Summer Break II. aneb "když já stopnul vlak, Johny stopnul letadlo"

Ve středu jsem se rozhodla jet za kamarádkou do Montpellier, což znamenalo, že budu muset po čas jet zase vlakem. Vlakem jsem nejela už více než půl roku, protože v Chile vlastně žádné vlaky nejsou, když opomeneme trať mezi Calamou a Bolivií. Jelikož jsem typ člověka, kterému vlak čas od času ujede a jelikož jsem se v Chile rozhodně nepřiučila přesnosti, dalo se očekávat, že opět vznikne nějaká dramatická historka. Zatím ta nejostudnější byla, že mi jednou ujely tři vlaky, když jsem se pokoušela dopravit svého kamaráda Rubena z Prahy do Rokycan. Náš česko-španělský tým se zkrátka osvědčil, a když jsme o pár let později s Rubenem zkusili dojet autem do kláštera v Chartreuse, pochopila jsem, že pokud mám cestování přežít, nikdy se do něj nebudu pouštět se Španělem. Do Chartreuse jsme se vypravili z únorového Grenoblu, v němž nebyla ani vločka, malým Renaultkem s letními gumami. Poslední část týmu tehdy tvořila moje kamarádka Brenda, Irka, která měla se sněhem asi stejné zkušenosti jako my dva dohromady, takže ani ji nenapadlo, že pokud vyjedeme o 1300 výškových metrů výše, pravděpodobně narazíme na sněhovou pokrývku. Na tu jsme narazili, nicméně nás nezastavila, jen notně zpomalila. Ale poradili jsme si. Jenže, milí čtenáři, když vyjedete do kopce, musíte pak také dolů. Nahoře v Chartreuse byla pouze auta s řetězy. A my. Horalé se na nás dívali s otevřenou pusou, že se jim málem v tom údivu začal tvořit led na jazyku. Cesta dolů, která není po stejné silnici, začínala pak značkou „prudké klesání“. Ruben se rozhodl požádat jednoho řidiče, který si právě u svého ořetězovaného auta sundával sněžnice, aby jel před námi a razil nám cestu. Mladík se na nás nevěřícně podíval a řekl, že to rozhodně dělat nebude, neb mu tak akorát zezadu do auta narazíme, a poradil nám, ať se zkusíme vrátit po mírnější příjezdové cestě. S podobnou sněhovou nadílkou jezdí nahoru prý jen velmi málo aut, a možnost, že se v jednosměrce s někým srazíme, není prý moc velká. A tak jsme naštěstí dojeli.

Moje nejdramatičtější historka s vlakem se týká mého odjezdu na Vánoce v roce 2005. Jela jsem tehdy brzy ráno vlakem do Ženevy. Tam jsem, dle plánu, přesedala na letadlo do Říma, kde jsem měla následně spoj do Prahy. Přilétala jsem 23. prosince večer, cesta mi tedy měla zabrat celý den, ale v duchu známých cenových absurdit leteckého provozu to byl nejlevnější způsob, jak ji vykonat. Jenže jsem udělala tu zásadní chybu, že jsem si místo odjezdu vlaku v 5:58 zapamatovala odjezd v 6:09. Na nádraží mě vezl Létající muž a jako obvykle jsme se vypravili na poslední chvíli. Když jsme přijížděli k nádraží, navhla jsem, že se půjdu podívat, na kterém nástupišti vlak čeká, zatímco Létající muž povleče můj sedmadvaceti kilový kufr. Jenže, milí čtenáři, vlak nečeká. Bylo 5:58 a na tabuli u mého vlaku zářil stejný čas odjezdu. Křikla jsem na Létajícího muže, že uháním na nástupiště, a s hrůznou vidinou své absence u vánočního stromku jsem utíkala, co mi síly stačily. Čas mého doběhnutí překážkové trati tunelem koincidoval přesně s pronikavým hvizdem píšťalky. Průvodčí na mě zakřičel, ať rychle naskočím. Jenže copak by Santa Claus či Ježíšek mohli naskočit bez kufru plného dárků? Chytla jsem vlak, který se rozjel, za madlo u dveří a pokračovala v běhu na nástupišti. „Pustťe ten vlak!“, křičel průvodčí. „Nééééé“, křičela jsem já a držíc se vlaku jsem pelášila po nástupišti. Z útrob podchodu jsem viděla vynořujícího se zpoceného Létajícího muže, který vlekl můj obrovský těžký kufr.
Vážení čtenáři, a tak jsem se poučila, že trpělivost přináší růže a totální hysterie zastavení vlaku. Když jsem doběhla na konec nástupiště, uviděl mě výpravčí a vlak zase písknutím píšťalky zastavil. Ve vteřině jsem byla vevnitř i s kufrem a dokonce mi nikdo ani moc nenadával.

Tato historka byla moje legendární verze reklamy na Fantu „tak Johny stopl letadlo...“, ale netušila jsem, že budu mít příležitost si ji zopakovat, a tentokrát dokonce ne s nějakým obyčejným regionálním expresem, ale samotnou pýchou francouzských železnic, slavným TGV. Cesta do Montpellier vede z Grenoblu přes Valence, kde přesedáte právě na onen vlak TGV. Při vypravování ráno jsem, v předtuše, že už mi dlouho nic neujelo, buzerovala Hvězdopravce, který totéž ráno odjížděl do Ženevy, aby koukal být schopen odejít v 8:30 ráno, ani o minutu později, protože vlak nečeká. Nervózně poklepávajíc nožkou jsem postávala v předsíni se svými super chic růžovými zavazadly. Totiž, abyste rozuměli, Hvězdopravec mi koupil k minulým, třicátým prvním, narozeninám kufry a připadalo mu legrační vybrat mi kufry růžové. Po jedné ovíněné večeři v Chile mi k nim koupil ještě růžový obal na notebook. Protože odmítám vyhodit nové kufry jenom proto, že jsou růžové, hrdě s nimi cestuju. Je to, konec konců, s láskou vybrané.

Vlivem mého pruzení jsme tedy na vlak dorazili krásných deset minut předem a já jsem v pořádku dorazila do Valence. Protože jsme ale jako obvykle vstávali pozdě, dorazili jsme bez snídaně a bez jakéhokoli stupidního časopisu. Abych vám to vysvětlila, nikdy necestuju bez Glamouru nebo Elle, případně Marie Claire. Říkejte si třeba, že je to hnůj, pro mě je prohlížení obrázků v těhle časopisech synonymem odjezdu a bez nich to prostě nejde. Byla jsem tím víc vyhládlá, že chilská verze Glamouru (jediný v Chile dostupný z oněch tří titulů) je tak stupidní, že to uráží dokonce i ve španělštině. O českých mutacích nemluvě, takže jsem se při přestupu jako první vrhla na stánek s Elle a vzápětí jsem se rozhodla koupit si snídani. Do odjezdu vlaku zbývalo krásných pět minut, což mi připadalo jako dost, zvláště proto, že každý Chilan ví, že za pět minut stihne ještě přečíst noviny, zavolat mamince, poklábosit se sekuriťáky, sehnat dohromady děcka, dojít s nimi na záchod, atd., čili že pět minut může klidně trvat i půl hodiny. Když jsem tedy konečně přišla k nástupišti, vlak měl odjíždět za dvě minuty a sekuriťáci mi řekli, ať si pospíším. Brala bych schody po dvou, kdyby to s těmi příšerně nepraktickými růžovými kufry šlo. Při doběhnutí na nástupiště jsem zaslechla známý hvizd, ačkoli bylo teprve 10:13, nikoli 10:14. Podělaní neurotičtí Francouzi. Vlak byl ale ještě otevřený, takže jsem se do něj pokusila nacpat, bohužel ale dveřmi u baru, kde nebyly schůdky. Průvodčí na mě opět něco křičel, ale netušila jsem co, protože jsem měla do dělat, aby mi z růžového kufru nevypadl růžový notebook. Drazí čtenáři, pokud si chcete připadat jako totální debil, zkuste dobíhat vlak s růžovým kufrem. Nakonec jsem naskočila a před průvodčím, který na mě křičel, že mi příště dá pokutu, mi z růžové tašky vypadla Elle. Děkuju bohu, že nejsem blondýna. Každopádně mě možná láska Hvězdopravce k nakupování růžových věcí právě od té pokuty zachránila, protože průvodčí si musel myslet, že nejspíš stejně není v silách někoho s podobným vzhledem pochopit, že vlaky se nezastavují.

Na závěr jenom dodávám, že zastavování vlaků je nebezpečná činnost a don’t try it at home, OK?

Summer Break I.

Tak vás zdravím ze starého kontinentu. Přistáli jsme téměř před třemi týdny v Lyonu poté, co jsme strávili nekonečných čtrnáct hodin v letadle. Já jsem se na let těšila, protože v letadlech Air France máte samostatnou obrazovku a můžete si na ní pustit jakýkoli z nabídky filmů. Let se tedy dá dobře strávit tím, že se podíváte na všechny filmy, na něž jste chtěli jít do kina, ale nešli jste, a hned potom na filmy, za které jste nechtěli utrácet. Kromě toho jídlo bývá dobré a dostanete k němu dobré vínečko. Jenže naše obrazovky v letadle, které vypadalo, že už toho má dost za sebou, nefungovaly a jídlo bylo jistojistě chilské provenience. Salát se tedy skládal především z měkkého salámu a kukuřice a ke kuřeti, které bylo jasně chilské Super Kuře (Super Pollo, po kterém zrychleně roste i jeho konzument), byl servírován kydanec instantní bramborové kaše. Obrazovka bohužel fungovala tatínkovi za námi, jehož potomek jeho totální nepozornosti, způsobené trochu detektivkou a trochu pivem Heineken, využíval k lezení až na vrcholky našich sedadel a hlav. Celý předek letadla byl pak vyhrazen skupině několika desítek chilských paniček, které již od nástupu do letadla postávaly v uličce a brebentily nejspíše o plánované dovolené v Paříži a o neschopnosti služebnictva. Usadil je pouze vzlet, přistání a servírování jídla. Pouhé napomínání personálu prostě nebylo dost pádné. Celou noc jsem tedy nespala, ježto jsem si stále připadala jako uprostřed večírku, třikrát za sebou jsem si na rozbité obrazovce pustila film "Dívka z RER", takže jsem nakonec cosi pochopila z jeho děje a nakonec byla neskutečně šťastná, že už jsme v Paříži. A to přesto, že bylo dvanáct stupňů a pršelo.

První, co nás po příjezdu do Grenoblu ohromilo, byla zelená. Příroda, stromy, tráva, až perverzní, úchylná plodnost zdejších hor. Protřela jsem si oči při pohledu na bujně zelený plevel plazící se, k zoufalství nejednoho spořádaného občana-zahrádkáře, okolo obrubníků, domů a dokonce i mezi dlažebními kostkami. Nezdá se mi to? Kde je prašnost cest Santiaga, slunce, které spálí všechno, co člověk nezaleje? Naše oči zvyklé na to, že zeleň, to je několik žlutě kvetoucích trnitých keřů, nevěřícně zíraly na zelený, nejzelenější možný, neudržovaný trávník v zahradě u Xaviera. I po týdnu jsme při našem výletě do Marseille a Provence konstatovali, že nám zdejší krajina připadá úplně šťavnatá. Inu, porovnejte sami. Grenoble se tvarem města hodně podobá Santiagu. Kopeček Bastille je tak trochu na stejném místě jako nepřetržitě zalévaný Cerro San Cristobal.

Další ohromení jsme zažili, když jsme se v té vší bláznivé zeleni pokusili najít známou kotvu obyvatele Grenoblu, která slouží k určení jeho polohy ve městě: vrcholky hor a tři vysokánské věžáky. Vrcholky hor tu byly, ještě pokryté sněhem, jako Andy, ale věže chyběly. Na jejich místě stály jen tři směšné paneláčky s bídou převyšující okolní zástavbu. Porovnejte opět sami. Co na tom, že stavba nejvyššího mrakodrapu Jižní Ameriky byla kvůli krizi zastavena, obytné domy mají v Santiagu běžně třicet pater.

Ze zastávky tramvaje ve čtvrti příznačně nazvané L'Île Verte, Zelený ostrov, jsme zavolali Xavierovi, objednali jsme u sýraře sýrový talíř se sýry zásadně z nepasterizovaného mléka, a náš francouzský pobyt konečně začal. Radost mi kalil pouze fakt, že nepražilo slunce a naše zimní oblečení z Chile stačilo tak pouze ochudit o jeden svetr a bylo nám oběma dobře. Naštěstí se ale přeci jen přišouralo léto a po prvním barbecue s celou armádou astronomů, kdy jsme několikrát vynášeli stoly ven a při další přeháňce je zase opakovaně cpali dovnitř, jsem mohla konečně z kufru vytáhnout letní sukýnky.

Během posledních dvou týdnů jsme oba notně přibrali, neboť Francie si žádá své. Místo chilských blátivých oliv se cpeme pevnými provensálskými a užíváme sýrů a sušených salámů saucissonů. Užili jsme si kaváren, kde si i já zcela sama můžu spočinout na terase a dát si kafíčko, u nějž se nemusím obávat ani toho, že to bude příšerná instatní břečka, ani toho, že to okolo procházející muži budou brát jako výzvu k seznámení.

Kromě neustálého jezení jsme se viděli s většinou našich přátel a seznámili jsme se velkou část během posledního půl roku se narodivší nové generace Grenoblanů. S naší českou partou jsme pojedli bramboráků a při různách příležitostech popili vína a popiknikovali v Parku Mistral. Vratislav obhájil doktorát a rozhodl se, že jeho vztah s Biancou je natolik pevný, že risknou společné bydlení. Zeloch zhubnul přes třicet kilo. Zikmundi mají plánů až nad hlavu. Aničky se vrací do Čech. Aurel a Nono mají rodinu, stejně jako Laurent či David a jako ji bude mít Xavier. Iga se stěhuje do Ženevy a Emilie je v Chambery a Sylvestre v Paříži. A tak dál. Jak se tak na všechny dívám, vidím, jak se tu hodně věcí změnilo, vyvinulo někam dál a necítím vlastně žádnou nostalgii. Je dobré plynout s časem a nezůstávat na místě. Vlastně u každého je nějaká velká změna stejně významná jako naše odstěhování se na druhý konec světa. Starý Grenoble už není, sláva novému. Mimochodem, včera jsme byli na večeři s Fabienem a Annou: párem, který jsme dosud neznali, ale který se bude stěhovat do Chile. Myslím, že půjdou pěkně do naší skupinky ex-Grenoblanů s Mathilde a JB. Jenom si lámu hlavu, jak budou Chilané reagovat, až se Fabien pokusí jít v Chile do práce se svým psem, jak to dělá ve Francii. Se psem nalezencem, který bude k nerozeznání od psů ve ulicích Santiaga. Myslím, že Anna a Fabien budou pro pomocníky s hledáním bytu ještě větším oříškem než jsme byli Hvězdopravec a já.

Přeci jen, ani JB a Mathilde, ani my dva, ani Anna a Fabien, ani většina z našich kamarádů, není úplně standartním profilem expatriovaného člověka. V poslední době mi chodí hodně mailů od "Hvězdárna Spouses", tj. skupiny partnerů a partnerek zaměstanců Hvězdárny, a nestíhám se divit. Zmíněnou skupinku jsem se rozhodla kontaktovat při příjezdu do Chile, přestože mi už z dálky moc nevoněli. Ale co, řekla jsem si, předsudky, a ty si jako nový obyvatel nové země nemůžete moc dovolit, pokud nechcete zůstat osamocení ve svém koutečku. Jenže, milí čtenáři, jak by vám řekli kognitivní psychologové, předsudky jsou vlastně prekoncepty, které nám umožňují rychle se orientovat, aniž bychom museli o všem pořád přemýšlet. Než jsem stihla Hvězdárna Spouses poznat osobně, přišla mi Pozvánka na "Pletací skupinu partnerů Hvězdářů". Sice jsem byla ujištěna, že i začátečníci jsou vítaní a možná by mi někdo i půjčil jehlice, ale fakt, že skupina je ve Starbucks v nákupním centru v Lo Barnechea, nejluxusnější čtvrti Santiaga, a to ještě ke všemu v deset ráno, mi jasně napověděl, že předsudky jsou tu někdy oprávněně. Chtěla jsem se nechat z mailistu vyškrtnout, ale naštěstí jsem to neudělala. Tím pádem mi začaly přicházet také maily, kde se Partneři a Partnerky snaží sestavit seznam věcí, které jim v životě v Chile velmi chybí a který by měl být zaslán všem budoucím expatriovaným zaměstnancům Hvězdárny, aby tito netrpěli při příjezdu nedostatkem. První pisatelka si stěžuje, že v Chile nemají motorizovanou obracečku na kompost. Druhá přidává, že mají pouze dvoumetrové teleskopické tyče na mytí okem, zatímco v Holandsku mají až šestimetrové, a že je tedy radno onu tyč přibalit již při příjezdu. Třetí Partnerka pak dodává, že rovněž postrádá lopatku na smetí s rukojetí dlouhou jeden metr, což umožňuje neshýbat se, a malou, ze stoje ovladatelnou, pokličkou, která naopak zabraňuje smetí, aby z lopatky vypadávalo. Odolala jsem své touze přihodit do konverzace, že my zase umíráme steskem po Pastisu Ricard a 51. S Annou jsme se rozhodly, že musíme po jejím příjezdu založit nějakou alternativní skupinu.

Ale zpět k naší cestě do Evropy. O víkendu jsme pak zajeli do Marseille popít pastisu u zdroje, ale hlavně podívat se na Hvězdopravcovu rodinku. Maminka Marie je pořád na svém Ostrově v Karibiku, takže ji uvidíme až v červenci v Praze, ale rodina tatínka Jeana je stále pevně ukotvena v jižní Francii. Sešli jsme se na rodinný oběd, kde nás ke stolu zasedlo sedmnáct a oběd trval až do šesti večer. Natáhlo se to trochu koupáním v bazénu, to ano. Jinak jsme si během víkendu užili také koupání v moři, několik dalších méně hromadných rodinných obědů a večeří a viděli jsme se s Guillaumem, Florence a spol. Marseille je přeci jen úžasné město, a když jsme v pondělí večer seděli s Hvězdopravcem a Nicem v kavárně Hotelu Bellevue, popíjeli bílé víno a jedli cibulový koláč, ančoajádu se zeleninou a kousky chleba s tapenádou a nakonec carpaccio z hovězího, říkala jsem si, že je přeci jen super, že Hvězdopravec je zrovna z tohoto kousku planety. Po večeři jsme se šli podívat, jak zapadá slunce nad Vieux Port, starým přístavem. Bylo to jako opravdické prázdniny.

Pak jsme zase po dálnici odfrčeli do Grenoblu. Cestou jsme neviděli ani jednoho Pathfindera ani nic podobného, jenom samé "kelímky od jogurtu", jak Hvězdopravec nazývá všechna vozítka typu Clio nebo 106. Zlatá naše malinká dobrá Evropa.

První (a poslední) zimní víkend

Minulý víkend nás sníh zastihl koupající v Baños de Colina a příští plán tedy zněl vyvenčit naše skialpy. Mezi tím jsme museli počkat týden, kdy v Santiagu začala ona obávaná a nechutná zima s mraky visícími tak nízko, že se z toho člověku chce pořád jen ležet. Doma v teple, chtělo by se říct, ale osobně se spíš obávám, jak náš byt vyhřejeme, až teplota venku klesne pod 10 stupňů, což se zatím ještě nestalo.

Celý týden jsme trávili volné chvíle hraním Colones de Catane, strategickou hrou. Až v pátek jsme se rozhodli být trochu sociální a vyrazili jsme na pivo s Thomasem, Alexem, Vincentem a jedním z Pedrů (s Novým Pedrem). Bez skrupulí jsem vytáhla svůj vlněný kabát, pod který jsem si vzala vlněný svetr, což je oděv, který normálně nosím v těch nejhorších mrazech. A dobře jsem udělala, protože byl pátek večer a všechny bary byly k uzoufání plné dokonce i na terasách. Tedy, Chilané by jistě řekli, krásně plné, jelikož patří k těm národům, co považují za ideální bar, kde musíte chvíli postávat venku, abyste se vůbec měli kam posadit. Usadili jsme se tedy fanfarónsky na terasu baru Backstage v Patiu Bellavista, které já osobně opravdu nemusím a opravdu vám ho při návštěvě Santiaga neradím. Objednala jsem si Guiness a modlila se, aby ho servírovali jako Irové, tj. nevychlazený. V Irsku dobře vědí, že studené pivo a studené počasí nejde dohromady. Jenže jsem si říkala, kde by to pivo asi tak ohřáli na pokojovou teplotu? V létě většina restaurací servíruje červené o teplotě nejméně 25 stupňů, v zimě zase naopak okolo 14ti stupňů. Moje starosti o teplotu piva ale byly vyřešeny elegantněji. Na pivo jsme čekali půl hodiny. Tedy na ostatní piva, servírka moje pivo nedonesla a řekla, že vlastně Guiness nemají. Objednala jsem si tedy něco jiného a čekala další půl hodinu. Inu, po hnusném zataženém týdnu mi tohle skutečně začalo podkopávat morál, jenom jsem myslela na to, co by na to řekla Kowakova. Když jsme nakonec dostali účet i s mým Guinessem (na papíře, samozřejmě), definitivně jsem škrtla Backstage z mapy a vám doporučuju totéž. Stejně, jako nikdy nezapomenout v Chile zkontrolovat účet. Naštěstí jsme pak zašli do jiné hospody v Bellavistě, která vypadala jako něco mezi nádražkou a sokolovnou, a nakonec jsme skončili na koncertě reggae, takže jsme kolonku "pobavit se s přáteli" mohli odškrnout jako splněnou.

V sobotu jsme pořád ještě neměli žádný morál vystrčit nos, mraky ležely někde těsně nad okny a jediné místo, odkud se to dalo vydržet, byl gauč vedle topení. Ale bylo nám jasné, že hrozí shnití zaživa a že v neděli tedy vyrazíme na ty skialpy stůj co stůj.

A stal se zázrak. V neděli ráno nás probudilo sluníčko. Vytáhla jsem Hvězdopravce z postele svým zpěvem, zabalili jsme lyže a lyžařské boty, které byly zahrabané hluboko v šatnících, nacpali jsme to do Pathfindera a jeli jsme. Vrcholky vypadaly zdálky bíle, ale čím víc jsme se blížili, bylo nám jasné, že lyže asi ještě zůstanou v teple. V La Parvě byl třícentimetrový poprašek a celé středisko bylo liduprázdné. Rozhodli jsme se tedy trochu se projít po sjezdovkách k vrcholkům a zjistit, kde se snad brzy budeme prohánět.

Když jsme sešli dolů, Hvězdopravec si opět nedal říct a jeli jsme vyzkoušet, jak Pathfinder drží na sněhu. Vybral si k tomu cestu, která vedla nahoru k vlekům. Když jsme ujeli asi dvě stě metrů, naši pozornost přivábilo auto, kolem nějž pózovala chilská rodinka. Když jsme se od auta vzdalovali, navrhla jsem, abychom se jich zeptali, zda něco nepotřebují, protože se zdálo, že auto tak trochu trčí v závěji. Ale v jaké závěji, když byly všeho všudy tři centimetry sněhu? Sotva jsme stáhli okýnko, ozvalo se: "Nemáte náhodou lano?" Vystoupili jsme a viděli jsme, že v La Parvě, v jedné jediné závěji v okruhu sto kilometrů, tato rodinka, která na první pohled vypadala jako že to tak přesně chtěli, vězí až po hodní okraj pneumatik předních kol. Zřejmě se hodně rozjeli, aby měli elán a dojeli daleko. Po cestě, která nevedla nikam a kde byl navátý snad všechen sníh z dolního úseku La Parvy. Nicméně jsem si řekla, že ptát se: "Proč jste tam proboha jezdili?" by asi byla základní chyba. Vybalili jsme lopaty, co máme k vyhrabávání se z laviny. Jedné z lopat se zmocnil synek rodinky, který s ní začal vyhrabávat díru asi deset metrů od auta a byl celý spokojený, jak dobře se s lopatou hrabe. Druhé lopaty se chopil řidič a laxními pohyby začal odhazovat sníh. Přiloudali se nám na pomoc také tři mladíci, kteří celou scénu dosud sledovali z povzdálí od několika lahví piva. Ať jsme ale dělali, co jsme dělali, auto vězelo v závěji dál. Chlapi tlačili usilovně a řidič potvrzoval, že navíc jeho auto má náhon na všechny čtyři, takže to nakonec určitě dobře dopadne. Jakýsi nenechavec se zeptal, proč se tedy autu s náhonem na čtyři točí jen zadní kola. Řidič řekl, že to bude asi rozbité. Naštěstí pak někdo objevil kousek od závěje lano položené na sněhovém dělu a do záchranné akce se mohl vložit Pathfinder. Každopádně jsme si řekli, že si nedovedeme představit, jak bude cesta do La Parvy vypadat, až nastane skutečná zima.

Cesta nahoru je totiž velmi úzká a plná zatáček. Jakmile napadne sníh, policisté automaticky kontrolují, zda mají řidiči v autě řetězy. Což se nám zdá čím dál tím pochopitelnější, protože se zdá, že by bez tohoto, poněkud paternalistického, přístupu asi cesta byla zablokovaná od první vločky až po poslední jarní kapku. I tak na cestě nápisy "při nasazování řetězů prosím zastavte u kraje, abyste neblokovali provoz" napovídají, že cesta bude dlouhá. Další nápisy "jste v horách, auta, která jedou nahoru mají tedy přednost", "neopouštějte zde svého psa" (Chilané řeší problémy s nepohodlnými domácími mazlíčky způsobem takto svérázným. Vjezd do Cajonu Maipo je chodcům kvůli smečkám opuštěných psů například dost nebezpečný) či "nevyhazujte zde odpadky" totiž v praxi vypadají tak, že velké auto, jedoucí dolů, se vám nacpe do zatáčky, že musíte chtě nechtě zastavit, a přitom téměř přejedete opuštěného psa, který si v oné zatáčce pochutnává na vyhozených odpadcích. Takže nám je jasné, že v lyžařské sezóně se pro vjezd do střediska budeme muset obrnět skutečnou trpělivostí.

Ale nebude to zítra. Ve středu nás čeká čtrnáctihodinový let do Paříže a odtud do Lyonu. Hvězdopravec jede na soustředění Hvězdopravců do Mnichova a také bude trochu popracovávat v Grenoblu. Podíváme se také trochu do Marseille na to, co zase vyvádí francouzská rodinka, a samozřejmě do Čech, kde vyvádí rodinka česká. Vdává se mi moje velmi dobrá kamarádka a můj bratr organizuje "Svatbafest", což napovídá, že se kromě obvyklého hraní až do němoty s kamarády možná taky ožení. Vrátíme se za šest týdnů, pevně doufám dostatečně naslunění, abychom přežili zbytek zdejší hnusné zimy.

Hodnota života

Když jsem dneska překládala do francouzštiny svůj blog o Allendem, napadlo mě další téma, o kterém jsem chtěla psát v souvislosti s mým přemýšlením o post-totalistní společnosti. To jen na úvod, čtenáře varuji, že následující článek nebude vůbec vtipný a zábavný. Protože blog se jinak snaží být veselý a vtipný, odkazuju vás v tomto případě na články z ostatních rubrik, než je "politika a historie".

Jak jsem už říkala, v Chile nacházím hodně podobného jako v Česku. Co jsem naopak nenacházela ve Francii. Tak o tom přemýšlím a ptám se, co s naší zemí, stejně jako s Chile, udělala diktatura. A kdy se tyhle věci změní a naše společnost "vyroste" v dospělou.

Minulý týden jsem jela na kole do asociace, kde dobrovolničím a na ulici v Bellavistě jsme viděla na zádech, za plného poledne, ležet uprostřed chodníku muže, který se nehýbal. Když jsem k němu přišla, viděla jsem, že se trochu hýbe, ale že není schopen vstát. Protože jsem v Chile chvilku, nevěděla jsem, kam bych měla zavolat, a zastavila jsem dva kolemjdoucí, aby mi poradili. Muže si totiž nikdo moc nevšímal, ačkoli ulice Bellavisty jsou rušné. Dva zastavení chodci mě "uklidnili", že muž je naprosto opilý a že se tedy nic neděje. Ale, když už jsme byli v té akci, alespoň ho zvedli a opřeli. Na to mi řekli, že to je normální, že jsou zvyklí. Pochopila jsem, že myslí, že já si také zvyknu. Jistě, nemohli tušit, že pocházím ze země, kde je konzumace alkoholu mnohem vyšší, než v Chile, a že nad ležícími opilci se, alespoň v Praze, také mnoho lidí nepozastaví. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale řekla jsem si, že aspoň muž už neleží na zádech a neudusí se tedy eventuelně zvratky. Bylo teplo. Nezbylo mi než ho nechat tedy jeho osudu. Dojela jsem do asociace a zeptala se Andrého, kolegy psychologa, jehož systém práce se mi velmi líbí a se kterým máme hodně společných názorů, kam můžu v takové situaci zavolat. Jaké je číslo na záchytku, prostě. Nebo na rychlou. André mi řekl, že záchytka v Chile není, že můžu zavolat jedině policii a že stejně ti opilci jsou vetšinou indiáni.

Možná si říkáte, že jsem strašný idealista, že bych jako chtěla všechny zachránit. Jenže to říct nechci. Mám jen pocit, že postoj k druhému, je zde hodně ovlivněný tím, jak nás vychovala diktatura, nás i Chilany. My i oni jsme zažili dobu, kdy byli lidé vražděni za svoje přesvědčení. A pak dobu, kdy už nešlo o život, ale kdy jsme byli systematicky vychováváni, že náš názor, naše osobnost, nic neznamenají. Paradoxně si mnoho z nás uchovalo svůj prostůrek, svojí rodinu, kde si něco mysleli, kde zůstali jinými osobnostmi, než totalitní šablonou, ale často jim hájení tohoto prostůrku znemožnilo vidět jiné, odlišné prostůrky. A je tu ještě jiná věc. Proti oficiální šabloně byla jistě ona skrytá, opoziční, která tyhle prostůrky nějak spojovala. Jenže v skrytu a bez velké možnosti komunikace, diskuze. Na tu jsme zvyklí nebyli. I opozici je všechno jasné, máme všichni stejný názor. I v opozici je v diktatuře hodně setření identity. S námi nebo proti nám. Jinými slovy, jestliže diktatura předvádí, jak pro ni jednotlivý člověk nemá cenu, opozice proti diktatuře automaticky tuhle hodnotu nezprostředkovává též. Vzpomeňme si jenom na to, jak jsou lidé v dobách revoluce jednotní. Stejní. Nemám ráda adoraci jednoty. Vzpomínky na to, jak se národ sjednotil, mi tak trochu nahánějí strach. Protože hned za touhle jednotou je ta past. Že jsme každý jiný, jenže jsme zvyklí v našem vnímání světa z let diktatury stejný-dobrý a jiný-špatný. Že známe vlastně jen ten náš prostůrek, ze kterého jsme nemohli moc komunikovat. A že co neznáme (to jiné), to škatulkujeme, což, jak by vám kognitivní psychologové řekli, je vlastnost typická pro lidské poznávání světa, která není nutně vždy špatná. Ale v tomhle případě to může být nebezpečné, zvlášť proto, že post-totalitní kapitalistická společnost na vzájemné poznávání zrovna velký důraz neklade.

Chile jako Česko mi přijdou stejné v tom, že právě onen jiný ztrácí rychle svou hodnotu někoho na stejné úrovni jako já, něčího syna nebo dcery, někoho, kdo měl dosud nějaký život a určitě žil podobné věci jako my, kdo má také bolesti, i když třeba velmi skryté. Já vím, že to zní banálně, ale pro mě to takhle funguje. Že si představím toho druhého v tomhle rozměru. Protože jestliže píšu o tom, jak v nás diktatura nevychovala pocit úcty k druhému, mluvím samozřejmě hodně o sobě a o své cestě k poznání téhle hodnoty.

Neříkám, že ve Francii by nemohl ležet opilec na zemi. Nejsem idealista, říkala jsem vám. Ale vidím nebetyčný rozdíl v tom, kolik lidí se zastaví. V tom, že kolik lidí řekne "Indián, bezdík, socka, opilec". Hodně to vnímám přes svojí profesi psychologa, které se tak pěkně říká "pomáhající profese". Musím říct že v Čechách mě mnozí kolegové hodně šokují tím, co říkají a jejich elitistickým myšlením. Nikdy nezapomenu například na debatu s celým týmem tzv. předních psychologů na téma nepokoje ve Francii. Slovo Arab střídalo slovo muslim a slovo přistěhovalec, aniž by se kdo zamyslel nad tím, o kom tedy mluvíme. Kdo je v tom druhém prostůrku. Grázlové. Zavřít. Opravme ty jiné k obrazu našemu. Pokud na to nejsou dost chytří, schopní nebo vytrvalí, jejich chyba. Asi ani nechtějí, hajzlové. Jak totalitní myšlení!

Ve Francii jsem se hodně naučila právě respektu. Žasla jsem, za jak důležitou je tu brána práce s bezdomovci, prostě s těmi nejvzdálenějšími "prostůrky" člověčiny, které tuhle člověčinu právě tak lehce můžou v očích jiných ztratit. S jakou samozřejmostí je to práce důležitá.

Bohužel, hodně Francouzů vám řekne, že se Francie postupně se Sarkozym hodně mění. Podle mě se spíš polarizuje. A v polarizaci je ono nebezpečí rozetnutí se na černé a bílé, na jednotu proti a jednotu pro, kde diskuze končí, protože je třeba se semknout proti nepříteli. Ale pevně doufám, že Francie je dost demokratická.

Pokládám myšlení lidí v pomáhajících profesích tak trochu za odraz společnosti celé, protože pokud se v těhle profesích onen respekt ztrácí, kde jinde by měl být? Ale příklady individualismu jsou všude.

Nevím, zda je dost jasné, co jsem chtěla říct o tom, jak spolu souvisí diktatura a ztráta celistvosti druhého a tím i jeho hodnoty, které přetrvává, samozřejmě, i po pádu téhle diktatury, ať je vlevo nebo vpravo. O tom, kde jsou kořeny onoho individualismu, který vidíme v Česku i v Chile. Individualismu, který charakterizuje takřka každého člověka, který diktaturu žil, ať byl proti ní či s ní. Kde jsou kořeny onoho divokého kapitalismu, který v post-totalitních společnostech nastává. Prostě o tom jenom hodně přemýšlím a čím víc to dělám, tuším, že jsem jenom u jednoho zdroje téhle charakteristiky, ale že jich bude asi mnohem víc. Zdrojů i charakteristik. Totalitní ústup a deformace společenských věd a absence výchovy k altruismu ve škole budiž některými z nich.

Ještě jsem chtěla dodat jednu věc, která vyvrací mýtus o tom, že ona hodnota života, jak ji chápu, má cosi co dělat s křesťanstvím. Další příklad z Chile. V duchu katolické tradice je tu zakázán potrat. Za každých okolností. Pod rouškou respektu k životu. Ovšem v jiném smyslu. Myslím, že je asi jasné, že katolíci mají tenhle respekt k životu spojený s tím, že i život plný utrpení, že i život velmi krátký, má být zachován. Tak trochu diktátorsky, pravidlo zní takto k oné obecné kategorii "život". Zatímco respekt k druhému můžeme vnímat také tak, že respektujeme jeho rozhodnutí, jinými slovy, respektujeme onen konkrétní život, člověka. Ona katolická doktrýna mi tedy přijde jen dalším důkazem pro popření hodnoty člověka. Diktatura. Mathildině kamarádce diagnostikovali při testu těhotenství také rakovinu dělohy. Musela ale dítě donosit, přestože v tomhle případě rakovina kvůli hormonům postupuje mnohem rychleji. Potkávám nesčetně Chilanek, které v mém věku mají patnáctileté děti. Žádná možnost se rozhodnout.

Pathfinderovy limity

Hvězdopravec se ve čtvrtek večer vrátil z Dalekohledu a měl tedy právo na šest dní odpočinku. A tak jsme se rozhodli, že od soboty do středy pojedeme někam lozit. Problém je, že se tu blíží zima, a tak není už možné lézt nikam do výšek. Protože je suchý rok, sněhu tam sice ještě moc není, ale každým dnem může začít padat, a vydat se na výstup je tedy dost nebezpečné. Mimochodem, 18. května si Chile připomnělo smutné třetí výročí smrti 45 vojáků základní služby, kteří zahynuli při cvičení na Vulkánu Antuco. Jejich velitele totiž nenapadlo, že by mohlo začít sněžit a mrznout a nahnali je do výšky kolem 2500 metrů bez řádného vybavení. Zima na horách v Chile přichází rychleji, než v Alpách, neb jsou hory vyšší, a hlavně zde nemáte silnici, signál a horskou službu takřka na zavolání.

Rozhodli jsme se tedy jet prozkoumat údolí Cruz de Piedra, kterým se dá po cestách terénním autem projet do Argentiny. Cesta vede přes průsmyk okolo 4000 metrů kolem Volcanu Maipo, který bychom jednou chtěli zdolat. Najít tedy přístupovou cestu není úplně špatný nápad. Jediný problém je, že údolím vede plynovod a údolí je tedy bez speciálního povolení nepřístupné. Ale s Hvězdopravcem jsme sehraný tým. On během svých nočních služeb na Dalekohledu vyčmuchá na různých alpinistických fórech informace, které já vzápětí pokusím použít při souboji s úřady. Po dvou dnech usilovného hledání zodpovědné společnosti a osoby jsem narazila v Gascu na Karen, která mi povolení vydala. Zázrak. Naopak mi ale řekla, že touhle dobou je cesta už obvykle zablokovaná sesuvy půdy a že se do Argentiny nedostaneme. To nám potvrdil i policista ve vesnici San Gabriel, kde jsme se domáhali razítka do pasu. Řekl nám, že oním průsmykem je možné projet legálně pouze od listopadu do března, pak, že se to nesmí a že pokud se nám to podaří, budeme mít problémy za nelegální překročení hranice. To jsme zase nechtěli, ale do údolí jsme se vydali stejně s cílem dojet alespoň k Vulkánu a následně k Laguně del Diamante.

Brána se nám díky našemu magickému sezamu od Gasca skutečně otevřela. Paní u brány nám řekla, že kromě nás je v údolí ještě jeden Argentinec, jinak nikdo. Nikdo! Úplně sami v údolí Maipo, v šedesátikilometrovém údolí, které ústí v onom průsmyku do Argentiny na 4000 metrech, v údolí obklopeném již bílými vrcholky. Jeli jsme a jeli a bylo nám stále jasnější, že jakmile se začne kazit počasí, musíme se vydat na cestu zpátky. Cesta byla jako obvykle udusaná hlína samá díra, ale hlavně byla často přerušována potoky, které se v zimě zcela jistě rychle rozvodní a cestu odnesou s sebou. Možná také proto se Chilané v horách s asfaltováním nenamáhají. Odnesená cesta je často prostě nahrazena nadjezdem nebo podjezdem, nebo se místo prostě někudy začne objíždět a je to.

Asi po dvou hodinách cesty jsme projeli okolo elektrárničky, která je nezbytná pro provoz plynovodu a za plotem jsme spatřili onoho pracujícího Argentince. O kousek dál vedl přes řeku most a někde poblíž jsme tušili, že by měly být termální prameny, ale chtěli jsme dojet až k vulkánu, a tak jsme se nezastavovali. Jenže pak jsme byli zastaveni.

I tam, kde cesta není přímo odnesena, se často vyskytují "bahenní laviny". Podmáčená těžká nacucaná země se na holých svazích lehko utrhne a teče do údolí. A přesně taková, již nejméně pár měsíců stará lavina blokovala cestu. Bahno po nějaké době ztvrdne, ale leželo na cestě v podobě dvou vysokých náspů s potokem uprostřed a tvářilo se nepřátelsky. Rozhodli jsme se tedy otočit se a jet hledat ony termální prameny. A víte co? Nenašli jsme je. Opět jsme mohli cimrmanovsky prohlásit: "Tudy cesta nevede."

Spali jsme nedaleko elektrárničky, místa, kde měly být ony prameny a též místa, kde ležela ona bahenní lavina.

Ráno nám trochu otrnulo, a rozhodli jsme se dojet se podívat na onoho Argentince. Pán navlas podobný Albertu Granadovi z Motocyklových deníků nás tituloval "Che" skoro v každé větě. Řekl, že oni zpátky pojedou přes Chile, protože to tak musejí udělat, a nad zablokovanou silnicí se tedy moc nevzrušovali. Našim zklamaným tvářím ale vysvětlil, kde prameny opravdu jsou. Jak jsme vám už říkala, mapy v Chile je strašný problém, a není tedy divu, že jsme prameny podle té naší mapy najít nemohli. Ale podle Argentincových indikací jsme tam dojeli jako nic.

Termály byly úžasné, protože tím, že údolí je veřejnosti uzavřené, roste v horké vodě spousta řas obalených železem. A navíc jsme byli úplně sami. Byla to opravdu báječná koupel.

Po koupeli nám otrnulo ještě trochu víc a řekli jsme si, že bychom se mohli znovu jet podívat na onen zával na cestě. Trochu jsme tam postávali, přemýšleli a nakonec se do toho pustili. O pár minut Pathfinderových naklonění později jsme byli na druhé straně. Takhle.

Jeli jsme dál a dál po cestě, kudy nikdo neprojel od té doby, co na konci března policisté vyklidili strážní post na hranici. Museli jsme přejet ještě mnoho bahenních lavin, ale žádná z nich nebyla už tak vysoká. Cestou jsme vyplašili stádo lam guanacos, což jsou spolu s menšími lamami vicuña dva druhy divokých lam. Na flickeru se můžete podívat na fotky, ale moc toho vidět není, guanaco jsou špatně vidět i v přírodě. Stoupali jsme, až jsme konečně uviděli v mracích Volcán Maipo. Cesta ale byla pod sněhem a bylo jasné, že bychom byli do Argentiny stejně neprojeli. Prošli jsme se alespoň o něco níže v údolí po stráních, kde pestré barvy jasně ukazovaly na minerální prameny. Ale na koupání to dost teplé nebylo, a tak jsme se rozhodli se večer vrátit zase do našich termálů. K nim ale bylo třeba dojet do blokované silnici. Pathfinder se toho zhostil se ctí, ale musím říct, že v momentě, kdy se mu výfuk zaryl do země, jsem si říkala, že se asi právě staly dvěma rozdílnými entitami. Pathfinderův zadek se ale kupodivu vynořil ze země i s výfukem, který zlostně vyprsknul trochu země, která v něm zůstala, a jelo se dál. Hvězdopravec trval na tom, abych ho při přejíždění zábrany vyfotila, nakonec jsem ale jako fotograf naprosto selhala, jelikož jsem nesnesla pohled na Pathfinderovo zadní kolo trčící ve vzduchu. Inu, Pathfinderovy limity jsou evidentně dále než limity mého strachu.

Když jsme se konečně ohřívali ve vodě, přišel také Alberto Granado a jeho dva spolupracovníci s demižonem vína, o které se s námi přátelsky rozdělili. Jihoameričané Argentince většinou svorně nesnášejí, říkají o nich, že mají nos nahoře, ale musím říct, že naše dosavadní zkušnosti jsou spíš ty, že Chilané jsou nejednou podmračení břichatí trpaslíčci pojídající výrobky, o nichž lze říct, že se takto lidé podílejí na recyklaci plastů, zatímco Argentinci jsou usměvaví šviháci, kteří umějí žít.

Po koupeli jsme odjeli na plácek, kde jsme spali předchozí noc a zakempovali. K ránu jsme začínali tušit, že postupně se kazící počasí se nejspíš úplně zkazilo. A také že ano. Na vrcholcích hor zcela jasně chumelilo to, co na nás padalo přeci jen jako déšť. Bez snídaně jsme všechno naházeli do auta a vydali se dolů s cílem dojet natankovat a vrátit se do Baños de Colina, dalších termálů. Cestou jsme viděli hejno kondorů, kteří kroužili nepochybně nad některou z nespočetných kravských mršin v údolí.

Tankování v San José de Maipo nám ale bylo překazeno výpadkem elektriky typickým pro deštivé počasí. Když prší, nejde elektrika, to je přece jasné. Pumpař nám řekl, že to půjde za půl hodiny. Jenže my už jsme zkušení a víme, že půl hodiny, to může být také zítra. Chvíli jsme se dohadovali, co budeme dělat, a pak, jako zázrakem, elektřina začala zase jít a mohli jsme natankovat.

Cestou do Baños de Colina jsme viděli, že cesta se od doby, kdy jsme tudy projížděli k východisku cesty na Cerro Moai pořádně změnila a že na ní museli odklidit bahenních lavin několik. A nakonec jsme přeci jen dojeli k závalu, který právě odklízeli. Andy jsou neuvěřitelné. Lidé sice uspěli a postavili jimi několik cest, ale hory jim jejich práci stále kazí.

Při odklízení závalu jsem pořídila tohle video. Tak tohle, to by tedy Pathfinder nesvedl!





Konečně jsme mohli dojet do Baños de Colina, největších lázní v Cajonu de Maipo. Cestou se déšť změnil ve sníh. Když jsme konečně dojeli, bylo nám jasné, že budeme v jinak hojně navštěvovaných lázních zcela sami. A také, že ano. Tak takhle jsme přivítali zimu. Koupelí. Mimochodem, to bílé, co má Hvězdopravec na hlavě, to je sníh, který se nepřestal sypat.

Měli jsme sice ještě v záloze den volna, ale usoudili jsme, že zima skutečně nastala a že je možná čas se vrátit do Santiaga. Do kempování na sněhu se nám prostě nechtělo. Naopak, už se těšíme, že příští víkend vytáhneme skialpy a ozkoušíme je na Cerro La Parva. Když už jsme ve sněhu pokřtili Pathfindera, naše lyže prostě nemůžou čekat.

P.S. Všechny zamračené fotky jsou tady.

Allende a jedna kniha, kterou jsem právě dočetla

Včera jsem měla celý den pro sebe. Tak trochu nedobrovolně, protože ve skutečnosti jsem prostě musela být doma, jelikož na ten den bylo naplánováno doručení naší postele. Doufala jsem, že ji doručí okolo poledne a zbytek dne budu tedy moct dělat, co potřebuju, ale šeredně jsem se přepočítala, protože v pět mi zavolali, že naši postel zničili při nakládání a že nám tedy provizorně doručí jiný model. A jak řekli, tak udělali. V půl osmé večer. Takže jsem celý den strávila čekáním na kanapi.

Při tom čekání jsem zhltla knihu Jarky Stuchlíkové "Indiáni, politici, plukovníci". Paní Stuchlíková žila se svým mužem, sociálním antropologem, blízko Temuca na jihu od Santiaga, v letech 1969-1973. Což jsou v Chile léta velmi pohnutá. Zažila tedy zvolení Allendeho a následně vojenský puč. A, jak je každému čtenáři asi jasné, odjela do Chile krátce po invazi spojeneckých vojsk a z Chile zase po vojenské intervenci, kdy jim šlo o krk.

Opravdu jsem si užila její líčení chilského venkova a soužití s mapučskými indiány, ale pak jsem se ponořovala stále hlouběji do politiky. Stuchlíkové Allende "strašně lezl na nervy" a mluví o něm slovy velmi nevybíravými jako například "břídil". Vlastně nejméně polovina knihy je jenom o tom, co všechno Allende zkazil. Náhodou jsem minulý týden také viděla dokument chilského režiséra Guzmana o Allendem, který naopak období Allendeho vlády považuje za správnou cestu, kterou se Chilané chtěli ubírat, ale bylo jim v tom zabráněno nejdříve americkou blokádou a Nixonovým podloudným ovlivňováním situace, a následně přímo vojenským pučem. A tak mě napadá zeptat se Vás, co si o tom všem myslíte.

Myslím, že Češi často vidí rudě hned, jak se řekne levice nebo komunista. Pamatuju se, jak jsem překvapeně zírala, když jsem zjistila během svého Erasmu ve Francii, že všichni moji kamarádi, tedy ti, které kromě paření a utrácení peněz zajímala také země, kde jsme byli, jak zde lidé žijí, diskuze o našich zemích původu, kultura, kteří zkrátka byli tak trochu jako já, že všichni jsou levičáci či dokonce komunisté. Pro můj porevoluční mozek to bylo nemožné, levice přece byla největší zlo. My jsme o tom mohli vydat svědectví! Jenže na druhé straně stáli Španělé a jajich zkušenosti s Francem. Opakovaně jsem se přesvědčovala, že zatímco levicově orientovaná mládež je otevřená, pravicová jsou často taková ta zlatá mládež myslící jen na svoji zábavu a bez zájmu o vnější svět. Samozřejmě, ne, že my bychom se nebavili. Jenže se můžete bavit v diskotékách, kam nepustí nikoho, kdo vypadá jako Arab a kam musíte jít příslušně oblečení, nebo se můžete bavit po klubech, které si nehrají na elitu a kam hlavně smí každý. Postupně jsem přišla na to, že přestože já nikdy komunistka nebudu, je pro mě přijatelné kamarádit se s komunisty, protože jejich extrém je v utopické rovnosti. Nemám s tím tedy zásadní morální problém, který naopak mám a vždy budu mít s extrémní pravicí, jejímž krédem je utopie historicky či geneticky dané nadřazenosti. Zkrátka jsem zjistila, že moje hodnoty jsou stejné jako těch, kteří jsou na západě vlevo. Když jsem jela do Francie podruhé, tehdy už pracovat, vůbec mě nepřekvapilo, že učitelé na univerzitě budou většinou vlevo. Vlevo byli i moji přátelé a vlevo byl Létající muž a Hvězdopravec. Tomu maminka do kolébky přidala k jeho křestnímu jménu ještě druhé křestní, a to Francois. Podle Mitteranda.

Přišla jsem na to, že tohle pravo-levé vnímání je asi v Čechách pokroucené. Vlevo je špatně, vpravo správně. Však jsme také jednou z mála zemí, kde jsou Zelení vpravo. Co jim ale také zbývá, než se hlásit k pravici, pokud chtějí být zvolení. Ač jsem vlevo, ujišťuju vás, že Paroubka bych nevolila ani v nejhlubším zoufaství a stejně tak bych nikdy nevolila Topolánka.

Vraťme se ale k Allendemu. Nejsem si úplně jistá, že to byl skutečně takový břídil, jak říká Stuchlíková. Naopak, říkám si, že byl pro Chile štěstím. Vývoj vlevo zde byl a bylo jasné, že dříve či později se levici podaří vyhrát. Allende byl noblesní a vzdělaný muž, který po celou dobu své vlády respektoval zákony a svobodu tisku. Stuchlíková sama říká, že by nikdy nezrušil svobodné volby. Snažil se, seč to šlo, uklidňovat extrémně levicové bojůvky a sjednotit rozdrobenou levici. I to dělal demokraticky, snažil se prostě naslouchat všem. Myslím, že jeho úloha byla nesmírně těžká, ale že v ní obstál. Dovedete si představit, že by na jeho místě byl zvolen někdo jiný? Že by tři roky nesáhl k žádnému diktátorskému prostředku, aby dosáhl svých politických cílů?

Stuchlíková tvrdí, že za puč vlastně mohla Allendeho vláda, protože tak štvavě agitovala proti pravici a pravice pak zase proti levici, až se veřejnost rozdělila ve dva na smrt znepřátelené tábory. I o tom přemýšlím, ale nejsem si jistá, že jenom to by stačilo na to, aby se pak děly ony hrůzy, které nastolila vojenská junta a které připomínají metody nacistů. Nevím. Říkám si, že v Evropě se tohle zlo rozpoutalo také, a před ním žádná levicová vláda neexistovala. Nevím, zda bylo udavačství lidí, jejich zloba, opravdu způsobená jen tím, že je proti sobě štvali po několik let politici. A i kdyby, byla to přeci jen hlavně pravice, která v Chile sahala k atentátům a podobným metodám, které situaci vyostřily. Moje otázka je, zda je opravdu třemi lety znárodňování a přestavování společnosti vysvětlit hrůzy, které se během puče děly. Myslím, že ne. Ale co potom? Je to v lidech? Bylo to dobou, která musí zažít vlastní krutost až tak, že se jí sama lekne, jak se nám to stalo v západním světě, kde jsme až po druhé světové válce přišli na to, že s rasismem a xenofobií je třeba něco dělat a vznikla Listina lidských práv? Že by Pinochetův režim byla chilská druhá světová? Mimochodem, naši politici jsou velmi štvaví a naše veřejnost velmi rozdělená a štvavé jsou třeba i americké prezidentské kampaně. Za Bushovy vlády se Amerika také rozdělila do dvou táborů. Přesto nikdy nedojde k podobnému násilí.

Tak jsem Stuchlíkové knihu dočetla a říkám si, zda já jsem jenom nechápavá, protože jsem nezažila srpen. Nějak nevidím rozdíl, kam se chtěla ubírat naše vláda v roce 1968 a kam se chtěl ubírat Allende. Nebyl to obojí demokratický socialismus, socialismus "s lidskou tváří"? Neznamená to, že i ten by u nás byl pohořel a že by se, i bez Sovětského svazu, zase našel někdo, kdo by se snažil udržet socialistický směr i za cenu omezení demokracie, nebo zda by se naopak postupně zase k moci dostala pravice a vrátil by se kapitalismus? Co by bylo v Chile, kdyby nebylo blokády? Vyhrála by pravice ve fair play, tj. demokraticky, nebo by byl stejně puč? Jak by vypadalo Chile dnes a jak by vypadala Česká republika?

Protože v jednom se Stuchlíkovou souhlasím na 100%. S tím, co je po diktatuře, u nás jako v Chile. Establishment, vědomý si toho, že je lepší než to, co bylo před tím, je zcela samolibý. "Sobeckost, hrabivost a prospěchářství se v současné době převlékly za společenský úspěch, a málokdo je ochotný projevovat solidaritu s méně úspěšnými, a tudíž méně zámožnými"..."Disciplína pilné práce pod plukovnickou knutou vydala své plody, Allende by dnes zemi nepoznal. Jenže hospodářský rozkvět není všechno, zvláště, když ostře rozděluje obyvatelstvo na bohaté a žebráky a v duchovním směru na idealisty a materialisty."

No vida, to rozpólování společnosti je tu pořád.

Co si myslíte vy?

Když v Santiagu pršelo

Blíží se nám zima. Zatím to spíš vypadá jako velmi jemné blížení, ježto letos prý vládne počasí La Niña. Ještě před třemi týdny jsme měli letní teploty a v těchto dnech přes den přeci jen teploměr stále šplhá do nevídané výšky 20 stupňů. Přesto jsme si ale již pořídili topení, v noci totiž teplota, stejně jako v létě, klesá mnohem níže, než je středoevropan zvyklý. Všichni známí nám doporučili, ať topení koupíme rychle, neboť pak už topení nebudou. Jak jsem vám psala, náš plán na plynové topení připojené na plynové potrubí zkrachoval kvůli tomu, že bylo třeba nadělat v bytě spoustu ventilačních děr, a tak nakonec topíme plynem v bombách, které dodá firma Abastible s přesností hodnou Chilanů. Pokud nám tedy dojde plyn, je nutné, aby jeden z nás zůstal celý den doma a čekal, až z Abastible přijedou s novou patnáctikilovou bombou plynu. Tu si můžete objednat, nebo prostě počkat, až bude náklaďák Abastible projíždět vaší ulicí, zastavit ho a prázdnou bombu vyměnit za plnou. To, že náklaďák ulicí projíždí, je oznamováno potencionálním klientům charakteristickým houkáním. Tak, jako matka pozná křik svého dítěte od křiku jiných, je nutné poznat charakteristické houkání Abastible od houkání firmy Lipigas, Gasco či Butagas, ježto pokud máte bomby Abastible, nemůžete je u ostatních firem vyměnit. Také je třeba poznat houkání Abastible od pískání brusiče nožů, který pravidelně ulicí prochází. Aby nám během tohoto čekání nebyla zima, máme ještě bombu náhradní. Celé to zabírá hrozně místa, ale topení hřeje, a pro večery, které začínají být studené, je velmi příjemné. K tomu jsem si nakoupila několik párů zimních ponožek, teplé pantofle a ohřívací láhev.

Zatímco já se při teplotách okolo dvaceti stupňů spokojím s dlouhým rukávem, Chilané již navlékli zimní kabáty. V tomto kontextu nechápu, jak přežijí následně oněch konfortních 16 stupňů, které mívají v zimě ve svých bytech. Inu, záhada.

Ve středu pršelo. Poprvé, od té doby, kdy jsme přijeli, tj. od začátku ledna, ale před tím prý nepršelo již dlouhé měsíce. Letos je rok suchý, ale asi ne zas tak výjimečně, protože obyvatelé Santiaga na déšť evidentně nejsou příliš zvyklí. Nepočítal s ním například pan architekt, který stavěl náš dům a všechny chodby vydláždil dlaždičkami, u nichž se nikdo nezamyslel nad tím, zda nebudou mokré klouzat. Klouzají jako namydlené dno vany. Když prší, natáhnou tedy vrátní po celém domě olezlé gumové rohože. A obyvatelé začnou sledovat své stropy a okolí oken, aby zjistili, zda někudy nezatéká. Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se deště trochu bojí, protože si koupili v únoru domek a ještě v něm žádný déšť nezažili. Neví tedy, zda je domek dost těsný. Střecha prý vypadá dobře, ale u oken má trochu obavy. Já jsem si u našich oken naprosto jistá, že jimi zatékat bude, a jsem ráda, že nebydlíme v patře pod střechou. Pořád na tom ale budu lépe než Manka a Standa, v jejichž pracovně v domečku v luxusní čtvrti Lo Barnechea, v období dešťů teče voda přímo z lustru. Inu, bývalý majitel měl prý úchylku na světla a světýlka, kterými vybavoval dům jak zevnitř, tak zvenku. A vedení elektriky proti vodě zrovna moc neodizoloval. A vzhledem k tomu, že některé vývody elektřiny jsou i na střeše, při dešti se nesmí svítit.

Když prší, vyčistí se vzduch. Možná je to tím, že déšť absorbuje všechen smog, možná ale také tím, že Chilané na mokré vozovce neumí jezdit a ve městě se doprava zastaví. Kamarádi nás upozornili, že když prší, nechodí pošta, takže faktury, které již tak chodí občas prošlé, dojdou ještě později než obvykle. Konec konců, aby ne, když se prý v centru rozvodní řeka a na křižovatkách se vytvoří obrovské kaluže. Kterých navíc podnikaví sběratelé krabic z jihu Santiaga využívají k výdělku. Totiž, každý sběratel krabic, ačkoli jeden z nejchudších obyvatel, má kolo, před nímž je připojená velká nákladní bedna, skoro vyklápěčka, řekla bych, do které kartony skládají. V době, kdy se ulice nedají přejít suchou nohou, vydělávájí si sběrači krabic převážením chodců z jednoho břehu...pardon, z jednoho chodníku na druhý. Nebo tak mi to alespoň vyprávěla Manka. Čili už se nemůžu dočkat, až začne ta opravdická zima, a tenhle vynález uvidím na vlastní oči.

V sobotu jsem byla na kolaudační party u Olgy, chilské kamarádky Mathilde, o které vám ještě někdy povím více. Rozhovor se tam stočil na oblíbený test, který zadávají chilští pracovní psychologové uchazečům o místo. Není to, jako u nás, zvulgarizovaný test stromu, ale test kresby postavy v dešti. Nevím, odkud to pracovní psychologové vzali, ale jistě není chilské provenience a budiž tedy důkazem, že přenos testu z jednoho prostředí do druhého není vždycky úplně bez problémů. Copak na jihu, tam leje pořád, ale testovat tímto testem lidi v Arice, kde nepršelo, dle Wikipedie, od roku 1973, to může napadnout jedině pracovního psychologa. Evidentně pracovní psychologové považují za velký prohřešek, když uchazeč o místo nenamaluje svojí postavě deštník, ježto z toho lze usuzovat na fakt, že se uchazeč neumí dostatečně chránit. Když mi to bylo entuziasticky vyprávěno, uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se španělsky deštník řekne, pochopila jsem to slovo jen z kontextu. Prostě ho v Santiagu nepotřebuju. Když zde prší, zůstává se doma. Myslím, že by se tahle příhoda skutečně dala uvádět studentům psychologie, když je na fakultě učí diagnostiku. Nebo si umíte představit, že by vám psycholog zadal v testu otázku: "Namalujte se, kterak sháníte dohromady stádo ovcí" a následně posoudil vaši kapacitu pracovat z toho, zda jste namalovali správně s vámi ovčáckého psa? Na místní "pracovní" psychologii, která je prováděna tak trochu kýmkoli, mám také trochu spadeno, ale o tom jindy.

Dneska nám ale zase září sluníčko a podzim je tu skutečně kýčovitě krásný. Příští víkend pojedeme na výlet okolo volcano Maipo do Argentiny, tak už se na to moc těším a vy se můžete těšit na vyprávění o tom, jak jsme na tuto cestu sháněli povolení od společnosti provozující plynovod, který údolím vede. Zatím se mějte pěkně!