Řidičák

Když jsem byla malá, můj děda nám rád vyprávěl (vypravoval, jak říkal) historky s jeho různými kamarády a mě i brašuli, coby dva školáky prvního stupně, tyto historky naprosto fascinovaly. Nikdo z rodiny si nebyl moc jist tím, kolik je v historkách procent pravdy, ale třeba povídání o tom, jak si Hanzelka a Zikmund při svojí cestě Afrikou přidělali vak s vodou na chladič u auta a ten vak se jim uprostřed Sahary protrhl a oni málem zemřeli žízní, a jak se plazili pouští a měli halucinace a viděli oázy, byla jednoznačným hitem, který jsme vyžadovali křikem: "Dědo, o vaku!!". Nicméně se mi ji nikdy v knihách Hanzelky a Zikmunda nepodařilo najít. Dále byl naším favoritem Emil a jeho dodávka, kterou Emil neuměl řídit, a Svazarmáci neznající silniční značky. Děda byl totiž v důchodu ve Svazarmu správce. Jako děti jsme samozřejmě značky znali a děda říkal, že například jeden Svazarmák si myslel, že značka zákaz vjezdu aut a motorek znamená, že motorka nesmí jet na střeše auta. Poslední týden jsem se učila silniční pravidla v Chile a na Svazarmáky jsem si při nich nejednou vzpomněla, co všechno by byli schopni vymyslet.

Pravidla jsou v zásadě ta, že se nemá troubit, nemá se pít alkohol, nemá se jezdit jako blázen a nemá se troubit na ty, kteří jako blázni jezdí, nemá se telefonovat bez hands free ani troubit na ty, kteří to dělají, mají se objíždět chodci, cyklisté, koňské povozy či stádo ovcí (ano, otázka zní přímo takto: když předjíždíte stádo ovcí...), a to dostatečně daleko a nemá se na ně troubit, aby uhnuli, nemá se jezdit bez bezpečnostního pásu a hlavně, hlavně, se nemá troubit! Když jsem se pravidla učila, samozřejmě jsem u toho usnula a probudilo mě až troubení nějakého blázna pod okny, který tím zřejmě naznačoval, že jako už dojel, tak ať manželka či kdo sejde dolů. To, pravda, pravidla nezakazují. Tak jsem zase zasedla k učení a zjistila jsem, že mi instruktor v autoškole zatajil, že existuje v Chile skutečně též přednost zprava, protože milý Paul mi tvrdil, že přednost má ten, kdo nezahýbá a jede z větší ulice. Naopak jsem si všimla, že v celém testu není nic o tom, že když člověk zatáčí na semaforech, tak musí nejdřív pustit chodce, kteří mají také zelenou. Už chápu, proč to tedy v Chile nikdo nedělá, takže se vám občas stane, že než se můžete jako chodec do silnice vrhnout, máte už zase znova červenou.

Test naopak obsahuje některé otázky, které mají zřejmě za cíl bojovat s některými zvyklostmi, jako například vrtat se v brzdách, když auto nebrzdí (ano, správná odpověď na otázku, co budete dělat, když auto nebrzdí, je, že zajedete do servisu, ne, že se zeptáte kamaráda, zda náhodou neumí opravovat brzdy), či nadávat ostatním řidičům. Na každý typický chilský neduh je zde alespoň pět rafinovaně položených otázek (Co uděláte, když se vám zdá, že auto nebrzdí? Co uděláte, když vám auto při brzdění zatáčí na stranu? Co uděláte, když...? Dojdu do servisu. Dojdu do servisu. Dojdu do servisu. A ne, nebudu dávat troubením najevo, že mi brzdy nefungují). Nechybí ani otázky na to, kdo je to vyrovnaná osobnost a můžete si být jisti, že odpověď na otázku "Co uděláte, když jiný řidič udělá něco, co se vám nelíbí?" není ani "zablikám na něj", ani "rychle ho předjedu" a už vůbec ne "zatroubím na něj", ale "nebudu reagovat". Pobavila mě rovněž otázka: "Co uděláte, když se cítíte unavený a nemůžete zastavit?" Zrychlíte, abyste byli doma rychleji? Budete stále zrychlovat a zase brzdit, abyste se tak drželi bdící? Budete periodicky a jemně bušit do volantu? Ne!!!! Otevřete si okna! Hm...

Prošla jsem to všechno, včetně otázky: "Co se nesmí na čerpací stanici?" a protože nejsem žádný Svazarmák, věděla jsem, že to není ani "procházet se", ani "jíst", ani "umýt si přední sklo", ale "kouřit" a vydala jsem se na test. Byla středa ráno a já jsem byla ráda, že do Vitacury můžu na kole, protože jako obvykle byly silnice plné aut. Poučena pravidly jsem už věděla, že taxík, který nestydatě zastavil uprostřed křižovatky, aby pasažéři mohli vystoupit, spáchal velký přestupek, a stejně tak dáma, která si na poslední chvíli všimla červené, a tak zašlápla brzdu a začala couvat zpět do ulice, z níž vyjela, nedbajíc přitom na fakt, že couvá do přechodu pro chodce, kde už dávno naskočila zelená. Na obranu oné dámy musím říct, že protože na chilských semaforech žlutá drží asi sekundu, je docela problém připravit se během té doby na to, že člověk musí zastavit. Pro mě je tedy žlutá jasným signálem: "Zmáčkni plyn až na zem", protože je nutné křižovatku rychle projet. Však také pravidla praví, že pokud člověk míní, že už nestačí zastavit, má rychle projet, tak co!

Zkouška začala kontrolou mého vysokoškolského diplomu z Karlovy univerzity, který je trochu v latině a trochu v češtině. V Chile totiž nesmíte jít na řidičák, pokud jste nechodili do školy a i cizinci musí doložit, že do nějaké školy chodili. Následně mě pán v bílém plášti, který tím chtěl asi naznačit, že je doktor, posadil před soubor zaprášených přístrojů Made in France, kterými zkoušel moje reflexy. V jednu chvíli bylo třeba pomocí jehly přidělané na konci dvou asi půl metru dlouhých rukojetí objet podivnou vlnovku, aniž by jehla z vlnovky vybočila, což se ukázalo být nelehké. Pan doktor říkal, že mám zrychlit, že to musím stihnout do minuty, ale prostě to nešlo. Měla jsem to tedy zkusit ještě jednou. Jela jsem o něco rychleji, ale zase jsem tedy v jednom kuse vybočovala. Buď jim snímání onoho vybočování nefungovalo, nebo pan doktor usoudil, že je to vlastně jedno a potvrdil, že jsem řízení schopná. Následoval tedy onen teoretický test, na který jsem se tak učila a který je kamenem úrazu celého řidičáku, protože je jedině ve španělštině, a to pro všechny bez rozdílu. Takže se po příjezdu do Chile buď do třech měsíců, kdy vám platí váš domácí řidičák, musíte naučit španělsky tak, abyste rozuměli i větě: "Ovlivňuje stav pneumatik brzdnou dráhu vašeho vozidla?", nebo prostě neřídíte.

Zvládla jsem to s jednou chybou, a pak teprve nastal můj soukromý kámen úrazu: jízdy. Examinátor, chvála můj úspěch u testu a naříkaje nad cizinci, co neumí španělsky, se mě zeptal, zda jsem přijela vlastním vozem, ve kterém by bylo možné zkoušku vykonat. Jet dělat řidičák ve vlastním autě, o tom pravda pravidla nic nepravila, já jsem ale přijela na kole, a tak jsme museli použít auto radnice Vitacury. Cestou k autu jsem se snažila dostat všechny body na svou stranu, takže jsem se zmínila o tom, že můj muž neumí španělsky a nemůže tedy test udělat, že musím řídit já, že naše auto má automatickou převodovku, a proto nejsem zvyklá řadit, a že Česká republika dokonce ani nejede na Mistrovství světa ve fotbale, zatímco Chile ano. Prostě jsem se snažila mu naznačit, že bez řidičáku budu opravdu smutná.

Možná proto jsme se vydali pouze na objížďku bloku, při níž se mi podařilo nikoho nepřejet, jen jednou se rozjet na dvojku, jednou zapomenout zmáčknout spojku, a jednou jsem dle pravidel objela široce pána vystupujícího z auta a instruktor se podivil, co to vyvádím, ať se okamžitě vrátím do svého pruhu. Pak jsme byli konečně zpátky, kde jsem měla zaparkovat, ale pan instruktor už věděl, s kým má tu čest, takže mi vybral parkoviště, kde byla čtyři volná místa vedle sebe. Na podruhé, čumákem dopředu, jsem tam byla docela rovně.

Trochu zkoprnělý instruktor tedy vylezl z auta a já pomalu myslela na to, kde si vyzvednu plán městské dopravy, abych druhý den mohla dojet do La Floridy. Protože proto jsem vlastně ten řidičák dělala. Kolegyně Paulina je ve Valdivii a Jessica nemá auto, takže jsem nás musela dovézt já. Metrem je cesta komplikovaná a navíc vždycky vezeme spoustu věcí. Ale víte co? Mám to. Nakonec jsem si říkala, že když člověk vidí, jak Chilané jezdí, instruktor musí být zvyklý na mnohem horší věci. Možná byl zkoprnělý proto, že se podivoval, proč jsem přejela do protisměru u toho vystupujícího pána, a pak si uvědomil, že to vlastně praví pravidla.

Řidičák jsem udělala dne 28. října. Večer byl večírek organizovaný ambasádou, kde teklo také české pivo, což je podle mě nejlepší způsob, jak krajanům připomenout jejich rodnou zemi. S Petrem a Martinou, novým česko-slovenským párem na Hvězdárně, jsme se postarali o zmizení většiny pivních rezerv a po večírku jsme se rozhodli ještě se podívat do našeho oblíbeného vinného baru. Domů jsme dorazili okolo třetí v noci, já jsem v posteli zbaštila sendvič s avokádem a šunkou a nařídila si budík na osmou ranní. Čekal mě teprve ten skutečný řidičský test. Sama autem až na La Floridu, samotný jih města, a zpět, to všechno přes dálnice Santiaga a jeho příšerný provoz na Americo Vespucio.

A víte co? Ačkoli to bylo teprvé podruhé v mém životě, kdy jsem řídila bez toho, že by někdo seděl vedle, všechno proběhlo bez problémů. Dokonce jsem zvládla i zácpu na Costanera Norte, kde zrovna narazil autobus do nějakého osobního auta. Parkuju sice pořád nejméně na dvakrát, ale nevadí, aspoň se Hvězdopravec, který pořád ještě chilský řidičák nemá, nebude cítit méněcenný.

Další kulturní rozdíly a pastičky

O kulturních rozdílech jsem tu psala mockrát. Za oněch osm měsíců, které v Chile žijeme, už občas vím, co se nemá, i když s tím třeba ještě neumím moc naložit tak, abych dělala to, co se má.

Začněme jako obvykle psy. Vynechme ty toulavé a zadívejme se na krásného pejska na reklamě na Pedigree Pal, kterými je teď celé Santiago vyzdobené. Když bude váš pes papat Pedigree, stane se, že: ahora su pelo esta más suave. Jeho chloupky jsou jemnější. Sus dientes estan mas sanos. Zoubky má zdravější. A nejen to. Su caquita esta mas dura. Jeho hovínko je tvrdší. Opravdu. Myslím jako opravdu, tohle ty plakáty hlásají. Psí hovna jsem nekontrolovala.

Do Santiaga před nějakou dobou přijel francouzský pár se psem, jehož street look ve mně, znalé toho, co se v Santiagu má, budil zvědavost, jak se budou Chilané stavět k tomu, že tento pes pouliční má bydlet v hotelu spolu s páníčkem a paničkou. Ale evidentně se nic nestalo a Anne, majitelka psa Alfa, si v parku v bohaté čtvrti, kde hotel stojí, udělala mnoho kamarádů. Částečně tam poznala pravé páníčky, většinou cizince, kteří si psy venčí sami, a pak tam potkala spoustu služek, nan, které jsou někdy i speciálně zaměstnané pouze na to, aby se staraly o pejska. V zimních plískanicích si to parkem psi běhají v kabátcích a někdy dokonce prý i botičkách. "Můj pes je nahý,", řekla Anne jedné naně, která ji za tuto dětsky naivní repliku odměnila popisem šatníku jejího pejska a zeptala se, zda má Alf alespoň pyžamo. Ten její měl. Anne to pak vyděšeně vyprávěla jednomu svobodomyslnému Američanovi, který je tak svobodomyslný, že si svého psa venčí sám, a ten ji ujistil, že svého psa též na noc obléká do pyžama. Hm. Mně se k nošení pyžama zatím nepodařilo přesvědčit ani Hvězdopravce. Ve vztahu k pyžamům jsme se zkrátka ještě neintegrovali.

Když jsme se vrátili z jihu, rozběhl se naplno pracovní kolotoč. Ve středu jsem vyrazila do asociace, kde pracuju, kde jsem potkala jednu ze šéfek, paní Marii Cristinu, která se mně zeptala, zda přijdu v sobotu na celý den na přednášky, které asociace organizuje. V neděli ráno mi měli přijet kamarádi z Čech, byt byl plný nevybalených zavazadel a já jsem měla různou prací a organizací naplněný celý zbytek týdne až do soboty. Strávit celou sobotu na přednášce se mi tedy nechtělo, zvlášť proto, že mi bylo jasné, že to celé vypukne nejméně o hodinu později, než je na papíře, a protáhne se to o další, protože pauzy na kafe se prodlouží na dvojnásobek. Ukončení ve čtyři odpoledne jsem tedy odhadla na šestou večer a Marii Cristině jsem řekla něco v tom smyslu, že si myslím, že to nestihnu. Dívala se na mě udiveně, takže jsem jí vysvětlila, že mi přijedou kamarádi. Nepomáhalo to, a protože už jsem v Chile dlouho, bylo mi jasné, že jsem právě udělala velkou kulturní chybu a na něco jsem řekla ne. O něco později přiběhl Andrés, můj kolega psycholog, a Marie Cristina se na něj hned obořila se stejnou otázkou. "Intentaré dar una vueltita", řekl Andrés. Neuvěřitelné! Tak jednoduchá správná odpověď! "Pokusím se se stavit." Každý Chilan ví, že se pokus nezdaří, ale nikdo nemůže dotyčnému vytknout, že se dost nesnažil tím, že už předem možnost přijít zavrhl. Ach jo.

Zkrátka tomu, co Chilané říkají, není vždy dobré věřit. Už jsem vám říkala, že občas je odpověď pouze maskované nevím. V restauraci si zase můžete být jisti, že pokud se zeptáte, jaké víno se hodí k vašemu jídlu, sommelier, který je speciálně zaměstnán restaurací na tuto funkci, z lístku vybere tu nejdražší láhev, a to bez rozdílu, ať jíte rybu nebo steak. Ve středu jsme při výletu do Valparaísa zavítali do výborné restaurace Vinilo. Z lístku jsem vybrala víno přiměřené ceny a slečna servírka se pro něj vydala. V zápětí se vrátila s tím, že víno není, a že mi doporučuje XY. Já ti dám, řekla jsem si, nachytat se nenechám. Vybrala jsem jiné víno. Slečna přišla, přinesla jinou lahev, a řekla, že nemají ani to druhé, ale že přinesla jiné, které je ze stejné odrůdy. Byla bych ji začala pomalu považovat za opravdu vychytralou a restauraci za bandu zlodějů, ale když jsem ji do třetice poslala nakonec pro lahev Parcely 7, drahého ale vynikajícího vína, došlo mi, že občas mám také předsudky já. Slečna bezradně zírala na obrovskou polici s víny a zoufale se snažila Parcelu 7 najít. Tak vidíte. Občas "nemáme, ale dejte si tohle", znamená "našla jsem jenom tohle".

Chilané neříkají ani nevím, ani ne, ale to neplatí o lidech, kteří nad vámi cítí moc, zvláště pokud k tomu mají nějakou pěknou uniformu. Ti si svoji frustraci nad nemožností použít slovo ne v běžném životě vynahrazují a jak to jde, říkají no, no se puede! Ne, to se nemůže, to se nesmí. Říká to náš vrátný, když se zeptám, zda bych mohla někde v domě vyvěsit plakátky s pozvánkou na přednášky naší asociace. Říká to hlídač v nemocnici, když se ho ptám, zda můžu nechat někde ve vestibulu svoje kolo. Zvláště v bohaté čtvrti jsou bohaté na no, no se puede, protože v nich je hodně uniformovaných lidí.

V úterý jsme jeli s Honzou a Radkou, naší českou návštěvou, do Cajonu de Maipo vykoupat se do horkých pramenů v Baños Colina. U vjezdu do Cajonu de Maipo jsem se zeptala policisty, zda se tam dá už dojet. No, no se puede. Jenže já je znám. V přírodních parcích nám to už řekli tolikrát a vždycky to šlo. Když jsme navíc dorazili na místo, kde byla v zimě cesta zatarasená, viděli jsme, že zátaras už dávno auta projíždějí jinudy a že na cestě před námi právě skupinka Chilanů provádí cosi jako fotografování. Řekla jsem si, že policistovo no, no se puede, bude nejspíše maskované nevím. Zátaras jsme objeli, ujeli jsme asi kilometr ke skupince turistů, zjistili jsme, že skupinka ve skutečnosti využívá k focení pauzy vynucené tím, že se jí vaří motor, a s vidinou koupání jsme pokračovali dál a dál. Asi po sedmi kilometrech jsme dojeli ke sněhovému poli, kde jsem se ptala sama sebe, zda to Pathfinder projede. Honza ale naopak no, no se puede, ve svém slovníku nemá, a tak jsme jeli. Chvíli. Pak jsem začala trochu kouzat směrem k nedalekému potoku, a tak jsem předala řízení Honzovi, který pokusem vycouvat jenom celé dílo dovršil. A tak jsme viděli, že někdy, když no se puede, tak to fakt nejde, a taky nám nešlo vytáhnout Pathfindera ze závěje. Jedno kolo měl v příkopu, druhé ve vzduchu a třetí ve sněhu. Jediné kolo, které mohlo zabírat, zcela chilsky politicky nekorektně říkalo ne, a tak jsme po několika marných pokusech vyjet mohli konstatovat, že se nám historicky poprvé podařilo překonat Pathfinderův limit.

V ledovém větru jsme se vydali na sedmikilometrovou cestu k nejbližší civilizaci a mně hřál u srdce jen pocit, že vím, kde v Baños Morales spát (no přece v naší oblíbené Refugio Lo Valdés). Když jsme došli k lomu za vesnicí, začali jsme se ptát dělníků, kdo by nám mohl pomoct, a to zase pak oceníte, že se v Chile nesmí říct "nevím" a "ne". Dělníci nás poslali k šéfovi a ten někam dál, kam už jsme ale nedošli, protože jsme spatřili chatrč a před ní džíp. Chtěli jsme zazvonit, chatrč ale zvonek neměla. Naštěstí na nás vyběhl ale pes, který tedy rozhodně asi v noci v pyžamu nespí, a jeho štěkot zburcoval majitele. Politicky nekorektně jsem mu řekla, že jsme o sedm kilometrů dál v závěji a zda by nás nemohl vytáhnout. A copak mohl říct ne? Cha cha, pěkně ho ta jeho kultura doběhla. A tak jsme jeli. Při příjezdu na místo Pedro z La Floridy, který se ukázal být skutečně sympatický mladík a jehož den byl viditelně o příhodu spíše obohacen (kdy jindy by mu seděly v autě dvě Evropanky) řekl, že raději na pomoc zavoláme chlapy, kteří pracují v dole nad námi. Ti už dávno zhůry našeho Pathfindera spatřili, ale mysleli si, že jsme si ho jen tak zaparkovali. Nastal typicky chilský moment. Ačkoli jsem Pedrovi říkala, že nemáme lano, ukázalo se, že lano, které vzal, je ve skutečnosti nejméně dvacet centimetrů široký pás, který se nevejde za hák, za který jsme chtěli Pathfindera vytáhnout a nedrží ani na autě dělníků. Typicky chilské to je proto, že mi přijde, že se tu vloudí do všeho vždycky nějaký nepředvídatelný problém. Napadlo by vás mít lano na auto, které nejde na auto přidělat?

Ale, jak se říká, boží mlýny melou. Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěla, jak jsme tahali ze závěje nějakého Chilana, co zajel do jediné závěje v La Parvě? A nyní jsme tu byli my, skupinka tří Čechů s Pathfinderem v jediné poslední závěji v Cajonu de Maipo, které tahala z bryndy banda Chilanů. A že jsme tehdy v La Parvě pomohli, měli jsme v autě kus lanka, který jsme v La Parvě našli a díky kterému jsme tenkrát vytáhli Chilany. A díky tomu lanku jsme teď mohli přívázat ono tlusté lano k oběma autům a pár zařvání motoru poté byl Pathfinder z bryndy i závěje venku.

Při cestě domů jsme ve vesnici předjeli skupinku dělníků, šéfa a Pedra z La Floridy, kteří vesele rozprávěli a uzavírali den srdečným společným zasmáním. A já si říkala, že bezpodmínečně musím na chilský řidičák, protože kdyby nás byli z té závěje nevytáhli a auto muselo na cestě zůstat a našli by ho policisté a ukázalo by se, že nemám platný řidičák, byl by to pěkný průšvih.

A tak jsem otevřela knihu testů a začala se učit. A musím říct, že v pravidlech tedy žádný kulturní rozdíl není. Ale o tom vám povím až v příštím příspěvku.

Malé milé vulkány II.

V pátek ráno jsme opustili Termas de Chillán a vydali se přes Chillán směrem na jih. Za volant jsem sedla já, jelikož vzdálenosti jsou v Chile obrovské a prostě se nedá nic dělat. Asi po padesáti kilometrech, v osadě Pinto, přímo pod obrovským plakátem lákajícím návštěvníky na interregionální výstavu ovcí, jsem vjela v protisměru do jednosměrky, protože v Chile neexistují značky "zákaz vjezdu, jednosměrná ulice". Prostě máte vědět, že ulice je jednosměrná. Naštěstí byly na silnici šipky, takže jsem svůj omyl zjistila rychle, pod znechucenými pohledy několika Pintanů na zastávce autobusu jsem se otočila a jelo se do Chillánu. Kde teprve začalo to správné silniční dobrodružství. Protože nejen, že v Chile neexistuje cedule "hlavní ulice" a "zákaz vjezdu, jednosměrná ulice", ale také neexistují prakticky žádné směrovky. V Chillánu, snažíc se vyhýbat dětem, vozíkům, lidem, koním, taxíkům, autobusům a vůbec všemu, co se na silnici pohybovalo, pátrajíc po tom, zda jsem na hlavní, vedlejší a ve správném směru, jsem se snažila navíc následovat Hvězdopravcovy instrukce, kam mám jet. Řidičský křest ohněm. Na jedné křižovatce mi řekl, že mám jet vlevo a já tvrdila, že vlevo nemůžu, protože jsem jasně viděla ceduli zákaz odbočení vlevo. Hvězdopravec se naštval, že ho vůbec neposlouchám a řekl, že s navigováním končí a ať si z Chillánu vyjedu sama. Protože v celém Chillánu není jediná směrovka označující dálnici nebo výjezd na Temuco, Santiago, cokoli, skončili jsme na nějakém podivném předměstí, kde se cesta měnila na bahnitou. Tím bylo pro Hvězdopravce učiněno spravedlnosti za dost, začal zase navigovat a dojeli jsme zpět na tu křižovatku, kde se ukázalo, že je sice zákaz odbočení vlevo, ale ten platí pouze pro dvojpruh vedoucí do centra (velmi logické, v zemi, kde jinak žádné značky nejsou), ale nevztahuje se na dvojpruh z centra. Jinými slovy, značka tam byla, aby blázniví chilští řidiči nevjeli na čtyřproudovku do špatného pruhu.

Vyjeli jsme tedy na dálnici, slavnou Panamerikanu, a vydali se na jih. Už jsem vám říkala, jak nesnáším dálnice, ale hrdě jsem odřídila ještě 100km do Los Angeles v prudkém dešti. A že řídit po dálnici není žádná legrace, zvláště čím víc se vzdálíte od Santiaga. Dálnice tu totiž patří všem, a tak jsou tu, kromě aut, šílených autobusů řítících se 110km/h a podobně šílených náklaďáků, také zastávky autobusu, stánky s mote con huesillos a jinými lahůdkami přímo u krajnice, chodci, cyklisti a koňmi tažené povozy. Potkali jsme rovnež tři hochy na skateboardu. A maminku s kočárkem. A vy kolem toho svištíte 120 a snažíte se nikoho nepřejet.

U Los Angeles vzal volant do rukou Hvězdopravec, zajeli jsme se trochu pomotat do Města Andělů, protože jsme měli hlad a zastavit u krajnice na mote se nám zdálo jak nebezpečné, tak nechutné. Město Andělů nemá s tím americkým rozhodně nic společného: zaplivané městečko se navíc v dešti tvářilo skutečně nevlídně. Opět jsme měli šanci ověřit, že bez chilského průvodce Touristel, který sice popisuje často naprosto nezajímavá místa, ale má plány všech měst, je neradno po Chile řídit, protože jinak, jak vás město schvátí, už vás nenavrátí. A též jsme znovu bloudili ulicemi ptajíce se sami sebe, zda jsme v jednosměrce v protisměru či nejsme. Nakonec jsme si koupili pár empanad a zase jsme pokračovali na jih. Před městěm Victoria jsme sjeli a vydali se po polní cestě směrem k rezervaci Tolhuaca. Polní cesta je tu docela důležitá komunikace a byla poměrně bez děr. Jen někde na čtyřicátém kilometru jsme ocenili, že máme Pathfindera, když jsme museli příkopem objet převrácený přívěs náklaďáku plného dřeva. Protože ještě, než dojedete k horám, jedete přes pole a lesy eukalyptů, které slouží k pěstování dřeva. Z dálky vypadají jako lesy smrkové a celá drobně zvlněná zelená krajina na vlas připomíná střední Evropu.Však proto se tu během 20.století také usadilo tolik Němců a Švýcarů. Skoro se vám u toho chce zapět Čechy krásné, Čechy mé. Jen, když je hezky, vidíte, jak z té české krajinky tu a tam tyčí obrovský bílý kužel nějakého vulkánu.

A konečně jsme dojeli na místo určení (bez GPS). Suizandina je další adresa, na kterou nás odkázali v Refugio Valdés a opět to je adresa s dobrým jídlem, dobrým vínem a dobrou atmosférou. I když pravda, po volné francouzské M.I.Lodge jsme byli trochu zaskočeni švýcarskou formálností. Místo uvítacího drinku jsme dostali formulář k vyplnění. Ledy ale postupně roztály.

Nikoli však počasí. Již v den našeho přesunu hojně pršelo a já si říkala, že jistě bude pršet ještě následující den, tj. v sobotu. S nadějí, protože celé to naše skialpování mě totálně vyčerpalo. Zase mi vyrazil herpes, o nos a jeho setrvání v mém obličeji jsem se bála jak Michael Jackson, džíny na mě notně povisly a budila jsem se hlady. A v sobotu ráno jsme se probudili, a za oknem bylo bílo a sníh se sypal a sypal. Rozhodli jsme se tedy pouze dojet prozkoumat kraj s Pathfinderem. Protože mapy kraje jsou notně nespolehlivé a velmi málo podrobné, den zkoumání toho, jak se kam jede a která cesta je správná, není den ztracený. Navíc, jestliže u Termas de Chillan údolí připomínalo lyžařské středisko, údolí pod vulkánem Longuimay je zemědělská oblast, kde běžně potkáte povoz tažený kravami či dokonce člověka, který táhne povoz sám. Suizandina leží mezi zemědělskými usedlostmi. Pathfinder při naší objevné cestě údolím tedy musel svést boj s různým dobytkem. Jeden býk si na něj málem troufnul, stoje uprostřed cesty výhružně kýval hlavou, ale Pathfinderův klaxon ho rychle přesvědčil o tom, kdo je silnější soupeř, takže se korida nakonec nekonala. Naopak v boji o průjezd přišla o život jedna slepice, která si při přeběhnutí silnice na poslední chvíli řekla, že přecházení je moc nebezpečné, tak se chtěla rychle vrátit a tímto vrácením naběhla přesně pod Pathfinderovo přední kolo. Jinak jsme troubením zahnali spoustu psů, koček, krav, telat, ovcí, jehňat i koní.

Viditelnost byla tak akorát dobrá, abychom mohli obdivovat vysoké araukarie (jak vidíte na fotce, Hvězdopravec je proti nim drobeček) a coigue, ale celkově se ale dá říct, že náš první explorační den byl neúspěch. Pokud tento blog čte někdo, koho též zajímá, co jsou to Termas Rio Blanco, nechť se dozví, že Termas jsou pečlivě uzavřené, ježto od doby, kdy vyhořel hotel poblíž, se majitel pozemku snaží tento pozemek prodat a termílní prameny tedy pečlivě zahradil, aby k nim nikdo nemohl. A Laguna Blanca je jistě moc pěkná, je ale též na soukromém pozemku, takže je třeba žádat povolení u dvou sympatických Němců, následně najít cestu a nakonec zjistit, že na cestě je moc sněhu. A opravdu ho bylo moc a Pathfinder nám poprvé zapadl do sněhu tak, že jsme ho museli vyhrabat. Nicméně nejsme ti největší cvoci, ježto jsme cestou od nenajité Laguny potkali tři úplně zablácené Chilany na kolech, kteří, ač už se snášela noc, chtěli v tom všem sněhu najít Lagunu stůj co stůj. Pod kopcem jsme pak narazili na stany, kde spali...

Hodně informací o kraji nám poskytl hyperaktivní majitel hostelu a bavorské hospody Andenrose, která je v údolí o něco níže než Suizandina. V jeho hospodě jsme byli na gulášku a špeclích poté, co jsme se nevykoupali v Termas del Rio Blanco. Celkově je legrační, jak se celé údolí německé. Pokud se bojíte jet do Chile, že se nedomluvíte, na jihu Chile vám němčina přijde více vhod, než španělština.

Následující den bylo opět ošklivě, tak jsme zase jeli trochu zkoumat, tentokrát do národního parku Conguillío, uprostřed něhož se do výšky 3125 metrů tyčí nejčinnější chilský vulkán Llaima. A že když je to nejčinnější chilský vulkán, tak si na tom ani světově určitě nestojí špatně. Se svými 40-ti explozemi během posledních 400let terorizuje zdatně kraj, kde jsou označeny (což je na Chile nezvyklé, něco značit) únikové cesty a u vjezdu do rezervace je "barometr" nebezpečí výbuchu. Poslední exploze proběhla loni. Přesto je na úpatí onoho vulkánu lyžařské středisko Las araucarias, které se ukázalo fungovat i v hustém sněžení. Když jsme k němu dorazili, a Hvězdopravci se rozsvítily oči. Druhý den nebyla totiž předpověď úplně hrozná, a protože to byl Día de la Rasa, státní svátek, bylo jasné, že středisko bude fungovat. Jednoduché přiblížení se k patě vulkánu. Mimochodem, stavět středisko na činném vulkánu, to se může zdát trochu jako vyhazování peněz, ale stavitelé prý postavili schválně středisko tam, kde jsou až 800 let staré araukárie. Tudy tedy láva jistě nikdy neteče. Ale loni jim prý trochu natekla...

Při návratu domů jsme se stavili na koupel v Termas de Malalcahuello, které vám spíš nedoporučuju. Kryté, drahé, a i v liduprázdném údolí v nedělním odpoledni plné lidí, protože tohle je speciálně typ věcí, které Chilané milují.

A ráno jsme se vydali na Llaimu. Byla jsem motivovaná, ale v noci se mi to zase celé rozleželo, tři dny sněžení ve mně vyvolaly strach z lavin a vůbec. Takže mi to zase nějak nešlo nahoru. Hvězdopravec strašně nadával. Vzali jsme to, z pohledu od střediska, po pravém svahu, což nebyl sice itinerář, který radil Frederic Lena, ale vulkán od doby, kdy on psal svoji knihu, zase vybouchnul, takže změnil tvar. Cesta, kterou šel Frederic, se nám zdála hodně prudká. Francouzský průvodce, kterého jsme potkali den poté, nám říkal, že on chodí po levé straně. Každopádně zleva foukal strašný vítr, vulkán se co chvíli halil do mraků a my jsme šli po ledovci po pravé straně, kudy naposledy tekla láva. Ještě se z ní kouřilo a ujišťuji vás, že to nebylo jen nějaké podzemní ucházení síry, že se opravdu kouřilo z té ještě teplé lávy.

Nahoru se mi nechtělo a měla jsem z toho všeho nějaký divný pocit. Nakonec jsme došli k pruhu lávy, která natekla na ledovec, takže ho kus odvezla dolů a kus ho popraskalo. Bylo třeba ten pruh přejít. Celou cestu jsem nějak nedokázala udržet svůj strach a u tohoto pruhu lávy toho měl Hvězdopravec tak akorát dost, řekl, že jedeme dolů a byl hrozně vzteklý. Tak jsme jeli dolů a Hvězdopravec prohlásil, že prodá moje lyže a že už mě nikdy nikam nevezme. Já jsem zase řekla, že je pitomost jít druhý den lézt na Longuimay, vulkán vysoký 2865 metrů a po zdolání převýšení 1400 metrů pak řídit 700km do Santiaga. Hvězdopravec řekl, že by tam taky rozhodně nelezl se mnou. Atd.

Takže jsme se nakonec rozhodli, že na ten Longuimay vylezeme. V úterý ráno jsme tedy vstali a šli jsme na to. Kvůli chilské lásce k zahražování a zakazování jsme nemohli dojet až na úpatí a museli jsme tedy jít dlouhou rovinou přes pláň, než jsme zahájili výstup. Bez svačení a bez zastavení jsme byli na vrcholku celkem za pouhých 5 hodin. Trvalo to také proto, že celý vulkán byl pokryt ledem nebo tvrdým sněhem a stoupání bylo čím dál tím prudší. Konec byl tak prudký, že jsme museli sundat lyže, zapíchnout je do sněhu a pokračovat pěšky a hned po pár krocích jsme lyže ztratili z očí: byly prostě pod obzorem. Žádný milý vulkánek, řekla bych. Ale vylezli jsme, nahoře jsme udělali pár fotek, než nás ostrý vítr zchladil natolik, že jsme zase utíkali dolů. Obuli jsme se do lyží a připravili se na sjezd, který byl po tvrdém nafoukaném sněhu trochu nic moc, hlavně po předchozích čtyřech sjezdech u Chillánu a na Llaimě. Sníh na jihu Chile je bez diskuze něco úžasného: je lehčí, než sníh v Alpách a také je mnohem stabilnější. Ale na Longuimayi prostě ležel tvrdý větrem udusaný sníh s nepříjemným reliéfem a cesta dolů tedy nebyla moc požitek. Okolo kráteru Vánoce (Crater Navidad) - Longuimay tu totiž trošku zasoptil na štědrý den, tak podle toho dostal kráter jméno - jsme dojeli nakonec v klidu k autu.

Ve Suizandině jsme vyzvedli bagáž a vydali se na cestu. Před námi bylo 700km cesty do Santiaga, z toho naštěstí 600 po Panamericaně, která je tu dvouproudá dálnice. Ale, jak jsem vám říkala, patří všem, a musím říct, že když se vám při noční cestě vynoří u levého pruhu, tj. u bariéry uprostřed dálnice, v protisměru jedoucí neosvícený cyklista, máte toho trochu plné zuby. Došlo mi, proč v Santiagu nikdo nebojuje za cyklistické stezky. Chilané jsou prostě zvyklí za jiný stupěň nebezpečí.

Já jsem řídila také, protože to jednoduše bylo nutné, a hned po výměně mě zastavila policejní hlídka, která, zřejmě ve snaze zvýšit počet nehod, zastavovala auta z dálnice přímo v odstavném pruhu. Pruh ale končil hned po dvou metrech trávníkem, takže nebyl prostor se rozjet, než člověk na dálnici vjel mezi stovkou svištící tiráky. Zastavený zkontrolovaný řidič musel prostě opatrně vjet rovnou do pravého pruhu na jedničku jako kamikadze. Zastavila jsem a rozhodla jsem se tvářit suverénně, jako že můj řidičák samozřejmě platí, a vyšlo to. A víte co? Bylo to poprvé, co mi řidičák posloužil jinak, než jako doklad identity. To si můžu už začít říkat paní řidička, ne?

Takže jsme zase doma v Santiagu, kde zatím notně pokročilo jaro. Stromy za okny jsou obalené listím a moje muškáty se proměnily v prales. A je přes dvacet stupňů...

P.S. Fotky jsou zde.

Malé milé vulkány

S Hvězdopravcem jsme měli na tenhle týden a začátek příštího naplánované prázdniny. Jednak měl Hvězdopravec pár odpočinkových dní po pobytu na Dalekohledu a jednak dvanáctého října, v pondělí, je Dia de la Rasa. Tak jsme v neděli po velkých výpravách vyrazili směr jih. Jako obvykle jsme si nic nepřipravili v sobotu, celé balení tedy proběhlo v neděli dopoledne a já jsem se tedy z benzínky musela vrátit zpět domů pro brýle a zubní pastu. A počítač, protože unavený Hvězdopravec řekl, že nebudeme kempovat, ale luxusně bydlet. První část výletu, o které vám píšu, jsme strávili v M.I.Lodge poblíž Termas de Chillán a byla to skutečně dobrá volba. Výborně jsme jedli, majitelé horské chaty byli moc příjemní a navíc jsme byli u samé paty všech možných malých, milých vulkánů. V naší horské bibli, popisu výletů na skialpech v Chile a Argentině od Frederika Leni, stálo psáno toto: "Elie měl už dost vysokých kopců okolo Santiaga a chtěl se podívat na nějaké malé milé kopečky". "Tam chci", pomyslela jsem si.

Kopce okolo Chillánu se tyčí pouze něco přes 3000, takže jsem si říkala, žádné bolení hlavy z výšky, žádná nekonečná údolí, spaní ve stanu a spol. Byla jsem tak odvážná, že jsem se dokonce rozhodla aktivně zúčastnit přesunu a z 500km cesty jsem odřídila rovných 180, což byla jasná polovina (času). Jela jsem navíc po dálnici, což tak nenávidím, a předjížděla jsem jako Schumacher. V dešti.

Při příjezdu lilo jako z konve, což pěkně sedělo na pověst zeleného chilského jihu. Vyspinkaní jsme při pohledu z okna zjistili, že stále ještě nevidíme žádný vulkánek za oknem, ale že déšť se změnil na sněžení. Den byl vyhlášen již dopředu jako odpočinkový, takže jsme se jen šli trochu projít, postavili jsme sněhuláka, a pak jsme se asi pět hodin máčeli v termálním prameni ve Valle Hermoso. Nebylo to špatné, ale musím říct, že ze všech termálů, které jsme dosud absolvovali, vám tyhle doporučuju nejméně, a pokud už jste tak blízko Terman de Chillán, jeďte raději tam. I když, termály ve Valle Hermoso mají jednoznačně lepší výhled.

Další den bylo rozhodnuto zdolat 1500 metrů převýšení a vylézt na první sopčičku, Chillán Nuevo (3186m). Sníh, který napadl den před tím, ležel na stráních a byl lehoučký a neježděný. Nasadili jsme skialpy a pustili se do toho. Měla jsem strach, že si zase vysloužím kakamolí titul, hlavně proto, že jsem celou noc zvažovala, zda napadlo tolik sněhu, že by zase začaly padat laviny a poznámka majitelky chaty:"ale lopaty a pípák máte, ne?", mě vůbec neuklidnila. Na svahu jsem ale viděla, že žádné laviny nehrozí a kupodivu se mi šlo dobře. Navíc jsem viděla, že Chillán Nuevo je skutečná sopka, ze které se nahoře kouří, a jelikož jsem nikdy nic podobného neviděla, říkala jsem si, že tohle musím vidět zblízka. Takže jsme nakonec poměrně rychle vylezli nahoru, kde jsme se usadili k pikniku na kopci, který nás těmi svými čmoudíky sice ohříval, ale taky pěkně zaváněl. Sjezd byl bez diskuze můj nejlepší sjezd na skialpech v životě, nová lehoučká vrstva sněhu na starém tvrdém elegantně létala od lyží a my jsme jako bez námahy slétli zpět do údolí, kde na nás čekala odměna v podobě koupele v Termálech de Chillan. Koupel taky pěkně zaváněla, ale aspoň se na nás nikdo nedíval jako na čuníky, když jsme do bazénu vlezli celí zpocení z lyží. Zdá se, že H2S je tu odér opravdu v kurzu.

Následující den jsme si měli jako trochu odpočinout a jít jenom cca 700 metrů do sedla, sjet dolů k termální řece, vylézt 300 metrů zpět do sedla a hurá domů. Jenže znáte Hvězdopravce. Lezli jsme tedy po sjezdovce nahoru a Hvězdopravec říkal, že kdybychom stopli rolbu, která upravovala sjezdovky na víkend, mohli bychom pak vylézt Chillán Viejo, sjet k té řece a pokračovat podle původního itineráře. Tak jsme stopli rolbu. K mým stopům vlaku, autobusu, aut včetně miniaturního fiatku, který nás odvezl i s našimi gigantickými batohy, a traktoru, jsem tedy přidala stopnutí rolby. Sympatičtí upravovatelé sjezdovek nás vyvezli až k poslednímu vleku a my jsme se vydali ke kuželu Chillánu Viejo. Nahoře nebyl sníh, takže jsme přidělali lyže na batoh a hurá nahoru kolem dalších sirných čmoudíků. Byla to docela dřina, protože takový vulkánek, to je vlastně samá suť a v botech na lyže tedy žádný med. Ale vylezli jsme nahoru, kde jsme se ani nemohli moc rozvalit, protože foukal tak silný vítr, že jsem se bála, že mě to sfoukne do kráteru. Hvězdopravec tvrdil, že severní strana bude pokrytá sněhem, po kterém sjedeme dolů. Sníh se ukázal být spíše led, a protože jsme neměli mačky, museli jsme jít po strmé stěně dolů pěšky tam, kde místo ledu byla suť, pořád s lyžemi na zádech. Začala jsem si říkat, že tedy malé milé vulkánky dokážou být také pěkní prevíti. Pak jsme ale konečně nazuli lyže, po tom ledu to nějak sešoupli dolů a jeli k té slavné termální řece. Občas se někde ze sněhu mohutně kouřilo a při bližším ohledání jsme zjistili, že tam Starochovi (Chillán Viejo znamená totiž Starý Chillán) uchází trochu síry. Nakonec jsme dojeli k řece, kde jsme se rozhodli rozdělat piknik. A protože řeka je termální, bylo to poprvé, co jsme se na piknik místo oblékání svlékli do plavek a rozhodli se jíst ve vodě. Ale ouha! Řeka byla úplně vařicí! Nedala se ani přebrodit. Rozhodli jsme se tedy sejít trochu níž, kde nám náš selský rozum kázal, že bude voda studenější. Houby. V plavkách jsme po břehu řeky sice doskákali daleko, ale protože Staroch vysílá tu svojí sirnou horkou vodu všude, opařila jsem si palec v jedné klidné tůňce, kde to vypadalo, že není žádný proud a že se tedy voda pěkně ochlazuje od vzduchu. Pak nám došlo, že voda je nejstudenější tam, kde v ní roste aspoň trochu řas, tak jsme si do té nejstudenější vody vlezli a jedli jsme. Měli jsme jako obvykle sušenou šunku, kterou jsem navrhovala v řece uvařit a ze sýru nadělat fondue. Pak Hvězdopravce už všechni pálilo, z čela mu lil pot, a já už jsem se taky dál moc ve vodě vařit neodvážila, takže jsme zase vylezli a došli k místu, kde ležely naše svršky. Ještě, než jsme si oblékli všechny ty naše goretexy, rozhodli jsme se podívat se kousek proti proudu, kde řeka vytékala ze sněhu. Byla tam sněhová jeskyně a sláva, jak se sníh míchal s vodou, řeka měla aspoň trochu normální teplotu. Ale válet jsme se moc nemohli, protože jsme museli vystoupat zpátky do sedla a sjet k autu. Opřeli jsme se do toho a ukázalo se, že je to mnohem dál, než jsme mysleli. Šli jsme rychle a Hvězdopravec opět vytáhl svojí typickou pochvalu: "Ty, kdybys chtěla, tak bys klidně vylezla ještě jednou Starocha, to je jenom v tvý hlavě, že to nejde, koukej, jak jdeš rychle." Lepší mu neříkat, že jdu rychle, protože se bojím, že nás zastihne někde cestou tma.

Když jsme se blížili ke Starochovi, kousek od nás se tyčil také Zasněžený (Nevado de Chillan, 3212m), kam Hvězdopravec chtěl za každou cenu vylézt následující den. Protože jsem věděla, že je to těžký výstup a strašně vysoko a daleko, navrhla jsem u výlezu ze stopnuté rolby, že bychom tam mohli zajít. „Nic takového,“ řekl Hvězdopravec: „Tenhle vrcholek si musíš zasloužit.“ A tak jsme si ho následující den byli zasloužit. Vyjeli jsme Pathfindrem k horám zkaměnělé lávy na cca 1500m, kde jsme v den příjezdu postavili sněhuláka. Sněhulák už roztál, ale láva byla tam, kde před tím, a zahájili jsme přes ni cestu směrem k zasněženým horám. Protože ta hora lávy se dle slov majitelky chaty, kde jsme bydleli, dá přejít jako nic. Během prodírání se sněhem, při přelézání dalších a dalších lávových bariér jsem si spočítala, že majitelka chaty bydlí v Chile šest let a její dítě právě oslavilo páté narozeniny. Bylo mi jasné, že tedy do lávové řeky nikdy moc nestrčila nos. Hvězdopravec nejdřív nadšeně prohlásil, že „takhle mají skialpy začínat, s lyžemi na batohu“, ale po hodině v lávovém pekle, kdy se nám lyže na batohu motaly do bujné vegetace, která na lávě rostla, také strašně nadával. Nakonec jsme se z toho nějak dostali a zahájili výstup. Zasněžený byl pořád strašně daleko, ale blížili jsme se, co nám síly stačily. Někde u ledovce mi uletěl klobouk, protože strašně foukalo. Zastavil se až kdesi v závějích a rozhodli jsme se ho vyzvednout až při sjezdu. Šli jsme a šli. Kolem druhé odpolední se vrcholek už docela přiblížil a zbývalo jen vylézt jednu příkrou stěnu. Asi v polovině jsem začala hrozně klouzat a ukázalo se, že oba máme už tulení kůže tak promočené, že nabalují spousty sněhu, a proto lyže vůbec nedrží. Nasadili jsme nože, ale jak se nám pořád nabaloval sníh, moc nepomáhaly a navíc byly lyže strašně težké. Rozhodli jsme se zamířit k pásu suti na okraji stěny, kterou jsme stoupali, a eventuelně stoupat po té suti. Ta byla ale také tak prudká, že jsme se na ní jen tak tak udrželi. Bylo nám jasné, že bude nutné pás suti přejít a zkusit, zda z druhé strany není svah trochu přívětivější. Přechod byl strašný. Házeli jsme do úkolí spoustu kamenů, Hvězdopravec mi vzal lyže, ale stejně to bylo příšerné a už jsem se viděla rozmáznutá dole. Ale nakonec jsem to celé přešla a Hvězdopravec taky, hysterák jsem udržela až k pevné půdě pod nohama, takže jsem si mohla deset minut poplakat, a zase bylo dobře. Navíc bylo pozdě, a i když jsme byli asi sto metrů pod vrcholkem, bylo nutné zahájit sestup. Ten se naštěstí neočekávaně ukázal být poměrně lehký. Takže vulkánek byl nakonec docela milý. Vyzvedli jsme klobouk, který byl už úplně zmrzlý a kroužil nad ním kondor v domnění, že se jedná o nějakou dobrou mrtvolku. Sjeli jsme do úkolí, kde na nás zase čekala láva a stromky. Takhle jsem se v tom poválela. Ale bylo mi to všechno celkem jedno, protože o co jde, když nejde o krk. Nakonec jsme dorazili k Pathfinderovi a sjeli k chatě, kde na nás čekala horká koupel ve venkovní lázni. A tu jsme si tedy opravdu zasloužili. Čert vem Zasněženého. Teď má být dva dny ošklivo, takže necháme dva dny naše skialpy u ledu. Hvězdopravcovy nohy vypadají jako nohy toho nejnemocnějšího bezdomovce, Hvězdopravec na nich poskakuje jako syfilitik, a proto opravdu nehrozí, že bychom následující nejméně dva dny dělali nějaký sport. Pojedeme ještě kousek na jih a budeme si užívat termálních pramenů.

Květinčin boj o rovnoprávnost

Čas neuvěřitelně pádí. Hvězdopravec byl celý týden na Dalekohledu, ale místo obvyklého smutnění jsem neměla čas se ani zastavit, natož zamyslet.

V sobotu ráno jsem si dojela vyzvednout opraveného Hektora, moje kolo. Co je v Chile výborné je, že všechno, co se týče oprav či úprav, je rychlé, levné a hlavně neuvěřitelně kvalitní. Poprvé v životě tedy nenosím všechny kalhoty ušlapané dole, protože pan návrhář si myslí, že normální délka nohou je o dvacet centimetrů delší než ta moje. Chilské švadleny představy pana návrháře o ženském těle rychle zmenší na normální délku, pan švec mi k tomu opravil moje oblíbené botky a Hektor už není závislý na Hvězdopravcově nespolehlivé vynucené péči. Poslední dva týdny jsem brázdila Santiago s utrženým košíkem a upadlým blatníkem, který jsem přidělala zpět kusem provázku. Provázek se ale rozvazoval a trhal, takže mi nezbylo než jezdit s blatníkem drhnoucím o pneumatiku. Navrch toho všeho mám už déle než rok rozbité světlo a Hvězdopravec už déle než rok tvrdí, že světlo opraví, jen co dodělá doktorát, přestěhujeme se, nebo skončí tenis v televizi. Panu opraváři to všechno zabralo jedno dopoledne a stálo mě to 2500 pesos, tj. asi 100 korun. Takže myslím, že pan opravář se takto stal Hektorovým nejlepším kamarádem na celý náš pobyt v Chile.

Když už byl Hektor tak krásný, při nočním sledování jakéhosi debilního pořadu, kde pár super cool chic designérů jako magickou hůlkou předělají byt z upatlaného neútulného na super cool chic, jsem dostala bezvadný nápad, že náš byt by zasloužil být také tak krásný jako Hektor. Věcí, které je třeba dodělat, bylo spoustu, a vyžadovaly chopení se vrtačky, šroubováku či kladiva. Lituju, že v Chile ještě nevynalezli instituci "hodinový manžel", kterou si v Čechách tak pochvaluje moje maminka. Když potřebuje něco opravit, zavolá placeného šmudlu, který věc opraví. Napadá mě přitom, že je legrační, že zatímco pro muže jsou tu "hodinové manželky" ve vykřičených uličkách, je tu pro nás pán v montérkách, co nám za peníze přidělá polici, a představuju si takový dům s hodinovými manžely, který tu je pro to, aby v bytech žen nebyl bordel, a kde si v katalogu můžete vybrat muže, kterého právě potřebujete: toho, co umí vrtat, nebo toho, co umí opravit odpad, nebo toho, který udělá skříň na míru.

Takže těchto úvah jsem měla onen mozkový zkrat a napadlo mě, že když jde tak lehce udělat cool chic byt v televizi, tak co by to nešlo v reálu. Když Hvězdopravec už začne něco dělat, vždycky vyžaduje plnou asistenci, takže jsem viděla, jak se dělají police, tak co bych to nezkusila.

Kromě toho jsem si vymyslela, že protože měl Hvězdopravec ve čtvrtek narozeniny, bude výborné, až se v pátek vrátí z Dalekohledu, pozvat všechny jeho kamarády a udělat mu překvapivou narozeninovou party. V neděli jsem se vydala na trh, abych nakoupila, co je na party třeba. Naštěstí je většina známých na Dalekohledu nebo na dovolené, tak mohlo přijít jen sedm pozvaných a narozeninová svíčková tedy nevyžadovala, abych si trhu odnesla domů polovinu. Přesto jsem svůj vozík, se kterým na trh chodím, měla pěkně naložený. Studeným, ale slunečným nedělním ránem jsem si to štrádovala domů, když mi akrobat na křižovatce řekl: "Slečno, upadl vám..." a zbytek se nerozuměla. Nicméně bylo mi jasné, že mezi nedělními novinami a pytlíky všeho možného mi jistě upadlo něco důležitého. Zastavila jsem a začala se rozhlížet, co mi upadlo. "Co, co mi upadlo?", zeptala jsem se akrobata, který začínal vypadat trochu rozpačitě a trochu pobaveně. "Petalo", opakoval. Ach ták. Okvětní lístek. Než jsem stihla akrobatovi říct, že už mi to došlo, akrobat řekl: "Jako že jsi květinka." "Jo aha!", řekla jsem já smějíc se:"S tím na mě nechoď, já jsem cizinka. Jsem si myslela, že jsem ztratila brambor nebo cibuli." "To byl kompliment", řekl akrobat: "abys měla příjemnější neděli." Ach ta španělština...

Odpoledne jsem jela na první z nespočetných nákupů a koupila jsem garnýže, tyče, šrouby, hmožděnky a další věci, které jsem dosud nikdy neměla téměř v ruce. Měla jsem takový záchvat odvahy, že jsem si říkala, že bych pro to všechno mohla možná sjet Pathfinderem, ale naštěstí jsem si včas uvědomila, že stačí být odvážný s vrtačkou a že tu druhou odvahu si můžu schovat na jindy. A dobře jsem udělala, protože začalo pršet, a to je v Chile vždycky důvod pro totální chaos. Cestou domů jsme projeli okolo náklaďáčku, který si to v zatáčce při vjezdu do tunelu namířil přímo do zdi.Říkala jsem si, že kdybych byla jela s Pathfinderem ven, dopadlo by to přesně takhle.

V pondělí v 9:00, od kdy se smí vrtat, jsem tedy nastoupila do zápasu Květinka versus Železobetonové stěny. Protože normy proti zemětřesení nařizují, aby stěny byly pevné a proložené traverzami všude. Hlavně tam, kde se rozhodnete vrtat, na nějakou traverzu narazíte na 100%. Pustila jsem se do toho a traverza netraverza jsem do toho šila, co to šlo. Hvězdopravec potřebuje na jednu díru mezi deseti minutami a hodinou a mně to vyšlo dvacet minut na jednu. Bylo nutno chladit vrták a třepat unavenýma rukama, ale vzhledem k tomu, že jsem zase vypustila Hvězdopravcovo nadávání a fňukání, času mi dělání děr zabralo přibližně stejně. Pak jsem začala přidělávat všechny ty tyče, police, věšáky a garnýže. Občas mi něco chybělo a bylo třeba pro to zajet do Sodimacu, kde jsem se hrdě procházela mezi vším tím zednictvem a zasvěceně jsem vysvětlovala personálu že ne, že tenhle šroub ne a že garnýž upevním tak a tak. Ve středu večer bylo konečně všechno hotové a krásné, Hvězdopravec má konečně normální pracovnu, máme normální kuchyň, v pokoji pro hosty se dají zatáhnout závěsy a návštěvy si mají kam pověsit kabát.

V úterý jsem sjela na oběd k Mance, mojí české kamarádce, se kterou jsme to všechno probraly. Především, že nejlepší rada, kterou maminka může dát dceři do života, je: hlavně mu neukazuj, co všechno umíš. Zkrátka vím, že jsem si s těmi úpravami pěkně naběhla a že odteď budu přidělávat police já, protože Hvězdopravec dostal jasnou zprávu, že když to nechá trochu vyhnít, ono se to nakonec nějak udělá. Se železobetonovými stěnami jsem to zkrátka vyhrála, a v boji o rovnoprávnost jsem prohrála. Nedávno mi Hvězdopravec řekl o svém nápadu, že bychom se mohli přestěhovat do bytu po Markovi a Loule. Šťastná, že už jakž takž někde bydlíme, jsem tu jeho stěhovací vášeň nemohla pochopit, až mi došlo, že Hvězdopravec tu nebyl, když přijel náš kontejner a bylo třeba všechni vybalit, umýt, uklidit. Nebyl tu, aby se hádal s doručovateli nábytku. Nebyl tady, když chodili různí šmudlové na výměnu různých nefunkčních věcí, takže nebyl nucen na ně celé dny trpělivě čekat. Hvězdopravec totiž má onu magickou hůlku, jako mají v televizi. Má Magickou květinku.

Na druhou stranu konečně nemáme v kuchyni všechno na jedné hromadě a ke koření se nemusím drát skrze květináče, prášek na praní, bednu s chlebem a další věci, takže jsem vlastně uspořila nějaký ten čas. Ach jo.

Ve středu v noci jsem udělala svíčkovou a ve čtvrtek v noci knedlíky a další věci. Ačkoli jsem byla tak unavená, takže jsem například do těsta na koláč nasypala místo cukru rýži a musela jsem celé těsto dělat znovu, nakonec to všechno dobře dopadlo. V pátek večer tedy přišli kamarádi a čekali jsme, až se Hvězdopravec vrátí. Výhoda byla, že se vracel spolu s Julienem, manželem Akemi, která byla samozřejmě u nás. Měli jsme tedy domluveno, že Julien zavolá, až se budou blížit k nám, aby Akemi jako řekl, že už jede, přičemž pro nás to bude signál, že se máme schovat. Julien tedy nejdřív zavolal, že už přiletěli, pak, že už nastupujou do taxi, a nakonec vytáhl telefon, že zavolá, že už se blíží domů. Hvězdopravec mu přitom udělil pár dobrých rad, kterak odradit manželku, aby podobné telefonování vyžadovala. Když Julien už už chtěl volat, taxikář si najednou spletl cestu a místo k nám do Bellavisty jel k Julienovi na jih Providencie. S tím plán nepočítal, protože náš byt leží přesně na cestě z letiště do Julienova bytu. Julien tedy dle plánu měl vystoupit v Bellavistě hned, jak ho Hvězdopravec spustí z očí. Jenže kvůli taxikářově zmatenosti skončil na adrese, kde bydlí. Neměl ani klíče od bytu a nezbylo mu, než se dopravit dalším taxi za námi i se všemi zavazadly.

Překvapení se vydařilo a party též. Ve tři v noci, když odešli poslední hosté, jsem sice už spala málem s nosem v narozeninovém dortu, ale stálo to za to. Hvězdopravec také shovívavě zkontroloval všechny moje nové police a spol a pobaveně se zeptal, jak jsem to měřila, že to je všechno tak nakřivo. Inu, mužská pýcha musela být zachována. V neděli jedeme na deset dní na jih Chile a přísahám vám, že jestli mě někdo ještě nazve cacamollem, nechám promluvit svou pušku. Nebo spíš svou vrtačku....

Psí život

O toulavých psech v Santiagu jsem vám už vyprávěla. Tvrdila jsem vám též, že v bohatých čtvrtích se psi venčí sami. Nešlo mi totiž do hlavy, že po bohatých čtvrtích pobíjají samá čistokrevná plemena, a tak jsem si myslela, že lidé prostě jenom psy tak pustí ven, aby se prošli. Ale dneska už dobře vím, že čisté sterilní bohaté čtvrti mají prostě jenom čistokrevné toulavé psy, protože lidé v Chile mají podivný zvyk posílat psy na procházku na doživotí. Prostě se přiblíží prázdniny nebo dovolená a rodiče řeknou dětičkám (nebo tak si to aspoň představuju, inspirována rodinami, které vypouštějí na Vánoce kapra do řeky): "Dáme našemu pejskovi svobodu!", vezmou ho do auta a někde za Santiagem, nejlépe u vjezdu do Cajonu de Maipo, ho z toho auta vyhodí, aby si pejsek užil. Nebo se jim pejsek jako ztratí. Možná dětem nic nevykládají, co já vím. I takového Herodesa, jako jsem já, podobný zvyk ale opravdu šokuje. Když se večer vracím domů a projdu okolo vymydleného psa bez obojku, který vyděšeně sleduje dění kolem, což jsou všechny znaky psa "čerstvě vyhozeného", jak říkáme s Hvězdopravcem, mám chuť ho vzít s sebou domů, přestože psy nemám ráda.

V pátek ráno odjel Hvězdopravec na Dalekohled a já jsem se vydala na nákup. Cestou jsem potkala naší pomocnici s úklidem, která právě s obvyklým půlhodinovým zpožděním spěchala k nám do bytu. Řekla jsem jí, že jsem jí nechala klíče u vrátného a šla jsem si po svých.

Když jsem se s rukama plnýma igelitek dopotácela domů, vylezla jsem z výtahu a zjistila, že na dveřích bytu je přivázaný pes. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ve špatném patře, ale po bližším ohledání jsem zjistila, že skutečně jsem ve správném patře správné budovy ve správném městě a že pes je skutečně uvázán na naše dveře. Kromě toho, že psy nemám ráda, se jich docela bojím, protože mi přijde, že i ten nejmenší ratlík má pořád šanci způsobit mi víc bolesti, než já jemu. Nicméně bojové plemeno to nebylo, tak jsem se rozhodla, že to udělám jako jsem to viděla v jednom televizním pořadu, a budu si opakovat, že vůdce smečky jsem já a zaženu psa jenom svojí odvahou. Jen jsem doufala, že neucítí z tašek vůni sušené šunky Serrano.

Odvážně jsem se tedy přiblížila a pes měl naštěstí z funícího vůdce smečky vlekoucího nejméně deset kilo nákupu dostatečný strach na to, aby se od dveří vzdálil co nejdále. Otevřela jsem, položila tašky a odvázala psa. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho nechat na chodbě, ale pamětliva nenechavosti našich sousedů jsem se rozhodla raději hned zavolat vrátnému a říct mu, že pes není můj. Vrátného kupodivu moje historka o psovi uvázaném na naše dveře vůbec nepřekvapila a problém vyřešil slovy: "Nechte ho na chodbě, on si ho někdo vezme." Doufala jsem, že nespoléhá na mě.

Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se psem nemá nic společného a že o ničem neví. Pak jsme se zapovídaly, a když Victoria otevřela dveře, aby odešla domů, zjistila, že pes je opět uvázán na klice. No toto...

Skrytá kamera? Nebo že by mi Hvězdopravec přichystal překvapení za to, že jsem mu ráno strčila do tašky Malého Medvěda Ochránce? Asociace, co rozdává potulné psy? Žádná z hypotéz mi nepřišla úplně normální.

Začala jsem zase psa odvazovat, když se otevřely dveře naproti a v nich stála asi osmiletá holčička s mapuchskou tvářičkou. Pokud jsem v té indiánské tváři mohla něco číst, zdálo se mi, že jí není úplně vhod, že pejska odvazuju.

"To je tvůj pes?", zeptala jsem se.
"Si", řekla holčička.
"Tady ho nemůžeš přivazovat", řekla jsem.
"Když on nesmí dovnitř.", vysvětlila mi holčička s takovou zarputilostí, že jsem se začala rozhlížet, kam jinam by šel pes přivázat. Kromě dveří sousedů, což mi nepřišlo jaksi dost výchovné a bezpečné pro naše dveře, jsem neviděla nic.
K oknu, napadlo mě.
"Tam ne, tam by mi vyskočil.", řekla holčička.
Pes na nás nechápavě a hlavně ustrašeně zíral.
"On ti neuteče, nemusíš ho přivazovat.", napadlo mě konečně, když jsem viděla, jak se tiskne ke dveřím. Už už jsem se chystala prohlásit naši kliku za k přivazování vhodnou.
"S kým to mluvíš?", ozvalo se z protějšího bytu. Zřejmě holčičky maminka Herodes, co nechtěla, aby jí pejsek poškrábal parkety.
"Tak jo.", řekla holčička.

Odpoledne jsem šla ven a pes nebyl ani na klice, ani za dveřmi. Tak nevím, co se s ním stalo. Každopádně si, milý čtenáři, zapamatuj, že stejně jako japonština nemá nadávky, chilština nemá opravdu slova ne nebo nevím. Má pouze ano, ale... Ano, můžeš si pejska nechat, ale domů ho vzít nemůžeš, zněla nejspíš maminky odpověď. S Chilany je jednat někdy k zbláznění, protože hloupý Evropan neví, co Chilan po prvním ano, ale ví (že to je vlastně ne), a tak se stále snaží dobrat řešení. A pozor, pokud vám dají na vaši otázku nějakou dobrou radu, vždycky se nejdřív přesvěčte, že to není náhodou chilské nevím, nebo si půjdete nabíjet telefon do prodejny lístků v metru jako já, či nekonečně bloudit ulicemi Santiaga...jako opuštěný pes.

Fiestas patria

Začátkem září se na křižovatkách k artistům, žonglérům, prodavačům novin, prodavačům tyčinek Super Ocho, prodavačům ovoce, prodavačům všeho možného a obyčejným žebrákům přidají prodavači vlajek. Protože prvního září tu není ani začátek školního roku, člověk se začne ptát, co se děje. Jistě, osmnáctého září Chile slaví nezávislost, ale copak se v Čechách celý říjen prodávají vlajky? Co já vím, akorát obchodní domy začnou všude vyřvávat Veselé Vánoce...

Jenže v Chile opravdu začnou prodávat vlajky proto, že se bude slavit nezávislost. Během dalších dní se v obchodech se objeví cedule: objednejte si včas svoje empanady! Zaslechnete také něco o tom, že děti dostávají dárky a že se sluší také nějak odměnit vrátné, zahradníky či údržbáře v domě. A když všechny vaše kolegyně začnou přetřásat, jak zas o svátcích přiberou, začíná být jasné, že svátky jsou to skoro stejně významné jako Vánoce. V Chile, v zemi, kde obchody nezavírají, pokud není černočerná pozdní noc, kde jsme dosud nezažili jediný den, kdy by zavíraly restaurace, se okolo desátého září začnou objevovat cedule: 17. zavíráme v 11. Ve čtyři. A povinně v sedm, ale to už se dávno ulice Santiaga vyprázdnily a nad vší tou prázdnotou se vznáší místo obvyklého smogu vůně pečeného masa, asada, jak se tady říká. Pro mě to celé znamenalo, že jsem ještě ve čtvrtek, sedmnáctého, dopoledne pracovala, ale svojí skupinku s rodinami nemocných s Alzheimerem, kterou mám normálně ve čtvrtek odpoledne, jsem odkroutila už den předem. A tak jsem se ve čtvrtečním studeném odpoledni vypravila domů odpočinout si před vším tím slavením. Na všech domech visely chilské vlajky, na periferii nejspíš stála poslední auta v zácpě a Santiago bylo liduprázdné.

V pátek, kdy je vlastně ten správný den nezávislosti, jsme šli na asado k Hvězdopravcovu šéfovi. Santiago zelo prázdnotou. Všichni se cpali někde rodinně empanadami a pečeným masem. U šéfa, který je Francouz a jmenuje se Christoph, jsme tedy také grilovali. Nebylo to úplně bezchybně chilské, protože jednak místo empanad byl lilkový nákyp, maso bylo francouzsky krvavé a ne chilsky přiliš pečené, a hlavně na domě nevlála chilská vlajka, což je dokonce proti zákonu. No ano, vlajky věšet povinno. Pokud jste náhodou cizinec, můžete vyvěsit také svojí vlastní vlajku, ale nutně níže než vlajku chilskou. Jenže Francouzi jsou neposlušní a hlavně stejně, jako většina ostatních expatů, s nimiž jsme o vlajkování mluvili, nechápou, proč by měli na svůj dům vlajku věšet.

V pátek jsme dorazili domů moc pozdě na to, abychom se šli podívat, kde že všichni ti lidé jsou, co se s nimi mohlo stát, ale v sobotu jsme se rozhodli pustit do průzkumu, co to tedy ti Chilané na ty svátky dělají. Věděli jsme, že v různých parcích v Santiagu jsou sešlosti, oslavy, a naše volba padla na park Suarez u nás v Providencii. Karen a Antoine den před tím zkoušeli jít do parku Padre Hurtado v La Reině, ale prý tam bylo odpoledne tak narváno, že nebylo možné ani zaparkovat, ani vystát frontu na lístky. Park Suarez má pověst, že je menší a doufali jsme tedy, že se dovnitř dostaneme bez problémů. Bylo vedro, a protože jsme dorazili okolo jedné odpoledne, skutečně jsme se dostali dovnitř. A uvnitř...bylo spousta stánků se vším možným tradičním či pouťovým, lidé s kočárky, klece s farmářskými zvířaty, tj. pštrosy, lamami, slepicemi, krůtami a králíky, prezentace tradičního nářadí z farem a stánky s občerstvením. Na ty jsme se vrhli jako první a měli jsme tak možnost zjistit, že pivo je z kelímku a tradiční empanadas jsou na vlas podobné těm, které prodává náš supermarket, jenom jsou dvojnásobně dražší. Když jsme je pojídali, na pódiu právě pár zoufalců absolvovalo soutěž v tradičním tanci cueca a dle Karen tančili opravdu hrozně. Posilněni oním kelímkovým pivem jsme pozorovali soutěže pro děti a sledovali, komu se zamotaly nitě draků. Obzvláště nás rozjařilo hlavně dětské rodeo a přetahování se na laně, kde soutěžící rodiče vypadali přenejmenším stejně zapáleně jako soutěžící děti.

Všechno nám to ale přišlo nějak málo tradiční. Rozhodli jsme se tedy přesunout do Lo Barnechey. O téhle čtvrti jsem vám mockrát psala, jako o nejluxusnější části Santiaga. Jenže Lo Barnechea také byla dřív horská vesnice a tou i zůstala. Kromě luxusních domů je součástí tedy také jeden kopeček, kde, odděleni od všeho okolního luxusu, stále žijí původní obyvatelé. I tak je na první pohled vesnička bohatší, než třeba chudé čtvrti na jihu, ale věřte mi, žádný paranoidní Chilan by do téhle čtvrti stejně nos nestrčil. Protože tradiční obyvatelé byli a jsou stále ještě zemědělci, součástí vesnice je také aréna, kde se pořádají rodea. A na státní svátek v aréně probíhá rodeo celé čtyři dny.

A když jsme dojeli k aréně, rozhodně jsme nebyli zklamaní. Stánky tu sice prodávaly úplně stejná pouťová lízátka, cukrovou vatu, jablka v karamelu, arašídy v cukru a trubičky plněné manjarem, ale vypadalo to celé nějak méně jako pouť. Celé to bylo nějaké více přirozené a zároveň tedy mnohem exotičtější. Možná proto, že šlo víc o zábavu, než o komerční záležitost. Přeci jen, Providencia je čtvrť vyšší střední třídy z hlavního města, zatímco Pueblo Lo Barnechea je vesnice s obyvatelstvem, které se živí, jak se dá. Na rozdíl od Providencie se neplatil vstup. Mimochodem, využiji zmínky o trubičkách s manjarem, abych všechny potencionální návštěvníky Chile varovala před touto nechutností, která se nezkušenému oku lehce zamění s nutelou. Manjar, což je totéž, jako v Argentině la dulce de leche, je mléko, které je tak dlouho svařované, až úplně zkaramelovatí. Výsledkem je sladší než sladká hnědá lepivá hmota, po které se Chilané mohou utlouct. Osobně jsem se nechala nachytat jen jednou, při našem výletu do Valaparaísa, a zakoupila si churro s manjarem, o němž jsem se domnívala, že je to nutela, a jakmile mě prodejce oněch churros ztratil z očí, darovala jsem tuto delikatesu potulným psům.

Ale pokračujme prašnou cestou kolem stánků s občerstvením k aréně. Na hrubých prknech tam posedávali vesničané a v aréně probíhalo první kolo rodea. Dva jezdci, huasos, na koních honili arénou býka a, pokud jsme byli schopni něco pochopit, na určitých místech ho museli narazit na zeď, na což komentátorův hlas vždycky řekl třeba dva špatné body. Nebo tři dobré body. A někdy žádný bod. Pozorně jsme se dívali a protože úkony, které je s býkem nutné provést, jsou pořád stejné, časem jsme pochopili, odkud býk vybíhá, kam má běžet a jak to má celé vypadat a hlubokým hlasem jsme předvídali komentátorova rozhodnutí. Dva špatné body, když byli huasové břídilové a nejen, že nenarazili býka na zeď, ale ještě ke všemu jim utekl a vůbec se neotočil, špatný bod, když býk po výběhu změnil směr, protože ho huasos nebyli schopni udržet ve směru hodinových ručiček, a tak dále a tak dále. Publikum bylo poměrně vlažné, cpalo se tyčinkami, lízátky, arašídy a dalšími odpornostmi, jen děti horlivě a neohroženě poskakovaly u ohrady arény. Několik huasos nad výkony těch v aréně klidně diskutovalo a všechno to bylo zahaleno v táhlém ječení rytmu cuecy, kterou tu hrála živá kapela. Vaaamos bailar la cueeeca... Nejhysteričtějším fanouškem byl bezesporu jeden toulavý pes, který se opíral o zábradlí arény, běhal sem a tam, aby lépe viděl a sledoval, sledoval a sledoval a ani neštěkl. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že psi moc nevidí. Tenhle evidentně viděl dobře a shlédl nadšeně celé rodeo. Vzdálil se jenom o přestávce mezi koly, kdy se doběhl nacpat trochu vynikajících odpadků z popelnice.

Když na Lo Barnecheu padla noc, přiblížilo se poslední kolo rodea, ve kterém soutěžilo už jen pět nejlepších párů huasos. K mé lítosti v semifinále vypadl pár huasos tvořený otcem a synem, přičemž syn podle mě neměl ještě věk ani na řidičák, ale honil býka tryskem na koni tak bravurně, že já takhle tedy Pathfinderem rozhodně nikdy kelímky od jogurtu na dálnici honit nebudu.

Když rodeo skončilo, byli vyhlášeni vítězové a Señorita Francisca, mladá dívka s indiánskou tváří navlečená v zelených tradičních šatech s volánky, jejichž elegance si s ničím nezadá s tradičnám oděvem Bolivijek, pověsila vítězům na krk medaile. Pak byl zase čas na trochu folklóru a na podiu se začala roztahovat aparatura a nástroje. Moderátor slíbil, že budeme mít možnost poznat folklór z různých koutů Chile. Hvězdopravec z toho dostal hlad, a tak jsme se vydali podívat se na místní empanady a choripan, masové špízy. Empanady chutnaly méně supermarketově a choripan byl skvělý. Nicméně si říkám, že nevím, jak do sebe Chilané dokážou ládovat podobné věci celý víkend a prokládat to navíc lízátky, motte con huesillos (co je to musíte uhodnout :-) ), manjarem a dalšími dobrůtkami. Na to je třeba být asi opravdu vlastenec.

Choripan prodávali u stanu, kde právě zuřila na podiu kapela a lidé neméně zuřivě tančili. Hvězdopravec z toho všeho začal toužit po domově a když začala na podiu v aréně hrát tradiční kapela z Patagonie, rozhodl, že zbaběle prchneme. Domů, do Bellavisty, do sterilního turistického Patia Bellavista, které bylo nejprázdnější, jak jsem ho kdy v sobotu viděla. Tahle místa v Santiagu přitom nejsou snad nikdy prázdná.

V neděli jsme se rozhodli, že toho vlastenčení bylo dost a vyšlápli jsme na Pochoco, kopeček za Lo Barnecheou. Strategicky jsme nechtěli opouštět Santiago jiným směrem, než přímo nahoru do hor, protože bylo jasné, že v neděli večer se všichni zmizelí obyvatelé budou vracet domů a zácpy budou monumentální. Bylo horko a slunce pražilo. Výlet se vyvedl a nahoře jsme od nakládaného hermelínu pozdravili Plomo a zkontrolovali, kolik sněhu zbývá na vršku Provincie, kam se chceme na jaře také vypravit.

A jaro začíná dnes! Deštěm. Mimochodem, dnes je také Mezinárodní den Alzheimerovy choroby, a tak jsem v tom dešti strávila pár hodin ve stánku naší asociace před La Monedou. Vedoucí asociace natiskly letáčky, koupily větrníky, balonky a dokonce pozvaly flašinetáře, aby nám k té senzibilizaci veřejnosti hrál...dementně dokola stále tutéž písničku.

A aby všechno nebylo tak veselé, Hvězdopravec odjíždí v pátek na Dalekohled.