Město, kterému ukradli moře

V neděli jsem poprvé od našeho příjezdu opustila Santiago. Protože vinou administrativních překážek, které jsou v Chile stejně zapeklité jako kdekoli na světě, stále nemáme auto, nemůžeme nikam do hor. A kvůli našemu stěhování, předělávání podlahy a shánění nábytku nemáme mnoho času nazbyt. A tak náš první výlet byl do Valparaísa, přístavu vzdáleného asi 120km od Santiaga, přístavu, kde by snad měl přistát náš kontejner se žirafami, spacáky, věcmi na lezení, koly a knihami. Jeli jsme autobusem. Ze Santiaga je to velmi jednoduché: do Valaparaísa jede autobus každých deset minut, a to autobus několika společností, takže ve skutečnosti vyráží každých deset minut autobusů několik. Stačí dojet linkou metra 1 na stanici Pajaritos, koupit si lístek a jedete.

Ve Valparaísu jsme vystoupili a vydali se do centra. Protože byla neděle, byla uzavřena hlavní ulice a byly na ní hry pro děti a improvizovaná basketbalová a fotbalová hřiště. Zřejmě snaha trochu odměnit děti před tím, než jim vypukne po velkých prázdninách škola. Cukrová vata vypadala stejně nechutně jako za mých mladých let a objevila jsem dokonce i lepivá barevná lízátka, které každé Husákovo dítě pamatuje z poutí.

Protože jsme dorazili okolo poledne, měli jsme hlad. Rozhodli jsme se tedy prohlídku začít Mercadem Central, který je v Santiagu tak vynikajícím místem pro naplnění žaludku čertvými mořskými plody. A Valparaíso je přeci přístav a jeho Mercado Central musí tedy být ještě lepší. Říkali jsme si.

Mercado central je na druhé straně centra než autobusové nádraží. Je tedy nutné přejít celý přístav kolem budov pod kopečky, které se zvedají hned za pobřežím. Procházka nabízí pohled na to, jak vypadá každá posttotalitní architektura: opuštěné domy, které kdysi nepochybně sloužily jako dnes již neexistující úřady a instituce, či domy zbořené, na jejichž místě rostou parkoviště, supermarkety a další užitkové budovy bez kapky krásy a bez špetky koncepce, která by místo udělala alespoň trochu lidsky vlídným. Lidé tu procházejí jenom proto, že tudy projít musejí, když chtějí přejít z jedné části města do druhé. Rychle jsme se tedy přesunuli též a stanuli jsme tak před oprýskanou historickou budovou Centrálního trhu.

Vevnitř bylo několik stánků se zeleninou a mnoho restaurací. Celkově lze říct, že celé Mercado bylo v nedělním odpoledni poměrně prázdné a ospalé. Rozhodli jsme se vybrat restauraci, kde bude hodně lidí, neb takto lehce určíte, která z restaurací má nejlepší poměr ceny a kvality. V mercadu byli totiž evidentně pouze místní. Usadili jsme se tedy ke stolu v jedné z opravdu velmi plných restaurací. Objednali jsme si jídlo, Hvězdopravec pivo a já jsem zatoužila po troše bílého vína. "Chceš šálek, nebo půlku?", zeptala se servírka. Nechápavě jsem se zeptala, co je to šálek. Podivná chilská míra..."Šálek. Jako na čaj.", řekla servírka. "Tak půlku", řekla jsem já. Ne, že bych byla o mnoho moudřejší, ale slovo půlka se mi zdálo blíže mé představě o pití vína.

Vysvětlení přišlo záhy. Servírka přinesla Hvězdopravcovo pivo, trochu mu nalila a následně mě požádala, abych pivo schovala pod stůl. Nemají totiž licenci na prodej alkoholu. Moje víno z láhve 37,5cl (půlka) nalila do šálku na čaj, který tak směl zůstat na stole, zbytek lahve zašpuntovala a ujistila mě, že láhev schová na baru a až budu chtít vína víc, stačí zavolat, a přide mi šálek dolít.

Řekla jsem si, že tato nezvyklá praktika bude přeci jen vykompenzována faktem, že se dobře najíme skutečných domácích empanadas s svatojakubskými mušlemi, a hlavně zbaštíme nějaké ty locos, chilskou specialitu. Locos jsou mořské plody, které žijí jedině na chislkém pobřeží (náš chilský průvodce v závorce dodává, že locos žijí také tak trochu v Peru, ale čtenář chápe, že v Peru jistě nejsou locos tak dobří a vůbec). Jejich lov je zakázán a najít je v restauraci je tedy těžké. Pevně doufám že ti, co skočili v našem žaludku, byli z chovu. I když, když vidíte, jak ona restaurace zacházela se zákonem...

Během jídla jsem pocítila nepříjemné svědění na kotnících. Toto svědění znám dobře z jedné epizody svého života, kdy jsem u Chemikovy babičky, která žila v souladu s přírodou a svými kočkami, chytila z koberce blechy. Od té doby mě v každém špinavém prostoru psychosomaticky chytí svědění kotníků. Během jezení jsem tedy své psychosomatické blechy bezstarostně škrábala, nicméně svědění neustávalo. Nakonec jsem tedy věnovala svým kotníkům trochu více pozornosti. A co nevidím? Charakteristické otekliny na kotnících mě nenechaly na pochybách, že tentokrát se o nejedná o blechy psychosomatické. JB mě později poučil, že se jednalo o blechy mořské. Tyto potvory nepotřebují dokonce ani koberec a na člověka jdou. Naštěstí ale jenom u moře.

S rozporuplnými pocity jsme se vyloudali s Mercada central a šli jsme se podívat, jaké jiné krásy Valparaíso, město na seznamu UNESCA, nabízí.

A krásy zde jsou, ale je třeba je umět vidět. Ve Valparaísu můžete vidět napůl opuštěné a rozbořené město, nebo můžete vidět kdysi barevné a historické město, jehož ruiny bzučí novým životem. V druhé polovině devatenáctého století a na začátku dvacátého to byl jeden z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky. A kdo říká významný přístav, říká peníze, a kdo říká peníze, říká luxusní domy. A protože hned u přístavu se zvedají ony zmíněné prudké svahy, byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století postaveny také výtahy (ascensores), které charakterizují město a dodnes vozí jeho obyvatele. Tedy, pouze ty, kteří netrpí fobií z výtahů. Při systematické desenzibilizaci fobických pacientů doporučuji křehoučké dřevěné krabičky zvedající se prudce na nejistě spetených a rozpetených lanech jako poslední stupeň až po proskleném výtahu do padesátého patra mrakodrapu. Město tedy kvetlo, pak byl ale vykopán panamský průplav a Valparaísu tak náhle ukradli jeho moře. Z nejvýznamnějšího přístavu se stal jen jeden z přístavů lokálního významu. Na důležitosti nabylo Santiago, položené v údolí pod průsmyky, které umožňují přejít Andy. Domy se vyprazdňovaly a chátraly. Mnohé z nich dnes již neexistují, ale přesto je město dnes dobrou ukázkou architektury z přelomu století, jakou v Santiagu nikdy nenajdete. Santiago bylo do poloviny století město přízemních domečků a ve většině čtvrtí jím je dodnes.




Přesto město žije. I v nedělním odpoledni, kdy jsou jeho ulice prázdné, o tom svědčí nesčetné malby na zdech. Náš průvodce nám doporučil navštívit "Muzeum pod širým nebem", obrazy na zdech na kopci Bellavista, ale dnes jsou obrazy na zdech domů i na ostatních kopcích a troufám si říct, že obrazy zdařilejší.

Den pomalu končil a rozhodli jsme se tedy odjet zpět do Santiaga. Na nádraží ale na rozdíl od zbytku města bylo lidí tolik, že se nedalo skoro projít k okýnku a koupit si lístek. První autobus, kde bylo místo, jel až za hodinu a půl, v 19:40. S Hvězdopravcem jsme se tedy usadili vedle nádraží do hospody, která až na značku čepovaného piva navlas připomíná jakoukoli "nádražku" v České republice, a sledujíce fotbalový zápas Colo Colo proti Horní Nudli jsme vypili půllitr Escuda. Pak byl čas jít. Na nádraží bylo sedm nástupišť a beznadějně lidí. Začali jsme hledat náš autobus, ale našli jsme pouze dva autobusy naší společnosti Pullmann, jeden v 19:35 a druhý v 19:50. Naopak jsme našli autobus do Santiaga v 19:40, ale jiné společnosti. Bylo něco po 19:30 a bylo nám jasné, že pokud rychle nenajdeme náš autobus, do Santiaga se ten den nedostaneme, neb v žádném autobuse již nebude místo. Člověku by se tak chtělo začít zmateně pobíhat, ale dav byl tak hustý, že šlo pouze zmateně se prodírat davem. Ptala jsem se řidičů, kteří mi řekli, že rozhodně nemají ani páru, které místo si náš autobus na nádraží vybojoval a že už možná dávno odjel. Jedna zmateně pobíhající paní čekající na stejný autobus mi řekla, že stačí počkat, až odjede autobus v 19:35 a že místo něj bude přistaven onen v 19:40. Místo tohoto autobusu byl ale přistaven autobus společnosti Sol odjíždějící v 19:50 do Puerto Montt. Zmatené prodírání mohlo pokračovat. Našla jsem další slečnu, která se prodírala davem s obrovským kufrem ve snaze najít ten správný autobus. Konečně se nám po chilsku (stojíte frontu? Ale vždyť tak vůbec nevypadáte...) podařilo prodrat se k okýnku, kde nám bylo sděleno, že náš autobus bude přistaven a že máme dávat pozor kam. Slečna zkušeně vyběhla před nádraží, kde mi ukázala náš autobus, který pozorně vyčkával v pozadí, až se uvolní jakéholi místo na nástupišti, aby ho mohl vybojovat a cestující tak mohli nastoupit. Inu, milý čtenáři, bez znalosti španělštiny na nádraží v Chile nelez.

A tak jsme nakonec dojeli. A doufáme, že také dojede náš kontejner. Ve Valparaísu jsme marně hledali, ze kterého kontejneru koukají hlavy našich žiraf, volajících na nás, ať si pro ně přijdeme, že už toho mají dost. V březnu se chystáme někam do výšek a budeme tedy potřebovat náš spacák. Tak nám držte palce. A pokud chcete vidět ostatní fotky z Valparaísa, koukněte se tady.

Montecarmelo 120

Montecarmelo je ulice v Bellavistě, čtvrti, kde bydlel Neruda, čtvrti, která se vesměs sestává z barevných přízemních domečků a v níž je tolik barů, že je nedokážete spočítat. Když chcete jít do ulice Montecarmelo, velmi klidné ulice na okraji Bellavisty, kde je mimochodem také údajně dobré divadlo, musíte jet metrem na stanici Salvador. Vystoupíte a zavětříte, kterým směrem je Mapucho. V letních měsících ho nemůžete minout. Řeka, která těsně nad Santiagem zurčí coby malý modrý potůček a která o kilometr dále za Las Condes v Providencii nabere dimenze hučící hnědé stoky o průtoku desetkrát vyšším, je cítit vždy bezpečně. A i kdybyste ji nemohli najít, je to lehké: je hned za obrovskou cedulí, která oznamuje, že již brzy bude Santiago mít čističku odpadních vod. Přejdete most s krámky, kde prodávají náušnice a další šperky, a jste v Bellavistě. Jdete rovně k Cerro St. Cristobal, 800m vysokému kopci s lanovkou, který se tyčí nad Santiagem a na jehož vrcholku je kostel pod širým nebem. Nalevo budete mít postupně kavárnu, krámek, kde můžete koupit květiny, kopírovat, sázet, poslat fax, koupit sešity nebo něco k jídlu, opět kavárnu a jazykovou školu. Přejdete hlavní ulici Bellavista a pokračujete rovně. Vlevo máte divadlo a vpravo stánko-krámek s potravinami, před nímž na přenoskách večer sedí vždy několik rozprávějících žen. Ve stínu vysokých stromů se ptáte, jak je možné, že v Santiagu existuje tak tiché místo. Minete bílý dům, kde bydlí JB a Mathilde a na úpatí St. Cristobalu se zastavíte u červeno-bílého čtyřpatrového domu. Vítejte! Došli jste do Montecarmelo 120. Zeptejte se vrátného na byt 31AA a jste u nás doma.

Ano, už bydlíme! Tedy, už...Byt jsme našli třetí týden našeho pobytu v Chile. Hvězdopravec byl ale na Dalekohledu na severu a nemohl se tedy na byt přijít podívat. Kromě toho byt potřeboval vymalovat a též bylo nutné ho zbavit nesmírně hnusného koberce. Majitel bytu soudil, že koberec postačí vyčistit, ale myslím, že ani Mr. Muscle s Mr. Properem by onu třicetiletou špínu nezvládli, a tak jsme nakonec rozhodli, že v bytě uděláme podlahu. A tak nastalo dlouhé vyjednávání jednak s majitelem a jednak se s pokladači podlah, které zabralo dva týdny. Kromě toho jsme prohlédli i ostatní části bytu a zjistili jsme mnohá úskalí chilské architektury. Během několika dní se tak můj slovník musel rozrůst o slova jako "shnilý" nebo "kohoutek" či "zásuvka". A jistě nepochybujete, že kohoutek stále jaksi provizorně drží ve shnilé desce v koupelně, ačkoli v bytě bydlíme již týden.

Tedy, bydlíme...spíše zatím kempujeme. Koberec je samozřejmě stále tam, kde byl, a vlivem toho nemůžeme nakupovat nábytek. Máme tedy zatím ledničku a pračku, která byla zabalena v kartónu, který skvěle posloužil jako postel poté, co nám byla doručena madrace. V záchvatu fanfarónství jsme si pořídili též červený gauč. Takže jsme už jako doma:Ano, doma jste přeci tam, kde jste shlédli z vašeho kanape první rugbyový zápas popíjejíce pivo!

Jak vidíte, máme také televizi, což je hlavně proto, že je právě Turnaj šesti národů, a také proto, že zapojení internetu, televize a telefonu trvalo kupodivu pouhý den. Ve čtvrtek přišla Margaret od VTR sepsat se mnou smlouvu. Potřebovala k tomu kopii mého RUT. RUT je základ vaší existence v Chile. Bez RUT nejste nic. Potřebujete ho, když platíte kartou, když objednáváte práci, když objednáváte na internetu, když se registrujete na chilské stránky, zkrátka pořád. Já jsem bohužel nemohla jít pryč, protože jsem už dvě hodiny čekala na zámečníka, který měl přijít vyměnit náš zámek. Výměna zámku od bytu je v Chile věc, kterou nám doporučovali všichni: Paulina a dokonce i realitní agent majitele našeho bytu. Nevíme přece, kdo má klíče od našeho bytu. A rozhodně tedy musíme vyměnit zámek, než do bytu cokoli dáme. Vzhledem k tomu, že když jsem se v hotelu, kde jsme dosud bydleli, zeptala, zda by měli ještě jeden klíč od pokoje, odpověděli mi: "Ne, ale nech si ho přidělat.", řekla jsem si, že nechat vyměnit zámek není možná špatný nápad. Na internetu jsem tedy našla urgentního zámečníka, na nějž jsem již dvě hodiny čekala, když přišla Margaret podepsat smlouvu. Zavolala jsem tedy panu zámečníkovi, který mi řekl, že přijde asi za půl hodinky, a šly jsme okopírovat můj RUT. Bylo mi slíbeno, že druhý den přijdou internet zapojit.

Po hodině přišel pan urgentní zámečník, jako obvykle s kolegou, protože v Chile nikdy nepřijde šmudla jeden, ale vždy dva. Vyndali zámek a dali na jeho místo nový, který ve skutečnosti ale moc nový nevypadal. Za pomoci pilníku pak vyrobili druhý klíč, požádali mě o můj starý klíč, který dali do starého zámku a hodili můj starý zámek do kufříku s nářadím...přesně tam, kde před tím odpočíval nenově vypadající nový zámek, který se čerstvě blyštil v našich dvěřích.

Před tím jsme nevěděli, kdo má naše klíče. Nyní to víme. Pan zámečník a též bývalý majitel našeho zámku. Už dlouho jsem neutratila 15000 pesos lépe.

Druhý den naopak skutečně přišli, opět dva, specialisté na zapojení internetu. Jeden z nich měl pod nosem roztomilé chmýří čehosi, co asi za pět let bude vousem, a druhý ještě mutoval. Zapojení internetu se ukázalo komplikované a vyžadovalo několik cest na střechu a zpět, které realizoval Mutující specialista, zatímco Ochmýřený specialista seděl u nás v obýváku a konverzoval se mnou o politice a fotbale. Dozvěděla jsem se, že v roce 1962 Chile skončilo na mistrovství světa třetí. Bohužel jsem netušila, že my jsme tehdy byli druzí, abych se mohla Ochmýřenému specialistovi pochlubit. Ale jistě budu mít ještě možnost tuto informaci použít, protože třetí místo Chile v roce 1962, v roce, kdy bylo mistrovství v Chile, je datum tak legendární, že ho ještě jistě uslyším. Též jsem se dozvěděla, že je stále určitá šance, že Chile postoupí na Mistrovství světa 2010, protože musí už vyhrát jenom s Peru, a to jsou saláti, a s Uruguají. Ale hlavně, Chile porazilo Argentinu! Opět důležitá informace pro vaše budoucí konverzace, možnost, jak ukázat, že o své nové zemi něco víte. A který klub je potřeba znát? No přece Colo Colo! A neříkejte Chilanům, že ve fotbale je povoleno přihrávat také dozadu, nikoli pouze dopředu a střílet na branku...

Co se týče politiky, Ochmýřený specialista se mě zeptal, zda jsem spíše pravičák či levičák. Pohodlně usazena na našem novém sofa v našem bytě v Bellavistě s pubertálním specialistou, který pracuje dvanáct hodin denně za pár pesos, mi přišlo poněkud ve stylu Carla Bruni pravit, že jsem spíše levičák. Nicméně jsem se nakonec přiznala. K mému údivu Ochmýřený specialista pravil, že on je pravičák. Nechápavě jsem se zeptala proč. "Nelíbí se mi, co se děje na Kubě.", řekl. Neřekla jsem, že stejně tak by mohl být levičák, protože se mu nelíbilo, jak se žilo za Pinocheta. V Chile neexistuje skutečný levicový deník, nebo skutečné hnutí, které by dvanáct hodin denně pracujícím puberťákům naznačilo, že možná svět řídící se pouze trhem není ideální.

Po dvou hodinách byl internet zapojen a v naší velké televizi, která stála nepochybně tři měsíční platy Specialisty, běžel konečně fotbal. Chilský.

A to je o našem stěhování zatím všechno. Víkendy a všechen volný čas trávíme proháněním se po supermarketech, kde se pokoušíme ulovit troubu, která by nebyla plynová, zatímco vařič chceme, aby plynový byl. Musíme tedy koupit vařič zvlášť a troubu zvlášť. Specilání nábytek na vestavěnou troubu je ale prý moc malý na všechny vestavné trouby, které mají. Větší nábytek nelze vyrobit. I na příliš malý nábytek je třeba nahoru deska. Malé desky ale neřežou. Díru na vařič si tedy budeme muset vyříznout sami. Jak vidíte, stěhování hned tak neskončí. Ale v březnu se chystáme přeci jen trochu na prázdniny.

Jih Santiaga

Když v noci stojíte v 23.patře na terase pohodlného moderního bytu Hvězdopravcových kolegů Yuriho a Any ve bohaté čtvrti Las Condes, směrem na jih se až na obzor rozlévá moře světel a světýlek. Dole pod vámi je šestimilionové město a směrem, kterým se dívate, je Providencia, kde budeme bydlet my, Nunoa, a po ní další a další jižní čtvrti. Čím víc na jih jdete, říkala Chilanka Constanza, jsou lidé chudší. Nany venčící páníčkovy psíčky v naší čtvrti cestují právě z jihu denně metrem. Z těchto čtvrtí pocházejí také akrobaté a žongléři, kteří v bohatých čtvrtích nastupují se svým uměním před tváře náklaďáčků a jeepů zastavených na křižovatce na červené. Během dvou minut máte tak možnost shlédnout představení, nad kterým se vám pokaždé vynoří otázka, zda jsme si skutečně všichni rovni...před zákony gravitace. A následně se v okýnku auta objeví natažená ruka. Platím vždycky. Z jižních čtvrtí jsou také prodavači květin, ovoce, vody a zmrzliny, kteří procházejí mezi auty.

Každá čtvrť je tak trochu svět sám pro sebe, se svojí atmosférou a svými událostmi, festivaly a kulturou. Za zábavou se tak nejezdí do centra, ale chodí se do centra vlastní čtvrti. To, že čtvrti žijí vlastním životem, má své výhody i nevýhody. Výhody vás jistě napadnou. Nemusíte jezdit nikam metrem, večer si zajdete do divadla nebo do restaurace pěšky. Nevýhodou je, že mnoho lidí neví, jak žijí ostatní obyvatelé Santiaga. Bohatí lidé obvykle nevystrčí z bohaté čtvrti svůj bohatý nos a například naše učitelka španělštiny Veronica, která bydlí ve Vitacuře, kde by se dalo jíst z chodníku, kdyby po něm neběhali samostatně se venčící čistokrevní psi, se poněkud zhrozila, že chceme bydlet v Bellavistě. "Jaké je to patro?", zeptala se. "Třetí.", říkám. "Tak na to zapomeň. Páté, nejmíň!" Od našich známých, kteří v Bellavistě bydlí, vím, že Veronica k nim odmítla jezdit učit, protože by musela zaparkovat svůj obrovský jeep na ulici. Řekla jsem Veronice, že dokonce ani lidé v přízemí v našem domě nemají mříže, roztomilé to vybavení všech chilských oken ve všech čtvrtích. Dodala jsem, že kola jsou zaparkované ve dvoře domu a někteří lidé je nechávají dokonce ve sklepě, což je věc, kterou by v žádný slušný Grenoblan, kterému je jeho rachotina drahá, nikdy neudělal. Veronika odpověděla, že tím hůř, že se to roznese a kola někdo ukradne. Řekla jsem jí, že jsem se ptala jedné parkující slečny, jak dlouho kolo ve sklepě nechává a že mi řekla, že už ho tam nechává šest let. Veronika nakonec kapitulovala: "Tak to musí mít opravdu dobré strážce!"

Když jsem Veronice řekla, že jdu na svůj první pracovní pohovor do čtvrti Puente Alto, nejjižnějšího výběžku Santiaga, neřekla nic, ale Hvězdopravci při příští hodině vyčinila. Ale to už jsme měli Puente Alto za sebou. Byli jsme tam totiž v sobotu. Puente Alto je na konečné linky metra číslo 4. Tato linka jezdí venkem, a tak jsme pozorně sledovali z okna, jak se bude Santiago měnit. Hned za Nunoou ubylo povážlivě výškových budov a nahradily je barevné domky se zahrádkami s nezbytnými mřížemi na oknech. Občas jsme projížděli zónou domků až luxusních, občas obyčejnějších, občas se objevil dům o třech až pěti patrech, velmi často supermarket, nemocnice, kryté parkoviště nebo jiná ohyzdná budova. Nakonec metro zajelo pod zem a byli jsme tam. V Puente Altu.

Venku jsme vylezli na náměstí, na kterém se právě připravovalo pódium na festival. Vpravo byla autobusová zastávka, vedle ní banka, obchod s oblečením a před ním prodavači sladkých ořechů, prodavači vody, prodavači chipsů...že bychom si spetli linku metra? Vydali jsme se opět na jih, kde měla být nadace Vivir Libres, kam jsem se šla ucházet o místo psychologa. Čísla domů byla typicky chilsky nepřehledná, a tak jsme se nakonec vydali doprava místo doleva (chyba!) a ušli zbytečně několik bloků kolem prodejen nábytku, jednoho baru a dalších míst. Nakonec jsem se rozhodla zatelefonovat. Z prodejny tiskovin, před níž jsem jako nejhorší turista začala rozkládat svůj plán města, vylezl zvědavý majitel podívat se, co se děje a ukázat nám cestu. Jeho synek nevěřícně zíral na to, jak mluvím do telefonu. Mluvit někoho tak směšně španělsky ještě evidentně neslyšel.

Po rozhovoru jsme se usadili v jednom baru na pivo, které bylo lehoučce levnější než v naší čtvrti. K pivu jsme přikusovali kuřecí sendvič. Z asociace jsem byla nadšená, kolektiv se mi zdál opravdu sympatický a jejich práce zajímavá a prospěšná. Asociace Vivir Libres se stará o alkoholiky a toxikomany. Chodí k nim lidé, kteří se chtějí léčit, a též jejich rodiny. S Hvězdopravcem jsme nevěřícně zírali kolem sebe: tohle že má být ona nebezpečná čtvrť?

Čekáte kriminální zápletku? Ukradli mi telefon? Nebo mi aspoň bylo špatně po onom kuřecím sendviči, který by mi moje maminka v 30ti stupňovém vedru nedovolila nikdy jíst?

Nečekejte. Konec je prostý. Zase jsme nasedli do metra a odjeli na sever.

Směrem na jih jsem se vydala opět ve středu, abych se setkala s Angelicou, která organizuje podpůrné programy pro děti a dspoívající v další jižní čtvrti jménem Granja (farma). Když jsem se poprvé s Angelicou kontaktovala, snažila se mě varovat, že Granja není jako Las Condes s kropenými trávníky a hýkajícími alarmy. Ujistila jsem jí, že to ani nečekám.

Angelica se narodila v Granje a nyní žije shodou okolností v Puente Alto. Díky stipendiím mohla vystudovat a nyní se snaží pomáhat dětem z vlastní čtvrti. Ptám se, jaké jsou typické problémy těchto dětí. K mému překvapení Angelica říká, že je to především pocit opuštěnosti, protože rodiče těchto dětí jsou občas ve vězení a občas na útěku. Drogy? Násilí mezi dětmi? Násilí ve školách, kde Angelica pracuje? Angelica vrtí hlavou. Jistě, že tyto fenomény existují, ale jsou zvladatelné. Ve školách existuje velká autorita učitele, který učil několik generací dětí z Granji. Lidé se odtud stěhují jen málo. Ptám se, jaká je v Granje výše nezaměstnanosti. Angelica střelí od boku, že polovina lidé má stabilní práci. Zbytek má velmi problematické zaměstnání měsíc od měsíce, z ruky do úst. Určitá část lidí proto provozuje nelegální aktivity. Sociální systém v Chile prakticky neexistuje. Začínám chápat, že ho supluje systém rodin, které si navzájem vypomáhají. Bohužel mě to napadne až cestou domů, a tak nemám možnosti tuhle myšlenku ověřit, ale kdekterý sociolog by jistě řekl, že tento rodinný systém je nutně i prevencí kriminality. Angelica sama mi čtvrť popsala slovy: "Tohle je ošklivé Santiago. Zde lidé žijí, jak můžou." Žít a nechat žít. Lidé jsou chudí, ale nejsou rezignovaní, velká část není. A kde není beznaděj, nejsou (masově) ty nejhorší typy kriminality, laciné násilí, alkoholismus, drogy, to, co zná dobře západní společnost.

Velkou část našeho povídání nad čerstvým džusem v kavárně uprostřed budov patřících radnici Granji, strávíme tím, že se mě Angelica ptá, co si myslím o Chile. Po chvilce přemýšlení se jí svěřím s tím, že mě překvapuje americko-evropský sever Santiaga se svými Starbucks a Burger Kingy. Angelica, stejně jako Paulina, Veronica a většina lidí, se kterými jsem mluvila, začne mluvit o konzumní společnosti, která nahradila diktaturu. "Podívej, po Pinochetovi udělali v celém Santiagu parky. Kdo v nich je? Podívej se do nich v neděli! A jdi se podívat do nákupního centra!" I pro kritické duše je tahle pravda jasná. Dovolím si tedy dodat, že jsme zaskočeni tím, jak málo se Chilané baví, že v metru vládne stejné ticho jako v metru v Praze, že se vlastně skoro ani nezdraví, že většina lidí unaveně jezdí z práce domů a opačně. Angelica mi to potvrdí další pravdou o Chile: "To víš, my jsme málo produktivní, tak musíme být dlouho v práci, abychom si vydělali. Většina lidí jenom pracuje a pak spí."

Když mě Angelica doprovází k vrátnici, míjíme bazén a velkou halu. Angelica ukáže dovnitř. V hale je posilovna s nejméně čtyřiceti koly, veslicemi a dalším cardio nářadím. I přes to, že je před třicet stupňů, vevnitř dře skupinka dospívajících. "Vidíš, nikdo tam není!", říká Angelica. Namítám, že v podobném vedru je sedm puberťáků na kole spíš velmi slušné číslo. A ptám se, kdo tohle všechno platí. "Stát". Vstup volný. Představuju si, kterak česká radnice některé městské části hlavního města udělá něco podobného. Vidím to ale spíše na podporu výstavby zimního stadionu, na němž se za úplatu budou cvičit ti nejnadanější, aby z nich byla eventuelně pyšná hokejová elita. Přece nemůžeme dát sportoviště zadarmo! Vždyť by to (nevzdělaní, hloupí, socky...) rozbili!

Možná to, že evidentně chudé čtvrti Santiaga nejsou ghettem, kam se musíte bát vkročit, není jen sílou rodinného a sociálního systému, který nedovoluje vykořenění a s ním spojené fenomény. Je tu přeci jen také důvěra z druhé strany.

A tak to vidíte. Pomalu poznávám, jak to zde chodí a vyprávím vám o mozaice toho, co zatím o Chile vím. Zcela jistě se v mnoha věcech mýlím, tak mě neberte moc vážně. A držte mi palce, ať se příští týden přestěhujeme v pořádku z Las Condes do Bellavisty!

Pelyněk, plyn, vzlykat, žvýkat

Součástí pomoci, kterou nám Hvězdárna poskytla, aby se nám v Chile žilo lépe, je příručka Welcome to Chile, kde je mnoho užitečných rad jako například "nečekejte, že objednané zboží přijde včas" nebo "neztraťte vaši šekovou knížku". Celá jedna stránka je pak věnována tomu, aby si zahraniční pracovník uvědomil, že výraz "udělám to hned (al tiro, praví příručka snažíc se dovzdělat anglofona)" nebo "Nebojte, udělám to zítra" neznamenají doslovně ani hned, ani zítra, ale jsou pouze vyjádřením faktu, že dotyčný neví, kdy danou věc udělá, což se ale v Chile neříká. Kultura velí dát nějakou odpověď, kdy bude daná věc udělaná, a příručka praví, abychom byli shovívaví a nemysleli si, že nám náš posluchač lže, nebo že se dost nesnaží. Příručka nabádá, abychom se pouze ujistili, že posluchač dobře rozuměl, co od něj chceme, a že až to bude, tak to bude, dočkej času jako husa klasu.

Chilané ale zároveň neustále říkají, jak moc pracují, a jsem nakloněna věřit, že tomu tak skutečně je. Tedy, pokud chápete slova "být v práci" a "pracovat" jako synonyma. Pracovní týden zde je cca 48hodin a poloviční úvazky se nevedou. Každá rodina, která může, což je cca každá rodina, jejíž měsíční příjem je nad 1500 euro, si najme služku a chůvu, která vychovává děti, venčí psy, uklízí a vaří, zatímco oba rodiče pracují od 8:30 do 18:30. Smutná realita liberálního hesla "pracujte více, abyste vydělali více" a v případech služek často "pracujte více, aby vaše dítě mohlo studovat" je zrcadlena v osudech chův, které se stávají náhradními matkami chilských dětí, aniž by jakkoli patřily do rodiny. Moje od Sarkozyho vypůjčené heslo tak trochu zabíjí socialistů vizi "pracujte méně, abyste žili lépe". Chilané tak trochu po americku, stejně jako mnozí Češi, pracují, aby mohli v supermarketech nakoupit oblečky a další cetky. Anebo psy. Tímto se musím totiž omluvit všem domácím čistokrevným psům, o nichž jsem si myslela, že nezírají smutně na svoje chudé kamarády z chudých čtvrtí. Než se totiž pes dostane k páníčkovi a s trochou štěstí ne na vodítko chůvě, je v supermarketu je koupi v této kóji nad níž nápis hlásá "udělejte radost vašemu potomkovi! Kupte mu štěňátko!":

Ačkoli nejsem zrovna milovník psů, musím říct, že před tímto regálem v rajónu bytových doplňků se mi trochu sevřelo srdce.

Supermarkety v Chile rostou jako houby po dešti a Chilané střední a vyšší třídy je mají rádi. Protože Chilané, stejně jako mnozí Češi a východoevropané vůbec, rádi ukazují, že mají peníze. A stejně jako Prahou se tak Santiagem prohánějí velká a drahá auta, džípy a dokonce i malé v Americe moderní náklaďáčky zvyšující zbytečně hladiny splodin v ovzduší. Nemluvě o tom, že ke každému drahému autu patří stejně jako u nás po revoluci alarm, který se rozhýká vždy, když se k vydřenému fáru přiblíží cokoli nebo kdokoli. A stejně jako v mojí rodné zemičce, jsou zde lidé povětšinou unavení a z mé představy o otevřené povaze Jihoameričanů se postupně stává jeden z mýtů, který se v realitě nepotvrdil. Na koncertě Salifa Keity minulý týden jsem překvapivě konstatovala, že publikum netančí, ale pouze unaveně zírá. Post totalitní doba je tak možná napříč kulturami stejná v tom, že je v ní nutné rekonstruovat nově svůj smysl života, přičemž zaplnit tuto prázdnotu věcmi je věc jednoduchá a první na ráně. A samozřejmě nadnárodními firmami vítaná.

Ale nechme pesimismu. Uvidíme, jaká bude realita mimo Santiago. Však Francii také nepoznáte v Paříži.

Jestliže Chilané tráví v práci hodně času a především Chilanky pak hodně málo placeného času, je otázka, co v tomto čase dělají. Hvězdopravec stále bojuje s helpdeskem. Ricardo, který by se měl postarat o to, aby Hvězdopravci fungoval email, mu ukřivděně prozradil, že v Chile jsou právě prázdniny, a to že žádný Chilan nepracuje, jenom chudák Ricado, který má tu smůlu pracovat v evropském výzkumném institutu. A pak máte samozřejmě dělníky a opraváře všeho druhu, kteří jsou nejspíš ve všech kulturách stejní. No uznejte, zda tahle fotka nemá něco z celosvětové pravdy o zednících. I když, pravda, chilští zedníci mají tu výhodu, že díky svému malému vzrůstu dobře pasují do "kolečka", ve kterém pospávají ve stínu zatímco tabule blokující chodník hlásí "Zde pracujeme pro Vás". Fotka původně měla zachycovat kolečkovou techniku siesty, ale bohužel jsem nenašla z dálky dost dobrý úhel, aniž bych přitom nemusela vstoupit do čtyřproudé silnice a za fotku tak položit život, a tak je siestující dělník schován za stromem. Jedinečnou polohu kolečka ale můžete na fotce vidět dobře.
Další kategorií jsou pak instalatéři a plynaři. Jak jste se dozvěděli na začátku příspěvku, není radno očekávat, že zakoupená lednička či sporák přijdou včas. Plynař také ne, ale přesto se nezřídka kdy stane, že přijde dříve než samotné zboží. Jedna kamarádka mojí dobré duše Mathilde tak onehdy odběhla přímo od oběda, což je na Francouzku nezvyklé, jelikož jí právě zavolal plynař, že dorazil k ní domů. Onen plynař přišel na zapojení sporáku dva dny před tím, místo dopoledne pravda v pět večer, ale i tak přišel dříve než sporák, který měl přijít den před plynařem. Druhý den přišel sporák. Plynař, přestože řekl, že přijde ráno, dorazil tentokrát okolo třetí odpoledne, když kamarádka zrovna byla v lékárně 2 minuty od domu. Zavolal jí tedy na mobil a pravil, že nemá čas čekat a že přijde tedy dopoledne následujícího dne. Úprk od oběda se tedy dá pochopit, ježto obědvat je důležité, a k tomu potřebujete zapojený sporák.

Stejně tak jsou na tom s orientací v čase uklízečky z našeho hotelu. Obvykle projdou pokojem cca třikrát denně, jednou proto, aby vyměnily ručníky, jednou proto, aby ustlaly, jednou proto, aby uklidily a někdy ještě proto, aby všechno zkontrolovaly. Tyto procedury se odehrávají kdykoli mezi 8:30 a 18hodinou. Obvykle při první srážce s vámi, ještě rozespalými či právě ze sprchy vylezlými nebo právě snídajícími či obědvajícími, uklízečka položí otázku, kdy má přijít. Odpovězte cokoli. Dnes jsem odpověděla při prvním kole"před dvanáctou". Druhé kolo se tedy odehrálo logicky ve čtyři odpoledne.

Tak se mějte pěkně. Zítra se snad dozvím, zda se budeme stěhovat do bytu v Bellavistě a budeme tak mít možnost získat vlastní historku o tom, jak se to s plynařem na při zapojení sporáku.

Mercado central, chilské nákupy a Daliborova nouze

Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat do Chile, jednou z mých starostí bylo, zda mají také v Chile trhy. Nemyslím tím vietnamské trhy s oblečením, ale francouzské trhy se zeleninou a ovocem, které mi ve Francii učarovaly pro svou rozmanitost, pro svoje vynikající produkty, pro svoji atmosféru a občas i láci. A myslím tak trochu také bleší trhy. Moje kamarádka Beatrice, která žila rok v Brazílii, mi řekla, že v Brazílii trhy nejsou a že jí to moc chybělo. Nakonec, vyčerpána sterilitou supermarketů a žízníc po křiku trhovců vyvolávajících svoje ceny, nějaký trh přeci jen našla, ale "nebylo to ono". Toto zjištění mě poněkud vyděsilo, a tak jeden z mých prvních dotazů pro všechny Francouze zněl: "A je tu někde nějaký trh?". Tento dotaz se stal úpěnlivou prosbou ve chvíli, kdy jsem v supermarketu v rajónu se zeleninou nenašla ani mrkev ani bazalku a do avokáda se mi jemně neotiskl palec tak, aby pružná dužnina hned zase nabrala své původní formy, jak tomu má u zralého avokáda být.


Ale moje duše byla naštěstí zachráněna. V Santiagu existuje Mercado Central, centrální trh. I pokud projíždíte jenom jako turisté a pokud máte ze Santiaga vidět jen jednu jedinou věc, běžte na tenhle trh. Mercado Central, sídlící ve budově z dob kolonializace, je trh s rybami a mořskými příšerami. Na druhém břehu Mapucha (v překladu Hnědá smradlavá řeka, která pojímá všechen odpad z domácností Santiaga. Čistička odpadních vod je ve výstavbě) pak sídlí v tržnici ne nepodobné těm vietnamským Vega, trh se zeleninou, ovocem, oblečením, koly, květinami, elektronikou, sazenicemi, hodinami a všeho co vás napadne, co se dá přinést či odnést. Nekoupíte tu snad jenom auto či dům.

Pro vstup do obou tržnic platí, že sandály jsou obuv nevhodná. Ale za vaši odvahu šlapat v odpadcích a roztocích všeho možného budete odměněni. Nevím, zda jste někdy byli v Indii, ale pokud ano, možná si vzpomenete na frustraci evropského turisty, který na trhu hledí na místní speciality a zvažuje, zda je jíst a později zvracet či se jich jakkoli jinak zbavovat, a to ne proto, že by cestovatel byl bulimik, či zda raději moudře koupit kilo bezpečně ve slupce uzavřených banánů a raději nepokoušet štěstěnu. V Chile vám jistě tržnice připomene tu indickou s podobným odérem a hygienou. Rozdíl ale je, že zde můžete jíst všechno.



Můžete si dát jídlo ve Veze, půl litru čertsvého džusu s ledem za cca 20korun a v Mercadu central se kromě pokoukání na to, co všechno obsahuje Tichý oceán, můžete také najíst v některé z malých restaurací přímo v tržnici. My jsme si vybrali restauraci Marisol a dali jsme si dvě polévky z krevet, kraba a mušlí. Nevím, zda jsou mušle v Tichém oceánu tak velké, protože mají víc místa, nebo proto, že se jedná o jiný druh...což zní pravděpodobněji, nikdy jsem neslyšela, že by ve Středozemním moři byla tlačenice, která by mušle nutila zmenšit velikost jejich obydlí tak jako Pařížany donutilo místní nájemné považovat 9m2 za byt. Každopádně jsou to velikánské mušle.

Jestliže mušle mají dost místa, v restauraci bylo plno. A že většina hostů jsou místní obyvatelé šlo lehko poznat podle typicky chilského tlačení se mezi stoly. Jedna rodina s třemi dětmi a kočárkem prošla celou mrňavou restauraci křížem krážem nutíce tak hosty se zvednout a uvolnit místo, aby mohli s kočárkem projet. Teprve po tomto důkladném prozkoumání, že v restauraci (v prvním patře!) není opravdu ani jeden stůl volný, rodinka odešla. A jako v každé typické chilské restauraci dostanete jídlo velmi rychle, ale když chcete pak účet, čekáte půl hodiny, a následně pak další půl hodiny na vrácení drobných.

Při hledání bytu jsem zjistila, že vedle našeho potencionálního nového bytu ve čtvrti Bellavista, je trh ve čtvrtek a v neděli. Jsem tedy zachráněna.

I když ne tak docela. Nejen jídlem je totiž živ člověk. Především ne člověk knihomol. V této oblasti jsem se ale naopak moc nebála. Pokud vzpomínáte, paní Profesionální mi přísahala, že Chile má clo na knihy, a to proto, že je to nesmírně intelektuální země a že v Santiagu jsou kavárny, kde "jsou uvnitř jen samí intelektuálové". Inu, od dob paní Profesionální se asi mnohé změnilo. První kniha, kterou jsem hledala, byl plán Santiaga. Možná je normální, že v intelektuální zemi seženete plán města až ve třetí knize, méně normální ale je, že v Chile mnohem snadněji koupíte chic knihovnu, než knihu. Nákupní centrum, které jsme bedlivě prozkoumali v době, kdy jsme čekali na naše ztracená zavazadla, je toho svědkem. Obsahuje jednu jedinou knihu, která prodává vesměs velké drahé luxusní knihy fotografií. V centru je to o něco lepší, ale, drahý knihomole, nečekej zázraky a už vůbec ne v jiném jazyce než v tom místním. Mnoho obchodů, které hlásají na vývěsním štítu "Librería" prodává ve skutečnosti sešity a psací potřeby (zřejmě systém "napiš si sám") a jedna dokonce zcela v klidu oblečení a panenky Barbie z druhé ruky, jak vidíte na fotce. Jmenuje se to "Kniha třetího tisíciletí". No, to se máme nač těšit. Na celé Avenue de Providencia, která je celá lemovaná obchody, jsou pouze dva použitelné obchody s knihami a jedna galerie antikvariátů. Zato je zde nejméně deset lékáren, tři supermarkety, cca dvacet restaurací a nespočetně obchodů s oblečením. A v obchodě je všechno ve španělštině. Ubohý imigrant, který nechce vybírat knihu podle toho, zda je její jazyk dost jednoduchý na to, aby mu rozuměl, je v koncích. A, drahý cestovateli, pokud chceš cestovat s průvodcem, zakup si ho prosím laskavě v Evropě. Jediná verze Lonely Planet, kterou jsem našla, byla ve španělštině a třikrát dražší než anglická verze inzerovaná na Amazonu.

Podtrženo sečteno a téměř dočteno, dumám nad poslední padesátkou stran poslední nepřečtené knihy "Mort d'un Chinois à la Havane" od kubánského autora Leonarda Padury, zda zvládnu něco podobného ve španělštině. Náš kontejner s další dávkou přijíždí v polovině února, alespoň dle papírového ujednání. Kolega Antoine ale čekal na svůj kontejner osm měsíců, ježto byl kontejner omylem poslán kamsi do Asie, kde se pochopitelně zadrhl, a než ho jeho stěhovací společnost našla, nějaký čásek si tam pobyl a následně trávil další dva měsíce na moři, neb lodní doprava není zrovna expres. A tak si kladu otázku, zda zítra mé kroky nepovedou přeci jen na Avenue de Providencia. Když se Dalibor mohl naučit sám na housle...

Jiné fronty a jiní psi

Že různé národy mají různý a často velmi charakteristický smysl pro humor je známá věc. Během svých cest jsem se přesvědčila, že národní charakteristikou je také způsob stání ve frontě. Už jen v Evropě se můžete setkat s ledacčíms. Od poměrně vyrovnaných linií mlčky vyčkávajících lidí, které známe z České republiky, přes též poměrně vyrovnanou avšak obvykle živě diskutující linii Francouzů, kteří v supermarketu s pověstnou pomalostí nejdříve pečlivě naloží všechno do tašek, než se rozhodnou zaplatit šekem nebo kartou, což obvykle trvá dalších pět minut, až po typický italský hrozen. Pokud opustíte Evropu, můžete vidět například v Indii kondenzovanou verzi italského hroznu, kde jediné pravidlo je, že silnější vyhrává. Indy se marně snaží do fronty namačkat policisté pomocí různých zábran, proti tomuto národnímu zvyku platí pouze rány holí. I když...Jednou v Indii jsme s mojí kamarádkou Brendou bojovaly o přístup k okýnku, kde bychom si koupily jízdenky na vlak, a po 45 minutách jsme i přes naši strategii "jedna odstrkuje a blokuje, druhá se tlačí na uvolněné místo" byly stále na stějně daleko od okýnka, jelikož většina ostatních strkajících se byli muži, kteří byli silnější než my dvě. Brenda nakonec vybuchla vzteky a jako správná učitelka začala na celý hrozen z plných plic křičet, že je to banda hulvátů a kdesi a cosi. A protože Brenda je učitelka s autoritou, stal se zázrak. Celý hrozen zkoprněl a jako jeden muž nám uvolnil přístup k okýnku naznačuje, že vytvoříme jednu linii pro muže a jednu pro ženy. Rychle jsme si koupily lístek, zatímco muži stojící v linii vzorně jako třída českých prvňáčků pokřikovali na nově příchozí, aby se zařadili do fronty a netlačili se k okýnku, ježto na nich není řada. Pět minut po našem odchodu jistě opět před okýnkem zavládl boj hlava nehlava.

Stát frontu v Chile se musí umět. Především musíte dávat najevo, že stojíte frontu, tj. nesmíte konverzovat, musíte nervózně podupávat a rozhlížet se a hlavně nesmíte nikoho ze slušnosti pustit, aby například prošel. Konverzace, slušnost, netlačení se a podobné věci jsou interpretovány Chilany jako důkaz, že vy rozhodně frontu nestojíte a že je možné se tedy natlačit před vás. A to i tak evidentních situacích jako například v olezlé budce, z níž odjíždí lanovka, kde si tedy jako naivní Evropan myslíte, že se nikdo nemůže domnívat, že v budce stojíte z nějakého jiného důvodu, než proto, že čekáte na lanovku. Slečna, která se v této situaci před nás pokusila natlačit, byla zastavena svým přítelem, který ji upozornil, že my možná též čekáme. "Myslíš?", řekla slečna, než se váhavě zařadila za nás. Stejně tak jsem doplatila na svoji dobrotu, když jsem ve frontě na chleba podala paní za mnou sáček, aby se pro něj nemusela sápat přese mě. Pokud budete zkoušet dávat přednost lidem v kráčejícím davu, při vystupování z metra nebo kdekoli jinde, budete smeteni davem za vámi. Nečekejte též, že druhý vám dá přednost, abyste davem smeteni nebyli. V Chile vám poslouží dobře zvládat hokejový bodyček.

V Evropě máme též různé zvyky, co se týče psů. V České republice, speciálně v Praze, jimi většina lidí nahrazuje chybějící sociální vztahy a celkovou uzavřenost naší kultury. Se psem na vodítku je možné se dát do řeči s dalším pejskařem, když máte psa, lidé na vás mluví na ulici, respektive mluví na vašeho nádherného pejsánka, který koná svou potřebu na pražský chodník. Protože v Praze není možné mluvit bez psa s vaším sousedem, s člověkem ve frontě, nebo s kýmkoli v metru, aniž by člověk vypadal jako blázen a osamělý blouznivec po metropoli, má psa skoro každý. V mém domě v Praze úplně všichni kromě mě a naše zahrada toho byla smutným svědkem nehodícím se k chození v otevřených botech. Ve Francii je zase zvykem, že žádný pes není hnusný, a psi ošklivosti skutečně závratné jsou hrdě voděni svými načančanými majitelkami. V jižní Itálii žije dvojí druh psů: domácí, jež smutně pokukuje po svých kamarádech psech divokých, kteří se prohánějí ulicemi ve smečkách, polehávají po historických památkách i tam, kam noha jejich lidského (ne)přítele nikdy nemůže vstoupit a kteří slastně hodují zbytky jídla z popelnice.

V Chile je to tak trochu podobné. S tím rozdílem, že pes divoký v létě většinu času prospí v centru města, nebo v chudších čtvrtích, zatímco pes domácí žije v čtvrtích bohatých. Ale smutně jako italský pes nepokukuje. Pokud pes není chiwawa nebo jezevčík, ale labrador, německý ovčák a další, majitel ho prostě v určenou hodinu vyhodí na ulici, a pes se venčí sám. Chiwawy a jezevčíci mají tu smůlu, že jsou voděni, stejně jako páníčkovy dětičky, na procházku služkou. Po luxusní čtvrti, kde je Hvězdárna, tak především večer pobíhají přečistí čistokrevní psi, samozřejmě bez obojku, protože uvedá praktika je zakázaná, a slastně zjišťují, co dobrého uvařily hostům místní restaurace, kam jde ten či onen člověk a vesele navštěvují své psí kamarády, kteří z nějakého důvodu museli zůstat za plotem. Obvykle se vám tedy při procházce Vitacurou stane, že se k vám některý ze psů přidá a většinu signálů, jimiž se ho chcete zbavit, bere jako dobrou zábavu. Dnes ráno jsem cestou na Hvězdárnu uviděla černého čistokrevného psa (labradora?), který spal přímo na výjezdu z OSN. Z OSN v tu chvíli vyjížděl jeep, jehož řidič asi nikde nikdy chránit mír nebude, protože se evidentně rozhodl, že buď se pes probudí hned, nebo už nikdy. Pes naštěstí měl dost duchapřítomnosti nejen se vzbudit, ale též se nevrhnout jeepu pod kola, a to vše právě ve chvíli, kdy jsem se blížila já. Jeep zmizel, ale pes ne a rozhodl se, že budeme kamarádi. Postavil se velmi vzorně vedle mě a ještě vzorněji vedle mé pravé nohy následoval mé kroky, zastavil se vždy u silnice, když jsem se zastavila já a takto mě doprovodil až do Hvězdárny. Vstup do Hvězdárny je střežen bedlivě a obvykle mě dovnitř hlídači skoro ani nepustí, dokud si pro mě Hvězdopravec nepřijde. Tentokrát mě ale pustili. Psa však ne. Ten chvíli předstíral, že mu to vůbec nevadí, ale hned, jak pozornost strážců opadla, nasadil první kosmickou rychlost a vnikl do přísně střeženého areálu kosmického výzkumu. Naštěstí pak, zabaven strážci, kteří se ho jali honit, ztratil o moji osobu zcela zájem.

Jedním ze zapřisáhlých nepřátel chilských psů je Dominik. Dominik je Hvězdpravcův kolega, Švýcar. Je chronicky svobodný a nosí vždy černé tričko, černé kalhoty a kšiltovku Hvězdárny. Dominik má rád víno, whisky, dobré jídlo, kávu a cigarety. Dominik nesnáší děti a psy. Dětem i psům není radno se přibližovat k jeho stolu, na němž je dobré jídlo, víno, káva, whisky nebo cigareta a kde nás Dominik baví svými historkami, jak donutil své sousedy vodit jejich psy na vodítku. Dominik je legenda, kterou je možné strašit malé děti.

Jednou seděl Dominik v kavárně u dobré kávy a četl si francouzské noviny. Vedle sedící rodina měla dvě děti, kluka a holku, kteří si v kavárně hráli na honěnou, což Dominika dohánělo k šílenství, jelikož děti bezohledně strkaly do všech stolů. V jednu chvíli si holčička všimla francouzských novin. "Dobrý den.", řekla francouzky: "Ty jsi Francouz?" "Hm", zavrčel Dominik: "Ty mluvíš francouzsky?" "Ano", řekla holčička: "chodím do francouzké soukromé školy". "Tak víš co," řekl Dominik zvyšujíce hlas: "Tak řekni bráchovi, ať si sedne na prdel a neserte mě tady tím vaším běháním."

Děti si sedly a ani nedutaly.

Napadá mě, že se musím Dominika zeptat, jak srovnat do latě chilskou frontu.

Jiný kraj...

...jiný mrav a:

Jiná silniční pravidla. V Santiagu je podle Chilanů "moc aut". Kdo říká moc aut, říká moc smogu a moc dopravních zácp. Na obojí mají Chilané vychytralá řešení. Když je situace kritická, dostanou auta zákaz vyjíždění podle poznávacích značek. Každé ráno je tak třeba poslouchat rádio, které oznámí, zda smí jezdit čísla lichá nebo sudá, velká nebo malá, kulatá nebo tenká. A pokud můžete vyjet, musíte se vyznat ještě v další zapeklitosti. Chilské ulice jsou jednosměrné nebo obousměrné podle hodiny a podle ulice. Například ulice vedle našeho hotelu je dopoledne jednosměrná v jednom směru a odpoledne v druhém. Žádná GPS na světě, natož obyčejná mapa není samozřejmě schopná registrovat změny směrů na silnici, takže v Santiagu musíte jezdit prostě podle toho, jak město znáte. Vše je dobře označeno světelnou tabulí, která indikuje, zda váš pruh či celá ulice jede ve vašem směru nebo ve směru opačném, ale nechtějte po mě vysvětlení, jak je možné, že se přesně v poledne, kdy se obvykle směr mění, auta nesrazí uprostřed. Paulina, naše pomocnice s hledáním bytu, nad podobně banálním dotazem mávla rukou: "To je tím, že Chilané respektují zákon." Pravda, dosud jsme viděli pouze několik projetí křižovatkou na červenou, couvání naopak kdekoli a kdykoli a několik obratných manévrů umožňující otočit auto v plném provozu. "Tak my nemáme nehody. Cizinci jo, ti mají, protože se nevyznají." Když jsme stáli v šestiproudé silnici na křižovatce v krajním ze čtyř pruhů vedoucím do centra tváří v tvář autům proti nám ve třech pruzích, z nichž ten náš se právě změnil na pruh vedoucí z centra, uznala jsem, že se opravdu v ničem nevyznáme.

Jiné bydlení. Mým notorickým bludem je, že si myslím, že můj budoucí byt bude lepší, než ten předchozí. Když jsem se stěhovala do Francie, myslela jsem si, bláhově, že se po bydlení v garsonce konečně zmůžu na něco, kde nebudu vařit ve stejné místnosti, ve které spím. Z 30m2 z Prahy jsem se ale nakonec odstěhovala do 14m2 se záchodem na chodbě. Když jsme opouštěli náš byt v rue Lachmann, těšila jsem se do Santiaga na byt s výhledem, místností pro hosty a hotovou koupelnou. Netušila jsem, že nás čeká fyzicky vyčeprávající chození po bytech, které mají vždycky nějaké velké ale. Základní pravidlo zní: pokud vám Chilan řekne, že byt je trochu hlučný, nemá vůbec smysl se tam chodit dívat, protože to znamená, že máte pod okny šestiproudou silnici, po níž se za neuvěřitelného řevu motorů prohánějí stokilometrovou rychlostí zákon respektující autobusy, jejichž povolená rychlost je zcela jistě mnohem nižší. Tento týden jsme si ale mysleli, že jsme narazili na "náš" byt: duplex s krbem v klidné čtvrti kousek od metra, duplex, v němž bylo "pouze" potřeba vymalovat a donutit majitele vyměnit kuchyňskou linku, která vypadala, jako kdyby si jí odnesl z koleje Větrník. Těsně před odchodem mě napadlo se zeptat, zda krb funguje. "Nesmí se používat.", řekla mi realitní agentka. "Jenom v létě. Jinak je smog." V létě za třicetistupňových veder je to se smogem trochu lepší, nejsem si ale jistá, že je večer u krbu tím, po čem toužím, zvlášť proto, že duplex byl pod střechou a teplota připomínala dobře roztopenou saunu. "A co topení?", řekla Paulina. Jak vidíte, opravdu je naší velkou pomocnicí. Některé otázky člověka ani nenapadnou. Přitom nás už naši přátelé Francouzi informovali o tom, že pokud Chilan řekne, že byt je "trochu studený", bude se nám celou zimu nepřetržitě kouřit od pusy a teplota nepřekročí vlivem děravých oken a dveří 10 stupňů. "Není", řekla realitní agentka. "Však ve Francii také nemají topení." Ujistila jsem jí, že ano. "No, ale nepoužíváte ho." Ujistila jsem jí, že ano. "Jste pod střechou, máte sluníčko." , uzavřela diskuzi Paulina. Při odchodu jsme se šli zeptat vrátného, jestli je v budově zima. Z jeho chilské španělštiny jsem zachytila jenom "muy helado" : úplně ledový. Tak si myslím, že možná v téhle budově minulý rok někdo umrzl.

Jiné telefonování. Když se mě občas někdo zeptá, zda už máme víza, zda už máme byt, zda už jsme byli tam a tam, zkrátka, když někdo moc předbíhá, říkám: "Ne, ale už umíme telefonovat." A to v Chile není jen tak. Tedy, vlastně stačí jen si uvědomit, odkud a kam voláte. Pokud voláte na z pevné na mobil, před číslo musíte dát dvojku. Pokud voláte z pevné na pevnou v Santiagu, netočíte nic. Pokud voláte z mobilu na pevnou, točíte devítku. Pokud voláte z pevné ze Santiaga mimo Santiago, vytočíte magické číslo 111, nebo 123, nebo 188, podle toho, který operátorů je zrovna nejlevnější, a následně vytočíte kód města. Za žádnou cenu před něj ale nesmíte dát nulu. Pokud jste vytočili nulu, automaticky jste přepnuti mimo národní komunikaci. A pokud vás točí tohle všechno, používejte Skype.

Možná, že si říkáte, že jsem k Chilanům málo shovívavá. Máte pravdu. Nejhorší je mix Chilanů s národy jako například Němci, což je bohužel právě kombinace na Hvězdárně. Na všechno existují pevné německé procedury, které ale zajišťují Chilané s jejich pověstnou schopností vypadat zaměstnaně a přitom nic nedělat, čímž německá procedura dostane nádech závodu v běhu přes překážky mezi želvou a šnekem. A pokud do systému přidáte marseillského Hvězdopravce a jeho legendární trpělivost, dostanete směs třaskavosti dynamitu. Na druhou stranu se není čemu divit. Hvězdopravec ještě po týdnu na Hvězdárně neměl e-mailové konto, protože správci sítě přišlo jednodušší mu všechnu poštu přeposílat na starou adresu ve Francii. Naše zavazadlo poslané cargem se ztratilo, údajně kdesi na Hvězdárně, a dodnes o něm nikdo nic neví. Zde je potřeba doplnit, že zavazadlo letělo s španělskou společností Iberia, která přidala svou trošku zmatku do německo-chilského mlýna.

Na druhou stranu se ale dobré duši Soledad podařilo sehnat nám víza. Pokud si pamatujete, hlavní problém byl ten, že nám na hranicích dali do pasu razítko se špatným rokem. Už jsem očekávala, jak budeme dokládat celou skutečnost letenkou, čestným prohlášením, dopisem prefektovi a prezidentovi, nebo vlastně prezidentce, to vše v nejméně třech kopiích, jak je ve zvykem ve Francii. V Chile stačí jediná věta: celník si zapomněl přehodit razítko. Zdá se, že úředníci vydávající víza jsou zvyklí. Bez jakéhokoli dalšího důkazu nám víza byla vydána.

Tedy, bylo nám slíbeno, že je během dvou týdnů dostaneme. Želva se blíží do cílové rovinky.

P.S. Právě jsem při praní prádla zbrusu novým zakoupeným práškem zjistila, že na odměrce na prášek místo klasických ml u jedné rysky stojí jméno: Argentina a u druhé: Chile. Inu, jiný kraj...jiné praní.