středa 13. května 2009

Komáři se ženili, bzum bzum, ženili

...ježto víza neměli, bzum bzum, neměli...

Když jsme se dozvěděli, že se budeme stěhovat do Chile, začali jsme sondovat, jaký papír budeme potřebovat na to, aby úřady a Hvězdárna pokládaly náš vztah za dost úředně doložený. Romantické úsloví "šel bych s Tebou až na konec světa", které jsme se naším rozhodnutím odjet spolu tak nějak chystali převést do reality, prostě úředníkům nestačí.

Nakonec jsme byli ujištěni, že Hvězdárna PACS, čili registrované partnerství, uznává a že budeme mít tedy právo na rodinné zaměstnanecké výhody. Jen na chilské ambasádě v Paříži mi s roztomilým přízvukem řekli, že neví, zda mi Chilané jako registrované partnerce dají víza. "Když Chile řekne ne, řekne ne.", rozvážně odpověděla paní po telefonu: "A když řekne ano, řekne ano." Obohacení o tuto informaci jsme se rozhodli PACS risknout doufajíce, že Chile řekne siiii. Hvězdopravec ani já nemáme totiž k instituci manželství zrovna vřelý vztah. Francouzská posedlost ideou, že stát je laický a nic než laický, což musí být stále zdůrazňováno, každému psychologovi napoví, že kde musí být podobné zdůrazňování, je nějaká velká energie pod tím. Kdyby byla víra skutečně mrtvá, nebylo by to třeba tolik vykřikovat. A na ničem není živost víry vidět tolik, jako na francouzských svatbách, které se často konají v kostele a dokonce i civilní svatba má většinu církevních úkonů prostě jenom přeloženou do civilního jazyka.

Ještě před naším odjezdem do Chile tedy PACS proběhl, za což dostal Hvězdopravec vynadáno od katolické půlky své rodiny a zatleskáno od svojí maminky. Hvězdopravcova maminka je antiklerikární až do morku kostí a v plastové panence Marii, kterou si přivezla z Lourdes, uchovává jar na nádobí. Panence to dává pěknou modrou barvu, a maminčinu sestru, která je také sestra řádová, to štve. Prostě dvě mouchy jednou ranou. Sestra maminky je řádová sestra velmi osvícená, vtipná a chytrá. Protože je zároveň taky učitelka, strávila spoustu let na misích v Africe a její historky z války na Pobřeží slonoviny dávají tušit, že život jeptišek není zdaleka tak monotónní a nudný, jak si většina lidí představuje. PACS se jí ale nelíbil, stejně jako se nelíbil rodině ze strany tatínka Jeana.

V Chile se Soledad, sekretářka na Hvězdárně, jala nad naším papírem vykřikovat, že úřadům řekneme, že jsme ženatí, protože Chile, to bude ještě trvat sto let, než se to tu někam posune, katolíci hnusní, Soledad je nemá ráda, Soledad je moderní. Dva týdny po příjezdu jsme tedy získali víza a Hvězdárna se k nám chovala jako k manželům. Což znamená, že nám platila rodinný příspěvek.

Po třech měsících v Chile jsme se ale dozvěděli, že se nad PACSem začínají nějak stahovat mračna. Dalšímu páru, který přijel po nás, ho najednou neuznali a nám odmítli vyplatit rodinnou prémii, na kterou mají pracovníci Hvězdárny nárok a která pokrývá částečně náklady na zařízení bytu. A za kterou jsme už koupili Pathfindera. Hvězdopravec do toho trochu zašťoural, a ukázalo se, že od začátku dubna se Hvězdárna rozhodla, že už vlastně PACS neuznává, a že pro ni tímto moje maličkost přestává existovat a že se o moje příští víza už nikdo starat nebude. Soledad vehementně prohlásila, že jsme v Chile a že musíme respektovat místní zákony a vůbec, Evropané oškliví a hambatí, co se nechtějí ženit! Poněkud mě namíchlo, že přesto Hvězdárna i nadále platí například stěhování psů a koček svých zaměstnanců do Chile a z Chile, ačkoli tito také nemají oddací list, zatímco nějaký ten přítel čí přítelkyně musí být úředně potvrzen. S Marcem a Loulou, oním druhým párem ve stejné situaci, jsme dali hlavy dohromady, a zbylo nám jedno řešení: svatba.

Vzít se v Chile je naštěstí strašně jednoduché. Tedy, administrativně je to jednoduché. Stačí na to pas a eventulně chilské vízum. Šla jsem se tedy optat, kdy by nás tak mohli oddat. Registro Civil sídlí ve starém domě kousek od našeho domu. Namířila jsem si to rovnou do oddělení "narození, svatby, úmrtí". Vzala jsem si číslo a čekala. Na úřadě byla spousta lidí. Po půl hodině mi došlo, že jsem si vzala číslo jenom na narození a úmrtí, protože na svatby je fronta bez čísel. Chilská fronta. Rezignovaně jsem přemýšlela, co budu dělat, když přišla nějaká slečna, která se zeptala: "Kdo je poslední?". Divné, řekla jsem si. Nějak moc organizované. Chilanka by si prostě stoupla co nejblíže ke dveřím. Prohlédla jsem si slečnu lépe a zjistila jsem, že je to Loula. Alespoň mi zkontrolovala dokumenty a řekla, že nemá smysl, abych čekala, ježto nemám Hvězdopravcovo vízum, a bez něj mi termín nedají.

Další den jsem se vyzbrojena všemi papíry opět vydala na Registro Civil, kde tentokrát kupodivu nebyla fronta, takže jsem se dostala na řadu. Slečna úřednice se jala ťukat do počítače naše údaje, ale počítač zavile odmítal data sežvýkat. Když jsem potřetí diktovala svoje telefonní číslo, slečna se rozhodla přejít na jiný počítač. Ten žvýkal o něco lépe, ale u mojí země původu jsme narazili na další problém. Najít v seznamu zemí Českou republiku. Slečna hledala a hledala a nakonec vítězně prohlásila: "A, mám to. Československo." Přeci jen, řekla jsem, bylo by fajn najít spíše Česko, ale slečně evidentně Československo stačilo ke spokojenosti. Trochu jsem se obávala, že můj sňatek tak nebude platný a budeme se muset pak brát ještě jednou, naštěstí ale slečně zase spadl systém a když psala moje data podruhé, v seznamu našla vedle Československa i Česko. Sláva.

Nakonec mi slečna vytiskla papír, na kterém byly všechny údaje úhledně napsány spolu s datem, kdy máme svatbu dojít oba podepsat na Registro, a datem, kdy svatba skutečně proběhne. Protože nejbližší volné datum bylo v sobotu, a to na Registru nejsou. Úředník se za vámi přemístí třeba k vám domů, ale bez počítače. Takže to musíte jít podepsat před tím v týdnu.

V den podpisu jsme tedy opět šli na Registro. Byli s námi i naši svědci JB a Mathilde a jejich dvě děti, které se během nekonečného čekání staly prostředkem nátlaku na úřednice. JB zkušeně občas zašel položit úřednici otázku jako například: "Má moje žena čas ještě nakojit naše dítě, nebo už to budete mít hotové?". Nečekali jsme proto, že na Registru byla fronta, ale proto, že počítač opět odmítal žvýkat naše data. Možná si položíte otázku, proč úřednice zase rvala do jeho paměti naše telefonní čísla, naše jména a spol, když už to udělala její kolegyně dva týdny před tím. Protože v Chile funguje informatika především k výrobě krásných úhledných lejster, která se vytisknou a založí do papírových složek. A když už to je na papíře, nač to mít ještě v počítači. Dalším důkazem pro toto tvrzení budiž například fakt, že při vstupu do Hvězdárny vrátný čtečkou projede vaši kartu a na dispeji se mu objeví číslo této karty. Které je vytištěno mimo jiné i na kartě. Vrátný toto číslo posléze zapíše do usopleného sešitu spolu s časem příchodu. A je to. Když odcházíte, procedura je stejná, jen vás vrátný v sešitě musí zase odepsat. Podobně to funguje i při výdeji jídel na Dalekohledu. Máte sice magnetickou kartu, ale tato slouží jedině k tomu, abyste si vytiskli papírek, který hned vedle nabodnete na k tomu určený bodák. Protože na Dalekohledu, který je v uzavřeném areálu uprostřed pouště Atacama, není široko daleko žádná jiná možnost stravování, a protože všichni lidé na Dalekohledu pracují, a tedy zadarmo spí a jedí, je argument, že jídelna takto monituruje, kolik jídel vydala, nesmysl. Jedí tam všichni, kdo spí v hotelu a jsou zrovna v práci na Dalekohledu.

Úřednice tedy psala do počítače naše údaje a snažila se ověřit naše víza, což trvalo hodinu. Elektronicky to nešlo, takže to zkusila po telefonu, ale na druhé straně drátu nás také nemohli najít. Trochu jsme se obávali, že možná přišli na to, že já mám na vízu napsáno, že jsem Hvezdopravcova manželka. Jak jsme to úřadům nalhali. A že je jim tedy trochu divné, že se chceme brát. Ale kdepak! Prostě jenom nemohli na cizinecké policii najít příslušný papír. A nenašli. Úřednice, které bylo jasné, že druhá hodina, a tedy hodina polední přestávky se nezadržitelně blíží, tedy nakonec rozhodla, že nejlepší bude, když do papírů Registra vůbec nebudeme uvádět, že máme chilská víza, a vezmeme se jenom s pasem. Jako turisté. Turisty se stali i naši svědci. Naštěstí nikdo neověřoval, zda máme právo v Chile jako turisté být, což nikdo z nás neměl.

A ta hlavní sláva nastala pak u nás v sobotu večer. Protože se nám nechtělo moc slavit, že Hvězdárna nakonec vyhrála a že jsme to my, kdo bude muset říct siiii, pozvali jsme jenom naše svědky. Pak přišla paní oddávající a za patnáct minut bylo hotovo. Normálně by to trvalo tak deset, ale paní oddávající měla trochu problémy s výslovností Hvězdopravcova jména, a Tobie, dvouletý syn JB a Mathilde, který využíval svatby ke skákání na našem gauči, během ceremonie spadl a uhodil se o roh stolu. Máme z toho nějaké fotky, ale má je JB, takže je sem dám až někdy později.

Dostali jsme knížečku, ve které jsou, samozřejmě ručně, napsána naše jména. Pokud prý Hvězdárna potřebuje oddací list, mám na něj jít vystát frontu. Hvězdopravec dostal na Hvězdárně tři dny speciální dovolené, aby si mohl svatbu opravdu užít. V pondělí tedy zůstal doma a celý den využíval hodin povolených k vrtání.

Tak to vidíte, po svatbě se opravdu mnoho nezmění.

5 komentářů:

  1. gratuluji ke svatbe :o) ono to sice dnes neni moderni ale ja jsem rada ze jste se vzali. proc ne, kdyz spolu bydite a zazivate tolik vzrusujicich chvil. hodne stesti!

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuju!

    Ja jsem hlavne rada, ze jsme se vzali tady a byli jsme tedy u toho jen my dva a ti nasi svedci. Z rodinne svatby v podobe babylonskeho zmateni jazyku jsem mela strach, uz jsem se videla, jak tam cely vecer budu muset prekladat a obrusovat kulturni hrany. Co, cely vecer, uz jen z predstavy pripravy jsem mela husi kuzi. I kdyz by z toho asi byl taky pekny clanek :-).

    OdpovědětVymazat
  3. kolik narodnosti jste se sesli? zaujal me Mnichov. mate neco spolecneho s TU a Max Planc institutem?

    OdpovědětVymazat
  4. No, jen dve narodnosti, ale spolecnym jazykem nevladnouci. Navic predstava male svatby je ve Francii svatba tak ctyrikrat vetsi, a dalsi vec je, ze Hvezdopravcova rodina je tak velka, ze nevim, jak bychom je v Cechach vsechny slozili. Jenom rodinna oslava jeho tricatin s rodinou z tatovy strany citala rovnych tricet lidi. No, zkratka, jsem rada, ze se tohle nekonalo, protoze nevim, na co vyhazovat spoustu penez za neco, co je vlastne jenom prace a po cem budeme radi, kdyz to skonci, a co se pritom bude chtit nazyvat jako vyznacny den nas.

    Max Planc mi neco rika, ale myslim, ze je to jenom nejaky spolupracovnik Hvezdarny, ktera ma svoje reditelstvi u Mnichova, a kde maji postdoci na konci cervna nejaky soustredeni...

    OdpovědětVymazat
  5. ja taky gratuluju!! az ted jsem prisla na to, ze je tvuj muz francouz:) tak at vam to klape-paja-ostrovanka

    OdpovědětVymazat