přetrhlo lano. Pak začalo pršet jako z konve. V prudkém dešti jsme za sebou vláčeli nepojízdný náklaďáček s čtrnácti lidmi a říkali jsme si, co budeme dělat. Rodinka jela do Temuca, což znamenalo, že jsme měli společných jen asi 15km cesty a dalších 60km by měl pick up bez elektřiny a se třemi litry benzínu v nádrži zdolat sám. Nakonec jsme rodinku ale přeci jen nechali na rozcestí, protože všichni tvrdili, že odtud je už odvezou jejich kamarádi. Kdo ví. Možná je to nějaká indiánská verze ježdění autostopem.

Když jsme se vrátili do Santiaga, čekalo nás stěhování. Protože jsme se rozhodli stěhovat v půlce září, na které připadá oslava 200 let chilské nezávislosti, nenašli jsme žádnou firmu, která by nás stěhovala. No co, řekli jsme si, pozveme kamarády, aby nám pomohli. Navíc je u nás Nico a Michel!

Den před stěhováním se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že mexické manželce jednoho z astronomů zemřela v Mexiku teta, což každému správnému Mexičanovi velí odjet do Mexika, neboť všichni už jsou v Mexiku, buenos dias já taky jdu...a astronom byl nucen požádat o urychlený návrat z Dalekohledu domů, aby se postaral o děti. A astronoma bylo třeba nahradit: kým jiným, než Hvězdopravcem. Dalekohled je asi 1000km od Santiaga, takže to znamenalo odlet následující den ráno.

Hvězdopravec ale naštěstí přeci jen utrousil, že se stěhujeme, a celá věc se nakonec nějak upravila, a tak v pátek dopoledne přišli kamarádi a pustili jsme se do stěhování. Asi po hodině nám ale bylo opět připomenuto, že jsme v Chile. Máme povolení se stěhovat?, zeptal se nás vrátný. Povolení se stěhovat? No ano, potvrzení od notáře, že jsme zaplatili nájem a energie a které následně předložíme na policii, která nám tak vydá povolení se přestěhovat! Copak jsme spadli z višně a myslíme si, že se jako přestěhujeme, kdy chceme? Kdopak může vědět, zda jsme zaplatili nájem, aha?

Povolení jsme neměli a uprostřed státních svátků, které jsou tu přibližným ekvivalentem oslav Vánoc u nás, bylo nemožné ho sehnat před Hvězdopravcovým odjezdem. Vrátný se postavil před naše dveře a pravil, že už nás nenechá vynést ani ťuk, dokud nedosvěčíme, že jsme zaplatili, alespoň tak, že mu ukážeme zaplacené faktury. Jinak zavolám policii, nafoukl se sto padesáti centimetrový vrátný jako žába. A i tak, musíte nechat byt obyvatelný. Musíte nechat stůl a postel a ledničku! Musí to zůstat jako kdybyste tu bydleli!

Já nevím, jak vy, ale já nejen, že faktury platím, ale také při stěhování vůbec netuším, kde faktury jsou.

Další dvě hodiny jsme strávili hledáním faktur. Nakonec jsem zjistila, že jsou ve schránce u vrátného, protože my nikdy schránku nevybíráme. V Chile faktury chodí týden po propadnutí, takže máme zařízenou automatickou platbu přes internet, což bylo na fakturách napsané. Jejda, no tak to je ještě horší, podrbal se vrátný na hlavě. No já nevím. Musíte mi přinést to potvrzení. Já vám věřím, nic proti vám, ale bez povolení...

Po chvíli vyjednávání, při kterém nám sekundoval Argentinec Alvarito, vrátný řekl: no tak pokračujte, ale přineste mi ten papír. Což Alvarito interpretoval jako chilské ne. Celá zbylá stěhovací banda složená z Jihoafričanky Rethy, Čechů Petra a Lucky, Slovenky Martiny, Francouzů Pierra a Estelle, Španělů Rubena a Eli, Švýcara Rafaela a Američana Johna řekla, že je to jasné ano, ať se jdou Chilané také jednou vycpat. Na státní svátek stejně žádná policie nepřijede, protože má co dělat s chilskými řidiči, kteří své tradiční řidičské umění na státní svátky obohatí o mnoho kalíšků vína chicha.

A tak bydlíme v našem novém Fiesta en Bellavista bytě. Bydlíme uprostřed všech barů a diskoték ve skutečně futuristickém bytě o třech podlažích. Na střeše máme bazén a místo na barbecue. A protože bydlíme teď ve čtvrti Recoleta, není to bydlení nijak extra drahé. Je tu s námi i stůl a postel, kterou jsme měli nechat ve starém bytě a já doufám, že papír od notáře v úterý, kdy svátky končí, bude nakonec stačit, abychom se dostali z nevolnictví starého bytu.

V automatické pračce

Sotva jsem se po prázdninách vrátila do Santiaga, naplno mě pohltila práce a škola. Mezi kurzy na univerzitě, lekcemi češtiny, které dávám, práci ve třech různých asociacích a mezi pacienty na klinice mi nezbyl čas dopsat článek o jurodivých podivínech, ale zato jsem se začala jurodivému podivínovi dost podobat. Když mi prodavač v lékárně na moji prosbu o šampon místo šamponu přinesl barvu na vlasy (jedna z chilských charakteristik je, že vždycky vědí líp, co chcete říct, protože španělština je přece jejich mateřština), jsem důrazně zopakovala slovo šampon a došlo mi, že už mám asi vlasy opravdu dost odrostlé. No, naštěstí zřejmě ne moc mastné. A mohla jsem též dostat krém proti vráskám nebo rovnou prášky na nervy. S barvou se to nějak spraví.

To, že mě všechno tak pohltilo, má za příčinu nejen moji schopnost naplnit svůj čas činností, ale také fakt, že druhý semestr na univerzitě začal dřív, než ten první skončil, a práce se tedy zdvojnásobila. Do toho jsme museli odevzdat několik prací. Deset stránek teoretického psychoanalytického textu na každý předmět bylo moji noční můrou už měsíc, ale moji chilští spolužáci vypadali pořád v klidu. Zjistila jsem, že vypadali ale v klidu až do chvíle, kdy začali totálně kolabovat. Ti psychicky odolnější z nás ale nakonec texty napsali, odevzdali a pak se plazili pomalu kanály, aby nás nějaký z profesorů, který bude muset texty číst, náhodou nepotkal na ulici. Jsme všichni dost sebekritičtí, to ano, ale na druhé straně, jak má člověk během tří týdnů vyprodukovat tři práce, co mají hlavu a patu, když do toho pracuje na plný úvazek? Mně s kontrolou španělštiny pomáhala moje kamarádka Eli, která je jinak chemik, a mým zamyšlením nad pojmem narcisismu ve Freudově díle, se jí rozjela chřipka. Statečně ale kontrolu dokončila a já jsem koncem srpna odevzdala poslední text. Takže teď jsem na chvíli skoro na prázdninách.

I tak se ale začínám se podobat typickému neurotickému obyvateli velkoměsta. Ráno se doženu k metru, kde už bravurně umím nastupovat. Nastoupit do metra ve špičce znamená nikomu nedělat místo ani k výstupu, ani k nástupu, ani k ničemu jinému, protože každý Chilan ví, že udělat někomu místo znamená, že vám asi o ono místo zas tak moc nejde a že na nástupišti stojíte proto, že rádi stojíte uprostřed proudícího davu. Při příjezdu metra začne tak neskutečná bitva, že, když pak odjedete poloprázdným metrem, vůbec nechápete, co vlastně bitku způsobilo a proč nástup do metra trvá asi třikrát tak dlouho než co trvá v Praze. Stačí ale pozorovat, jak to zde chodí. Chilané, když už se dostanou do metra, se hned za dveřmi zastaví a začnou se rozhlížet, kde je nejlepší místo ke stání. Místa k sezení totiž bleskově zasedli lidé, kteří už v metru jedou. Lidé, kteří už v metru byli, ale kteří nestihli rychle zasednout místa k sezení, se hlava nehlava vrhnou na uvolněná lepší místa ke stání, aby tam byli rychleji než ostatní a než nastupující. Lepší místa jsou ta, kde se dá o něco opřít. Lidé, kteří vědí, budou vystupovat další stanici, se zase začnou cpát na místa ke dveřím, kudy proudí dav z nástupiště do soupravy metra a kudy se poslední zapomenutí nešťastníci snaží vystoupit. Zkrátka, na každé stanici se odehrává tak horečnaté škatulata hejbejte se, že když z metra vystoupíte, máte pocit, že jste právě strávili půl hodiny v bubnu gigantické pračky.

Metrem dojedu na kliniku na stanici metra Los Heroes. Už jsem vám říkala, že univerzitní čtvrť je plná obchodů s náhradními díly na auta, takže když vylezu na povrch, nejdřív spokojeně kostatuju, že v obchodě s kuličkami do ložisek jsou ve výloze stále vyrovnána ložiska v řadě podle velikosti, a už si to peláším na kliniku. Cestou přeskakuju spící toulavé psy a dávám pozor na psa s jedním okem modrým a druhým žlutým. Toho dobře znám, ten skáče na kolemjdoucí i kolemjedoucí. Pravda je, že jsem ho ale už dlouho neviděla. V Santiagu je spousta toulavých psů, ale rychle se obměňují. Nechci moc myslet na to, co se se žlutomodrookým psem stalo.

Na rohu mě málem porazí odér přepáleného oleje linoucí se od prodavačů sopaipillas, placek z mouky, dýně a hlavně spousty tuku. Prodavači mají někdy fritovací vozík, jindy ale mají rozdělaný oheň v nákupním košíku na kolečkách a sopailpillas smaží v oleji nad tímhle ohněm. Sopailpillas calentitas, calentitas las sopailpillitas! volají. Teploučké placičky, teploučké! Lidé po ránu na sopailpillas stojí někdy i frontu, mně se ale zvedá žaludek. Už, aby bylo léto, pokud vím, sopailpillas se jedí jedině, když je zima a prší. Každopádně mi je jasné, co může za vskutku neslavný zdravotní stav chilské populace.

Konečně doběhnu na kliniku, kde je jako vždy vymeteno. V čekárně řve televize, kterou od svého stolu pozorně sleduje sekretářka Silvia. Hola Teresita! volá na mě. Pak jdu pozdravit druhé dva sekretáře, pana Guillerma a hlavně obtloustlého mladíka Ariela. Ariel už u nás doma vstoupil do historie, protože Ariel je specialista na komplimenty. Vždycky si kladu otázku, zda svoje promluvy dělá schválně, nebo zda je skutečně tak bezelstný. "Uf, co to máš na rtu?", přivítal mě po návratu z hor, kde mi jako obvykle vyskočil obrovský herpes. "Herpes", říkám já. Na Ariela se musí zpříma. "Fuj, ten je ale hnusnej", řekne Ariel a odporem se zašklebí. "A proč se ti udělal?", zeptá se, když mě uvidí další den. "Jsi alegrická nebo co? Je to nakažlivé?" Zkrátka, Ariel vždycky najde nějaké téma ke konverzaci. Nepřišel ti pacient, co? No, to bude tím tvým přízvukem! Čekáš na pacienta? Ten stejně nepřijde! Zkrátka, Ariel konverzuje rád, ale zdá se, že ho nic jiného než analýza toho, proč nechodí pacienti, a pozorování stavu mého herpesu, nenapadá. Možná bych mu měla někdy pomoct a zeptat se ho třeba, proč se jmenuje jako prášek na praní. Každopádně doma s Hvězdopravcem říkáme "téma a la Ariel". Tenhle pátek se ale přemohla dokonce i Silvia. "Ty jsi si vzala barevné kontaktní čočky?", přivítala mě překvapeně. "Co?", řekla jsem já v domnění, že špatně rozumím. "No ty přece vůbec nemáš takhle modré oči.", řekla Silvia. Kdepak je Ariel, řekla jsem si, aby se mohl přidat do debaty? Každopádně, je to personál jako stvořený pro psychologickou kliniku.

A tak nám to tu ubíhá rychlostí 1000 otáček za minutu. Ale v září se čas zase uklidní, protože Chile oslaví 200 let nezávislosti. Ve skutečnosti je to 198, řekl mi včera taxikář, když jsem se v 21:30 vracela z poslední přednášky na univerzitě (ano, máme kurzy v pátek do 21:30, a pokračujeme v sobotu od 9 od rána) a když jsme projížděli okolo ovlajkované La Monedy. Před 200 lety se jen sešlo pár sousedů a řekli si, že bude Chile nezávislé, pokračoval. Opravdu nezávislí jsme byli až o dva roky později, 16. února. Historie je ale zajímavá. Co my jsme se naválčili! S Peruánci a s Bolivijci. Ale vždycky jsme vyhráli! Jistě, pomyslela jsem si, jako u Tarapaky, kde se pobili Peruánci, Bolivijci a Chilané uprostřed Atacamy a nikdo dodnes neví, kdo vlastně vyhrál, protože po bitvě všechna vojska rychle vyklidila vyprahlé území bez jediného stínu a kapky vody. Ale díky úprku všech žíznivých soupeřů bitvu dnes všechny strany považují za vyhranou. Nebo jako bitvu u Iquique, kde peruánská loď Huascar potopila Prattovu Esmeraldu, přičemž dle některých svědků Pratt, pýcha Chilanů z bankovky 10 000 pesos, skočil na Huascar vydávaje povel "Nalodit se!". Jak praví ale doslovně historik, Pratta v hluku nárazu obou lodí nikdo neslyšel, jen jeden seržant a jeden námořník, který ale při skoku ztratil rovnováhu a spadl do moře, takže se na Huascar z potápějící se chilské Esmeraldy nalodili jen dva odvážní Chilané. Podle jiných historiků ale Pratt nic nekřičel, jen na Huascar spadl při nárazu obou lodí. Každopádně, dle obou verzí, pak hrdinsky zahynul. Jak vidíte, slavné prohry nejsou jen českou specialitou.

My, my jsme země na konci světa, proto jsme se nikdy s nikým moc nemíchali, pokračuje taxikář. Proto jsou Chilané také malí a oškliví, na vás to je vidět, že jste z Evropy, že jste vysoká a hubená. Pravda, když svých 160cm nastavím o pět centimetrů podpatků, mám v metru pěkný výhled na peroucí se dav, zasmála jsem se v duchu. A označení hubená bude asi dáno tím, že mě příroda obdařila na rozdíl od většiny Chilanů pasem. Vida, až se zase bude Ariel konverzačně ptát, zda mám nějakou nakažlivou chorobu, můžu se ho stejně ležérně optat, proč nemá pas.

Oslavy 200 nezávislosti, které se tu horečně připravují, jsou ale poznamenané následky zemětřesení a rovněž dramatem uvězněných horníků, které Chilané intenzivně prožívají. Když horníky našli, vypadalo to v Santiagu jako po fotbalovém zápase: všude vlály vlajky, lidé jezdili auty jako o závod a troubili jako pominutí. Já jsem si také oddychla. Když jsem se o závalu horníků doslechla, vzpomněla jsem si na Valentinu, jednu z našich adolescentních maminek, která se odstěhovala na sever se svým adolescentním přítelem, protože ten se rozhodl pracovat v dolech, kde se snadno vydělají "velké" peníze. Překvapilo by mě, kdyby "velký" plat přesáhl 300 000 pesos, což je asi 10 000 korun. A život v Chile je přinejmenším stejně drahý jako v Čechách. Naštěstí Valentinin přítel pracuje v jiném dole, než v onom zavaleném, ale co na tom sejde. Zával v dole San José je třetí za poslední 3 roky. Zavalení horníci mají mezi 19 a 63 lety. Nejstarší z horníků ale není rozhodně žádný přesluhující důchodce, žádný důchod jako spousta Chilanů prostě nemá a pracuje až do smrti. Smlouvy jsou tak mizerné, že rodiny od firmy nedostaly po dobu, kdy jsou horníci zavalení, ani plat, ani finanční pomoc od firmy, která nebezpečný důl provozovala. A moje kolegyně Barbara, slečna z bohaté Vitacury, která vystudovala Universidad de los Andes, univerzitu křesťanských fundamentalistů Opus Dei, kteří to tu mají v Chile pod palcem, prohlásila: "Nechápu, jak to mohli psychicky zvládnout. Vždyť jsou to navíc horníci!"

Chile se pyšní tím, že je jednou ze zemí OECD a že zaznamenává rychlý ekonomický růst. A moje spolužačka Andrea, která jako většina Chilanek pracuje na smlouvu, kde má určený počet hodin, který musí odpracovat a které jinak nedostane zaplacené, když je například nemocná nebo na dovolené, nám nadšeně oznámila, že je těhotná. Do Vánoc jí snad nenaroste ještě břicho, takže ji z práce vyhodí až po Vánocích.

A v mojí nové skupince budoucích adolescentních maminek jsou tři, kterým je teprve čtrnáct.

Můj dnešní příspěvek je tak trochu to, čemu psychiatři říkají "slovní salát", ale myslím, že to pěkně koresponduje s tím, jak se denně točím mezi horem a dolem, jihem a severem, východem a západem Santiaga. Mimochodem, kolotoč riskuje zrychlit se ještě o to, že se v půlce září stěhujeme a že u nás měsíc budou Hvězdopravcovi nejlepší kamarádi Nico a Michel.

Četník a astronomové

V minulém příspěvku jsem vám povídala, jak jsme dorazili na jih do Termas de Chillán, abychom si něco užili lyžování. Někteří z nás jsou zkušení lyžaři, jiní byli začátečníci. Nikdo ale nebyl tak strašné nemehlo jako asi třicítka policistů a další třicítka vojáků, kteří se celý týden na zelených (tedy těch nejlehčích) sjezdovkách učili lyžovat.

V přesně předepsaných pózách si to mužíci a pár žen v zeleném maskáči, jenž je na sněhu tím pravým, šinuli rychlostí asi pět kilometrů v hodině ze svahu, o němž se dalo těžko říct, na kterou stranu klesá a na kterou stoupá. Však se někteří také šinuli jedním směrem a jiní zase druhým, komicky ťapkajíce lyžemi sevřenými do písmene A či V. Sem tam do sebe zelenáči narazili a vzájemně se pokoušeli se zvednout. O něco později policejní instruktor na zelenou sjezdovku zapíchal hůlky, aby vytvořil slalom, ale po průjezdu prvních dvou policistů byl problém slalom vyřešen, protože ani jedna hůlka, stejně jako ani jeden policista, nezůstala vertikálně.

Oddíl vojáků se pokoušel na skiaplech vydrápat do stráně se stromy vedle sjezdovky, ale většina vojáků byla na zemi jeden až dva výškové metry nad sjezdovkou a nebyla schopná se zvednout. Jeden voják držel tulení pás v ruce, místo aby ho měl nalepený na skluznici, ale snažil se rychle dohnat kamarády. Lyže bez pásu mu samozřejmě uklouzla, takže se ocitl také na zemi, ale statečně, leč marně, se pokoušel zvednout mávaje přitom tulením pásem do všech stran jako bílou vlajkou kapitulace.

No těpic!, řekla jsem si. Nikdy jsem si od záchranných prací v případě, že bychom se třeba někde na skialpech zranili, moc neslibovala, ale tohle vypadalo, že člověk by si měl dát sakra pozor, aby se zranil jedině na zelené sjezdovce. Chilskou snahu o záchranu horolezců pěkně dokresluje zážitek se správcem parku v El Morado, který nám odmítl dát frekvenci jejich rádia, protože to je jejich frekvence, a ne frekvence pro nějaké eventuelní zraněné nahoře na ledovci, nebo zážitek z La Palomy, kde si nás pečlivě zapsali, aby věděli, že jdeme na ledovec, a následně papír ztratili.

Přesto jsme se rozhodli skialpovat. V pondělí jsme se vydali k termální řece Diguilín, o níž jsem vám psala loni, a v úterý na Nevados de Chillán. To je docela dlouhý výstup, ale těšili jsme se, že pak sjedeme rovnou k chatě. Na Nevados jsme zkoušeli vylézt loni a prodírali jsme s k nim lávovým polem, kde jsme bloudili dobrých pár hodin. Na vrcholek jsme nakonec nestihli dojít, skončili jsme nějakých 200m pod ním, poté, co jsme přelezli nějaké strašlivě strmé pole suti a já jsem asi deset minut brečela. Letos to bylo bez breku i bez suti, protože jsme už věděli, kudy cesta nevede, ale stihli jsme to přesně na totéž místo pod vrcholkem. Kdybychom tam pokaždé odnesli kámen, možná bude těsně pod Nevados brzy pěkná horská chata.

Tentokrát jsme to na vrcholek nestihli proto, že když jsme stáli na onon místě pod ním, kde bude jednou horská chata, viděli jsme, že se do údolí rychle valí mlha tak hustá, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Stihneme to na vrcholek?, říkali jsme si, ale po pěti minutách nám došlo, že mlha postupuje opravdu strašně rychle. Pojedeme dolů původně zamýšlenou cestou, tj. přes ono spletité lávové pole až do chaty, nebo se raději bezpečně vrátíme stejnou cestou?, přemýšleli jsme. Vzpomněla jsem si na vojáky, kteří museli stále ještě mávat bezmocně tuleními pásy 1600 výškových metrů pod námi, a řekla jsem Sylvainovi a Hvězdopravci, že mezi námi chlapy, na tohle tedy nemám koule. Pěkně drsně, protože ve mně byla malá dušička, že se dole v té lávě a mlze ztratíme a sjedeme do jiného údolí, než do toho, kde je chata. A jak známo, všechna ostatní údolí jsou pustá. Hvězdopravec si vzpomněl na to, jak nás loni láva potrápila, a souhlasil. A už jsme si to šinuli dolů, do mlhy, onou bezpečnou cestou.

Mlha byla taková, že nebylo vidět ani na pár metrů. Jeli jsme pomalu a drželi se pohromadě. Nevěděli jsme moc, kde jsme, ale doufali jsme, že pokud neztratíme moc výšku a pojedeme pořád traverzem dolů, narazíme nakonec na sjezdovky lyžařského střediska. Po hodině a půl jsme opravdu narazili na sjezdovku a už jsme věděli, že jsme zachránění. Bylo po páté večerní a kamarádi už se po nás sháněli. O půl hodiny později jsme ale už byli všichni společně na pivu, pak jsme si dali termální koupel a zasedli k večeři.

A u večeře se ukázalo, že se do chaty nevrátili dva Kanaďané. Jednalo se o pány ctihodného věku, kteří se ten den nechali vyvézt skútry na ledovec Nevados, aby si Nevados sjeli dolů. Když jsme se Sylvainem a Hvězdopravcem obědvali ještě na sluníčku a bez mlhy, viděli jsme je, jak kolem nás prosvištěli nahoru.

Kolem desáté večerní začalo tedy pátrání. Maylis, majitelka chaty, zavolala policii, aby nahlásila pohřešované. Policisté ji pověřili tím, aby ověřila u dvou řidičů skútrů, kde přesně a v kolik hodin Kanaďany vysadili, aby se tak dalo vymezit, kam asi dojeli.

Řidiči skútrů si jako skuteční či či či profesionálové ale nepamatovali ani kdy, ani kde klienty nechali jejich osudu.

Policisté si tedy opsali čísla pasů a jména pohřešovaných, nepochybně proto, aby, kdyby je v té tmě a mlze našli, tak aby je mohli legitimovat a ujistit se, že našli pohřešované pohřešované a ne nějaké nepohřešované pohřešované, kteří se sice ztratili v mlze, ale nikdo je nehledá, a odjeli na stanici.

S obavou o to, kde asi Kanaďané jsou a kolik mrtvých policistů a vojáků pátrání nadělá, jsme si šli lehnout.

V půl třetí v noci přišli policisté do zpět chaty. Probudili Bertranda, majitele, vyžádali si jeho jméno, příjmení a rodné číslo, neboli RUT, zapsali si to a zase odkvačili na stanici. Spadl nám kámen ze srdce. Všichni pátrající policisté asi vypisují papíry pěkně v teple jejich kanceláře a nehrozí tedy, že by zmrzli někde ztraceni ve studené noci.

Ráno nebylo po Kanaďanech stále ani stopy. Slunce ale svítilo na obloze a po mlze nebylo už ani památky. Policejní vrtulník byl stále na zemi, jelikož prý ještě nebyl důvod k jeho použití.

V deset hodin přišla dobrá zpráva. Oba Kanaďané se našli. Ztraceni v mlze si vykopali díru do sněhu, přenocovali v ní, ráno jim slunce ukázalo cestu, a tak bezpečně dojeli na sjezdovku. Jeden začínal být dost podchlazený, ale jeho kamarád ho na tu sjezdovku nějak dotáhl.

A tam je přeslavně našla chilská policie. Viva Chile!

Sylvain jede příští týden do Spojených států. Má za úkol nám koupit pořádnou GPS. Bez ní mě už do hor nikdo nedostane.

Zvlášť poté, co jsme se nemohli dostat k dalšímu malému milému vulkánu, El Llaima, nejčinnější sopce Jižní Ameriky, protože cesta k ní byla zablokovaná. Ve sněhu na jejím úpatí tam uvázl kdo jiný než chilská policie s autem a návěsem s desítkou sněžných skútrů. O kus dál trčela ze sněhu cedule, kde bylo napsáno: Prosíme, pane řidiči, parkuj vždy tak, aby ses v případě náhlého výbuchu sopky mohl rychle evakuovat! A vedle ní byla zaparkována ve všech směrech hlava nehlava asi dvacítka chilských aut.

K Llaimě jsme jeli ale ne už z M.I.Lodge, ale od dalších jurodivých evropských podivínů, kteří zakotvili v Jižní Americe. Ale o tom příště...

P.S. To, co je tak trochu k smíchu, je občas v Chile také k pláči. Jak jsem vám psala tady, před pár lety skončilo vojenské cvičení ve sněhu 45 mrtvými vojáky. Je to největší ztráta chilské armády v době míru od roku 1856.

Či či či vulkány

Minulých deset dní jsme strávili na jihu u malých milých vulkánů. Jako loni, opět se skialpy, ale tentokrát také s lyžemi a s bandou astronomů. Kromě Hvězdopravce s námi jeli Francouz Sylvain, Češka Lucka, Brazilec Dimitri, Španělka Amelie, Němec Daniel, Jihoafričanka Retha a její bratr a Američané Margaret a John, o nichž bych spíš měla říct Spojenostátané, jelikož celá Jižní Amerika je na pojmenování Američané Americanos, alergická. Američané jsou tu přece všichni, nejen lidé ze Spojených států, Estadounidenses! Neboli gringos! Tak jacípak Američané!

V sobotu jsme jako předvoj výpravy vyjeli jen Sylvain, Lucka, Hvězdopravec a já. V M.I. Lodge, v našem oblíbeném hotelu pod vulkány, jsme ale měli ubytování až od neděle, takže bylo nutné přenocovat někde jinde. Hvězdopravec tedy po dlouhém telefonování a seznamování se s chilskou organizací rezervací ubytování našel nějaké chatičky neboli cabañas kousek od M.I.Lodge a jelo se.

Sylvain je v Chile teprve hodně krátce, takže je v plném kulturním šoku. Právě zařizuje byt, a to, jak laskavý čtenář ví, není v Chile jen tak. Kdesi mezi čekáním na dodávku nějaké zásilky a zoufalým pohledem nad zfušované dvojité okno, které nechal v bytě předělat, aby se izoloval od hluku avenida de Providencia, zaslechl pokřik, jímž Chilané povzbuzují svůj národní tým: Či Či Či, le le le, viva Chile!!! Když tedy Sylvainovi závozník ze Sodimacu řekl, že mu rozhodně nedonese zásilku do bytu, protože se nevejde do výtahu, zapěl Sylvain v duchu Či či či... a od té doby pěje pravidelně.

Či či či, pěli jsme zvesela, když jsme se Pathfinderem řítili po Panamerikaně na jih a jako obvykle jsme potkávali na dálnici koně, krávy, slepice, nespočetně cyklistů a přecházejících chodců. Do skupiny nejpodivnějších událostí na dálnici bych ale na této cestě hlavně zařadila chodce, který v pravém pruhu vezl v protisměru kolečko s pytlem cementu, živě přitom rozprávěje se svojí ženou cupitající po krajnici, a též staříka, který přecházel dálnici s asi desetimetrovým stromem hozeným přes rameno.

Pak jsme opustili Panamerikanu, promotali se Chillánem na správnou cestu, a za hodinu jsme byli u naší cabani, kde jsme měli stávit noc. Na pohled velmi pěkný sroubek se ukázal mít nejeden či či či vroubek. Stěny nebyly vůbec nijak izolované, což v zasněženém horském údolí způsobovalo, že se uvnitř kouřilo z pusy. Co bylo zaizolováno výborně, byla kamna, jediný zdroj tepla, na nichž se i po pořádném roztopení dala kupodivu udržet ruka, stejně jako na komínu, který z kamen vycházel. Topenáře by tedy měli zaměstnat hlavně jako instalatéra. "Nechte celou noc téct vodu, jinak vám zamrzne!", řekla nám majitelka chatičky a na ukázku otevřela kohoutek. Vytekl z něj drobný čůrek vody, majitelka kohoutek zase zavřela a ještě několikrát nám připomněla, že ať hlavně nezapomeneme vodu před usnutím zase otevřít.

Před usnutím jsme tedy otevřeli kohoutky v kuchyni a v koupelně. Vytekl zase drobný čůrek a následně se celá chatička začala otřásat, jak se voda snažila prodrat zamrzlým potrubím. Šplchrvzrzzzzzzzšlpppppcchhhhh, ozývalo se na celé kolo. V naději, že si voda přeci jen najde cestu a hluk brzy ustane, jsme se zavrtali do přikrývek. Lucka ještě odběhla do koupelny, a teprve když za ní zaklaply dveře, uvědomila si, že nejen, že zavřela prskající kohoutek, ale také, že otočila zevnitř zámkem na zamčeno a následně zavřela dveře. Tenhle místní systém už donutil nejednoho člověka močit venku. Dveře se pak zvenku prostě otevřít nedají.

Ve tři v noci se Sylvain vyhrabal z pelechu a zavřel také kohoutek v kuchyni, protože nikdo z nás kvůli šplchvrrrrrzzzz nemohl spát.

Ráno jsme se došli vymočit za chatičku, když tu si Hvězdopravec vzpomněl, že v zavřené koupelně nechal kartáček na zuby. Co teď?, řekl by si Evropan. Jenže, co jsem vám říkala o chilských oknech? No samozřejmě, netěsní a dají se zvenku lehko otevřít! A chatička byla přízemní, takže od minutu později už Hvězdopravec lezl oknem do koupelny, odemkl dveře a všechno bylo zase krásné.

Či či či, řekli jsme si a odjeli jsme na sjezdovky Termas de Chillán. Lucka cestou říkala, že na středisko slyšela dost rozporuplné reakce od nějakých Spojenostátanů.

A ukázalo se, že ne nadarmo.

Chilské lyžařské areály nejsou moc velké, ale zato jsou drahé. V Chillánu byl areál ale o to menší, že v nedělním odpoledni v plné sezóně jezdila jen polovina vleků. Za plné jízdné, samozřejmě. Co to jako má být?, rozčilovali jsme se. Když oni areál mají dva majitelé, vysvětloval nám Bertrand, majitel M.I.Lodge. No a půlku areálu jeho bývalý majitel prodal, jenže se nedohodl s novým majitelem, kdo vymění staré kotvy a sedačky. A nový majitel tedy odmítá vleky spustit, protože tvrdí, že starý majitel má nejdřív vyměnit ty sedačky. A tak se nejezdí...

Či či či, řekli jsme si, trochu zklamaní tím, že vlastně jezdí jen jedna opravdická sedačka. Jenže se ukázalo, že nebudeme zklamaní dlouho. Do Termas de Chillán totiž přijeli cvičit sjezd policisté a vojáci. A to se ukázal být opravdu něco. Ale o tom příště...