Prach, prachy a prášky

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem v centru pro adolescenty v Lo Barnechei. Lo Barnechea je čtvrť velmi specifická, a to proto, že na rozdíl od ostatních částí Santiaga tu vedle sebe žijí velmi chudí a velmi bohatí. Když mluvím o velmi bohatých, myslím tím velmi bohaté, to, čemu se tu říká ve statistikách vrstva A, B a C1, tj. lidi s příjmem okolo mezi třemi a deseti miliony (či více) měsíčně (od cca 150 tisíc korun po půl milionu). Za ploty haciend připomínajících americké ranče tu stojí kabriolety a nablýskané džípy, po ulicích tu prakticky nikdo nechodí, neb všichni jezdí, a v nákupním centru La Dehesa klapou jehlovými podpatky evropsky vypadající paničky s perfektními účesy, perfektní postavou, perfektními nehty a perfektním psíčkem v kabelce. Na terase Starbucks pak pijou kafíčko s kamarádkami a nahlas hovoří o pletení, služebnictvu, dovolených a doporučených školách pro děti, školách, kde je školné bezmála i milion pesos za měsíc (tj. asi 40 tisíc korun). Občas dojde i na to, jak je jejich čtvrť nebezpečná, na to, který dům byl vykraden. Většina z nich proto volila Piñeru a pravici, která slíbila více policistů, více kamer a více trestů. Pak se paničky zvednou, nasednou do bouráku a jedou domů. Večer je nutné dojet na setkání do kostela, kde se připravují děti i rodiče na první přijímání, a tak je třeba si pospíšit, vybrat šaty pro děti a manžela, a pak dojet pro děti autem do školy.

Hned za velkým nákupním centrem začíná ale jiný svět.

Když sjedete z ulice Raul Labbe k centru pro adolescenty, kde pracuju, končí tu najednou silnice a zbyde jenom hliněná cesta, na níž obyvatelé ulice vytvořili hliněné retardéry. Cesta samozřejmě není rozdělena na hliněný chodník a hliněnou silnici, a tak se tu proplétají auta, psi, kočky, maminky s kočárky, děti na kolech, nákladní auta a adolescentní páry v tom, čemu se francouzsky výstižně říká joyeau bordel, "spokojený bordel". Domy tu jsou v lepším případě stará stavení z cihel, v horším z dřevotřísky a v nejhorším z vlněného plechu. Střechy jsou zatěžkané kameny a v zimě na ně jejich obyvatelé natáhnou velké igelitové plachty, aby do domu neteklo. Z provizorních střech tu a tam trčí komínek, ze kterého se tu a tam kouří. Tu a tam, protože topení je v Chile drahé. Nemyslete si ale, že to, kde pracuju, je slum! Domy mají čísla a ulice jména. Slum, campamento, je něco úplně jiného, tam jsou domky z toho, co se najde. Jedno takové campamento bylo odtud za hnědou smradlavou řekou Mapuchem, ale asi před rokem bylo nahrazeno nízkými paneláčky připomínající spíše buňky v jakých bydlí dělníci. I to je ale vývoj kupředu, alespoň tam teď teče voda a lidé mají elektřinu. Chilané jsou pyšní na to, že jde země kupředu a že počet campamentos klesá. V roce 2010 mělo být Santiago úplně bez slumů, zemětřesení ale vládě překazilo plány. Přesto se pomaličku situace lepší a campamentos ubývá. Lidé už mají kde bydlet.

Soused vedle asociace chová kozy na pozemku, kde je stavení ze dřeva, několik vraků aut a ani centrimetr čtvereční trávy. Pozemek je navíc v prudkém kopci, a tak kozám nezbývá, než se držet buď nahoře u plotu, který je ale blízko frekventované ulice Raul Labbe, nebo dole u cesty. Protože ale nahoře u Raul Labbe přeci jen zbývá pár stébel trávy, drží se kozy nahoře. Na začátku září se kromě koz na pozemku objevilo nejméně deset kůzlat. Kůzlata se ale v prudkém kopci nemohla udržet a nezadržitelně klouzala dolů. Soused tedy nakonec vyhloubil uprostřed kopce dolík a kůzlata do něj umístil. Dokud se nenaučí chodit, budou v dolíku, pak už se snad na stráni udrží.

A na nad tím vším ve větru povlává na cáry roztrhaná vybělená chilská vlajka. Za tento laciný symbol bych se normálně jako autor styděla, ale věřte, že vlajka tam opravdu je a opravdu je vybělená a roztrhaná. Čímž chci naznačit, že jakékoli další věci v článku, které by mohly vypadat jako laciná klišé, jsou věci reálné a s nimiž jsem se nějakým způsobem opravdu setkala.

Když čekám na pacienty, a ti nejdou, což je v Chile docela častý případ, zvlášť, když vysvitne sluníčko, nebo naopak prší, nebo je moc zima, nebo moc horko, stoupnu si k oknu ordinace a pozoruju cvrkot. Pod okny je obchůdek, který patří důstojně vypadající zavalité paní v typicky chilské zástěře. Prodává se tam všechno, co může potenciálně kolemjdoucí potřebovat. Sušenky, nanuky, zelenina, toaletní papír, salámy, sešity, léky, avokáda, chleba a kdo ví co ještě. Kolemjdoucí se zastavují a ve čtvrtečním odpoledni kupují pytlíky sušenek nebo nanuky. Pouliční psi se nenápadně potulují okolo obchůdku udržujíce uctivou vzdálenost určenou délkou koštěte zavalité paní prodavačky a sugestivně vyprovázejí nakupující na jejich cestě z obchůdku.

Vedle obchůdku je cihlový starý dům, na nějž je přilepen dřevotřískový přístavek a několik dalších přístavků z vlnitého plechu. Ani po půl roce sledování se mi nepodařilo spočítat, kolik lidí v něm vlastně bydlí a kdo je kdo. Jisté je, že se do něj odpoledne vrátí několik školáků v uniformách. V uniformách místních veřejných škol. Školáčci v nich vypadají roztomile, s barevnými batohy na zádech nesou celý ten náklad vědomostí domů a rodiče jim doma říkají, musíš se učit, aby z tebe něco bylo, podívej se na mě. Nebo jim neříkají nic, kdo ví. Jisté je jen to, že se tihle školáčci můžou učit jak chtějí, ve státní škole ale nikdy nestihnou probrat všechnu látku, a tak pokud jim rodiče nezaplatí doučování, nikdy nebudou mít u státní maturity dost bodů na to, aby mohli jít na univerzitu a navíc aby měli nárok na stipendium. Maminka je služka, tatínek alkoholik, vychovává mě babička, říkají mi moji pacienti tak často, že se mi mezi sebou začínají všechny ty příběhy motat dohromady.

Dům hlídá depresivně vypadající německý ovčák a z komínku se nekouří prakticky nikdy.

Vedle, v domě ze dřeva a plechu, bydlí početná rodina s asi rok a půl starým chlapečkem. Chlapeček se občas s lahvičkou v ruce potuluje nejistým krokem batolete před vrátky. Ví, že je nemůže zavřít, dokud nezažene zpátky psy, tj. černého podvraťáka, který je stejně velký jako chlapeček, a bíločerného psa typu smeták, který je přeci jen o něco menší. Černý pes je ale tvrdohlavý a občas se vzepře a do vrátek nechce, i když ho batole tahá za obojek, co mu síly stačí. Dneska se ale chlapeček zamyslel, a nakonec psa obešel a začal ho cpát do vrátek opíraje se do psových zadních partií, jako když před sebou tlačí auto. Pes byl tímto vynálezem evidentně tak zmaten, že metoda nepochopitelně zafungovala.

O něco později přišel před domek pán v kapuci, s těžkým pytlem na zádech, a posadil se na kámen před vrátky. Z vrátek pomalu vyšla paní s malou holčičkou a zase ono batole s lahvičkou. "Ahoj!", řeklo pánovi, který ho zcela igonoroval. "Ahoj!", opakovalo batole. Pán nic, seděl na kameni a kouřil. "Ahoj, ahoj, ahoj!", spustilo batole. Pán se ani nehnul. Batole to tedy vzdalo a vydalo se na obhlídku doprostřed prašné cesty. Z vrátek se vyloudá další paní, o níž vím, že je maminka batolete, přejde cestu k mamince holčičky, zapálí si cigaretu a obě se dají do řeci opírajíce se o zaparkované auto. Batole se vrátí do domu a přinese si tříkolku. Chlápek právě dokouřil a rozhodne se přejít cestu, aby se také opřel o auto a dal kus řeči s maminkami. Pytel se mu ale po dvou krocích zdá moc těžký, odloží ho tedy uprostřed cesty a dalších pár kroků k maminkám udělá křepce a bez zátěže. Zatímco batole nasedlo na tříkolku a zkouší se odrážet, přičemž ale zůstává stále na místě, holčička hledá poklady v prachu na okrajích cesty. Po chvíli se jí chce na záchod, a tak si prostě stáhne kalhoty a vyčurá se. Pes typu smeták to přijde očuchat. Maminky kouří a povídají s pánem. Zprava přijede opráskaný náklaďáček, který potřebuje projet. Maminka batolete bafne synka i s tříkolkou a přitiskne se blíže k zaparkovanému autu, nedbajíc, že náklaďáček se bude muset protáhnout těsně vedle nich. Vyčuraná holčička je mimo dosah své maminky, ale zřejmě se předpokládá, že je dost inteligentní na to, aby nevběhla pod auto, a tak maminka klidně konverzuje dál. Pánovi s pytlem se nechce pytel odklízet z prostředka cesty, a tak se tváří, jako že nemá s pytlem nic společného. Řidič náklaďáčku se tedy pokusí pytel objet zprava, ale protože nemá příliš ponětí o tom, že jeho náklaďáček je nejen široký, ale také dlouhý, zadní kola stojící pytel shodí a přejedou. Řidič si toho ani nevšimne a jede dál. Majitel pytle zanadává a jde přejetý náklad odklidit. Maminka holčičky začne zuřivě někomu nadávat do telefonu, že je neschopák, že mu přece říkala, kde je a kde že vězí. Batole zatím sebere nově vypadající blýskavou prázdnou plechovku od piva, která se válí na okraji cesty, a zálibně si prohlíží její třpyt. Po deseti minutách přijede Chevrolet, stejně blyštivý a čistý jako ona plechovka od piva. Maminka holčičky mu na pozdrav hodí tašku na přední sklo a spustí: "Ty vole, kdes byl, sem ti řikala, že tě čekam tady, ty hovado, jak dlouho na tebe mam čekat, tady čekam jak debil, ty vole!" Pán s přejetým pytlem bez jediného slova hodí náklad do kufru a sedne si na přední sedadlo, maminka bafne holčičku a za dštění nadávek si sedne dozadu s holčičkou na klíně. Chevrolet, nepochybně koupený na dluh a aby se vidělo, protože jak jinak vysvětlit, že ho má někdo, jehož plat může být maximálně něco okolo 300 000 pesos (tj. asi 11 000 korun) za měsíc, se odkodrcá po cestě, maminka batolete zajde do vrátek a batole běží za ní, natahující k ní ruku s plechovkou, ale maminka si ho nevšímá. Pes typu smeták zaběhne za nimi, batole počká a zavře za ním vrátka, pečlivě omotávaje řetez se zámkem mezi plaňkami. Řetěz je tak vysoko, že se batole musí natáhnout a pustit plechovku, ale evidentně ví, že vrátka je nutné pořádně zavřít. Po cestě chodí dál adolescentní páry, toulaví psi, sousedka z kamenného domu jde do krámku telefonovat, školáci se vrací ze školy a všechno je, jak má být.

Nebo jak to v Chile chodí. Obrovské bohatství na jedné straně, velká chudoba na straně druhé, vláda, která něco dělá, ale není to vůbec dost, děti, které rostou jako dříví v lese, i děti, které mají velké plány, rodiče, kteří se stali rodiči, když byli sami ještě děti, babičky, které vychovávají svá vnoučata, protože rodiče pracují, babičky, které jsou v mém věku, paničky s perfektními vlasy, které se v neděli modlí v kostele za zdraví svojí rodiny, matka, která ráno vstává brzy, aby vystála mnohahodinovou frontu ve zdravotním středisku a dostala tak schůzku s doktorem ještě tento měsíc, puberťáci v uniformách luxusních škol, kteří tráví odpoledne v nákupním centru a utrácejí kapesné vyšší než plat jejich služky a kterým do kabinky nosí oblečky stejně staré pubertální prodavačky, jenž jdou do nákupního centra pracovat po skončení vyučování, aby měly peníze třeba na telefon, další panička s obrovskou černou Toyotou Runner, jíž doktoři na klinice řekli, že má rakovinu prsu, aby jí mohli udělat celou sérii vyšetření a shrábnout za ně peníze, vyšetření, která se ukázala negativní, otcové, kteří se víkend co víkend spijí do němoty a jdou na fotbal, paničky na jehlových podpatcích s antedepresivy na nočním stolku, pánové v kvalitních oblecích, kteří obědvají s obchodními partnery v luxusních restauracích nechávajíce hlídat svá auta starci, jejichž důchod jim nedovoluje zůstat doma, a tak sedí na parkovištích před restauracemi a hlídají za to, co jim kdo dá, v Lo Barnechei žijí vedle sebe ti nejchudší a ti nejbohatší, jako dva světy. Dva světy, které se prolínají, ale jen málokdy se skutečně potkají.

Hejno andulek, co dělá jaro

Poté, co jsme se vrátili z jihu, co jsem oslavila další uplynulý rok života a krátce na to také vykročení do již osmého roku pobytu mimo českou hroudu, se zase dostavila rutina, přerušovaná jen tu a tam významným mrkáním mailů či esemesek s reklamami na plastickou chirurgii, který mi k mým narozeninám nepřestává posílat Clínica Santa María. Asi jsem jim tam při návštěvě jejich skvělého specialisty na svrab nechala svá osobní data a nyní mi přicházejí sympatické vzkazy na téma "proč se necítit znovu mladě?" (které mě mladě rozhodně cítit nepřimějí) navrhující mi tu nějakou tu liposuksičku břišních partií, tu nějaký ten lifting a sem a tam i zvětšení objemu hrudníku. Jestli jsou jejich speciální plastičtí chirurgové takoví specialisté jako specialista na svrab, zavání to liposukcí hrudníku s následným zvětšením břišních partií a liftingem vaší peněženky, pomyslím si, nazuju kecky adýdasky a už si to běžím na San Cristóbal, ačkoli riskuju, že nakonec budu potřebovat ze Santy Maríe přinejmenším kardiologa. Já mám ale dobré srdce, jak mi mile řekla jedna kolegyně, a i ve svých čtyřiatřiceti občas předběhnu v kopci nějakého toho chilského cyklistu. Samozřejmě to není tím, že bych běhala rychle, ale tím, že v Chile je sport sociální záležitost. Víkendoví sportovci tedy pomalu šlapajíce do pedálů živě konverzují, zastavují v každé zatáčce, aby udělali foto, a hlavně, hlavně se nechtějí nespolečensky spotit. Občas nějakého toho cyklistu svým funěním za kolem vyděsím, občas nějakého břichatého pána s mužskou pýchou donutím, aby přidal do pedálů, a několikrát jsem byla dokonce dotázána: "Ty jsi fakt celou cestu běžela? Odkud prosím Tě jsi?". Z Čech, z tělocviku jsem měla vždycky dvojku a tisíc pět set jsem odchodila s partou tlouštíků za posměchu celé třídy. Jedno mě to všechno ale naučilo. Přemáhat se, a tak je ze mě nezničitelný starý traktor diesel, jak říká Sylvain. A tak jsem nakonec zaběhla celý první jarní výběh, ačkoli to po lenivé zimě nebylo vůbec jen tak.

Protože tu, vážení čtenáři, máme jaro. Rozkvetly mimózy, žlutě, aloe, červeně, a ovocné stromy, bíle a růžově. Na palmě před Hvězdárnou se usídlilo hejno andulek a vyvádějí hůř než početná chilská rodina. A ve čtvrtek večer jsem si elegantně vyšla do kina v šatech a balerinkách. Nic naplat, sluníčko je zase naše!

Jaro zavání tak trochu jarním úklidem. U nás doma se tedy nic podobného nechystá, ale zato Hvězdárnu se rozhodli vymalovat. Chodbami se tedy pomalu začali ploužit dělníci v oděvech celých od barvy a asi po týdnu se na zemi v prvním patře objevily na zemi i noviny. Jeden z dělníků mi byl povědomý a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. No samozřejmě, vídala jsem ho celou zimu pravidelně, když malovali asociaci v Lo Barnechey. Vídala jsem ho, když jsem tři týdny nemohla do našeho boxu pro psychology o cca devíti metrech čtverečních, protože ho malovali. Když se z prostředního do vrchního patra muselo chodit týden venkem, protože malovali schodiště. "Vsázím se, že hotovo bude na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci, který přiznal, že za prvních deset dní viděl malíře hlavně pochodovat sem a tam po zahradě s kyblíky barvy. Poté, co se na zemi před Hvězdopravcovou kanceláří objevily noviny, netrvalo ani pár dní, a skutečně se začalo malovat. Když jsem tedy vyrazila z kanceláře, kde jsem byla pro klíče od Batmobilu, málem jsem srazila chlapíka na štaflích, který právě štětečkem maloval roh s tak dojemnou přesností a pečlivostí, že by si nezadal ani s Pamukovými malíři miniatur nebo dekoratéry čínského porcelánu. Do práce si spokojeně hvízdal a Hvězdopravec při pohledu na zbylých desítek a desítek metrů čtverečních stěny chodby prvního patra, které se ještě štěteček vůbec nedotknul, jen ucedil srkz zuby: "To se musí vidět, to se nedá popsat". Kromě chodby se ten den také vystěhovávala z důvodu malování vedlejší kancelář. Bylo v ní najednou asi pět dělníků, a ten, který z ní vycházel, vynášel právě ven obrázek vesele zpívaje: "El cuadrito, que bonito..." (obrázek, jak pěkňoučkej). "Na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci na rozloučenou a šla jsem hledat Batmobil na parkoviště za nespokojeného vřeštění andulek.

Doma naštěstí nic malovat nepotřebujeme, protože máme betonové stěny a betonovou podlahu, což je neuvěřitelná výhoda. Potřebujeme ale umýt okna a nechat vyměnit rolety. Rolety v našem bytě byly jediné z celého domu, které loni při stěhování zvenčí vypadaly funkčně, ale během zimy se ukázalo, že tomu je tak proto, že je majitelé a předchozí obyvatelé bytu vůbec nepoužívali. Během zimy se roletám buď přetrhaly šňůrky, nebo se rolety nalepily na sklo oken tak důkladně, že při odlepení na skle zanechaly všechen black out povrch, a v některých případech se dokonce stalo obojí. Tatínek Jean v rámci konání dobra pak zakoupil silikonový sprej, že ho na okna nastříká, aby se rolety přestaly lepit, ale nakonec se spokojil s tím, že nám doporučil, ať sprej nastříkáme sami, aniž bychom, zdůraznil, vdechovali jedovaté výpary onoho spreje, které jsou velmi špatné pro plíce. Protože chci, aby přes okna bylo stále ještě, navzdory všemu ulpělému smogu, trochu vidět, nápad se sprejem jsem zavrhla, neb se mi zdálo, že silikon bude také trochu špatný pro oči.

Vrátní mi už od poloviny zimy důsledně a sugestivně navrhují, že můžou okna umýt, a já přemýšlím, zda se mám do podobného podniku pouštět. Přeci jen jsme v osmém patře a okna se, jak je v Chile zvykem, dají umýt pouze zvenku. Již v našem předchozím bydlišti jsem ale viděla, jak uklízečky běžně stojí na venkovní římse, je-li alespoň trochu široká, a myjí okna zvenku, či se umně vyklánějí, jednou rukou se opírajíce o úzkou římsu a druhou drhnouce okno. V druhém patře se pak okna myjí jednoduše ze žebříku, který se opře o stěnu domu. Ale v osmém? Uvidíme, říkám si, ale nejspíš až poté, až přes okna neuvidíme. Do té doby se mi nechce riskovat životy. A konec konců, za chvíli je tu léto, okna se budou dát otevřít dokořán a...uvidíme.

S jazykem na vestě, jak při běhu na San Cristóbal, běžím poslední týden a půl na metu Fiestas Patria, na výročí nezávislosti. To je doba, kdy se Chile zastaví, malíři složí štětce, nad Santiagem se začne místo dýmu z aut vznášet dým z grilování a Batmobil vesele zařehtá při výjezdu na cestu na jih za malými milými vulkány. I když, kdo ví, možná se Chile zastaví dřív, neb spory o vzdělání nadále trvají a předminulý týden byla dokonce dva dny stávka. Hodně lidí sice stávkovat nemohlo, protože riskovalo vyhazov z práce, nebo prostě proto, že si nemohlo dovolit přijít o peníze za pracovní den, ale i tak bylo Santiago celou středu a čtvrtek prázdné jak v nedělním ránu. Horlivě se diskutuje o tom, co bude se školním rokem, protože mnoho škol je ve stávce už dva nebo tři měsíce. A já jsem se dozvěděla další zajímavou věc. Naši univerzitu, stejně jako ostatní soukromé univerzity (v Chile je pouze jedna státní univerzita, a ta je navíc stejně drahá jako soukromé) za stávku rozzlobení rodiče udali na linku pro ochranu spotřebitelů. Jak to? No přece proto, že v Chile je vzdělání zboží, a když s ním tedy nejste spokojeni, udáte to kam? No přece těm, co chrání spotřebitele, kdo se stará o to, aby služby byly kvalitní. A tak jako nás úředníci chránili, když nám servis Nissanu zničil pneumatiku, nebo jako by vás chránili, když najdete špendlík v rajském protlaku, titíž úředníci se starají také o to, aby univerzity učily, co slibují ve smlouvě. Mám pocit, že do této podoby dovedený kapitalismus si v ničím nezadá s absurditou toho, co jsme žili za socialismu.

A to je pro dnešek všechno. Mějte se pěkně a nezoufejte, že přichází podzim, alespoň nemusíte provádět jarní úklid! Ten vás zase čeká až na Vánoce, a do těch přeci jen ještě zbývá pěkných pár tahů štětcem!

Guanaco, lama, Llaima a konečně Mařenka

Jestli si dle titulu článku myslíte, že jsem pod vlivem mařeny, jak se alespoň za mého mládí říkalo marihuaně, moc se pletete. Jen jsem se snažila nějak do jedné věty sestavit kopec událostí posledních dní.

A když jsme u kopce, začněme tedy Llaimou. Minulý týden jsme se s Hvězdo- pravcem a Batmobilem Pathfinderem vydali po Rutě 5 na jih, abychom v Puerto Montt, tisíc kilometrů od Santiaga, vyzvedli tatínka Jeana a milenku Marii, kteří tam doletěli z jejich výletu po Patagonii. Tisíc kilometrů za den, navíc po dálnici oplývající hojně chodci, cyklisty, slepicemi, kravami, ovcemi a tentokrát dokonce i jedním autem jedoucím pomalu v protisměru v odstavném pruhu, je přeci jen fuška, a tak jsme se rozhodli zastavit se na noc u jurodivého podivína Emilia. Kromě kopce Llaima tam na nás čekal také kopec vynikajícího kuskusu, který pro nás udělala Farida. Llaima je sopka, kterou se nám několikrát nepodařilo zdolat, a to z různých důvodů. Tentokrát se stalo, že Batmobil měl ráno jedno kolo prázdné a oprava nás zdržela natolik, že jsme se pod Llaimu do lyžařského střediska Las Arauca rias dostali až kolem jedné. Rozhodli jsme se tedy využít přiblížení se vrcholku vlekem, za což by nás ortodoxní skiaplinisté jistě okamžitě zbavili tuleních pásů, ale alespoň jsme mohli vidět, že na vleku k Llaimě vedoucí na rozdíl od minulé zimy nechybí většina kotev. Loni jsme viděli jen jezdící navijáky a frontu lyžařů vyhlížející jeden z asi deseti navijáků, který stále kotvu měl. Dobří jsou, Chilané, říkali jsme si, v létě to opravili. Když tu jsme vyjeli nahoru a naše kotva se jako na potvoru nechtěla navinout zpět a už si to šinula dolů poskakujíc na sněhu. "Uřízni to, prostě!", zavolal vlekař na kolegu, který zevloval opodál, a ten hbitě vytáhl nůž a kotvu uříznul. A vysvětlení, proč kotvy na konci zimy chybí, bylo na světě.

I tak nám ale kvůli chybějícímu času nezbylo než skončit výstup na úplně stejném místě jako loni, protože slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Dolů jsme si to ale sjeli neuvěřitelně lehkým andským prašanem, ve kterém se lyžuje úplně samo, v zapadajícím slunci byl sníh úplně modrý a Llaima za námi rudá, a tak nám ani nevadilo, že budeme muset přijet ještě jednou.

Druhý den jsme kolem kouřícího Cordonu del Caulle, z jehož výbuchu byl neprávem obviněn vedle ležící vulkán Puyehue, dojeli do Puerto Montt, naložili tatínka Jeana a milenku Marii a mohlo na nás být zase vykonáváno nějaké to dobro. Milenka Marie to celé pozorovala skrz hledáček svého fotoaparátu, ve kterém skončily i takové lahůdky jako obrázky exkrementů nejrůznějších živočichů. Tatínek Jean zatím pokračoval ve sdělování svých návodů na to, jak správně žít a doháněl Hvězdopravce k šílenství tím, že nad každým haněným nápojem či potravinou skončil na konec tím, že začal onu věc, kterou si některý z nás hříšníků objednal, ochutnávat, či začal navrhovat, aby si s ním jídlo někdo vyměnil. Naše celkové ignoranství vůči jeho radám pak obvykle shrnul lakonickou větou "nikdo není prorokem ve své vlastní zemi" a dobro konal dál.

Projeli jsme ostrov Chiloé, a zase jsme se vrátili k Puyehue, protože tatínek Jean i milenka Marie trvali na tom, že musí kouřící sopku vidět. Milenka Marie sice trvala také na tom, že musí vidět miniaturní primáty, kteří na Chiloé žijí, ale neviděla z nich ani exkrement, a tak jsme se jeli podívat na čmoudíky Cordonu del Caulle. Kouřilo to pořád pěkně a řeky blízko vulkánu byly plné tzv. kamenů ponce, lehoučkých jako tvárnice, které plavaly na hladině. Kouř jsme s Hvězdo- pravcem mohli pozorovat také z vulkánu Casablanca, kam jsme se jednoho slunečného dne vyšplhali na lyžích. Opět to byl úžasný sjezd, kdo nezažil andský sníh nepochopí. I takový neumětel jako já vytvářel na stráních půvabné vlnovky a navíc nám zbylo ještě trochu času, abychom den skončili lyžováním v lyžařském středisku. "Máš bezva batoh", řekl na konci dne vlekař, který nás pozoroval během několika sjezdů, Hvězdopravci. Nevím, co tím jako chtěl říct.

Z Puyehue jsme jeli zase k Emiliovi, zkontrolovali jsme, že jeho jáma, kde buduje žumpu, je od léta pořád plná vody jak hrob svaté Ludmily - Emilio řekl, že si v jámě možná raději zřídí žabí farmu - a pak jsme se vydali do Termas de Chillán, abychom tatínkovi Jeanovi a milence Marii ukázali naši oblíbenou M.I.Lodge a tamní vulkány. To už jsme měli auto plné kamenů, kostí, částí rostlin, škeblí, to vše v čele s tulení lebkou a ohlodanou lamí hlavou, úlovky to milenky Marie. Jen asi metr a půl vysoký, desetikilový kaktusový kmen zůstal v předchozích týdnech na severu Chile na letišti, a to jen proto, že bylo jasné, že jí ho nevezmou do letadla. "To je jen tím, že jsme neměli dost času vyjednávat", řekl tatínek Jean.

Pondělí bylo dnem návratu do Evropy. Nebylo ani zemětřesení, ani vítr špatným směrem, ani sníh, a tak oba dva odletěli i s lamí hlavou a ostatními suvenýry. Batmobilem, jehož barva je opět pod nánosem špíny úplně nerozeznatelná, jsme dojeli domů a na mě tam čekala zpráva, že Mařenka je konečně tady. Moje první neteř. A ještě ke všemu v den mých vlastních narozenin. Nejspíš Brašuleho pokus zbavit mě tak na doživotí dárků k narozeninám ve svůj prospěch, ale stejně je to krasavice.

A tak už víte, kde se vzala lama, Llaima a konečně Mařenka, ale nevíte ještě nic o tom, co v tom všem dělá guanaco. Guanaco je typ lamy (respektive, těhle zvířat s dlouhým krkem jsou čtyři druhy: guanaco a vicuña jsou divoké, zatímco lama a alpaca domácí). Guanaco jsou známé tím, že značně prskají. A kde že jsem v Santiagu viděla guanaco? Přímo na Alamedě! Guanaco se totiž říká také obrněným vodním dělům chilské policie. A prskají pěkně a čím dál tím víc. Boj o chilské školství je opravdu bojem a nyní máme dva dny generální stávku, v ulicích rostou barikády a lidé večer tlučou zlostně do kastrolů co to dá. Protesty se rozšířily po celém Santiagu a na tomhle videu můžete vidět například policejní guanaco v chudé La Granje. Jistě chápete, proč se mi v tyhle dny nechce moc ven. Každopádně je to ale celé tak rozjeté, že myslím, že revoluci by nezabránila ani celá ZOO.

A tak vám přeju, ať si užijete ještě zbytek léta - sluníčko každým dnem nakukuje víc a víc sem k nám - zatímco my si ještě koncem září snad užijeme trochu andského sněhu. Hvězdopravec už několik dní nedělá totiž nic jiného než že vypracovává systematický plán zdolání všech vulkánů jihu během volna na dny nezávislosti. Jen si klidně čmoudi, Puyehue, však my se ti podíváme do kráteru!

P.S. Všechny fotky jsou zde.

Y va a caer.... aneb Padni komu padni a o tlučení do kastrolu

"Y va a caer" - a padne! je pokřik, který lidé volali na konci Pinochetovy diktatury. Co na tom, že diktatura se místo spadnutí spíše skutálela dolů, protože Pinochet zůstal ještě osm let šéfem armády, což je v Chile na státu nezávislá moc. Armádě tu nevelí prezident, jako je tomu v evropských demokraciích, nýbrž jakýsi generál, který - zjednodušeně - , když toho má dost, prostě pošle vojáky do ulic a nastane vláda vojenské junty, jak to zažila asi každá latinskoamerická země. Jesliže tedy v roce 1989 padla diktatura a zase se smělo vycházet na ulice i po setmění, Pinochet byl stále přítomen a většina lidí měla strach, co bude, kdyby nastaly změny příliš velké. O zvěrstvěch napáchaných za dob diktatury, o mučení, o desaparecidos, zmizelých lidech, se mluvilo stále jen šeptem. Dodnes se mluví jen tak rychle, na půl úst a především v bohatých čtvrtích vám klidně někdo řekne, že se jednalo jen o "oběti reformy", neb se země zmítala za Allendeho v příliš velkém chaosu, nebo že zprávy o mučení jsou pouhými výmysly. Jedna z našich profesorek, která je v celé psychoanalytické společnosti známá svým hrdinstvím, protože během diktatury systematicky pracovala s lidmi, kteří se vrátili z Pinochetových lágrů, za což jí hrozil podobný osud, po pádu diktatury pomáhala při zakládání programu Prais zprostředkovávající psychologickou pomoc rodinám obětí diktatury a přeživším obětem samým. Vyprávěla nám, jak je pro mučené oběti diktatury komplikované moct zpracovat svoji zkušenost, když se veřejně nikdy neobjeví slovo "mučení". Psychická desintegrace někoho, kdo prošel, a často opakovaně, tak traumatickou zkušeností, je zkrátka tak velká, že onen člověk potřebuje slyšet, že to, co se dělo, bylo zvěrstvo, bylo mučení, bylo v rozporu s lidskými právy. Přesto se dodnes o tom všem mluví jen tak potichu. Dvacet let po pádu se do televize dostal poprvé seriál, který se týká témat diktatury, a byla z toho velká polemika (pamatujete si, jak se u nás hned po revoluci natočil Tankový prapor a kdo ví, co ještě? V Chile to trvalo dvacet let!). Minulý týden jsme se dostali k tomuto tématu s kolegy z univerzity. Proč se o diktatuře v Chile nemluví?, ptali jsme se.

Zkuste se zeptat jakéhokoli Čecha, jaké to bylo za komoušů, a každý vám ochotně bude vyprávět, dokud ho nezastavíte. Naopak, spousta z nás měla a má možná potřebu svědčit o tom, jaký je socialismus nesmysl. Pamatuju si, jak když jsem poprvé skutečně a naplno vytáhla paty ze své země, měla jsem pocit, že všem musím o našich zkušenostech z druhé strany opony říct, aby neudělali stejné chyby. Když říkám skutečně a naplno, nemyslím tím ani dovolené v zahraničí, ani měsíční stáž v Paříži, kde jsem většinu času strávila s dvěma dalšími Čechy. Myslím tím svůj Erasmus, půl roku se studenty z jiných zemí. Pamatuju se na naše debaty trvající až do druhého dne do poledne, kdy moje kamarádka a Radka já vysvětlovaly, jaký je komunismus nesmysl, a naproti nám sedící Katalánky Sylvia a Elena, Italové Miguel (který byl mimochodem napůl Chilan), Felipe a Ezio a Řekyně Katalina a Madeleine mluvili o tom, že volný trh to také všechno nezachrání a že liberální není nutně "svobodný", a mně pořád nešlo do hlavy, jak je možné, že se mi všichni tihle mí kamarádi podobají tolik, až na to, že nechápou, že volit vlevo je přece nesmysl, to je přece chtít státní totalitu. Inu, můj Erasmus v Toulouse byl skutečné prozření po všech stránkách, ne nadarmo říkal Jan Ámos, že by člověk měl strávit rok cestováním (čímž jistě nemyslel chaotické okukování kostelů a dalších památek, kterým je cestování dnes), aby se skutečně vzdělal. Kromě setkání s lidmi, kteří vyrostli ve svobodné společnosti, která ono blaho kapitalismu zažívala už spoustu let, jsem se setkala také s buržoazní vědou psychoanalýzou, která mi dopředu přišla jako veliký nesmysl a které jsme se s Radkou smály jako co to ti Francouzi říkají za nesmysly, prý Oidipovský komplex a kastrace, taková hloupost, tvrdit, že chlapeček miluje svojí maminku a bojí se, že tatínek mu uřízne to, víte co! Báchorky! I po revoluci je nejspíš v Čechách psychoanalýza příliš buržoazní, nebo možná příliš náročná na studium, každopádně o ní studenti (a možná i někteří učitelé) psychologie neví ani zbla, kromě absurdních stokrát přežvýkaných a obsahově zcela vyprázdněných schémat. Inu, abych to celé shrnula, podívejte se na mě devět let poté. Je ze mě levičák (což prosím neznamená, že volím ČSSD nebo dokonce komunisty - v Čechách nemá politická orientace stran moc co dělat s tím, co proklamují) a učeň psychoanalýzy.

Ale zpět k mojí otázce. Proč se v Chile o diktatuře nemluví? Myslím, že je to kulturou, lidé tu neradi mluví o sobě, řekla jsem, pořád se bojí, co si druhý myslí, nedůvěřují, a kolegové přisvědčili. Je to i tím, že je to zkušenost tak traumatická, že je těžké o ní mluvit, jako se v Evropě nemluvilo dlouho o holocaustu, řekla Nydia. Ale je to i tím, že lidé neví, co mají říkat, není žádný oficiální diskurz, lidé se bojí mluvit. Je to i tím, že vládnoucí a bohaté vrstvy často s diktaturou kolaborovaly. Podívej se, kolik je ve vládě bývalých tváří diktatury! Moje generace se pořád ještě bojí, že když se bude mluvit moc, vytáhnou zase milicos, jak se hanlivě říká armádě, na Monedu, řekl Hernán, kterému je něco kolem čtyřiceti. Moje generace si pořád myslí, že demokracie je křehká a že je třeba ji chránit. Moje dcery už si to nemyslí, proto jsou teď ty protesty. Mladí se nebojí, už se v demokracii narodili, nemají strach, proto se nebojí manifestovat.

Proto jsou manifestace volající po reformě chilského vzdelávacího systému, které Chile od konce května zažívá, skutečným překvapením a zároveň obrovskou událostí. Je to první velká zkouška chilské demokracie a jde to tak nějak všelijak. O tom, proč se protestuje, jsem psala zde. Psala jsem o tom, že oficiální média jsou v rukou mocných (ne nadarmo je Piñera přezdíván "latinskoamerický Berlusconi"), a proto z manifestací přinášejí především obrázky několika skupinek anarchistů vrhajících Molotovovy koktejly. Psala jsem o tom, že se na manifestace bojím chodit, protože policie prostě neváhá použít slzný plyn a vodní děla, aby zjednala pořádek. Psala jsem i o tom, že mnohé školy se ocitly zablokované studenty, kteří se v nich zabarikádovali, aby dali najevo svojí nespokojenost. Když bylo zablokováno asi 200 středních škol, ministr školství přišel se šalamounským řešením posunout zimní prázdniny dopředu, takže vyhlásil, že prázniny nebudou začínat v polovině července, nýbrž už od středy 29.6., v naději, že studenti na prázdniny školy opustí a celý odpor se tak zlomí. Studenti ale v odpověď na podobně neslýchanou věc zřídili v zimním Santiagu improvizované "pláže", kam se i v kabátech rozplácli na ručníky schovávajíce se pod barevnými deštníky před dešťovými kapkami, a odpor trval dál posílajíce tak jasné sdělení, že studenti neprotestují proto, že se jim nechce se učit, nýbrž proto, že jejich budoucnost je velmi nespravedlivým vzdělávacím systémem skutečně ohrožená. Vedle pravidelných čtvrtečních manifestací, jichž se účastnilo až 150 000 lidí, proběhly další "alternativní" akce, jako například besatón, půlhodinový polibek před La Monedou. Piñera nakonec odvolal ministra školství, povolal nového a nabídl provést jisté změny. Změny, které jsou druhou stranou brány jako nedostatečné. Volá se, že vzdělání v Chile je drahé, volá se, ať se sebere 10% státního příjmu, který má garantizovaný armáda ještě od dob diktatury a ať se ony peníze dají na vzdělání. Volá se y va a caer, y va a caer, la educación de Pinochet.

Vláda téhle mladé demokracie má demokracie právě dost a když zástupci studentů - mezi kterými jsou profesoři univerzit i politici - odmítli návrh jako nedostatečný, další manifestace zakázala. Nebo spíš po chilsku nepovolila. Ministr vnitra se dokonce nechal slyšet, že teď přišel návrh, tak se s povolováním manifestací skončilo, za což sklidil kritiku od veřejnosti: v demokracii se přece s manifestacemi takhle nekončí! Záminkou k nepovolení bylo, že je pak Santiago neprůjezdné, když se zavře Alameda. To, co se dělo včera, byl ale dosud největší bordel (jiné slovo mě nenapadá), který Santiago zažilo. Vláda se totiž rozhodla, že když je demonstrace nepovolená, bude dobré už preventivně poslat do ulic 1000 těžkooděnců s vodními děly, plynovými bombami a obušky s úkolem každé počínající shromáždění rozprášit. Podrobný popis i s fotkami přinesl například El cuidadano, alternativní deník, který pokrývá události, o nichž oficiální média mlčí, a jehož úroveň (jazyková i novinářská) je o pár pater vyšší než úroveň La Tercery a podobných. Já jsem naštěstí použila metro jenom ráno, takže jsem se nadýchala plynu jen jednou, a vyvstala mi otázka, jak to dělají v tyhle dny astmatici, staří lidé nebo těhotné ženy, protože plyn je nejen tak silně iritující, že i zdravý člověk má problém dýchat, ale je také silně abortivní. Vládě je to ale evidentně jedno, takže policisté rozprašovali, co se dalo, a to od Centra až po Providencii a Ñuñou, stačilo, aby se někde objevila skupina protestujících, a Santiago bylo úplně ochromené. Zatčeno bylo 847 lidí a oficiální čísla říkají, že bylo také zraněno 90 policistů "zatímco zraněn nebyl žádný manifestující". El cuidadano ale přináší zprávu o tom, že do zraněných se počítá například i zraněný číslo 29, který si poranil prst, a musel být ošetřen. Když vidím obrázky z centra, je mi jasné, že "žádný zraněný manifestant" je v tomto případě pitomost, neb si jistě někdo z těch, kteří byli policií zbiti, také poranil alespoň prstíček.

Většina lidí se samozřejmě podobným střetům snaží vyhnout, ale je rozhodnutím vlády o nepovolení žádné další manifestace a potlačení jakýchkoli protestů šokována. A na to, aby vyjádřili svoji nespokojenost mají Chilané originální způsob: cacerolazo, veřejné tlučení do kastrolů. Tento způsob prostestů pochází z doby americké blokády Allendeho vlády (nikoli z dob diktatury, jak chybně uvedly některé internetové deníky, například zde - představa, že by za Pinocheta mohli lidé volně protestovat je samozřejmě pitomost). Na protest proti tomu, že v obchodech není jídlo, se tehdy chilské ženy - počínajíce bohatými paničkami z luxusních čtvrtí - vydaly do ulic tlukouce přitom do prázdných hrnců. A vida, ačkoli to byl tehdy protest proti levicové demokratické vládě, idea se ujala a dnes se jí vyjadřuje obecně nespokojenost. Včera bylo tedy na ukončení dne plného slzného plynu a ran obuškem po internetu svoláno cacerolazo na devátou večerní. S hrncem ani nemusíte na ulici, stačí se postavit na balkón nebo do okna, nehrozí tedy, že by vás smetlo vodní dělo, a tlučete, co to dá. A tak vláda včera za celý ten den, který byl velkou zkouškou chilské demokracie, sklidila pořádný plechový nářez. Na video se můžete podívat tady.

Držím Chilanům palce a doufám, že ubrání nejen demokracii, ale i získají demokratičtější vzdělávací systém. A Čechům, kteří jsou mnohem odvážnější v tom, jak dokáží o prožité totalitě mluvit, přeju, aby se nebáli říkat nahlas a veřejně, co si myslí o stavu naší země dnes, a zvonili klíči či tloukli do hrnců, aby je u nás konečně někdo slyšel!

O dobrých lidech

Je sobota večer a venku leje, na východě Santiaga dokonce sněží a i tady v centru je jen pět stupňů. Udělala jsem si velkou konvici mátového marockého čaje, nalila ho do termosky, aby mi nevychladl, zapnula jsem všechna dostupná topení a našla DVD Tramvaj do stanice Touha, které mám už pár týdnů půjčené od Myriam, abych si po odpoledni nad Melmanem (odborná) a Bolañem (krásná) trochu odpočinula od čtení. Bellavista pod našimi okny je v sobotním večeru nezvykle tichá, je slyšet jen šumění deště. Včera se bralo, v ulicích bzučely davy lidí jako televize bez signálu puštěná na maximální hlasitost, a když jsem ve dvě v noci vystupovala před domem z taxíku, moje kolegyně Nydia se mě zeptala: "Ty opravdu bydlíš tady?" Na rohu před kdysi vyhořelou a nyní zase otevřenou Planetou Rockola bubnovalo pět perkusionistů jako o život, kolem jich všude proudily davy a já jsem si začala říkat, co že se to děje, že je v té zimní noci lidí jako uprostřed léta. Peníze právě dopadnuvší do kapes, dlaní, či na bankovní konta včera tekly proudem, dneska to ale pleská kapkami deště, tržby budou hubené a sobotní večer ve společnosti dvou rozečtených knih, mátového čaje a půjčeného DVD se zdá jako ideální plán. O to ideálnější, že jsem po týdnu zase sama doma. Minulou sobotu k nám totiž, s třináctihodinovým zpožděním, zavítal tatínek Jean a milenka Marie.

Hvězdopravcův tatínek.

O Hvězdopravcově rodině jsem tu psala několikrát v náznacích a o tatínkovi Jeanovi jednou dost bez náznaků. Od doby, kdy nejsme na dolet ultralehkým letadlem a kdy není možné nám od dveří dole zavolat "jaký je kód vašich dveří?", máme od tatínka Jeana novinek málo. Záření z mobilů pořád škodí zdraví, navíc mu škodí také rozčilování se nad neschopností všech tří šejdířských mobilních operátorů, a tak je tatínek Jean v posledních letech, přesně od doby kdy mobil rozsekal na kousky před vyděšenými zraky prodavaček operátora Orange, bez mobilu. Kvůli šejdířům francouzského Telecomu je také bez pevné linky a internetu. Kvůli potenciálnímu šejdířství Skypu je tatínek Jean také bez Skypu, což Hvězdopravce dostávalo v poslední době do stejných záchvatů vzteku, do jakých se umí dostat jeho tatínek. Po fiasku, kterým byla návštěva Drahématičky Marie, jsem si ale řekla, že se tatínka Jeana musíme pokusit do Chile dostat stůj co stůj. Navzdory možným dojmům jsem milovníkem svérázných povah, což ze mě učinilo jednak psychologa a jednak bloggera. Ke všemu, co tu tedy bude řečeno, bych ráda připojila komentář, že jsem opravdu ráda, že tu tatínka Jeana a milenku Marii máme, protože i jesliže si je tu dovolím karikaturizovat, jsou mému srdci drazí.

Tatínek Jean a milenka Marie přiletěli ultratěžkým obrovským Boeingem v sobotu večer a s sebou přilezli velikánský náklad ultratěžkých gigantických kufrů. Kufr tatínka Jeana, ač plastová skořepina, v jednom místě vůbec nedovíral a na světlo boží se jím dral pár ponožek. Jen zázrakem nepolevilo ani zavírání, ani plastový kloub a zavazadlový pás se nenaplnil speciálními košilemi proti UV záření, kopou potravinových doplňků, spacákem, vařičem, čepicemi, rukavicemi, ponožkami a spol. Jen sýr by v té změti chyběl. "Sýr nevezeme, nikam se nám nevešel", oznámil tatínek Jean hned na úvod, abychom si nedělali falešné naděje.

Milenka Marie, nedbající kritických pohledů tatínka Jeana, si konečně po čtrnácti hodinách v letadle mohla zapálit a už jsme si to drandili k nám domů. Hvězdopravec ještě první večer neprozřetelně utrousil, že má zánět šlachy v lokti (měl by si na to vzít vitamín A!), chilské víno bylo smeteno pod stůl (neměli bychom tolik pít!), večeře byla vždy trochu pozdě (správný člověk vstává a uléhá se sluncem!) a milenka Marie, mnohaletá silná kuřačka, za svůj výkon přežít let bez cigaret a vykouřit pouze deset cigaret v prvních dvou dnech sklidila poklonu, které já říkám hvězdopravecká a která se zřejmě dědí "tak proč nepřestaneš úplně? Měla bys přestat úplně!", na což vztekle odvětila: "Ty, závisláku na vitamínech, ty mi budeš něco vykládat!".

V následujících dnech jsme tedy pili, co jsme chtěli, milenka Marie se vrátila ke krabičce denně, vitamín A, který Hvězdopravcův tatínek okamžitě běžel koupit, leží pořád neotevřený na příborníku a večeřeli jsme jako obvykle v devět. Tatínek Jean do toho občas zavelel něco jako: "Magnézium, přines mi prosím dvě magnézia a taky si jedno vezmi" a navzdory naší tvrdohlavosti setrvávat ve špatných návycích se na nás snažil vykonávat dobro.

Vykonávat dobro mu totiž velí jednak katolická víra, vštěpovaná rodiči, a nyní nově také poselství poutníka z Ares. Hned při příjezdu Hvězdopravec jasně určil pravidlo, že pokud chce tatínek Jean vykonávat dobro na bezdomovcích, bude se to nutně dít mimo náš byt. Nemyslete si, že jen tak přeháním, tatínek Jean je totiž člověk, který přivedl bezdomovce domů i mamince Marii v době, kdy už byli dávno rozvedení. Lety a hlavně pády jeho neúnavné touhy vykonávat dobro patří k oblíbeným Hvězdopravcovým historkám a dnes už se nedivím tomu, že když jsem kdysi na úplném začátku našeho vztahu vyprávěla Hvězdopravci o své práci s bezdomovci a přistěhovalci v Chambery, jsem místo obvyklého pochvalného mručení narazila na podivný odstup. "Ale domů si je nevodíš?", ujistil se nakonec Hvězdopravec a první možné nedorozumění mezi námi bylo zažehnáno.

O poselství poutníka z Ares nám tatínek vyprávěl několikrát. "Je to zcela jednoduché.", řekl: "Poutníkovi se zjevil Ježíš, a pak Bůh, a řekl mu, že všechna církev, že to jsou hovadiny, že to, aby svět byl lepší, je úplně jednoduché, že jediné, co mají lidé dělat, je přestat dělat blbosti a začít konat dobro." Po přednášce o tom, jak to onen poutník myslel, nakonec tatínek Jean řekl, že nám raději pošle poutníkovy knihy, abychom si to mohli přečíst sami, a následně to také nabídl Hvězdopravcově stážistce, praktikující muslimce Noelle, na což Hvězdopravec odvětil: "Už tak nemám čas číst, co mě zajímá, tak nevím, kde bych našel čas číst, co mě nezajímá", čímž se jasně postavil proti tomu, aby na něm bylo vykonáno dobro, ale jak tak tatínka Jeana znám, dobro bude vykonáno i tak, i kdyby to znamenalo vzít nás za flígr a do dobra nám namočit čumák.

První týden v Santiagu tedy proběhl dobře. Tatínek Jean a milenka Marie se se Santiagem rychle sžili, nepřekvapila je ani La Vega, naopak ji ve srovnání s trhem v Marseille shledali čistou a hygienickou, celý týden brouzdali ulicemi sami, odjeli na jednu noc do Valparaísa a okradli je teprve až v pátek v jedné restauraci, kde žebravý klučík prodávající bezcenné čínské objekty, za něž samozřejmě dobro konající tatínek Jean a milenka Marie zaplatili nehorázný obnos, nepozorovaně zcizil Mariin fotoaparát přímo z jejích kolen. Po dvou hodinách na policii, která typicky po chilsku nechtěla říct, že ať se s jakýmkoli způsobem spravedlnosti okradení rovnou rozloučí, a tak dvě hodiny spravedlnost předstírala, pak oba smutně dorazili domů a tatínek Jean popsal několik fantazií o tom, jaké dobro by na klučíkovi vykonal, kdyby se mu dostal do spárů.

Dnes ráno oba odletěli za Hvězdopravcem na sever, kde se budou všichni tři týden toulat. Doufám, že všechno proběhne bez problémů a že se mi po týdnu zase vrátí, abych je mohla po deváté cpát domácími dobrotami ze své kuchyně a svádět k pití kvalitního vína, mojí verzi vykonávání dobra na příbuzných a kamarádech. Tak se mějte dobře a já se zase vracím do svých tichých kruhů!

Cueca v kapkách deště

Představuju si vás v Čechách, jak si užíváte volna, piv na zahrádce, světla dlouho do večera a podobných letních radostí a zcela nestydatě vám závidím. My tu máme nekonečnou zimu a musíme to tu táhnout bez přestávky až do září, kdy je konečně volno na dny nezávislosti. Do vší té posmutnělé šedi, o níž jsem tu psala minule, ale naštěstí zasáhla Copa America, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale, odehrávající se navíc přímo v sousední Argentině, a hned bylo na světě lépe.

Pro lenochy jako já mimo jiné také proto, že život místo rytmu "práce-víkend-práce-víkend" nabral rytmus "práce-zácpy před zápasem-zápas-oslavy po zápase-povídání o zápasu v práci-víkend". Držela jsem palce Červené (La Roja) se vší upřímností mého po volnu toužícího srdce. Z jindy poměrně uzavřených Chilanů se během onoho týdne a půl, kdy se La Roja držela v turnaji, stali skuteční hovorní Latinoameričané, a zima nezima, lidé vytáhli své náčiní na barbecue, a grilovali párky, zde nazývané longanizas, a kusy masa dokonce občas i přímo v ulicích. "Kolik to je?", mohla jsem se zeptat během turnaje kohokoli, kdo měl jako já smůlu, že během zápasu nebyl u obrazovky doma, nýbrž pouze s rádiem na ulici, a nekonaly se žádné kulaté oči. "Góóól,", rozeřval se pokladní v supermarketu, kde jsme během nedělního čtvrtfinálového zápasu kupovali kus svíčkové na večeři, a v zápětí se na Hvězdopravce, Claire a mě zkoprněle podíval, stejně jako na své osamělé kolegy kolem, kteří se také nejistě radovali v liduprázdném supermarketu s uchem u schovaného přijímače. Snad si nebude nikdo stěžovat... "Góóól!" zakřičeli jsme tedy také, jelikož jsme pochopili, že gól zcela jistě dalo Chile. "Góóól!", zakřičel strážný opodál a spiklenecky se na nás usmál. Pěkně se to v té vymetené hale neslo.

Cestou domů ale v rádiu hlásili, že Venezuela vstřelila druhou branku a o osudu La Roji bylo rozhodnuto. Domů nejedeme jen my, ale i celá slavná chilská výprava s Chupetem, tj. Dudlíkem, Pitbulem, El niñem maravillosem (Báječným děckem) či El Magem (Kouzelníkem). Pro ty, kdo znají chilské fotbalisty ve skutečnosti se Suazem, Medelem, Sanchezem a Valdiviou, ale v Jižní Americe mají rádi přezdívky a každý alespoň trochu slavný hráč si nějakou vyslouží a následně už mu ji nikdo neodpáře, tím méně novináři nebo komentátoři.

Když jsme dojeli domů, rozhodčí akorát odpískal konec zápasu a Santiago tentokrát zůstalo úplně tiché, ne jako přechozí dny, kdy kousek od nás Plaza Italia vřela jako obrovský včelí úl a na moji výmluvu "nemůžu jít do školy, protože bydlím vedle Plaza Italia" všichni jen chápavě kývali. Žádné klaxony ještě tři hodiny po zápase. Jediný, kdo si mnul ruce, byl Alvarito, kterému den před tím také ve čtvrtfinále vypadla hanebně s Uruguayí jeho milovaná Argentina. Mimochodem, na zápas jsme se dívali společně a stejně jako Alvarito jsme tedy mohli křičet typicky argentinské: "concha tu madre, la puta que te parió", což se tu vůbec neodvažuju přeložit. Po zápase jsme se chtěli vydat do sobotní noci alespoň na večeři, Alvarito ale řekl, že zůstane doma a celý sobotní večer strávil na facebooku v diskuzi s ostatními Argentici rozprášenými ve všech koutech světa, analyzuje zda to byla vina trenéra, rozhodčího, nebo conchatumadrelaputaqueteparió Teveze, který zahodil penaltu v závěrečném rozstřelu. V neděli ale vypadla ve čtvrtfinále i Brazílie a hned po ní i Chile a Alvaritovi se nad semifinále Paraguay-Venezuela a Peru-Uruguay rozlil na tváři úsměv. Vida, jak ten fotbal nemá vůbec žádnou logiku...

My jsme si kromě slavnostní atmosféry, která celý ten kousek mistrovství trvala, užívali hlavně přívalu sněhu. V neděli jsme se tedy s klidem vydali na první den této sezóny na lyže, do střediska La Parva hned nad Santiagem. Ačkoli je středisko hned nad Santiagem, je opravdu nad, tj. je třeba k němu vyjet skoro 2500 výškových metrů. Silnice, jež se neudržuje ani v zimě, ani v létě, ani letos, ani loni, čítá přesně čtyřicet šikan a jet nahoru o víkendu může klidně zabrat třeba pět hodin, jak se nám jednou stalo. Přestože ale tato neděle byla kromě volného dnu i posledním dnem prázdnin a prvním pěkným dnem po několika dnech sněžení, což by jinak zavánělo opět pětihodinovou zácpou, měli jsme eso v rukávu: ono čtvrtfinále Chile-Venezuela v 18h. A ukázalo se, že to bylo doopravdy eso. Ráno jsme vyrazili brzy a v devět už jsme se bořili v půlmetrovém prašanu mimo sjezdovky. Hvězdopravec udělal dvě díry do skluznice, Claire málem uronila pár slz (typický následek lyžování s Hvězdopravcem), když se jí několikrát snowboard zabořil do sněhu tak, že se nemohla ani hnout, a já jsem třikrát spadla obličejem přímo do závěje, ale všichni tři jsme výskali blahem a nechávali za sebou elegantní vlnovky, přerušené, v mém a Claiřině případě, jen tu a tam otisky našeho pozadí. Cesta domů proběhla pak díky zápasu úplně bez problémů, když nepočítám fakt, že Claire a já jsme byly vrátit její snowboard uprostřed Farellones samy, zatímco Hvězdopravec popojížděl v koloně s Pathfinderem, zvaným též Batmobil, a protože kolona jela příliš rychle, po celodenním lyžování jsme s Claire musely uběhnout nejméně 1,5km, abychom popojíždějící Batmobil dohonily. Jakmile jsme se přiblížily, kolona náhle zrychlila a Pathfinder se zase vzdálil, a tak pořád dokola, až k výjezdu z vesnice, kde se Hvězdopravec konečně rozhodl zastavit a počkat na nás.

Zatímco my se ze sněhové nadílky radujeme, cesta chilských fanoušků na zápasy se tím jen zkomplikovala. Protože kupní síla v Latinské Americe rozhodně není taková, aby si někdo mohl dát ten luxus a myslet na neutrální půdu, kde se budou zápasy hrát, byly například všechny zápasy Uruguaye umístěny do La Platy, která je od Uruguaye co by kamenem dohodil, a zápasy Chile zase do Mendozy, která je od Santiaga, co by o tyči skočil. Tímto podívným výrazem chci říct, že je to sice kousek, ale mezi oběma městy leží Andy a průsmyk Paso de Libertadores, který je přes 4000 metrů vysoko. Přechod je navíc otevřen z jakýchsi neznámých důvodů jen od osmi od rána do osmi do večera a pouze, pokud je hezky. Protože ale moc hezky nebylo, na stadion Malvinas Argentinas (tj. "Argentinské Falklandy") se chilští fanoušci museli probojovat sněhem, větrem a dlouhatánskými čekacími dobami. Televize denně přinášela obrázky chilských hinchas, kteří vystrkovali z aut hlavy zabalené v červených čepicích a šálách křičíce Chi chi chi, le le le do patnáctistupňového mrazu, přesvědčujíce novináře, že pro Červenou La Roju jsou schopní vydržet všechno, že vlastně vůbec zima není, a v dlouhých hodinách čekání pak jejich manželky zabalené v červených dekách vedle aut vařily na vařiči tecito, čajíček, a cafecito, kafíčko, ujišťujíce novináře, že se zkrátka nedá nic dělat a že přece nepošlou děti do školy, když hraje Chile, že to musejí děti vidět, a děti se koulovaly okolo aut a skandovaly viva Chile! Inu, Chilané pro vítězství udělali opravdu vše, ale letos to prostě nevyšlo.

Jinak se tu děje to, co obvykle. Minulý týden jsme měli šestistupňový otřes, Puyehue pořád soptí a plive a kouří na Argentinu tak horlivě, že se tam pořád ještě nelétá, a k tomu všemu začalo pršet v poušti na severu. A vzhledem k tomu, jaký zmatek vypukne jen v Santiagu, když prší, neodvažuju se vůbec představit si, co se děje v poušti. Pršelo také na Dalekohledu a ukázalo se, že jedna z věcí, na které Hvězdárna ušetřila, byla izolace rezidence. Christophe, náš kamarád, který bydlí v pokoji na konci chodby, tak strávil noc tím, že každou půl hodinu vyléval kbelík vody, která crčela přímo do jeho poslete, a v hlavní hale se obrovská plachta sloužící jako střešní roleta proskleného stropu změnila v obrovitánský deštník z jehož okrajů přímo do haly panal vodopád. Uklízečky jen trpělivě hnaly všechnu tu vodu z chodeb a haly do bazénu uprostřed, který zde je pro zavlažování vzduchu a který se pomalu a jistě měnil v bahenní lázeň. Letiště v Antofagastě, největším městě v poušti na světě, bylo kvůli dešti uzavřeno a kousek odtud, na altiplánu, byl vyhlášen stav ohrožení, neb se zřítilo nespočetně střech indiánských obydlí a dobytek i lidé začali strádat nejen zimou, ale i hlady. Nejhorší byla situace v Colchane, přechodu do Bolivie, kde jsme před rokem a půl v bouřce tahali zapadlý Nissan Terrano s mými rodiči neboli Golemky. Nedovedu si vlbec představit, jak husté sněžení v Colchane mohlo vypadat, protože Colchane je dost opuštěně strašidelné místo i v pěkném počasí.

A v Santiagu pršelo také. V tom dešti se jak v písničce od Plíhala rozhodli skoro rok po požáru diskotéky pod našimi okny natřít nově fasádu na tmavěhnědo a od Planety Rockoly tak tekly fialové potoky vody. Práce ale dělníky jak je vidět těšila a natřeli to v tom dešti celé. Byl to nátěr od vyhoření už druhý. První byl hnědý, jenže natěračům ke konci došla barva a někdo z nich zřejmě řekl: "Skoč do Sodimacu pro hnědou", ale druhá hnědá byla samozřejmě jinak hnědá než první hnedá, a tak bylo i po zaschnutí zcela jasné, kde přesně barva došla. Kromě toho to natěrači pěkně namatlali i přes plakáty nalepené na fasádě, které se vlhkostí v zápětí odlepily, a zanechaly po době červené čtverečky - původní ohořelá fasáda byla totiž červená. Druhý nátěr je tedy tmavě hnědý, jenže déšť vymyl z barvy její fialovou komponentu, a to v koncentraci úměrné mezi rychostí zasychání barvy a intenzitou deště na barvu se snášející. Je vidět, že tento poměr se měnil celou dobu nátěru a tak fasáda vypadá, jako kdyby ji natřeli tak před deseti, patnácti lety. Očekávám, že další nátěr bude, z důvodu potřeby krytí, tedy už jedině černý.

A to je pro dnešek všechno. V sobotu očekáváme příjezd tatínka Jeana, milenky Marie, hromady produktů zdravé výživy, produktů proti následkům slunečního záření, hromady rad kterak správně žít a vydáváme přísný zákaz na vodění bezdomovců k nám do bytu, i v dešti, i v nebezpečném slunečním žáru, zkrátka pořád. Tuším, že bude veselo...

Co se děje na náměstí?

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.