O dobrých lidech

Je sobota večer a venku leje, na východě Santiaga dokonce sněží a i tady v centru je jen pět stupňů. Udělala jsem si velkou konvici mátového marockého čaje, nalila ho do termosky, aby mi nevychladl, zapnula jsem všechna dostupná topení a našla DVD Tramvaj do stanice Touha, které mám už pár týdnů půjčené od Myriam, abych si po odpoledni nad Melmanem (odborná) a Bolañem (krásná) trochu odpočinula od čtení. Bellavista pod našimi okny je v sobotním večeru nezvykle tichá, je slyšet jen šumění deště. Včera se bralo, v ulicích bzučely davy lidí jako televize bez signálu puštěná na maximální hlasitost, a když jsem ve dvě v noci vystupovala před domem z taxíku, moje kolegyně Nydia se mě zeptala: "Ty opravdu bydlíš tady?" Na rohu před kdysi vyhořelou a nyní zase otevřenou Planetou Rockola bubnovalo pět perkusionistů jako o život, kolem jich všude proudily davy a já jsem si začala říkat, co že se to děje, že je v té zimní noci lidí jako uprostřed léta. Peníze právě dopadnuvší do kapes, dlaní, či na bankovní konta včera tekly proudem, dneska to ale pleská kapkami deště, tržby budou hubené a sobotní večer ve společnosti dvou rozečtených knih, mátového čaje a půjčeného DVD se zdá jako ideální plán. O to ideálnější, že jsem po týdnu zase sama doma. Minulou sobotu k nám totiž, s třináctihodinovým zpožděním, zavítal tatínek Jean a milenka Marie.

Hvězdopravcův tatínek.

O Hvězdopravcově rodině jsem tu psala několikrát v náznacích a o tatínkovi Jeanovi jednou dost bez náznaků. Od doby, kdy nejsme na dolet ultralehkým letadlem a kdy není možné nám od dveří dole zavolat "jaký je kód vašich dveří?", máme od tatínka Jeana novinek málo. Záření z mobilů pořád škodí zdraví, navíc mu škodí také rozčilování se nad neschopností všech tří šejdířských mobilních operátorů, a tak je tatínek Jean v posledních letech, přesně od doby kdy mobil rozsekal na kousky před vyděšenými zraky prodavaček operátora Orange, bez mobilu. Kvůli šejdířům francouzského Telecomu je také bez pevné linky a internetu. Kvůli potenciálnímu šejdířství Skypu je tatínek Jean také bez Skypu, což Hvězdopravce dostávalo v poslední době do stejných záchvatů vzteku, do jakých se umí dostat jeho tatínek. Po fiasku, kterým byla návštěva Drahématičky Marie, jsem si ale řekla, že se tatínka Jeana musíme pokusit do Chile dostat stůj co stůj. Navzdory možným dojmům jsem milovníkem svérázných povah, což ze mě učinilo jednak psychologa a jednak bloggera. Ke všemu, co tu tedy bude řečeno, bych ráda připojila komentář, že jsem opravdu ráda, že tu tatínka Jeana a milenku Marii máme, protože i jesliže si je tu dovolím karikaturizovat, jsou mému srdci drazí.

Tatínek Jean a milenka Marie přiletěli ultratěžkým obrovským Boeingem v sobotu večer a s sebou přilezli velikánský náklad ultratěžkých gigantických kufrů. Kufr tatínka Jeana, ač plastová skořepina, v jednom místě vůbec nedovíral a na světlo boží se jím dral pár ponožek. Jen zázrakem nepolevilo ani zavírání, ani plastový kloub a zavazadlový pás se nenaplnil speciálními košilemi proti UV záření, kopou potravinových doplňků, spacákem, vařičem, čepicemi, rukavicemi, ponožkami a spol. Jen sýr by v té změti chyběl. "Sýr nevezeme, nikam se nám nevešel", oznámil tatínek Jean hned na úvod, abychom si nedělali falešné naděje.

Milenka Marie, nedbající kritických pohledů tatínka Jeana, si konečně po čtrnácti hodinách v letadle mohla zapálit a už jsme si to drandili k nám domů. Hvězdopravec ještě první večer neprozřetelně utrousil, že má zánět šlachy v lokti (měl by si na to vzít vitamín A!), chilské víno bylo smeteno pod stůl (neměli bychom tolik pít!), večeře byla vždy trochu pozdě (správný člověk vstává a uléhá se sluncem!) a milenka Marie, mnohaletá silná kuřačka, za svůj výkon přežít let bez cigaret a vykouřit pouze deset cigaret v prvních dvou dnech sklidila poklonu, které já říkám hvězdopravecká a která se zřejmě dědí "tak proč nepřestaneš úplně? Měla bys přestat úplně!", na což vztekle odvětila: "Ty, závisláku na vitamínech, ty mi budeš něco vykládat!".

V následujících dnech jsme tedy pili, co jsme chtěli, milenka Marie se vrátila ke krabičce denně, vitamín A, který Hvězdopravcův tatínek okamžitě běžel koupit, leží pořád neotevřený na příborníku a večeřeli jsme jako obvykle v devět. Tatínek Jean do toho občas zavelel něco jako: "Magnézium, přines mi prosím dvě magnézia a taky si jedno vezmi" a navzdory naší tvrdohlavosti setrvávat ve špatných návycích se na nás snažil vykonávat dobro.

Vykonávat dobro mu totiž velí jednak katolická víra, vštěpovaná rodiči, a nyní nově také poselství poutníka z Ares. Hned při příjezdu Hvězdopravec jasně určil pravidlo, že pokud chce tatínek Jean vykonávat dobro na bezdomovcích, bude se to nutně dít mimo náš byt. Nemyslete si, že jen tak přeháním, tatínek Jean je totiž člověk, který přivedl bezdomovce domů i mamince Marii v době, kdy už byli dávno rozvedení. Lety a hlavně pády jeho neúnavné touhy vykonávat dobro patří k oblíbeným Hvězdopravcovým historkám a dnes už se nedivím tomu, že když jsem kdysi na úplném začátku našeho vztahu vyprávěla Hvězdopravci o své práci s bezdomovci a přistěhovalci v Chambery, jsem místo obvyklého pochvalného mručení narazila na podivný odstup. "Ale domů si je nevodíš?", ujistil se nakonec Hvězdopravec a první možné nedorozumění mezi námi bylo zažehnáno.

O poselství poutníka z Ares nám tatínek vyprávěl několikrát. "Je to zcela jednoduché.", řekl: "Poutníkovi se zjevil Ježíš, a pak Bůh, a řekl mu, že všechna církev, že to jsou hovadiny, že to, aby svět byl lepší, je úplně jednoduché, že jediné, co mají lidé dělat, je přestat dělat blbosti a začít konat dobro." Po přednášce o tom, jak to onen poutník myslel, nakonec tatínek Jean řekl, že nám raději pošle poutníkovy knihy, abychom si to mohli přečíst sami, a následně to také nabídl Hvězdopravcově stážistce, praktikující muslimce Noelle, na což Hvězdopravec odvětil: "Už tak nemám čas číst, co mě zajímá, tak nevím, kde bych našel čas číst, co mě nezajímá", čímž se jasně postavil proti tomu, aby na něm bylo vykonáno dobro, ale jak tak tatínka Jeana znám, dobro bude vykonáno i tak, i kdyby to znamenalo vzít nás za flígr a do dobra nám namočit čumák.

První týden v Santiagu tedy proběhl dobře. Tatínek Jean a milenka Marie se se Santiagem rychle sžili, nepřekvapila je ani La Vega, naopak ji ve srovnání s trhem v Marseille shledali čistou a hygienickou, celý týden brouzdali ulicemi sami, odjeli na jednu noc do Valparaísa a okradli je teprve až v pátek v jedné restauraci, kde žebravý klučík prodávající bezcenné čínské objekty, za něž samozřejmě dobro konající tatínek Jean a milenka Marie zaplatili nehorázný obnos, nepozorovaně zcizil Mariin fotoaparát přímo z jejích kolen. Po dvou hodinách na policii, která typicky po chilsku nechtěla říct, že ať se s jakýmkoli způsobem spravedlnosti okradení rovnou rozloučí, a tak dvě hodiny spravedlnost předstírala, pak oba smutně dorazili domů a tatínek Jean popsal několik fantazií o tom, jaké dobro by na klučíkovi vykonal, kdyby se mu dostal do spárů.

Dnes ráno oba odletěli za Hvězdopravcem na sever, kde se budou všichni tři týden toulat. Doufám, že všechno proběhne bez problémů a že se mi po týdnu zase vrátí, abych je mohla po deváté cpát domácími dobrotami ze své kuchyně a svádět k pití kvalitního vína, mojí verzi vykonávání dobra na příbuzných a kamarádech. Tak se mějte dobře a já se zase vracím do svých tichých kruhů!

Cueca v kapkách deště

Představuju si vás v Čechách, jak si užíváte volna, piv na zahrádce, světla dlouho do večera a podobných letních radostí a zcela nestydatě vám závidím. My tu máme nekonečnou zimu a musíme to tu táhnout bez přestávky až do září, kdy je konečně volno na dny nezávislosti. Do vší té posmutnělé šedi, o níž jsem tu psala minule, ale naštěstí zasáhla Copa America, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale, odehrávající se navíc přímo v sousední Argentině, a hned bylo na světě lépe.

Pro lenochy jako já mimo jiné také proto, že život místo rytmu "práce-víkend-práce-víkend" nabral rytmus "práce-zácpy před zápasem-zápas-oslavy po zápase-povídání o zápasu v práci-víkend". Držela jsem palce Červené (La Roja) se vší upřímností mého po volnu toužícího srdce. Z jindy poměrně uzavřených Chilanů se během onoho týdne a půl, kdy se La Roja držela v turnaji, stali skuteční hovorní Latinoameričané, a zima nezima, lidé vytáhli své náčiní na barbecue, a grilovali párky, zde nazývané longanizas, a kusy masa dokonce občas i přímo v ulicích. "Kolik to je?", mohla jsem se zeptat během turnaje kohokoli, kdo měl jako já smůlu, že během zápasu nebyl u obrazovky doma, nýbrž pouze s rádiem na ulici, a nekonaly se žádné kulaté oči. "Góóól,", rozeřval se pokladní v supermarketu, kde jsme během nedělního čtvrtfinálového zápasu kupovali kus svíčkové na večeři, a v zápětí se na Hvězdopravce, Claire a mě zkoprněle podíval, stejně jako na své osamělé kolegy kolem, kteří se také nejistě radovali v liduprázdném supermarketu s uchem u schovaného přijímače. Snad si nebude nikdo stěžovat... "Góóól!" zakřičeli jsme tedy také, jelikož jsme pochopili, že gól zcela jistě dalo Chile. "Góóól!", zakřičel strážný opodál a spiklenecky se na nás usmál. Pěkně se to v té vymetené hale neslo.

Cestou domů ale v rádiu hlásili, že Venezuela vstřelila druhou branku a o osudu La Roji bylo rozhodnuto. Domů nejedeme jen my, ale i celá slavná chilská výprava s Chupetem, tj. Dudlíkem, Pitbulem, El niñem maravillosem (Báječným děckem) či El Magem (Kouzelníkem). Pro ty, kdo znají chilské fotbalisty ve skutečnosti se Suazem, Medelem, Sanchezem a Valdiviou, ale v Jižní Americe mají rádi přezdívky a každý alespoň trochu slavný hráč si nějakou vyslouží a následně už mu ji nikdo neodpáře, tím méně novináři nebo komentátoři.

Když jsme dojeli domů, rozhodčí akorát odpískal konec zápasu a Santiago tentokrát zůstalo úplně tiché, ne jako přechozí dny, kdy kousek od nás Plaza Italia vřela jako obrovský včelí úl a na moji výmluvu "nemůžu jít do školy, protože bydlím vedle Plaza Italia" všichni jen chápavě kývali. Žádné klaxony ještě tři hodiny po zápase. Jediný, kdo si mnul ruce, byl Alvarito, kterému den před tím také ve čtvrtfinále vypadla hanebně s Uruguayí jeho milovaná Argentina. Mimochodem, na zápas jsme se dívali společně a stejně jako Alvarito jsme tedy mohli křičet typicky argentinské: "concha tu madre, la puta que te parió", což se tu vůbec neodvažuju přeložit. Po zápase jsme se chtěli vydat do sobotní noci alespoň na večeři, Alvarito ale řekl, že zůstane doma a celý sobotní večer strávil na facebooku v diskuzi s ostatními Argentici rozprášenými ve všech koutech světa, analyzuje zda to byla vina trenéra, rozhodčího, nebo conchatumadrelaputaqueteparió Teveze, který zahodil penaltu v závěrečném rozstřelu. V neděli ale vypadla ve čtvrtfinále i Brazílie a hned po ní i Chile a Alvaritovi se nad semifinále Paraguay-Venezuela a Peru-Uruguay rozlil na tváři úsměv. Vida, jak ten fotbal nemá vůbec žádnou logiku...

My jsme si kromě slavnostní atmosféry, která celý ten kousek mistrovství trvala, užívali hlavně přívalu sněhu. V neděli jsme se tedy s klidem vydali na první den této sezóny na lyže, do střediska La Parva hned nad Santiagem. Ačkoli je středisko hned nad Santiagem, je opravdu nad, tj. je třeba k němu vyjet skoro 2500 výškových metrů. Silnice, jež se neudržuje ani v zimě, ani v létě, ani letos, ani loni, čítá přesně čtyřicet šikan a jet nahoru o víkendu může klidně zabrat třeba pět hodin, jak se nám jednou stalo. Přestože ale tato neděle byla kromě volného dnu i posledním dnem prázdnin a prvním pěkným dnem po několika dnech sněžení, což by jinak zavánělo opět pětihodinovou zácpou, měli jsme eso v rukávu: ono čtvrtfinále Chile-Venezuela v 18h. A ukázalo se, že to bylo doopravdy eso. Ráno jsme vyrazili brzy a v devět už jsme se bořili v půlmetrovém prašanu mimo sjezdovky. Hvězdopravec udělal dvě díry do skluznice, Claire málem uronila pár slz (typický následek lyžování s Hvězdopravcem), když se jí několikrát snowboard zabořil do sněhu tak, že se nemohla ani hnout, a já jsem třikrát spadla obličejem přímo do závěje, ale všichni tři jsme výskali blahem a nechávali za sebou elegantní vlnovky, přerušené, v mém a Claiřině případě, jen tu a tam otisky našeho pozadí. Cesta domů proběhla pak díky zápasu úplně bez problémů, když nepočítám fakt, že Claire a já jsme byly vrátit její snowboard uprostřed Farellones samy, zatímco Hvězdopravec popojížděl v koloně s Pathfinderem, zvaným též Batmobil, a protože kolona jela příliš rychle, po celodenním lyžování jsme s Claire musely uběhnout nejméně 1,5km, abychom popojíždějící Batmobil dohonily. Jakmile jsme se přiblížily, kolona náhle zrychlila a Pathfinder se zase vzdálil, a tak pořád dokola, až k výjezdu z vesnice, kde se Hvězdopravec konečně rozhodl zastavit a počkat na nás.

Zatímco my se ze sněhové nadílky radujeme, cesta chilských fanoušků na zápasy se tím jen zkomplikovala. Protože kupní síla v Latinské Americe rozhodně není taková, aby si někdo mohl dát ten luxus a myslet na neutrální půdu, kde se budou zápasy hrát, byly například všechny zápasy Uruguaye umístěny do La Platy, která je od Uruguaye co by kamenem dohodil, a zápasy Chile zase do Mendozy, která je od Santiaga, co by o tyči skočil. Tímto podívným výrazem chci říct, že je to sice kousek, ale mezi oběma městy leží Andy a průsmyk Paso de Libertadores, který je přes 4000 metrů vysoko. Přechod je navíc otevřen z jakýchsi neznámých důvodů jen od osmi od rána do osmi do večera a pouze, pokud je hezky. Protože ale moc hezky nebylo, na stadion Malvinas Argentinas (tj. "Argentinské Falklandy") se chilští fanoušci museli probojovat sněhem, větrem a dlouhatánskými čekacími dobami. Televize denně přinášela obrázky chilských hinchas, kteří vystrkovali z aut hlavy zabalené v červených čepicích a šálách křičíce Chi chi chi, le le le do patnáctistupňového mrazu, přesvědčujíce novináře, že pro Červenou La Roju jsou schopní vydržet všechno, že vlastně vůbec zima není, a v dlouhých hodinách čekání pak jejich manželky zabalené v červených dekách vedle aut vařily na vařiči tecito, čajíček, a cafecito, kafíčko, ujišťujíce novináře, že se zkrátka nedá nic dělat a že přece nepošlou děti do školy, když hraje Chile, že to musejí děti vidět, a děti se koulovaly okolo aut a skandovaly viva Chile! Inu, Chilané pro vítězství udělali opravdu vše, ale letos to prostě nevyšlo.

Jinak se tu děje to, co obvykle. Minulý týden jsme měli šestistupňový otřes, Puyehue pořád soptí a plive a kouří na Argentinu tak horlivě, že se tam pořád ještě nelétá, a k tomu všemu začalo pršet v poušti na severu. A vzhledem k tomu, jaký zmatek vypukne jen v Santiagu, když prší, neodvažuju se vůbec představit si, co se děje v poušti. Pršelo také na Dalekohledu a ukázalo se, že jedna z věcí, na které Hvězdárna ušetřila, byla izolace rezidence. Christophe, náš kamarád, který bydlí v pokoji na konci chodby, tak strávil noc tím, že každou půl hodinu vyléval kbelík vody, která crčela přímo do jeho poslete, a v hlavní hale se obrovská plachta sloužící jako střešní roleta proskleného stropu změnila v obrovitánský deštník z jehož okrajů přímo do haly panal vodopád. Uklízečky jen trpělivě hnaly všechnu tu vodu z chodeb a haly do bazénu uprostřed, který zde je pro zavlažování vzduchu a který se pomalu a jistě měnil v bahenní lázeň. Letiště v Antofagastě, největším městě v poušti na světě, bylo kvůli dešti uzavřeno a kousek odtud, na altiplánu, byl vyhlášen stav ohrožení, neb se zřítilo nespočetně střech indiánských obydlí a dobytek i lidé začali strádat nejen zimou, ale i hlady. Nejhorší byla situace v Colchane, přechodu do Bolivie, kde jsme před rokem a půl v bouřce tahali zapadlý Nissan Terrano s mými rodiči neboli Golemky. Nedovedu si vlbec představit, jak husté sněžení v Colchane mohlo vypadat, protože Colchane je dost opuštěně strašidelné místo i v pěkném počasí.

A v Santiagu pršelo také. V tom dešti se jak v písničce od Plíhala rozhodli skoro rok po požáru diskotéky pod našimi okny natřít nově fasádu na tmavěhnědo a od Planety Rockoly tak tekly fialové potoky vody. Práce ale dělníky jak je vidět těšila a natřeli to v tom dešti celé. Byl to nátěr od vyhoření už druhý. První byl hnědý, jenže natěračům ke konci došla barva a někdo z nich zřejmě řekl: "Skoč do Sodimacu pro hnědou", ale druhá hnědá byla samozřejmě jinak hnědá než první hnedá, a tak bylo i po zaschnutí zcela jasné, kde přesně barva došla. Kromě toho to natěrači pěkně namatlali i přes plakáty nalepené na fasádě, které se vlhkostí v zápětí odlepily, a zanechaly po době červené čtverečky - původní ohořelá fasáda byla totiž červená. Druhý nátěr je tedy tmavě hnědý, jenže déšť vymyl z barvy její fialovou komponentu, a to v koncentraci úměrné mezi rychostí zasychání barvy a intenzitou deště na barvu se snášející. Je vidět, že tento poměr se měnil celou dobu nátěru a tak fasáda vypadá, jako kdyby ji natřeli tak před deseti, patnácti lety. Očekávám, že další nátěr bude, z důvodu potřeby krytí, tedy už jedině černý.

A to je pro dnešek všechno. V sobotu očekáváme příjezd tatínka Jeana, milenky Marie, hromady produktů zdravé výživy, produktů proti následkům slunečního záření, hromady rad kterak správně žít a vydáváme přísný zákaz na vodění bezdomovců k nám do bytu, i v dešti, i v nebezpečném slunečním žáru, zkrátka pořád. Tuším, že bude veselo...

Co se děje na náměstí?

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.

Všude zima, doma největší

Máte v Čechách teplo? Doufám, že ano, protože my tu máme zimu jako v psírně, chilské topení tradičně kouří, znečišťuje a místo plnění místností horkým vzduchem tak maximálně vyprazdňuje vaši peněženku a ještě ke všemu tu v zimě nejsou Vánoce. Jediné, co mě tak může tedy hřát u srdce, je dobrý pocit z vlastní nezištnosti, s níž jsme vám na druhou polovinu zeměkoule půjčili sluníčko. Jestli si ho tam tedy syslíte jen tak, z rozmaru, aniž byste si ho též řádně užívali, právem se na vás zlobím.

Ve skutečnosti se zlobím samozřejmě proto, že co se týče sluníčka, nejsem vůbec nezištná, a spokojeně si mnu ruce nad faktem, že nám už se dny zase prodlužují, zatímco vám se zkracují.

Červen a červenec jsou měsíce, které by v chilštině Jungmann nepochybně nazval zmořen a zmořenec. Smog leží na městě jako deka, Chilané kabáty neodkládají snad ani při uléhání do postele a dokonce i "bohémská čtvrť" Bellavista je jako po vymření. Není se tedy čemu divit, že jakmile se v kalendáři objevil svátek svatého Petra a Pavla, a s ním den volna, naskládali jsme do Pathfindera saky a paky a ujížděli jsme na jih, co nám síly stačily.

Ujíždění na jih je tu samozřejmě pitomost, neb čím víc na jih, tím je větší zima, a tak jsme se rozhodli popojet jen kousek do údolí Maule, na východ od města Talca, hlavního města sedmého regionu. Když říkám kousek, myslím asi 350km, tj. za běžných okolností čtyři hodiny cesty. S chilským dopravním značením hodin nejméně pět, včetně hodinového hledání cesty v Talce, městečku, které se za hodinu dá projet dokonce několikrát. Ozkoušeno ve čtvrtek v noci Hvězdopravcem a mnou a v sobotu ráno pak Sylvainem, Luckou a dvěma studentkami Noelle a Maríou. Ani jeden z nás neviděl nikde žádnou ceduli označující směr, respektive jedinou ceduli, která ale prý v Talce podle majitele refugia, kde jsme spali, zaručeně existuje. Možná by na ni měli upozornit nějakou speciální další cedulí, či vyznačit na mapě, kde ona cedule je. Kdo nezná Chile, nepochopí, neb si bude myslet, že přeháním, ale opravdu, v místních končinách je dopravní značení věc existující pouze v Santiagu a některých dalších vybraných oblastech. Značení je ale někdy možná horší než lepší, protože je často tak matoucí, že byste potřebovali zastavit a chvíli přemýšlet, co tím autor mínil, když to takhle napsal, a na mapy, na ty zapomeňte úplně. Jsou, ale realitě odpovídají jen ve velké stručnosti a s velmi malou přesností. Ale co si stěžuju, všem se nám nakonec podařilo najít silnici do San Clemente a o hodinu později už jsme klepali na dveře Refugia de Tricahue, tak o co jde.

Refugio spravuje Belgičan Dimitri, který je dalším jurodivým podivínem na mapě Chile. Cena ubytování je na Chile velmi lákavá, pozice těsně pod Andami vyhovující a především, přijetí od roztomile stydlivého Dimitriho, mlčenlivého jako vrcholky Prekordiliéry nad refugiem, více než příjemné. V refugiu se topí dřevem v kamnech, Dimitri peče domácí chleba a když jsme po návratu z procházky v bukovém lese otevírali s Hvězdopravcem ze Santiaga dovezenou Plzeň, připadala jsem si skoro jako doma. "Kde kupujete tuhle značku?!", zeptal se překvapeně John, další dočasný obyvatel refugia: "To je nejlepší pivo na světě!"

Sylvain a spol měli dorazit v sobotu a Hvězdopravec se tedy rozhodl jim v pátek zavolat, aby jim řekl, že jsme trochu podcenili divokost místní krajiny, především, co se zásob jídla týče. Celý rok skoro denně vařím, a tak pro mě prázdniny znamenají nevařit, jenže se ukázalo, že sehnat něco teplého do žaludku bude v celém údolí tak trochu oříšek. Na stránkách refugia inzerovaná restaurace Fosforito se totiž ukázala být paní, která při Hvězdopravcově otázce, zda bychom mohli přijít večer na večeři, zahájila rozhovor nezaměnitelnýma chilskýma kulatýma očima. Ale o tom později. Dimitri řekl Hvězdopravci, že jestli chce volat, stačí jen popojít pět kilometrů, přímo pod dráty vysokého napětí, tam prý signál vždycky je. Později se ukázalo, že signál tam má pouze společnost Movistar, za Entelem jsme museli ujet kilometrů asi dvacet. Sylvain si zapsal za uši, že nemá jezdit bez jídla, a my jsme se v pátek večer tedy rozhodli chtě nechtě prozkoumat restauraci Fosforito.

V prosklené haluzně přilepené zepředu k obrovské kuchyni se kouřilo od pusy, ale hned, jak jsme si sedli, přitočil se k nám vitálně vypadající stařík a strčil nám pod stůl plechovou nádobu plnou řeřavých uhlíků. Později jsme z rozhovoru s ním pochopili, že on sám je slavný Fosforito, a zachvíli už jsme poslouchali, co všechno nám může o údolí, v němž žije už od roku 1943, říct. O údolí a o historii řeky Maule, která byla tak prudká, že trvalo španělským dobytelům 300 let, než ji byli schopni přejít, jednak kvůli její síle, a jednak proto, že z druhé strany se zuřivě bránili indiáni Arauco neboli Mapuchové. Jediná cesta na jih vedla tehdy přes moře, řekl Fosforito, i za mého mládí byl ten, kdo řeku přeplaval, hrdina. Trochu nevěřícně jsem si vzpomněla na skoro vyschlý čůrek tekoucí údolím, který jsme viděli ve dne. Že by sucho?

Kdepak sucho. Odvěká chilská schopnost prodat cokoli, za co je kdo ochoten zaplatit, a stejně tak stará hltavost nadnárodních společností, které v zemích s tak špatnými zákony jako jsou země Latinské Ameriky, dělají, co je napadne. Od padesátých let tak na řece společnost španělská Endesa - mimochodem tatáž, která je majitelem jedné z řek v Patagonii, na které chce vytvořit monstuózní Hidroaysén - staví vodní elektrárny. První, druhou, a nakonec desátou. Vody potřebují na turbíny čím dál tím víc, odvádějí ji tunely a kanály, až v řece skoro žádná voda není. Tak vida, nakonec tu Španělé přeci jen vyhráli.

Co si myslíte o Hidroaysénu?, nedalo mi to. Jsem pro, řekl Fosforito. Potřebujeme víc energie. Já když se podívám tady zezhora na Talcu, no to je neuvěřitelný, jak se tam všude svítí, to vidíte zdaleka. A ty obchoďáky, ty svítí celou noc! Víte, co to spotřebuje? Potřebujeme Hidroaysén, to se nedá nic dělat, dneska je potřeba víc a víc elektřiny. A dráty vedení, co s tím? No, ošklivý to je, to jo, ale co se dá dělat.

Podepsána Endesa, pomyslela jsem si. Lidé v údolí Maule nemají internet, nemají většinou ani televizi, telefonní signál mají pouze pod dráty vysokého napětí, a k tomu se k nim dostanou maximálně tak klasické celonárodní noviny, které jsou zcela v rukou těch, jejichž zájmem je Hidroaysén postavit. Samozřejmě, že energie není pro Talcu, ani pro obchodní domy, dokonce ani pro osvětlení ulic. Je pro doly, kde další nadnárodní společnosti dolují, co to dá, a surovinu vyvážejí mimo Chile. Jenže takhle to tak pěkně nezní, nejen vám, ale hlavně Chilanům, kteří nemají gringy na svém území zrovna v lásce. A co Endesa údolí za posledních padesát let přinesla? Celé uzavřené oblasti, práci pro pár hlídačů objektů, možná ještě tak silnici do průsmyku s Argentinou. Výměnou za to jsou dráty kam se podíváš a vyschlá řeka.

Fosforito nám pak dál vyprávěl o svém životě a o tom, jak rád čte, jak mu vnuk nainstaloval knihy do počítače, aby si mohl zvětšit písmo, protože už na čtení nevidí, o tom, jak mu jednou poslal do údolí knihy host, který restaurací náhodou prošel "Tři mušketýry, a taky Isabel Allende, žádný brak!", usměje se.

"A proč se to tu jmenuje Fosforito?", zeptám se nakonec. Fosforito znamena "sirčička" a sirek různých velikostí je v haluzně požehnaně. "Ale," směje se stařík: "Když mi bylo čtrnáct, učili mě na číšníka tady pro ty z Endesy. A jak jsem měl béžovou uniformu a na hlavě baskitskou červenou čepici, jeden z šéfů řekl: zavolej toho, no, toho, co vypadá jako sirka. A už mi to zůstalo..."

V údolí jsme strávili tři dny. Bylo krásně a jak se údolí zvedalo do průsmyku s Argentinou, byl konec silnice celý pod sněhem. Hvězdopravec a Sylvain, který si nedávno koupil ojetý Ford Explorer z roku 1996, se z toho radovali doslova jako dva hošíci, jimž Ježíšek nadělil pravé angličáky, my děvčata jsme sledovala, jak se hoši s auty pokoušejí dostat ze závějí, kam schválně zapadli, a při cestě domů jsme pak všichni počítali sněhuláky, které u silnice i přímo na silnici udělaly chilské rodinky, jež se do údolí vydaly v autech nejméně po deseti na tradiční grilování u svodidel. Udělali jsme pár drobných vycházek a byl čas jet domů.

Cestou domů jsme se rozhodli jet po pobřeží, shodou okolností tedy i po místech, které před rokem a půl spláchla tsunami. S překvapením musím říct, že dnes se až na pár rozbořených stavení zdá, že nikdy žádná tsunami nebyla. Ve vesnici Iloca, která byla symbolem zmaru po zemětřesení, jsme si tedy mohli dát oběd v restauraci s výhledem přímo na oceán, který se vzdouval ladně a nevinně přímo pod námi. Jediným negativním bodem celého odpoledne byl tedy jen fakt, že moje ryba v oné restauraci následně vyprodukovala tsunami v mém žaludku, neb nepochybně už nějaké to zemětřesení sama pamatovala.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Nebe je šedé, lidé chodí s nosem zahaleným v šálách a šátcích tak, že nejeden z nich vypadá jako maskovaný lupič a já si nemůžu vynachválit mapučskou přikrývku, již jsme si v létě koupili u jurodivého podivína Emilia. A tak vám přeju, ať si užijete sluníčka, co to dá, než se ta šeď zase odstěhuje k vám!

Pel (a mel) posledních týdnů

V poslední době jsem neměla jednak čas psát, ale také se v podstatě nic moc nedělo. Hvězdopravec byl na Dalekhledu, já jsem studovala, pracovala, chodila do divadel, četla, občas si dala s někým pivo v baru, jednou jsem pivo nahradila mojitem, o němž si dodnes myslím, že bylo ve skutečnosti voda z dřezu, a každou neděli jsem vyšlápla na nějaký kopec. Občas - především v tzv. "hodině sardinek", jak se tu vtipně říká špičce v metru - jsem si říkala, jak v tomhle blázinci lze vůbec existovat, ale nakonec jsem se tomu vždycky smála, protože Chilané mají naštěstí tu schopnost, že vás vždycky něčím překvapí. A tak, když jsem v pátek večer vylezla celá zpocená - a nejen svým potem - a zmuchlaná z krabičky sardinek jménem Transantiago, a v duchu jsem dštila ty nejhorší nadávky ve všech jazycích, kterými nadávat umím, stanula jsem před staveništěm vedle univerzity a zaslechla jsem zcela hlasité nadávky dělníků, byla moje zlost rázem ta tam. Vedle univerzity se staví nový bytový dům, to, čemu tady říkají edificio, tuctová budova, jichž je dnes Santiago plné a které z něj za deset let, až všechny fasády zčernají smogem, udělají bezkonkurenčně nejhnusnější město planety. Bytové domy mají podzemní parkoviště, a tak, než se se stavbou domu začne, hrabe se nejdříve i několik pater parkovišť, a to je přesně ta fáze, kde je právě teď stavba vedle univerzity. To, nad čím dělníci tak strašně nadávali, byl fakt, že se z oné jámy snažil na ulici vyjet obrovský kamion naložený hlínou, ale jak se to pokoušel u výjezdu vytočit na rampě padající prudce dolů, zůstal mu jeden pár kol ve vzduchu a přední kola nebyla schopná sama zadek kamionu do kopce vytáhnout. Kamion tedy vězel kus na silnici a většina z něj stále v díře, kde budou jednou parkovat auta. Zezadu do kamionu žďuchal lžící bagr, který se ho tak pokoušel vytlačit, ale nebylo to vůbec nic platné, spíš ona lžíce plácající kamionův těžký zadek vypadala naprosto komicky. No, to jsem zvědavá, co bude, řekla jsem si, když takhle uvízneme s Pathfinderem, máme pořád ještě šanci, že nás někdo větší vytáhne, ale kdo tedy vytáhne tenhle kamion uprostřed páteční špičky, to by mě tedy zajímalo.

Kdo nakonec kamion vytáhl, to netuším, ale pravda je, že když jsem šla domů, už tam nebyl. Od této chvíle tedy nemám o Pathfindera už žádné obavy.

Další zajímavou novou kulturní zkušenost jsem získala, když jsme se v neděli večer vrátili z výletu. Na výletě jsme byli Stefan, Myriam, Lucka a já a po něm jsme šli k Myriam a Lucce domů, abychom si udělali svařák a kopu palačinek. Stefan, který měl po celém dni se třemi blondýnami (ač já jsem maskovaná) akorát tak dost, si v obýváku otevřel pivo, pustil televizi a začal hledat finále místní fotbalové play off, ve které se utkala Universidad Católica a Universidad de Chile. Podle řevu, který se ozýval od sousedů, jsme pochopili, že akorát padl gól, a i v televizi v našem obýváku se s několika vteřinovým zpožděním ozvalo minutové řvaní na jeden dech: góóóóól!!!! Jen mi nebylo jasné, proč u toho řvaní zabírají trenéra a proč vlastně vůbec žádný gól neukazují. Fotbal přeci nemá videorozhočí....ale třeba se jen čekalo na verdikt čárového, kdo ví. Ale opakování gólu se nekonalo a v následujících pěti minutách kamera zabírala pouze diváky, ačkoli se prokazatelně hrálo. No toto, začali jsme si lámat hlavu. Co se to děje? Po dalších deseti minutách nám bylo jasno. Televizní kanál evidentně nemá právo přenášet zápas, ale pokud neukáže ani kousek zeleného trávníku, může klidně říkat, co se děje a ukazovat přitom diváky nebo trenéry. "Hele, něco se děje, něco se děje!", volal Stefan každou chvíli, co četl na tvářích publika. "Červená karta!" křičel za námi do kuchyně: "Akorát nevím, kterého týmu!" Kanál totiž zjevně soudil, že každý zná složení mužstev a nepovažoval za pertinentní ke jménu hráče též dodat, za jaký tým hraje. "A že by byl i roh? Něco bude, koukej!" nechával ho na pochybách fakt, že publikum i po udělení červené karty vyděšeně zírá na trávník.

O týden později jsem o podobném způsobu přenášení fotbalu referovala Alvaritovi, našemu argentinskému kamarádovi, který k nám v neděli dorazil ve svém parádním zimním rudém ponču, aby si s námi pochutnal na svíčkové s knedlíky, jimž přezdívá "želatinový chleba", a to hned poté, co se vrátil z konference z Ria a poté, co doma shlédl zápas, v němž hanebně prohrál jeho milovaný Racing, naštěstí ne s těmi bídáky z Bocy Juniors. "To jsme taky měli", řekl Alvarito: "to je proto, že práva má nějaký drahý kódovaný kanál a nikdo jiný to nemůže vysílat. V Argentině ale vláda rozhodla, že fotbal je všech a práva koupila sama, aby se mohli dívat všichni." Tomu se říká politické myšlení, řekla jsem si. Že to ještě Piñeru, který se v žebříčcích popularity propadá na samé dno a který je všem pro smích, ještě nenapadlo.

O další střípek, o nějž se s vámi chci podělit, se postarala také chilská televize a úzce souvisí s tím, o čem jsem psala minule: se sexuální výchovou. Státní televize začala vysílat pořad o adolescentních maminkách, navlas podobným těm, se kterými pracuju v La Floridě. Pořad je populární, "přímý a moderní", a tak se v něm v minulém týdnu ke zděšení publika objevil i pokrokový gynekolog, který publiku v sále i u obrazovek začal vysvětlovat, jak se používá kondom. Ať už je to tím, že v Chile nemají rohlíky, nýbrž maraquety, které vypadají spíš jako čtyři slepené buchty, nebo spíš tím, že sexualita je tu naprosté tabu, v Chile je opravdu podobná výchova potřeba, ale pohled je to legrační. Moderátorka i gynekolog, oba zjevně v rozpacích, tedy na konferenční stoleček postavili ke stropu vztyčený dřevěný model, na který gynekolog předpisově navlékl kondom, načež pravil, že se sundaváním bude težké to na dřevěném modelu ukázat, na což blonďatá moderátorka odpověděla: mám ten model obrátit hlavou dolů nebo jak? A gynekolog se na ni podíval tak, že moderátorka raději zmlkla, a také předpisově navlékla na model kondom a gynekolog zase řekl: "Skvělá technika", čímž moderátorku před celým Chile označil za kurvu. Publikum v sále se přitom tvářilo, jako kdyby právě praktikovali na pódiu sodomii a všechna dítka ve Vitacuře byla nepochybně v tomto momentě svědkem záhadné náhlé poruchy ve vysílaní, poruchy televizoru, či výpadku elektřiny. Každopádně to byl ale zábavný pohled.

A já, moderní Evropanka, jsem byla v posledních dnech tak vzorná ženuška, že jsem se uvolila jít s Hvězdopravcem na nákup. "Le Svetr" sice pořád trůní ve skříni, podařilo se mi ale postupně věnovat všechny ostatní hrůzy z Hvězdopravcova šatníku, a dokonce se zdá, že ačkoli se nevzdá žádného ze svých pěti párů lyží, jedny z bot na skialpy dostane Sylvain. Čímž by Hvězdopravec skoro vystoupil z role kumulanta, nicméně nad prázdným šatníkem nastává nový problém: kde vzít nové oblečky. Nad rekapitulací všech mých dosavadních známostí si někdy kladu otázku, zda vůbec existuje heterosexuální muž, který by si kupoval své oblečení sám, a začínám chápat kumulační syndrom, jímž tolik mužů trpí. Je to v podstatě křečkování zásob, kdyby nějakou dobu nebyla žádná žena, co by onu prázdnotu po zcela rozpadlém oblečení zaplnila vzorně srovnanými komínky oblečení nového. Ačkoli jsem si při rozchodu s Chemikem přísahala, že jednu věc, co už nikdy dělat nebudu, je chození s drahým na nákup oblečení, a bylo mi jedno, že Létající muž tedy nosí už od dob skauta svetr "s mimozemšťanem" stylově doplněný několika reálnými (černými) dírami, mimochodem ne nepodobný "le svetru", neb mi bylo jasné, že dříve či později mu maminka něco koupí, opět na mě došlo. A za svoji zpupnost jsem navíc byla potrestána tím, že na mě došlo v Chile, které by vyléčilo i obsedantního závisláka na shoppingu. A když na mě, zkoušející velikost pánského oblečení, v obchodě prodavači koukají kulatýma očima a říkají: "Slečno, ale to je pánské!", u kasy nahlas na otázku: "Zabalit jako dárek?" nahlas řeknu: "Ne" a přemýšlím, zda alespoň prodavači v obchodech s pánským oblečením své oděvy nakupují sami.

Všechno ale přeci jen na sobě odměřit nemůžu, a když dojde na nákup bot a kalhot, blíží se krize. Dlouho se snažím tedy na prohlášení o zničení bot dosavadních nereagovat, ale jednou na mě prostě dojde, a tak jsme se včera vydali do Parque Arauco. Řekla jsem, že když je to tedy tak, že já musím také, že si tedy také něco koupím, Hvězdopravec souhlasil a jelo se.

V nablýskaném nákupním centru, které je tak glamour a chic, že se v něm platí i parkování, si to Hvězdopravec namířil do obuvi v obchodním domě Paris a začalo první kvílení. "No přece si nekoupím stejné boty jako ty, co mám", zoufal Hvězdpravec nad zjištěním, že i po roce a půl, kdy měl čas své boty zničit, mají pořád úplně ten samý sortiment. Nakonec si ale řekl, že mu asi nic jiného nezbyde a zeptal se, zda mají jeho číslo.

Alespoň číslo 43 se jim ale za onen rok a půl evidentně podařilo vyprodat.

Poslala jsem Hvězdopravce, ať se jde tedy podívat do obchodního domu Falabella, že já se zatím dojdu podívat na boty či kabát pro mě. Hvězdopravec nelibě bručel, že co on tam sám, ale šel. Já jsem po půl hodině našla konečně něco, co by se dalo nosit a dokonce měli i moje číslo, ale cena cca 10 000 korun mě rychle přesvědčila o tom, že můj kabátek ještě z Francie, s dvěma knoflíky z pěti, je vlastně ještě docela dobrý. "Tak proč si je nepřišiješ?", řekl Hvězdopravec již půl hodiny zabraný do prohlížení asi třicítky vystavených párů bot. Následně ho jsem mu to ale oplatila větou: "tak proč si je nevyzkoušíš?", když mi ukazoval boty, které byly podle něj poměrně ucházející. Nastal tedy hon na prodavače, jež je tu v nákupních centrech tím opravdickým sportem. Když chcete nosit kabát za 10 000, musíte si ho přece umět vybojovat, to je známá marketingová strategie! Boty Hvězdopravci byly, na jeho otázky týkající se estetiky jsem tedy jen mechanicky opakovala: moc pěkný, moc ti sluší, a říkala jsem si, jak to zařídit, abychom ve zbývající půl hodině stihli koupit ještě něco. Jako vichr jsem se tedy vřítila do regálů s mužským oblečením, Hvězdopravec s krabicí s botami za mnou: "Hele, tohle je dobrý. Tohle taky. A tohle", říkala jsem a házela oblečky, které mi přišly pod ruku, Hvězdopravci do náruče po zběžném poměření s vlastní postavou. Většina kousků mu byla, nebyla ani moc ohavná, ani moc drahá, a tak jsme za dvacet minut byli u pokladny. Než pokladní konečně dorazil, pochopil, jak se platí kartou, zkontroloval sms v mobilu, zažertoval s odcházející kolegyní, všiml si Hvězdopravec figuríny kousek od nás: "Hele, tohle taky není špatný", řekl. V mžiku jsem byla u figuríny, poměřila jsem obleček podle sebe, Hvězdopravec se během placení vysvlékl, zkusil a přihodil. Ve chvíli, kdy jsme platili, udeřila devátá a byl konec.

"Děkuji", s vlahým zrakem na mě hleděl můj drahý, když jsme to všechno nesli domů: "Tohle jsem si přesně přál, abys udělala". Doma pak odmítl oblečení znovu vyzkoušet s argumentem, že by to pak musel skládat, a spokojeně si ho nacpal do šatníku. Ráno pak odešel do práce sice v novém svetru, ale v oněch starých roztrhaných botách. Zdá se totiž, že i ve Francii hošíci tvrdošíjně odmítají po Vánocích jít do školy celí noví a vymydlení. Kolegy je tedy třeba s novou garderobou seznamovat postupně.

Jak vidíte, je nejvyšší čas zase někam vyrazit do divočiny. A nebude to za dlouho. Podle zpráv je v pondělí 27.června volno, neb má svátek Petr a Pavel. Většina Chilanů na mě sice hledí kulatýma očima a ptají se, a proč že je volno, ale volno skutečně je. Člověk se jejich překvapení skoro diví, copak se svátky rok co rok mění? Nemění. Chilané mají zkrátka pojem o čase jiný, než my v Evropě, a v minulých dvou letech byl onen svátek jednou v sobotu a jednou v neděli, takže se na něj zřejmě pomalu zapomnělo. Počítám, že díky stejnému mechanismu se příští rok udiveně budou ptát, proč že je volno prvního května.

Možná díky pozapomnění na onen svátek se nám podařilo zarezervovat místa v malé horské chatě asi 400km na jihu od Santiaga, blízko města Talca. Už se nemůžu dočkat!

Quintay a chilská sexuální výchova

Quintay je vesnice na pobřeží, asi 120km od Santiaga. To je pro Chilany co by kamenem dohodil, což dělá z Quintay oblíbené místo nedělních vyjížděk na oběd. O tamější restauraci Pezcadores jsme slyšeli tolik chvály, že jsme se tuhle neděli rozhodli prověřit ony lahůdky vlastními chuťovými buňkami. A nejen to, také stále hledáme nějaké místo, kde by se poblíž Santiaga dalo potápět, a je to opět Quintay, které nám bylo doporučeno. V neděli jsme se tedy s Hvězdopravcem nasoukali do Pathfindera, který má konečně zbrusu nové gumy, jako náhražku za ty, jež nám zničil autoservis Nissanu, v jedné ruce termosku a maté, v druhé sluneční brýle, a jelo se.

Sedíce na terase restaurace nad talířem machas s parmezánem jsme pozorovali, jak se na pláži vedle nás připravují frekventanti kurzu jízdy na mořském kajaku. Nejdříve se, navlečení v neoprenech, seskupili do kroužku a opírajíce se o pádla živě diskutovali nejspíše o včerejším fotbalu. Poté instruktor kurzu skoro upadl na zem, jelikož se pod jeho tíhou pádlo zlomilo, a na náš stůl přišel konečně aperitiv: pisco sour. Nemyslete si, že v Chile se pije aperitiv až po předkrmu, kdepak. To je jen bezchybná synchronizace místních číšníků, kteří ještě nedávno nejspíš pracovali jako holiči. Což mi připomíná, že Hvězdopravec byl tento týden u holiče, který zřejmě ještě nedávno pracoval jako automechanik, a to, co mu vytvořil na hlavě, nápadně připomínalo ozubené kolo. Výsledek to byl tak strašný, že dokonce i Sylvain vyprskl smíchy, když se Hvězdopravec, proměněn v pankáče nakaženého svrabem, od holiče vrátil do kanceláře. Nakonec se ale Sylvain ukázal jako kamarád a hned z práce odvlekl Hvězdopravce k sobě domů, kde ho bratrsky zarovnal strojkem, než mu dovolil vrátit se za mnou.

Ale zpět na terasu slavné restaurace Pezcadores, před níž se na pláži zatím diskutující kurz začal pomalu sunout k moři, samozřejmě bez kajaků, a jehož instruktor zahodil zlomené pádlo, nahradiv ho pádlem jednoho z frekventantů. "Všichni do vody", zavelel, a já jsem byla ráda, že sedím ve svém teplém svetru na terase na podzimním sluníčku, které stále ještě přeci jen trochu hřeje. Do dvanáctistupňového oceánu by se mi opravdu nechtělo. Na břehu zůstala jen dvě děvčata, všichni ostatní plavali k bójce kousek od pobřeží. "To jsem zvědav, kolik to nadělá mrtvých.", řekl Hvězdopravec skepticky, sleduje, kterak se plavci zmateně obrací tu na břicho, tu na záda, plavouce občas cosi, co vypadalo jako znak, ale při čemž vyndavali obě ruce z vody zároveň.

Mrtví nakonec nebyli žádní, ale že jim trvalo vylézt zase na břeh. Na náš stůl zatím přistálo sépiové rizoto a rybí steak, stydnoucí ve větru, který se začal zvedat. Chopili jsme se vidliček a nožů, účastníci kurzu pádel, a zatímco my jsme se zařízli do steaku, účastníci se zase seskupili do kroužku a opřeli se. Pádlo se tentokrát nezlomilo žádné, vedoucí kázal a kázal, my jsme jedli a pili, a vítr foukal. Po půl hodině bylo jasné, že oceán možná mrtvé nenadělal, ale vítr a promočené neopreny plavců, kteří po půl hodince plavání v dvanáctistupňové vodě v onom větru postupně modrají a do jednoho se třesou jako dávič, zajistí alespoň pořádnou chřipku. "Hlavně teď nesmí nikam do tepla.", řekla jsem Hvězdopravci: "Nezapomeň, že v Chile je příčinou nastydnutí prudká teplotní změna!"

Dopili jsme kávu, od níž by člověk za onu cenu čekal, že bude alespoň dobrá, nebo k ní bude kousek čokolády (ach, jak nám chybíš, Buenos Aires!), kajakáři se stále klepali na pláži, zaplatili jsme a vyšli ven, projít se. Chodníček vedl mezi pár staveními pod strmými stráněmi padajícími skoro přímo do moře k bráně, u níž bylo napsáno: vstup 500 pesos. "No to si snad dělají legraci, tady se platí fakt za všechno", řekla jsem, ale pak jsem si všimla, že vedle brány je vrátnice a nad ní nápis: "Vstup do historické velrybárny". Ve vrátnici seděl malinký mužík tak vysušený od větru moře, že jsem se divila, že v poryvech jeho kůže nešustí jako staré listí. "Pojďte, pojďte", zval nás, odhalujíc dásně se všeho všudy čtyřmi žlutými spodními zuby. Pokud jsem dobře rozuměla, protože jeho přízvuk byl tak silný, že jsem si nebyla jistá, zda vůbec mluví španělsky, řekl asi toto: "Támhle jsou čtyři sály, které vysvětlují, co se tu dělo. Pak jděte k majáku, tam, jak je napsáno nevstupovat, tak tamtudy, vstupte tak jako tak". Za mužíkem byla cedule: "Zde informace v angličtině". To, že v celé továrně nemluví anglicky ani veš, je mi ale úplně jasné. Anglicky v Chile nemluví totiž skoro nikdo.

Prošli jsme obrovskou halou, v níž na stěnách viselo pár fotografií z padesátých let, na kterých se muži v holínkách naparovali stojíce na mrtvých tělech velryb modrých, největších zvířat na světě, dvakrát větších než dinosaur. V dalším sále byla tma a na promítací plátno běželo video. Jednalo se o film, kupodivu v angličtině se španělskými titulky, což je v Chile nevídané. Usadili jsme se na studené dřevěné židličky v improvizovaném kině a hleděli na to, kterak velryba jí cedíc plankton přes dlouhé zuby, a poslouchali jsme, kterak velryby hlubokými tóny komunikují na kilometry. V následujícím záběru začaly velryby vyskakovat do vzduchu: "Samci předvádějí svou sílu.", řekl komentátor ve filmu. V dalším záběru velryba plave na hladině a kolem ní to vře velrybáky. "Velrybí samice plave na povrchu a chrání se, protože ještě není připravena k páření", pravil vypravěč: "Samci vystrkují své 3,6 metrů dlouhé penisy. Velrybí penis je velmi pohyblivý. Varlata váží tunu a při kopulaci uvolňují litry spermatu." Kamera zabírá zmatený pohyb těl velryb, jen občas to sem a tam smýkne penisem, který ve skutečnosti vypadá jako dlouhý list. "Zdá se, že samice změnila názor a rozhodla se potopit. Postupně se s ní páří celé hejno samců", říká komentátor anglicky a na obrazovce běží velrybí porno a k tomu anglické vysvětlení, kterak to ti samci dělají, aby to byli právě oni, co se stanou otcem. No toto, myslím si.

Další film je španělsky a je o želvách v Kostarice, následující zase španělsky a o hvězdicích, a poté konečně něco lokálního, film o velrybích jatkách, které byly původně na místě, kde právě sedíme. "No jo, to byly časy to, to jsme lovili velryby", říkají pamětníci na videu: "To si čovek tenkrát neuvědomoval, že to není to, humánní, zabíjet ty velryby", přemýšlí pán s přízvukem tak silným, že opět pochybuju, zda vůbec mluví španělsky: "Velrybí maso, to je pochoutka, je pěkně měkoučké", rozzáří se mu nakonec očka. "No to my sme někdy slyšeli, jak to mládě pláče, protože my jsme mu zabili tu, maminku," říká další muž, v němž poznáváme o dobrých deset let mladší a o několik zubů zubatější verzi vrátného: "Ale pak už žádný velký velryby nebyly, tak sme zabíjeli ty malý, páč už byly jen ty malý". Následující titulek holedbavě naznačuje, že v roce 1967 byl lov ukončen. Pravda sice je, že z komentáře, že velryby se do zátoky vrátily až třicet let po ukončení lovu, je jasné, že lov byl ukončen hlavně proto, že žádné velryby k lovení už nezbyly, ale celá expozice se evidentně snaží namluvit, jak je to celé pěkně ekologické a že dnes už se podobná zvěrstva nepáchají. Chce se mi zakřičet: Ne HidroAysenu!" Copak budou asi vykládat muzea v Patagonii za padesát let?

Sál se zatím zaplnil lidmi, a když naskočí znovu film v angličtině, na jehož konci je ono velrybí porno, Hvězdopravec mě zatahá za rukáv: "Jdeme?" Rozhlédnu se po sále a pokušení je větší než já. V sále sedí pohodlně usazených několik rodinek z Vitacury, nóbl čtvrti na východě Santiaga, s dětmi. To si nemůžu nechat ujít. Vysvětluju plán Hvězdopravci a už už sledujeme, proč má velryba tak velké zuby. A jak duní vodou samčí zpěv, aby velryba lépe slyšela. Děti i paničky z Vitacury sledují vyskakující samce, spokojeně chroupou chipsy, pijí cocacolu, jen chlapečka pod námi video nudí, protože je kupodivu v angličtině, a on ještě neumí číst. Maminka ho drží na místě, jen se pěkně koukej a uč! "...páření. Samci vystrkují...." řekne pán, titulky jdou pod obrázky a v sále to vře víc než na plátně. Paní blízko dveří bafne děti hlava nehlava a rychle je vyvádí ze sálu. Maminka pod námi najednou netrvá na tom, aby se chlapeček ukázněně díval a rychle ho pouští se sevření. Chlapeček odchází. Školák vedle nás evidentně už umí číst a strká spiklenecky loktem do tatínka vedle s přidušeným smíchem. Sál se rychle vylidňuje. "Zdá se, že se velryba rozhodla potopit", říká pan komentátor a titulky pod ním. "Postupně se s ní....", pokračuje pán anglicky, ale teprve teď si všímáme, že titulky záhadně zmizely. Tohle evidentně není ani pro dospělé uši, taková prasárna, nebo spíš velrybárna. Sál už je stejně ale skoro prázdný.

Inu, a to si vezměte, že v Chile ročně otěhotní a dítě donosí desetitisíce nezletilých matek, což je při stejně velké populaci jako mělo bývalé Československo, opravdu dost. Ve třídách základní školy je třeba hned několik těhotných žaček. Hádejte proč.

Vyšli jsme ze sálu a diskutujíce o tom, jak je to se sexuální výchovou v Chile a kolik stížností asi muzeum dostane, jsme vystoupali k majáku. Zezhora jsme v zapadajícím slunci viděli, že mořské kajaky konečně dorazily od břehu k oné bójce, k níž před více než hodinou účastníci kurzu doplavali v rámci tréninku.

A to je všechno. Jen jsem zvědavá, přes jaká slova ve vyhledávači se mi teď budou čtenáři dostávat na blog.

Trocha čerstvého vzduchu

To by mě zajímalo, co si vážený čtenář představí, když čte titulek tohoto příspěvku. Že bych zase kázala něco o smogu? Hladiny znečištění jako každou zimu sice stoupají, můj atopický exém mi o tom dává jasné zprávy a hlava mě bolí mnohem častěji než dřív, ale nad tímhle tématem jsem již zlomila hůl. Nebo milého čtenáře napadlo, že se bude jednat o další rozvinutí tématu o zákazu bomb se slzným plynem, které tu policisté vrhají na manifestanty? Také ne, ačkoli manifestace pokračují. Zákaz bomb trvá, ale vláda našla novou výmluvu, jak zakázat zároveň i manifestace, alespoň ty v centru. Při té páteční totiž došlo k incidentu, kdy hrstka manifestantů zbila jednoho policistu. Samozřejmě si myslím, že tlouct policistu skateboardem je pitomost, a třiadvacetiletého dobrovolného hasiče z chudé La Granji, který se do rvačky vrhl a zachránil tak policistovi život, považuju za hrdinu. Zároveň ale nechápu, že vláda volá k odpovědnosti za takové zvěrstvo organizátory manifestace, kteří si podle ní neuvědomují, jak riskují bezpečnost lidí, když manifestace svolávají. Připadá mi to celé jako argument sadistického násilníka, že oběť na sobě měla krátkou sukni a tím ho ke znásilnění vyprovokovala. Kdyby možná vláda sázela méně na represi, na manifestace by chodilo méně individuí, kteří si jdou hlavně bouchnout. A za zcela nepřípustné považuju použít incident jako výmluvu pro odsunutí manifestací z centra. Vzhledem k tomu, jak se místní hlavní sdělovací prostředky zdráhají cokoli o manifestacích psát, je jasné, že pokud manifestace nebudou v centru, nemají vlastně žádnou účinnost, neb se o nich nikdo nedozví.

Ale k čerstvému vzduchu. K dobrému vzduchu. V dobrým vzduchům. K Buenos Aires.

Argentinská metropole je od Santiaga vzdálená hodinu a půl letadlem a z dobrého vzduchu nemá pouze jméno. Vydat se tam má zkrátka stejný účinek jako vynoření hlavy ze zatouchajících vod Mapucha. Nedá se sice zcela říct, že se v Santiagu neděje vůbec nic, ale každý, kdo, jak říká Ofelie, chápe důležitost kavárny, se tu po určité době cítí jako lev v kleci. Santiago má sice pár divadel, pár klubových kin a zcela jistě i nějakou hudební scénu, ale dozvědět se o věcech je těžké, a ještě těžší to máte, pokud chcete mít pár oblíbených míst, kam se jen tak vydat na blind. Ačkoli bydlíme uprostřed Bellavisty, "bohémské a kulturní čtvrti", jak se o ní hrdě hlásá na cedulích, naše výlety "na blind" do hrstky klubů, která tu je, končí většinou stejnou frustrací, jako když se v supermarketových jahodách pokoušíte najít chuť jahod z babiččiny zahrádky. A i když nejdeme na blind, výsledek je jistý jen, co se týče jedné věci: přemrštěné ceny.

A už vůbec nemluvím o tom, jak jsou na tom Chilané s knihami a kavárnami. Kaváren je tu pár a většinou jako kavárny sice vypadají, ale chutnají jako nescafárny. Sednout si ke kulatému stolku na dřevěnou židličku zkrátka na udělení titulu "kavárna" v mých měřítkách nestačí. A na knihy je tu stále strašlivě vysoká daň, takže nejen, že je tu nikdo nekupuje, ale obchody s nimi prodávají především drahé knihy fotografií na křídovém papíře, které slouží jako dekorace. Jinými slovy, za Pinocheta se tu pokoušeli zabránit lidem, aby se vzdělávali, četli a samostatně mysleli, ale i nynějším politikům jde podobná věc do krámu a daň zůstává. Mimochodem, stav, který panuje v Chile, bych ráda použila jako argument proti zvyšování DPH na knihy v Čechách. Nevím, zda důvody onoho zvyšování jsou skutečně ekonomické a můj selský rozum o tom značně pochybuje, protože ceny dělaly knihy nedostupné už, nebo možná ještě, v dobách, kdy jsem žila v rodné kotlince, takže podle mě musí být jejich prodej v celonárodním měřítku tak zanedbatelný, že změna DPH příjem státu rozhodně nevytrhne. V Chile tedy v současné době většina obchodů v univerzitní čtvrti prodává náhradní díly k autům a ojedinělé obchody s knihami kousek dál na Alamedě jsou plné napůl knih a napůl sošek svatých. Když potřebujete nějakou knihu a máte-li štěstí, že knihu má knihovna, můžete být jejím čtenářem celé dva dny. Dva dny je totiž zcela absurdní výpůjční lhůta naší univerzitní knihovny. Většina lidí tedy buď kopíruje, co najde v knihovně, nebo co si vypůjčí od kolegů, a v případě nutnosti nakupuje přes internet. A odkud že je to i s poštovným levnější a hlavně, hlavně tam nějaké knihy jsou?

Z Buenos Aires.

Jednadvacátého května je tu Den námořnictva, oslavuje se čmajznutí moře Peruáncům a Bolivijcům a bitva u Iquique, při níž hrdině zahynul generál Pratt, když skočil z chilské lodi na peruánskou. Skok se španělsky řekne "salto" a můj kolega Hernán, věrný čtenář satirického týdenníku The Clinic, který nenechá prezidentu Piñerovi projít ani jedno přeřeknutí, řekl, že je zvědav, jaké řečnické salto zase Piñera, chilská verze Milouše Jakeše, předvede, a zadoufal, že stejně jako Pratt spadne přímo do nepřátelské vřavy. Já jsem byla ale hlavně ráda, že právě proto, abychom mohli poslouchat prezidentovy moudrosti, byla zrušená sobotní výuka a rozeslala jsem mail se zprávou, že dvacátého května se jede na víkend do Buenos Aires.

Připojil se k nám Sylvain a Lucka. Cílem cesty bylo užít si maximum muziky a kaváren, koupit Freudovy Sebrané spisy, projít obchody s knihami, pojíst něco kravičky, pít kvanta maté jako správný Argentinec, projít trhy na San Telmo a najít originální a pěkné kousky do šatníku, zkrátka, dělat všechno, co se nám v Santiagu dělat nedaří, tedy až na to jezení kraviček. Ale i to má v Argentině úplně jiný rozměr a když v den odjezdu naháněč před restaurací řekne: "Chcete jíst parillu?" váš napůl zděšený a napůl neprodlené zvracení naznačující výraz v obličeji ho rozesměje: "A, nechcete, až pocaď máte hovězího, co? Chachacha....ne, prosím, ne, už žádné hovězí!" Naštěstí ale nemusíte pořád jíst maso, ale užijete si i vynikající pizzu a těstoviny, to vše zalévané argentinským vínem, které tu na rozdíl od Chile nepijete mezi zavalitými mrňavými hosty lemtajícími coca colu, ale mezi snědými elegány, kteří stejně jako vy ví, že jedině víno je tím pravým lékem na srdeční choroby.

Maté jsme pili také jinak než v Chile, protože tam ho pijí hlavně na jihu a nabídka tedy zdaleka není stejně rozsáhlá. V čínském obchůdku u apartmánu, kde jsme bydleli, byl maté celý dlouhý regál. Lucka v něm neomylně našla krále všech maté, třikrát dražší než značka Rosamonte, již pijeme v Chile, maté, které Alvara dohání téměř k slzám. Krabici s maté jsme odnesli do apartmánu v nádherné staré budově, jaké v Santiagu rovnají se zemí, aby mohli stavět moderní paneláky, a pobyt mohl začít.

Nebudu vám psát podrobně, jak jsme postupně naplnili všechny cíle, které jsme si pro náš pobyt vytyčili. Byli jsme na třech koncertech, v nespočetně obchodech s knihami, v ještě nespočetnějších kavárnách a restauracích a nakonec jsem sehnala i ony Sebrané spisy. Čas plynul rychle a jen tu a tam byl přerušen otázkou: "Proč proboha není Hvězdárna v Argentině?"

Protože Argentina nemá Atacamu. A nemá hory, museli jsme nakonec Chile připsat nějaké pozitivum.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Jaké to celé bylo se můžete podívat zde. Jak vidíte, moc města na fotkách není, ale přesto stojí za vidění, protože Sylvain je pan fotograf. Mé fotky asi hned tak neuvidíte. Nejen proto, že vedle oněch Sylvainových jsou velmi ubohé, ale také proto, že můj kabel od foťáku neunesl pocit, že se bude zase muset vrátit do Chile, a před El Ateneem, divadlem předělaným na velký obchod s knihami a kavárnu, mi prostě někde vyskočil z batůžku...