Maté, kajmani a jezuité

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.

Bouřka

Těžké, šedé, vodou nasáklé mraky zakrývají slunce a vzduch by se dal krájet - zato dýchat se skoro nedá. Je vedro a každý metr vás stojí velké úsilí, jako by vám ten mrak seděl přímo na hrbu na zádech. Po čele vám stéká čůrek potu. Pak se zvedne vítr a ulicí žene prach, odpadky a dokonce i vývěsní tabuli, kterou restauratér na rohu zapomněl uklidit. Šlápnete pořádně do pedálů vašeho starého rozvrzaného kola, abyste to stihli, než to vypukne. Jenže vítr vám teple fučí přímo do tváře a máte pocit, že šlapete na místě. Zdálky uslyšíte hřmění. Jedna, dvě, tři... počítáte pomalu od chvíle, kdy na obzoru uvidíte blesk. Jak daleko je to? A pak se v jediném okamžiku konečně spustí liják a vy jste do vteřiny mokří až na kost. Ještě, že už to máte domů jen kousíček. Když konečně poutáte kolo venku ke kandelábru, místo potu vám po nose stéká Niagára. V předsíni po vás zbyde na podlaze louže, jen doběhnete do koupelny pro ručník, osušíte si vlasy a už sedíte u okna a díváte se na to divadlo.

Takhle si pamatuju bouřky na začátku léta v Grenoblu, tedy až na to, že můj první byt neměl předsíň. Pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se, jak liják čistí Augiášův chlév Rue de Toillettes. Pamatuju se na svého kamaráda Brazilce Andrého, který v těhle deštích připomínajících mu rodnou hroudu, vybíhal ven, odhazoval tričko a s rukama rozpaženýma směrem k nebesům tančil jako blázen. Pamatuju se, jak nás kolikrát bouřka zastihla v horách a já se bála. A pamatuju si na Meike, když jsme s ní, Xavierem a Hvězdopravcem lezli na Dent de Crolles a kolem nás to blýskalo, jak utíkala a při každém blesku si lehala na zem. Xavier se jí smál, že určitě, když bude utíkat rychle, bleskům uteče. Schovali jsme se pak v jakési chajdě nacpané k prasknutí a někdo z jejích dočasných obyvatel nám tam věnoval pivo.

V Santiagu ale můžu akorát tak vzpomínat. Od listopadu do dubna tu ani nekápne a pokud sem skočíte jen na dovolenou, máte podle statistik rozhodně větší šanci zažít tu zemětřesení než bouřku. Musím říct, že mnohem, mnohem větší šanci, protože zatímco zemětřesení jsem tu už zažila tolik, že je nedokážu spočítat, bouřka byla dnes poprvé za dva roky, co tu žijeme.

Kolem sedmé slunce pokryly černé mraky, které dosud visely pouze nad vysokánskými vrcholky And. Usoudila jsem, že je na čase přerušit své prázdniny u bazénu a o chvíli později jsem to celé už pozorovala z našeho okna. Na obzoru se začalo skutečně blýskat, lidé v ulicích začali běhat, z dáli se ozvaly první sirény a nezbytné troubení automobilistů vzrostlo s každým bleskem nejméně dvakrát.

Pravda, část sirén se rozezněla také proto, že kousek od nás jako obvykle kamion strhl telefonní a elektrické vedení, takže vypadla elektřina a nefungovaly telefony. "Můj kamion je vysoký předpisových 4.1 metru", hájil se jeho řidič později v novinách: "a cedule říká, že na most se může s autem až 4,2." "Lidé ze sousedství na tuto závadu již dlouho poukazují.", uzavřel pan novinář svou reportáž - musím říct, že dost přesně, protože, co si pamatuju, vedení je stržené pravidelně od té doby, co v Bellavistě bydlíme - a mohlo se dál blýskat na časy.

Napadlo mě, že sice vím, že náš vysoký dům je antiseismický a že při velkém zemětřesení loni v únoru nepraskla ani zídka, ale že vlastně vůbec nevím, jestli má hromosvod. Když tu tedy spíš jsou ta zemětřesení než bouřky. Na chodbě se začali rojit sousedé. Nevím, zda si to zamířili do bezpečí do přízemí, nebo to naopak šli celé sledovat na střechu. Jak je tak znám a jak jsem je viděla reagovat při požáru, který se odehrával přímo vedle nás, dám krk za to druhé.

Noviny na internetu okamžitě uveřejnily článek proč je bouřka, o kolik klesla teplota, ale hlavně, jak se chovat. Nezdržujte se k blízkosti věží a stromů, hlásí místní úřad pro přírodní katastrofy, a hlavně, hlavně netelefonujte, když se blíží blesk. Pevně doufám, že sousedi, co zatím vyšplhali na střechu, vědí, že nemají telefonovat ani se zdržovat okolo okrasných keříků v koutě střešní terasy.

Kolem deváté konečně padla noc a začal ten opravdický ohňostroj. Ulice Bellavisty zůstaly ten večer prázdné, jen na jedné terase v ulici levného piva Pio Nono seděla skupinka odvážlivců a u každého blesku provolávala slávu a aplaudovala. Jak říkám, ohňostroj.

Jen ani nekáplo, když nepočítám pár směšných kapiček, které jsou dobré tak maximálně k ušpinění oken.

Trochu zklamaně jsem musela o hodinu později konstatovat, že na nebi jsou už zase vidět hvězdy. Bylo po bouřce. Zdá se, že máme zase na dva roky vystaráno...

Desperate housewife

Konečně mám prázdniny. Je únor, Santiago se vylidnilo a všechna místa, kde pracuju, jsou zavřená. Zavřená je i univerzita, za což bychom měli všichni panu děkanovi poděkovat, protože jinak by školní rok asi plynule přešel do toho nového, tak jako první semestr plynule přešel do druhého, aniž bychom měli chvilku volna. Původně jsme měli rok končit okolo Vánoc, ale druhý semestr byl snad ještě větší zmatek než ten první. Dlužno říct, že to bylo tentokrát ani ne tak tím, že se při plánování zapomnělo na státní svátky (a kdo by chodil do školy na prvního máje, že?), ale tím, že se do plánu nezahrnul fakt, že tento semestr přijedou přednášet na různé konference zajímaví hosté. Semestr má neuvěřitelných sedmnáct týdnů, a jak se rušilo během roku, tak se přidávalo v lednu. První týden, druhý a nakonec třetí. Další už se přidat nedal, a tak se začaly nahrazovat dva týdny v jednom. Většina z nás dokonale ztratila přehled, který profesor přednáší v rámci kterého předmětu, protože předměty jsou obvykle bloky s různými profesory. I když se všechno nahradit stejně nestihlo, čtvrtý týden se už musely odevzdat všechny práce a univerzita slávabohu zavřela.

Osmadvacátého, poslední den, jsem se doplazila na univerzitu s jazykem na vestě, s kamarádkou Karen, která mi pomáhala s opravami, a s pracemi v tašce. V patiu bylo úplně vymeteno, jelikož se zdá, že i ti potrhlí humanisté, z jejichž učebny se obvykle ozývají strašlivé skřeky, jak si tam od plic hrajou asi se svým primitivním já, mají lepší plánovací schopnosti než my, dědicové francouzského strukturalismu. Inu, ne nadarmo měl Lacan tolik přátel surrealistů. Před záchody seděl jediný živáček s nosem zabořeným v notebooku. Moje spolužačka Valentina, mistryně světa v absurdních dopravních nehodách.

Během čtrnácti dní, kdy byla oficiálně konečně certifikovaný řidič, měla pět nehod, z nichž jedna zahrnovala kamion, jedna zlotřilou bariéru pro pruh určený autobusům, jedna rampu na parkovišti a jedna bláznivou sousedku. Kamion sice vypadá možná ze všeho nejnebezpečněji, ale nehoda to byla ze všech nejnevinnější, ježto zahrnovala pouhý náraz. Zlotřilá bariéra byla o něco komplikovanější, protože se Valentině, váhající mezi pruhem pro autobusy a běžným pruhem pro auta, dostala přesně mezi kola, a Valentina tak pokračovala v jízdě s jedním párem kol předstírajícím, že je autobus, a s druhým párem v normálním pruhu. Nevědouc, jak se s takové patálie dostat, neb ji to v autoškole neučili, Valentina zastavila a mobilem zavolala svého přítele, aby ji přijel zachránit. O pár dní později volala znovu, když chtěla rychle zaparkovat v podzemním parkovišti na místě hned vedle sjezdu do další úrovně a zatímco pravá polovina auta se rozhodla parkovat, levá chtěla evidentně sjet dolů. Auto museli nakonec tahat lanem. Nehoda se sousedkou zahrnovala pouze rozbitý blinkr, ale protože to byla bláznivá sousedka, podala na Valentinu trestní oznámení volajíc po vyrovnání u soudu. "Zničilas mi život!", řekla nakonec prý Valentině, která odmítla zaplatit pronájem auta, kterým by sousedka jezdila, než jí v servisu blinkr vyměni. Po téhle příhodě Valentina řízení vzdala.

"Ahoj, jak se máš?", řekla jsem. "Dobře," řekla Valentina po chilsku, a následně dodala, že jí chybí posledních pět stránek z poslední práce a že má ještě čtyři hodiny, než sekretářka vybírající práce půjde domů. Její přítel sedí kousek od ní a opravuje a formátuje to, co už je napsané. Je sice inženýr, ale co se dá dělat. Zkonstatovaly jsme, že i špatných deset stránek je pořád deset stránek, a že až nám je vrátí jako nedostatečné, tak je stejně budeme muset předělat. Ale až v březnu, prázdniny nás neminou. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna. Tak s chutí do toho.

Pak jsem práce odevzdala a prázdniny mohly začít. Šly jsme se s Karen najíst do chrámu Hare Krishna, který je hned vedle univerzity a který je asi jediným místem v Santiagu, kde vegetariánka Karen nemusí třikrát vracet jídlo vysvětlujíc, že i šunka je maso, že dokonce i krevety jsou maso, a že ústřicová omáčka a priori také obsahuje maso. Myslím, že být v Chile vegetarián, je jasně také být buď strávníkem Hare Krishna, nebo konzumentem kuchařových slin, co vám vzteky do jídla naplival. Karen to raději ale neříkám.

A tak je ze mě zase na měsíc zoufalá manželka na plný úvazek. Hvězdopravec kutí cosi strašně důležitého a navíc má v únoru turnus na Dalekohledu, a tak se potíme v Santiagu a já vzpomínám, jaké to bylo, než jsem začala být pracovně činná.

Především se tedy snažím vyřešit věci, co jsem během roku nestihla. První v seznamu byla výměna mojí sim karty. Sice ji mám pouhé dva roky, ale v poslední době už se mi nedařilo dovolat vůbec nikomu, protože pokaždé, když jsem chtěla vytočit nejaké číslo, karta se zablokovala, vytáčejíc tak akorát mě. Bylo nutné vyndat baterii, sim kartu trochu podrbat po zádech a promnout mezi prsty, a na třetí pokus se obvykle nezablokovala. Ani vám nebudu říkat, jak kruté je v takovém případě, když vám to na druhém konci drátu nikdo nebere a je nutné volat mu na jiné číslo.

V úterý jsem tedy nakráčela do servisu mé společnosti Entel, vystála jsem frontu a nakonec stanula tváří v tvář zavalitému brejlounovi s cedulkou Jaime Jimenez. Paní, co odcházela přede mnou, ho na rozloučenou objala a skoro se slzami v očích sténala: "Moc, moc vám děkuji!" Jaime je můj člověk, rozhodla jsem se.

Jaime rovnal na stole papíry, což nebyl náznak ignorance, pouze pokračování v řešení úkolů pěkně popořadě, jak mu přišly na mysl. Že Chilané nemají tlačítko seřaď úkoly podle priorit jsem se vám nedávno snažila naznačit prostřednictvím popisu fungování číšníků v kavárně. Asi po pěti minutách se mě zeptal, co mám za problém. Nejde mi simka, hm, pokýval hlavou a začal zvolna hledat nějaký telefon, který by to vyzkoušel. Telefon našel, ale nešla mu do něj moje baterka, takže bylo též nutné najít baterku jeho telefonu. To vše se odehrávalo velmi pomalu za otázek jak se mám, jak se jmenuju, jak se mi líbí Chile, odkud jsem, zda mám děti a manžela, zkrátka, odehrávalo se to po chilsku. Pak Jaime zkonstatoval, že moje simka opravdu nefunguje a rozhodl se, že ji je tedy třeba vyměnit.

"Bude vás to stát 4000 pesos," řekl.
"Jak to? To přece není moje chyba, že jste mi dali vadnou simku!", řekla jsem já. V tónu Jaimeho hlasu jsem totiž zaslechla naději, že nic platit nebudu.
"Jak bych ti to vysvětlil, Terezko", řekl Jaime a zvrátil se do opěradla židle: "To je tím, že to není chyba Entelu, to je chyba té simky."
Nechala jsem prostor pro ticho.
"Ale když nahlásíš, že jsi kartu ztratila," řekl nakonec Jaime: "Tak máš právo na novou zdarma."
A, vida! Když zákazník kartu ztratí, chyba Entelu to evidentně je. No sláva!
"Tak nahlásíme, že jsi kartu ztratila?", zeptal se zádumčivě Jaime. Ujistila jsem se, že si budu moct nechat stejné číslo, a Jaime už vytáčel na svém služebním telefonu horkou linku Entelu, abych mohla nahlásit, že jsem ztratila telefon. "Řekni jim, že jsi ztratila jenom kartu", poradil mi: "Jinak ti budou chtít prodat telefon."
Slečna na lince to zblajzla i s navijákem a řekla, že do patnácti minut bude karta zablokovaná a může mi být vydána nová, zdarma.
"Patnáct minut? Patnáct minut? To je dlouhá doba. Móc dlouhá doba", mumlal si Jaime pod vousy hned poté, co vyřešil telefonický hovor od jakéhosi nervózního zákazníka, který se dožadoval, aby mu už konečně bylo dodáno cosi, kvůli čemu už několikrát volal. "Vždyť jsem vám říkal, že to udělám, jak nejrychleji budu moct! Já tu mám zákazníka.", řekl Jaime nakonec a zavěsil. "Hm, móc dlouhá doba."
"Tak se na to podíváme", dodal zasmušile a jal se volat na horkou linku sám. "Můžeš mi to zablokovat hned?", zeptal se operátora. Dle familiérnosti, s jakou to udělal, jsem ho začala podezírat, že horká linka sedí vedle v místnosti.
A bylo zablokováno a mohla jsem tedy dostat novou kartu zdarma. Volám třikrát sláva. Jak je pěkné, když věci fungují! Co na tom, že tak trochu po chilsku.

Z dalších dobrodružství ženy v domácnosti bych vám mohla ještě povědět, že se mi podařilo se poprvé v životě totálně ztratit v obrovském nákupním středisku, a to, jak jinak, s košíkem po okraj plným nákupu, který se sestával především ze zásob pastisu, Plzeňského a lahví vína. Ne, že bychom se neživili ničím jiným, ale zbytek koupím kousek od nás na trhu Vega a do supermarketu jedu tak jednou za měsíc. Tlačíc košík před sebou jsem tedy bloudila chodbami nákupního střediska sem a tam a hledala směrovku, co by mě dovedla k parkovišti jménem Las Condes. Všude byly směrovky na parkoviště Kennedy, na obchodní domy, na záchody, na restaurace a na zdravotní středisko, které je součástí onoho příšerného kolosu, jen na parkoviště Las Condes nikde ani ťuk. Marně jsem očima pátrala po obchodech, kolem kterých jsem jistě prošla, jako Jeníček s Mařenkou pátrali po drobkách chleba, a jako Honza s ranečkem buchet jsem zauvažovala o tom, zda podklesnout či nepodklesnout na lavičku s jednou Plzničkou připomínající mi domovinu. Ze skleněných vitrín zíraly nepřítomně skelné pohledy figurín navlečených v módních oblečcích. Jak to fičelo od klimatizací, moje dlouhá sukně se mi zamotala do koleček košíku a skoro mě strhla k zemi. Když tu, jako Krakonošovým zázrakem, uviděla jsem na obzoru obchod Mac Online. Kolem toho jsem určitě prošla na začátku! Pak už to šlo jedním vrzem. Mac Online, pekárna, obchod s květinami. Těmihle dveřmi jsem sem došla. Nad dveřmi zlověstně visela šipka: parkoviště Kennedy je odtud 500m támhletím směrem. Bludičky jedny zatracené, zdá se, že schválně strhaly všechny směrovky na parkoviště Las Condes. Za pár minut jsem byla konečně u Pathfindera. Byla jsem skoro stejně ráda, že ho vidím, jako když se vracíme z nějakého pořádného výstupu.

K mým zálibám ženy v domácnosti patří, jak jinak, také dívání se z okna. Ve vyhořelé diskotéce pod našimi okny se čile po chilsku pracuje. Dělník, co budovu, které chybí střecha a ze které zbylo jen okolní zdivo, opravuje, si v ní také zároveň zbudoval dočasné sídlo a kromě něj tam bydlí ještě jeho žena a jejich malé děcko. Na část zachovalého zdiva zavěsili plachty, aby měli stín, pod ně dali vařič, aby žena mohla vařit, a batole se celý den může do sytosti vyřádit mezi troskami či obdivně zírat z bezpostřední blízkosti, jak se tatínek umí ohánět zbíječkou. Protože je ve dve horko, dělník pracuje hlavně v noci při svitu lamp. Začínám se tešit, až diskotéka zase otevře a bude konečně klid. Tímhle tempem to bude za nějakých pět, deset let.

Jinak se v Santiagu hasiči činí pořád stejně. V pondělí hořelo zase na druhé straně řeky, tentokrát prý přímo v kantýně televize. "A, máme papeže.", řekl Hvězdopravec, když viděl z okna, jak se k nebi zvedá hustý sloup bílého dýmu.

V úterý večer jsme chtěli jet běhat. Cestou k Hvězdopravci do práce, kde jsem ho měla vyzvednout, stojíc v zácpě na Rotondě, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla vzít batoh s botami a běhacím oblečkem, co mi Hvězdopravec ráno připravil. Sklidila jsem za to velké meteleskumbleskum a nezbylo, než se vrátit domů. Na běhání ale už bylo pozdě. "Kvůli tobě jsme nemohli jít běhat," brblal Hvězdopravec. Ale co se nestalo! Jen jsem otevřela noviny a zjistila jsem, že od sedmi od večera byl stejně v sektoru, kde běháme, hlášen rozsáhlý požár. Pffff, a pak, že je to kvůli mně! Místní dobrovolní hasiči vzali rychle Hvězdopravcovým výčitkám vítr z plachet. Jen by mě zajímalo, kdy tu ti dobrovolní hasiči chodí do práce. Protože dobrovolničí pořád. S místní elektroinstalací a topením na plynové bomby se odvažuju vyslovit myšlenku, že profesionální hasičstvo by nebyl zrovna luxus.

A to je ze života zoufalé manželky všechno. Budu se poflakovat až do poloviny února, a pak konečně začneme trochu cestovat, než se zase rozběhne kolotoč povinností.

Chilské zprávy

Pracuju jako šroub na závěrečných pracích pro univerzitu a do toho mám zánět průdušek, kvůli kterému padl plán na zdolání mé první pětitisícovky. Moje vzlety, pády a objevy tedy pokračují převážně doma na gauči, kde si lámu hlavu nad různými psychoanalytickými spisky a kašlu na ně. A protože na druhé straně gauče je na zdi pověšená - poté, co při zemětřesení spadla na zem jsme ji zavěsili - televize, jsem se rozhodla vám povědět něco o tom, jak vypadají chilské zprávy.

Chilské zprávy jsou zároveň také zprávy o Chile. Chilský novinář tuší, že existuje i nějaký ten svět za Andami, za mořem a za Atacamou (tam žijí ti oškliví Bolivijci a Peruánci co jim stále chtějí tu Atacamu čmajznout), ale ví to především proto, že tam zajel slovutný chilský prezident, či se tam odstěhoval nějaký Chilan a otevřel si tam chilskou restauraci. Koho by také zajímalo cokoli jiného? Mezinárodní zprávy jsou ztráta času. Další zprávy, kterým je třeba se vyhnout, jsou pak všechna kontroverzní témata. Chilané nemají kontroverzní věci rádi, ještě by pak museli vyjádřit svůj názor a říct třeba i ne. Chilský novinář tedy vynechá raději všechny stávky, debaty a potraty. Čím ale naplnit hodinové zprávy tak, aby to nebylo ani ne-chilské, ne-národní, ne-naše, ani kontroverzní? Naštěstí jsme v Chile a pořád se dějí nějaké ty nekontroverzní, národní, naše katastrofy.

Vlastně se tu na zprávy nedívám, protože jsou vždycky o tom, kde kdo koho zavraždil či okradl, pak je reportáž o bezpečnosti provozu a nakonec fotbal. Naposledy jsem zapnula zprávy minulou neděli, když jsem se škodolibě těšila na reportáž o nejnovějším úspěchu chi chi chi soudruhů, kteří v Maipo otevřeli obrovský aguapark, jemuž se po půl hodině provozu protrhl hlavní bazén, který zaplavil celý areál. Lidé se, dle novinových zpráv, ale nenechali vyrušit faktem, že z celého areálu je jedno velké brouzdaliště, naopak se dál vesele koupali na zaplavených prostorách, a pořádek museli zjednat až policisté.

Dnes jsem se ale dívala, protože jsem byla zvědavá, co budou říkat o nejnovějším požáru: v sedm večer jsem si totiž nemohla nevšimnout, že za řekou se zvedá pořádný sloup kouře. Na internetu bylo napsáno, že hoří domov důchodců a že požár ohrožuje i přilehlý kostel, což jsem jasně viděla, že není pravda, neb kostel už dávno hoří, co mu síly stačí. A copak hasiči, copak dělali? Co dělali nevím, jisté ale je, že požár vznikl tak, že od vařiče chytly záclony. Zatímco personál měl, naštěstí, čas evakuovat všechny důchodce (což je jak známo hotovo jedna dvě), ohníček se pěkně rozdoutnal, a když konečně, hodinu po začátku, začaly v zácpách dívajících se řidičů troubit hasičské sirény, bylo jasné, že práce hasičů bude jako vždy odvedena perfektně. Žádné malování očmouděných zdí, žádné vynášení ohořelého nábytku. Všechno pěkně na popel. Každopádně to letos vypadá, že pokud se budeme chtít v zimě zahřívat, jak mi to radila Zita, skazkami o požáru (nejen) Národního divadla, máme už pěkné zásoby.

Když novinář dopovídal všechno o požáru, přišel na řadu Piñera. Letěl dnes na dovolenou, ale jeho vrtulníku došlo po cestě palivo a musel nouzově přistát v jakési vesnici na jihu Chile. Obyvatelé byli překvapení, jak řekla jedna z paní navlečená v klasické chilské zástěře, to je zvláštní ho vidět takhle na živo, my ho jinak vidíme jen v televizi. Obyvatelé vesnice přinesli prezidentovi jahody, jak dokazují záběry prezidenta žvýkajícího jahodu. Pak se podařilo sehnat benzín, nataknovat ho do vrtulníku a prezident zase odletěl. "Tohle se může stát jen v Chile" řekl Hvězdopravec.

Následovala nezbytná reportáž o bezpečnosti silničního provozu. Měla by se omezit rychlost, říká jako každý den odborník a připomíná tragickou nehodu autobusu s kamionem, která se stala těsně před Vánoci. Pravda sice je, že řidič autobusu usnul, protože ho dopravce nutil jezdit nadměrný počet hodin, ale rychlost, ta by se měla snížit. A také by lidé měli přestat přecházet dálnice pěšky, říká odborník. A s kolečkem, či stromem a na koni a možná by také měli přestat po dálnici jezdit na kole v protisměru, s kočárkem či na skateboardu, a kromě toho by bylo užitečné zahradit kravám a dalšímu dobytku vstup, napadá mě. Ale nebuďme kontroverzní. Hlavní je, jak známo, omezit rychlost.

A od bezpečnosti k vraždám a sebevraždám. V Argentině vypadla žena z 23.patra hotelu - jehož nebyla ani zaměstnankyně ani klientka, upřesňuje novinář - a přežila to. Přežil to i taxikář, na jehož auto dopadla. Stihl totiž včas vystoupit, měl intuici. "Mně bylo něco divnýho.", říká taxikář: "Kousek ode mně stál policajt a furt se díval nahoru."

Následuje několik dalších vražd, sebevražd a okradení, všude se válejí kusy masa. Nakonec se mihne zpráva o atentátu v Rusku.

A už je tu sport a věčná otázka, která již šest měsíců otevírá chilské zpravodajství: kouč národní reprezentace setrvává, nebo odchází? Pak se posluchač dozví, co dělá chilské národní mužstvo ve svých týmech (co na tom, že jsou to týmy, jež v evropských tabulkách nijak neexcelují?) a je čas pro kulturu.

Do Chile přijede koncertovat Shakira. Bude mít speciální podium. A chilskou kuchyni, zdalipak ochutná, zdalipak je na ni zvědavá? ptá se hned reportér pořadatelů. No ano, už se moc těší na pisco sour a na víno, říká pořadatel pyšně, aniž by si uvědomil, že právě práskl, že hvězda nejen, že nejí, ale navíc chlastá. A také chce nějaké to domácí, naše ovoce. Sleduju na obrazovce Shakiřiných 40 kilo a je mi jasné, že Chilané budou zklamaní. Empanady do ní nikdo nedostane.

A je čas pro závěrečnou reportáž. Dnes je o stresu. Studentka psychiatrie je zabírána ve své kuchyni a na noze jí visí holčička v baletních šatičkách. Ach, to je stresu. Reportér důležitě oznamuje, že ženy jsou mnohem náchylnější na stres než muži. Paní za pultem říká, že ji stresuje, že nemá na zaplacení faktur. Doktor z kliniky, kde by paní neměla ani na kávu z automatu, říká, že na stres je dobré nestresovat se a zdravě jíst. Chilan u televize polyká pytlík brambůrek, zapíjí to colou a už ví.

Dnes hořelo, Piñerovi došel benzín, na silnicích se jezdí pořád rychle a nebezpečně, pořád se strašně krade a vraždí, Bielsa se pořád rozhoduje, jak kdyby byl ženská, jo ne jo ne, a do toho tu celých, neuvěřitelných celých 12,1% žen a 5,6% mužů udává, že trpí stresem.

Tak mě napadá, že by se možná dalo říct "řekněte mi, jaké jsou vaše zprávy, a já vám řeknu, jací jste". Rozhodně mám pocit, že místo všeho, co jsem kdy o Chilanech napsala, by stačilo sem prostě dát jedno vydání zpráv...

Spěchej pomalu

Jedna z věcí, která mě v Chile asi nikdy nepřestane fascinovat, je neustálá, Lacan by asi řekl dialektická, jednota mezi cpaním se, spěchem a neurvalostí na jedné straně, a líným, statickým, plynutím času na straně druhé.

Vážený čtenář už ví, že Chilané se na silnici místo sledování dopravních značek věnují výhradně závodění s ostatními a že nástup a výstup z metra se podobá mlýnku na maso či hře na Král vysílá své vojsko či Rybičky rybičky. Když chcete přejít silnici a musíte se zastavit na červenou, pokud se nepostavíte špičkami do vozovky, lidé se budou cpát před vás dopředu, aby byli v první linii, až padne zelená, a mohli rychle pokračovat dál. Auta, která stojí na červenou, obvykle pomalu popojíždějí, aby už už mohla vyrazit kupředu. Snad i koně tu na červenou dupou a hrabou kopytem. A pak, tři, dva, jedna, padne zelená a...

...nic se neděje. Chodci v první linii dále hledí, co kde lítá, auta pomalu popojíždějící dopředu stále pomalu popojíždějí a dívají se po sličných chodkyních a vy s Pathfinderem nebo s botkami na chodníku v druhé až třetí řadě chodců jste jediným neurotickým Evropanem, který jako na povel vystřelí kupředu. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítejte pomalu, když už už chcete vyrazit. Deset! zvolejte konečně. Start! A závod pokračuje.

Chození po chodníku je věcí, kde si uvědomíte, že do nás přeci jen 400 let úpění pod Rakouskem Uherskem vtlouklo nějaké ty germánské geny a že u nás prostě chodíme buď vpravo, nebo vlevo, ale vždycky tam, kde ostatní, tak trochu jako stádo, ale vždy tak, aby se nesrazilo s protějším stádem, aby byl průchod co nejrychlejší. Myslíte teď na Václavák v době vánočních nákupů a myslíte, že přeháním? Ani náhodou. Chilané chodí rychle i pomalu, sem a tam, kličkují si to mezi ambulatními prodejci čehokoli, a hlavně se zásadně, ale zásadně nedívají před sebe. Jak by také mohli, když je třeba hledět na vystavené zboží, na to, co se děje na ulici, číst noviny, telefonovat a dívat se u toho do nebe, mluvit z očí do očí se spolujdoucím atd. Karen, moje chilská kamarádka, která dlouho žila v Peru, mi řekla, že jestli chci chodit po chodníku v centru Santiaga, mám si vytyčit rovnou linii, zatnout všechny svaly a neustoupit ani o píď. Zatnout všechny svaly proto, abych byla připravena na srážku. Musíš vypadat odhodlaně a nedívat se na ně, řekla mi, však oni tě nakonec uvidí a vyhnou se. Nevidět a nedívat se, to je v Chile způsob, jak si udělat prostor, a proto to také Chilané stále hledí někam k nebi, do výloh nebo na obrazovky svých mobilů. Vážně mě neviděl, nebo mě opravdu takhle sprostě předběhl?, napadne tu Evropana den co den. Chilané jsou v nedívání se zkrátka mistři.

Na pět bloků počítám tedy průměrně dvě srážky, ale zbytek se vyhne. S evropskou výchovou zkrátka buď běháte vy od jednoho konce chodníku k druhému, průběžně musíte vstoupit do vozovky či rozplácnout své pozadí proti výloze, nebo si představíte, že ve skutečnosti jste hráč amerického fotbalu a jdete na to a v tom davu, který rychle kličkuje sem a tam, běžíte hlava nehlava do cíle.

Pak se ale jednou něco stane. Na ulici se srazí dva autobusy (včera), delikvent ukradne počítač z kamionu plného počítačů, který právě vykládají dělníci (předevčírem), někdo omdlí z horka (minulý týden), ve stráni nad vámi hoří (minulý měsíc) a všechen ten nervózní Brownův pohyb se zastaví. Pán, který do vás strčil, když vás předcházel, se zastaví a dívá se. Všichni se dívají. Ne nadarmo máme v Čechách dokonavé podívat se a nedokonavé dívat se. V Evropě se lidé podívají. Někdo se podívá možná trochu déle, protože je takzvaný čumil. Ale pak si vzpomene, že má být za pět minut v práci a jde. Chilané, Chilané se dívají. A komentují. Hele, tamhle to taky hoří. No, to už je pěkně blízko tamhletoho domu. Odkud to vyšlo? To začalo hořet támhle, já jsem to viděl. Kdepak jsou hasiči? No, ti tam stejně neprojedou, je to moc úzké. A tak lidé také čekají a dívají se. Oheň plápolá, hasiči houkají kousek dál v zácpě, nebo ještě někde v zázemí leští zbroj. Práce, ta neuteče.

Když se stane nehoda na dálnici, vznikne v protějším pruhu zácpa. Řidiči, kteří se dosud hnali jako pominutí, totiž zpomalí při projíždění okolo nehody na třicet a dívají se. Nezřídka se i zastaví v odstavném pruhu. Onehdy jsem na dálnici potkala historické auto, které jelo pomalinku, jak jinak než v prostředním pruhu, který je jak známo v Chile tím nejpomalejším, nejrychlejším pruhem byv pruh vpravo. Všichni, kdo ho předjížděli, ať už zleva či zprava, zpomalili na stejnou rychlost, aby se pořádně podívali.

Zmoženi mlýnky na maso v metru, srážkami na chodníku, vzteklým tlučením do kapot aut čekajících na červenou, která pomalu popojíždějí do přecházejících chodců (já netluču, ale přecházející Chilané tlučou a hrozí), a prodírání se davem čumilů klesnete na židličku v prázdné kavárně. Je v ní pět číšníků. Dva horlivě čistí sklenice, jeden počítá peníze a dva rozprávějí šmidlajíce utěrkou po stole sem a tam. Minuta. Dvě. Tři. Pět. Deset. Nikdo vám stále nevěnoval ani pohled. Sklenice jsou nablýskány, číšník se tedy pustil do čištění kávovaru, druhý začal doplňovat nápoje do lednice. Por favor, zaúpíte, protože jste sice chtěli slušně nechat dodělat číšníky, co právě dělají, ale nemáte zrovna času nazbyt, jednu vodu. Hned to bude, al tiro, řekne číšník, který utírá stůl, a dál šmidlá stůl v prázdné kavárně. Na rozdíl od českých kaváren to ale nedělají vůbec schválně. Jmenuje se to spěchej pomalu. Lokální know how. Reakční čtvrthodinka. Doporučuju vám s ní počítat, hlavně pokud vám Chilan řekne jdeme? Ne, aby vás napadlo, že to znamená, že už jdete.

Chilané tráví nekonečné hodiny a hodiny v práci a být pořád zaměstnaný je tu zkrátka jako vizitka na tričku nejsem lenoch. Zatímco ruce šmidlají stůl, mysl se u té zaměstnanosti ale nosí kdesi v nebesích. Proto je na všechno třeba tolik pracovní síly, že člověk nechápe, jak v Chile vůbec může existovat něco jako nezaměstnanost. Když mluvím o nezaměstnanosti, nelze nezmínit, že tu neexistuje nic jako podpora v nezaměstnanosti, a že Chilané kulí svá ojitos očíčka neuvěřením, že v Evropě vás platí, i když nepracujete. Ale zpět k tématu. V Chile jsou na všechno vždycky alespoň dva. Na hlídání, na kropení trávníku, prodavači v obchodě jsou dva, zkrátka, jeden by to sám nezastal. A hlavně by si u toho neměl s kým povídat.

V parku na San Cristobal, kam chodíme běhat, jsou také u brány vždy alespoň dva hlídači. Protože vchod do parku je mezi kopcem a spletí tří dálnic, nedá se k němu dostat jinak než autem, a tak, ačkoli mi to drásá srdce, musíme jezdit běhat. Hlídači hlídají auta, sluní se, konverzují s Chilany, kteří si přijeli zasportovat, ale mají vždycky čas si v novém čistém chic dresu a s naleštěnou cyklistickou helmou na hlavě povídat, ležérně opřeni o nové kolo, a občas jdou pokropit hadicí cestu, aby se neprášilo.

Onehdy se Hvězdopravec vracel z běhu, když uviděl, že zamyšlený hlídač líně sprchuje zaparkovaného Pathfindera a zálibně se dívá, jak Pathfinderova špína stéká na cestu. Hvězdopravec se tedy zastavil a nevěřícně na celé divadlo hleděl. Díval se, zkrátka. Hlídač dosprchoval Pathfinderovu stranu, která byla směrem k cestě, a pak se sklonil a začal sprchovat Pathfiderovy špinavé pneumatiky. Hm, jaká krása, jak to pěkně pouští. Když byla obě kola po straně stojící do cesty pěkně čisťoučká, popošel hlídač pár kroků a pokračoval v kropení cesty.

Pathfinder je teď tedy jako chytrá horákyně čistý-nečistý. Poradila jsem Hvězdopravci, ať ho příště zaparkuje obráceně, ať je čistá i druhá strana.

Čas tu zkrátka plyne jinak. Někdy mě to rozesmívá, občas z toho mám nervy nadranc, ale v jednom mě to spolehlivě vždycky okouzlí. Ve vyprávění mých pacientů.

Jak se máte?, zeptám se na začátku konzultace.
Dobře, řekne pacientka. Lacan při téhle odpovědi prý jednou řekl svému pacientovi: To mě těší. Tak se uvidíme příští týden. Tři sta franků, na shledanou. Inu, slova, ta mají mít váhu. Jenže to si mohl dovolit Lacan, říkal nám Rodrigo na přednášce, ne nějaký Juan Pablo.

Juan Pablo tedy řekne: Dobře?
No, vlastně ne tak dobře. Stalo se mi něco strašného. Byl to strašný týden, řekne pacientka.
Co se stalo?
No, v pondělí...počkejte, v pondělí to bylo? Dneska je středa, včera bylo úterý...jo, takže v pondělí to bylo. V pondělí jsem vstala jako každý ráno, pěkně brzy. Já vždycky, když vstanu, tak jdu nejdřív do koupelny, protože my máme koupelnu hned vedle ložnice. Máme celkem dvě koupelny, jednu nahoře a jednu dole. Protože náš dům má dvě patra. No, tak jdu do koupelny, pak dolů do kuchyně dělat snídani. Chlebíček, to, my nesnídáme moc, udělám vajíčka, čajíček, protože my snídáme čaj, já nemám ráda kafe. Tak to takhle pěkně dám, přinesu mu snídani nahoru do postele..." V té chvíli už myslíte na to, kterak Freud měl pravdu, že když psychoanalytik usne, je to tím, že pacient neříká nic zajímavého. Pevně doufáte, že ona strašná věc se stala v pondělí a nejlépe dopoledne. A já čekám hlavně, kdy bude moje oblíbená fráze ya me dijo. Tak jo, řekl (řekla) mi. "...tak on to snědl...no všechno, chutnalo mu to, na jídlo, na to on je dobrej...a já mu říkám, že půjdu nakoupit. Tak jo, běž, řekl mi (huráááá!). Tak jdu dolů a jdu nakoupit. Já chodím kousek dál, na rohu máme sice obchod, ale je to tam špinavý, tak já chodím kousek dál. Je to tak tři bloky. Počkej...jo, tři. Tak já koupím to...no, jako vždycky no, chlebíček, nějaký věci, vždycky koupím taky sušenčičky pro něj, on je má rád a vždycky, když přijdu, tak mi říká, koupila jsi mi sušenčičky? Tak řeknu, dejte mi jedny sušenčičky. No, tak přijdu domů a jdu do kuchyně, tam položím nákup a jdu nahoru - my máme schody hned vedle kuchyně, tak to je dobré, že vidím z kuchyně na ty schody, jako jestli nejde ven - a nevidím ho. Si říkám, že by byl v koupelně? Tak jdu do koupelny a není tam. Ani nevidím nikde pyžamo, tak si říkám, že by šel ven v pyžamu? No mě úplně polilo horko!" aaaaaaahhhhh, čtrvthodinka za námi, mezi chlebíčky, čajíčky a popisy domu a čtvrti budeme možná u pointy. "Tak jdu vedle do ložnice...nahoře máme tři ložnice, tak jdu, koukám, nikde nikdo, tak vyběhnu ven, a vidím, že vzadu jsou otevřený vrátka. My máme vzadu takový patio, jsou tam stromy, v létě tam sedáváme, no, příjemný je to tam. Tak volám dceři, aby rychle přišla...." Aaaaa, ještě, prosím: "Tak jo, řekla mi."

V Čechách můžete mluvit třeba o zabíhavém myšlení, tady je to ale zkrátka styl. Tak, jak bych chtěla, aby někdy Chilané už pomalu začali spěchat, vám ale rozhodně přeju, abyste se občas místo podívání dívali a někdy po latinskoamericku spěchali pomalu. Pro naše obsesivní evropské geny je to fuška!

O chilštině

O tom, že v Chile se nemluví ani tak španělsky, jako spíš chilsky, jsem se tu zmínila již několikrát. Dnes jsme v Chile přesně dva roky a dva dny a já si dodnes vzpomínám na to, jak jsme před těmi dvěma roky a dvěma dny seděli s Hvězdopravcem na Charles de Gaulle, čekali na naše zpožděné letadlo a vedle nás skotačila chilská rodinka. "Já nerozumím ani slovo", pošeptal mi Hvězdopravec: "Ty jo?" "Jo, docela jo", řekla jsem tehdy, protože jsem rozuměla tak jedno slovo ze sta, ale nechtěla jsem si to přiznat. Možná proto, že byl ještě čas utéct. Když jsme o třináct hodin později přistáli v Santiagu, konečně jsem byla postavena před holý fakt, že nerozumím ničemu.

Španělsky jsem se začala učit někdy v roce 2002, když jsem se vrátila z Erasmu v Toulouse zamilovaná do všeho jižního a latinského. Toulouse je sice ve Francii, ale je v něm tolik Španělů, že vám tam španělština tak trochu chybí, zvlášť, když jste Erasmus. A tak jsem v září 2002 naklusala do státní jazykovky, kde jsme dostali velmi tradiční paní učitelku, která to do nás začala hustit tradičním gramatickým způsobem a mě pokládala zcela jistě za ztracený případ, protože jsem nenosila úkoly a neučila se. Což byla pravda, ale zase jsem vedle investice do kurzu investovala do mnoha a mnoha piv v Casa Blů, kde jsem bez jakékoli gramatiky kroutila svou francouzštinu do španělských slov. Další rok jsem pak raději začala chodit na kurz k Peruánce Doře, a definitivně jsem vyřadila ze svého slovníku vosotros, neb jihoamerická španělština druhou osobu plurálu vůbec nemá. Za rok na to jsem se odstěhovala do Francie, kde mě moje láska k pivu, vínu, tanci a zpěvu opět přičarovala mezi španělské kamarády. Zase jsem začala říkat tío a vale a v létě jsem jela na měsíc do Andalusie. A pak jsem španělštinu uložila na několik let k ledu.

Tak jsme tedy v Chile. Chilané, oddělení od zbytku Latinské Ameriky od dob, kdy stojí Andy a co je poušť Atacama pouští, mluví doslova, jak jim zobák narostl a ještě jsou na to hrdí. Pokud trochu mluvíte a pojedete sem, zajisté se vás budou ptát: "A co španělština, je to těžké?". Ať řeknete, co chcete, Chilan odvětí: "No, ale chilština, to je těžké, protože máme spoustu modismos", čímž míní svých vlastních slov. Já tedy dnes na otázku odpovídám: "Copak španělština, ta těžká není, ale chilština!" Většinou cítím, že je to ta správná odpověď.

Na začátku a i dlouho po něm jsem nerozuměla ničemu, protože kdyby souhlásky měly kalorickou hodnotu, byli by Chilané do jednoho morbidně obézní následkem jejich nadměrného polykání. Z cómo estas je tak okamžitě kóostáj, z comida je koía a ubohý cizinec tak dostane místo 2 empanad zásilku 12, jen to hvízdne, zřejmě aby příště věděl, že jestli nespolkne s na konci slova dos bude polykat doce, dvanáct empanad, až do zadušení. Jak se nám stalo v den příjezdu.

Ale ještě než chudák cizinec začne slyšet spolknuté souhlásky, nemůže si nevšimnout, že jednak se spousta věcí jmenuje jinak, než praví slovník, a jednak, že nemálo těch věcí je malilinkých a roztomiloučkých, neboli, že Chilané jako většina Latinoameričanů jsou zkrátka milovníci zdrobnělin. Jenom našemu dvoumetrovému kamarádovi Johnovi, který pracoval v obchodě s organickými potravinami, i když by se jinak spíš hodil jako výborná reklama řetězci místních večerek Big John, na jeho dotaz "quiere una bolsita? (chcete taštičku?)", zákazník odpověděl: "Tašku bych chtěl a nikdy neříkej taštičku, to se říká jen ženským." Možná, že se onen zákazník ale jen cítil oproti Johnovi jako zákazníček, kdo ví. Každopádně, ženská nebo chlap, je to pořád samé tecito (čajíček), cafecito (kafíčko), chiquillos (dětičky), manitos (ručičky), pancito (chlebíček), casita (domeček), limoncito (citrónek), horita (hodinka), aquita (vodička), ojitos (očíčka), a nakonec chaito (čauky). Když se vás ptají, zda chcete skleničku vodičky, nemůžu si nevzpomenout na rok strávený s anorektičkami a na jejich "Tak pěkně papkejte, holčiny!" a podobné typicky anorektické fráze. Zdrobněliny se dají tvořit i od přídavných jmen, takže sklenička vodičky je klidně také studeňoučká, empanadičky a masíčko jsou pak naopak teploučké, vaše vlásky heboučké a rajčátka na trhu jsou vždy tvrďoučká.

Protikladem ke všem oněm -ito, která mi tu kupodivu vůbec tolik nevadí jako mi vadí v Čechách, jsou pak skutečně ošklivá chilská slova jako cachai, nebo bakán. Cachai znamená "rozumíš?", něco jako "do you catch me?" a chilský adolescent ho ve větě použije asi tolikrát, jako český adolescent slovo vole. Zní to strašně a Alvarito, můj argentinský kamarád, všem přistěhovalcům stále klade na srdce, aby ho hlavně nikdy nevyslovovali. Bakán je něco jako "hustý" a chilští adolescenti s ním též nešetří. A ostatní Chilané si zřejmě také myslí, že je to hustý, ty vole.

Chilané jsou také velmi hrdí na to, že mají spoustu ineditních nadávek, garabatos. V zemi, kde je vybuchnout vzteky považováno za stejný hřích jako smrkání v Japonsku, nebo šťourání se v nose či krkání v Evropě, je to poněkud překvapující, Chilané ale nejednou svoje proslulé se-ače-i, "chi chi chi-le-le-le, viva chile" nastaví ještě slovy "viva Chile, mierda!", což je něco jako "ať žije Chile, do prdele!" Nejběžnější nadávkou je tu pak slovo huevón, která znamená cosi jako vejcař a které má ženskou verzi huevona a neutrální hueva, již můžete použít pro všechno, co není člověk, ale štve vás to. Se mi stala tahle hueva, řeknete například. Všechno to má co dělat s vejci a adolescenti, kteří během kurzů pravopisu huevaron (sloveso huevar, vejcovat, je něco jako "srát někoho"), ho píší, jak ho slyší, tedy pouze jeho nespolknutou polovinu weon, wea, etc. Připadá vám, že tyhle vaječné nadávky jsou trochu slabé kafe? A věděli jste, že mexické cabrón ve skutečnosti znamená kozel? Nic moc? Volové?

Hodně slov pochází stejně jako cachai z angličtiny. Chilané, co jsou bakán, tedy říkají také plis, což přesně tak i píšou, a ful, které nikdy nezůstane samo, takže říkají mám týden ful ful ful. Další slova pak pocházejí z jazyka mapuche, který, je mi líto to říct, zní Evropanovi strašně nelibě. Mapučtina se řekne "mapudungun". No uznejte. Naši kamarádi, jinak velmi otevřený španělský pár Marc a Loula, kteří nyní žijí v Paříži, loni v zemi Mapuche počali jejich nedávno narozenou holčičku, a chtěli jí tedy dát, pro paměť na její původ, mapuchské jméno. Všechna jména ale byla tak strašně ošklivá, že se holčička nakonec jmenuje Eva nebo Lucía nebo nějak tradičně. Loula si asi vzpomněla, že paměť je jedna věc, ale že se svým jménem Lourdes, které je ve francouzštině homofonní se slovem těžká, otravná, člověk přeci jen zkusí. Vím, o čem mluví. Terka ve španělštině znamená totiž paličatá. A pro případ, že některá z mých čtenářek je Anča, doporučuju vám v hispanofonním světě používat jméno Anna. Ancha znamená totiž široká.

Ale zpět k chilštině. Když se jako cizinec chcete dorozumět, čeká na vás kromě spolknutých souhlásek, -ito, kam se podíváte, a slov, které slovník vůbec nezná, ještě pár vycpávkových slov, která jen dotvářejí nesrozumitelnost celé promluvy. Sípo! řekne Chilan, když chce říct "ano". Nópo! je pak samozřejmě ne, ale po, zkratka z pues, se dá přilepit kde kam. Například klidně můžete skutečně hustě zahlásit "cachaipo". V momentě, kdy vám pak slina přinese na jazyk "cachaipo huevon" (chápeš, vole?) a vyslovíte ho jako "cachaipoewon", můžete si jít požádat o občanství.

Nakonec se vám ale ucho vycvičí a připadáte si skoro jako bakán machr. Než se vám stane něco jako jedna z nezaměnitelných variant téhle příhody:

Vy: "Jednu malou perlivou vodu, prosím."
Prodavačka (kulaté oči): "Jakou, perlivou nebo neperlivou?"
Vy (trpělivě):"Perlivou."
Prodavačka (zádumčivě, ignorujíc frontu za vámi) "To je modrá nebo červená?"
Vy: "Já nevím, perlivou, prosím."
Prodavačka "Tuhle?"
Vy (netrpělivě): "Ano, tuhle."
A když vodu otevřete, je samozřejmě neperlivá. No co, sami jste přece připustili, že nevíte, co chcete...

Jak pravil jistý psychoanalytik, lacanián, když rozzlobeně z Chile odjížděl, slovo v téhle zemi nemá žádnou váhu. Ale o tom, že ano, může být klidně ne, že dvacet minut znamená hodinu a že je to tady kousek za rohem je nemám o tom ani páru, o tom už jsem vám psala. Tak vám přeju, pokud se sem k nám chystáte na prázdniny, pěkné povyražení!

Můj asketický Silvestr

Na Silvestra měl Hvězdopravec turnus na Dalekohledu, a tak jsem se ve čtvrtek 30. sbalila a jela jsem za ním. V půl šesté ráno pro mě přijel taxík a v jednu odpoledne už jsem se rozvalovala na pohovce v rezidenci na Dalekohledu. Rozvalovala jsem se tam hlavně proto, že Hvězdopravec pracuje od západu do východu slunce, a chtěla jsem ho tedy nechat trochu vyspat. Totéž ale evidentně ani nenapadlo rodinky Chilanů, které přijely spolu se mnou, aby také oslavily nový rok se svým rodinným zaměstnancem Hvězdárny. Uf, nějak se mi z toho politicky korektního jazyka kroutí blog, říkám si, a čtenář z poslední věty nejspíš nechápe ani slovo. Inženýři s rodinami jsou zkrátka všichni muži, nedá se nic dělat. Ti, kteří jsou ženy, jsou samozřejmě svobodné. Nechme tedy politickou korektnost jít na chvíli k čertu a řekněme, že manželky inženýrů přijely se stádem uřvaných dětí, aby oslavily nový rok se svými manžely. Ticho rezidence bylo tedy rázem to tam, protože, jak známo, běžného Chilana ticho zúzkostňuje a je třeba ho zaplnit alespoň zpěvem nebo dupáním. Hvězdopravec byl tedy vzhůru natotata a stejně tak onou rodinnou návštěvou oblažení inženýři. Ani jsem se nemohla moc zlobit, protože ty úplně nejhlučnější děti patřily k technikovi, který tráví s Hvězdopravcem na Dalekohledu celý turnus. Celý pobyt na Dalekohledu jsem ho pak viděla, jak unaveně chodí za párem hošíků, kteří nejsou schopni - když už jim bylo nařízeno mlčet - projít chodbou, aniž by alespoň nemlátili do zábradlí a nepleskali hlučně podrážkami o podlahu za zcela mechanického, neúčinného a skoro depresivního "šššššš" jejich matky a za rezignovaného pohledu otcových očí s tak obrovskými kruhy, že se mu ani nevešly pod brýle.

Čas na Dalekohledu jsem se rozhodla strávit hlavně prací, protože se hrozivě blíží termíny, kdy budu muset na univerzitě odevzdat semestrální práce. Kromě toho jsem se těšila, že budu chvíli moct sportovat na čerstvém vzduchu a chodit běhat ven. V Santiagu by na běžecké boty měli dávat varování jako třeba "Ministr zdraví varuje, běh způsobuje rakovinu plic" a obrázky plic sportovců velkoměsta. Na Dalekohledu ale žádné znečištění není, a tak jsem se poslední den v roce rozhodla následovat Hvězdopravce a vydat se s ním na skoro mytický desetikilometrový okruh pouští, který vede nejdřív přímo vzhůru k Dalekohledu, a pak pokračuje cestou necestou dál a dál, což je v nadmořské výšce 2500m skutečná výzva. A co teprv pro mě, která ve škole měla vždycky nejhorší známky z tělocviku a která vytrvalostních tisíc pět set chtě nechtě odchodila s párem obtloustlých spolužaček daleko za davem supících spolužáků. Ale vydržela jsem, i když mi na posledním kilometru už nezbyla síla ani na uškrcení Hvězdopravce, který klusal vedle a říkal věci jako "prodluž krok, prodluž krok!" Ještě den potom jsem ztrácela dech při cestě do schodů, ale možná to bylo jen tím, jak se mi hruď dmula pýchou.

Oslava Silvestra tedy začala sportovně a měla pokračovat tím, že se půjdeme podívat na poslední otevření kopule Dalekohledu v roce 2010, a následně na západ slunce. Vyšli jsme z kontrolní stanice na plošinu, kde jsou obrovské kopule, a spěchali k prvnímu Dalekohledu. Jenže Hvězdpravci nefungovala vstupní karta. U druhého Dalekohledu také ne a nakonec se ukázalo, že mu nefunguje ani u jednoho. Hvězdopravec zachoval jako obvykle klid Marseillana, kartu rozlámal na kousíčky a zahodil, a postavil nás tak před problém, jak se dostaneme zpět do kontrolní stanice. Pak romanticky zapadlo slunce.

Do kontrolní stanice jsme se dostali díky kartě jednoho z inženýrů, který nám laskavě otevřel. Byla jsem zvědavá, jak bude Hvězdopravec vysvětlovat, co s kartou provedl, ale zdá se, že už ho znají. Sekretářka ani nemrkla, že kartu ztratil, a vyndala ze zásuvky novou. Už ji měla připravenou, i se jménem a fotografií. Hvězdopravec je asi známá firma. Každopádně nová karta nefungovala také a postupně do půlnoci přestaly karty fungovat úplně všem. Kdo říkal, že informatický problém byl jen v roce 2000?

Před půlnocí se pozorovalo a pracovalo, o půlnoci jsme pro dvacet lidí dostali kupodivu čtyři láhve ohavného sektu - víc ho ani nebylo třeba, i z tak malého množství se dal dostat bolehlav - a pak se zase pozorovalo a pracovalo až do úsvitu. V jídelně připravili speciální slavnostní pohoštění, které spočívalo v tom, že obvyklé mastné a slané jídlo (kdo říká, že nemastný a neslaný je synonymum slova fádní?) místo na výdejní linku dali doprostřed místnosti ve stylu buffet. Trochu jsem litovala, že místo psaného zákazu požívání alkoholu na Dalekohledu raději nepřekročili nepsaný zákaz používání jakéhokoli koření, ale člověk prostě nemůže mít všechno. Dala jsem si kousek hovězího, které by se dobře hodilo jako gumová ochrana noh židlí v jídelně, aby při nespokojeném poposedávání hostů židle nedělaly hluk, a přemýšlela, odkud tenhle kus masa pochází. Že by v Jižní Americe přeci jen uměli vychovat něco podobného? Tady, kde se steaky i syrové dají skoro krájet vidličkou? Silvestrovské veselí se ale dohnalo alespoň nějakými těmi silvestrovskými převleky. Většina z nás šla za vánoční stromeček, protože neměla čas převlek včas připravit a na poslední chvíli využila vší dostupné vánoční výzdoby. Místo ohňostroje jsme se šli podívat na laserový paprsek, který astronomové používají, když pozorují nějakou málo jasnou hvězdu, a bylo vymalováno. No co, hlavně, aby ten následující rok byl dobrý, v tomhle už jsme si užili dost.

V neděli večer jsem se zase s uřvanými rodinkami nasoukala do autobusu a namířila si to zpět do Santiaga. Jenže ouha, když jsem v půl jedenácté večer v Santiagu konečně dostala svoje zavazadlo, byla u přepážky, kde se dá objednat taxík, pořádná fronta, jak se všichni vraceli ze silvestrování na severu nebo na jihu. Slečna za přepážkou znuděně oznámila, že stejně už žádné taxíky volné nejsou a že, kdo chce, ať klidně zaplatí, ale že bude muset čekat patnáct až dvacet minut, než se nějaký taxík vrátí. Pfff, pomyslela jsem si, nejsem nějaká hloupá gringa, abych nevěděla, že dvacet minut trvá hodinu, a rozhodla jsem se dostat se domů, jak to půjde. Vyšla jsem tedy před letiště, kde stály desítky a desítky lidí s poukázkami o zaplacení taxíku, a začala proklínat moment, kdy jsem zavrhla myšlenku jet na letiště Pathfinderem. Autobusem a následně metrem by mi to domů trvalo nejméně hodinu a půl, ale metro už bych v tuhle hodinu stejně nestihla, a ani jsem neměla komu zavolat, aby pro mě přijel, protože všichni motorizovaní přátelé jsou na prázdninách v Evropě. Chvíli jsem chodila sem a tam, když tu jsem si všimla, že na letišti jezdí tu a tam i normální taxíky, které tam mají za běžných okolností vstup zakázán. Většina lidí už měla ale předplacený oficiální taxík, takže bylo vyhráno. "Za kolik mě vezmete do Recolety?", houkla jsem po chilsku na neoficiálního taxikáře, kterého sem přičarovala neviditelná ruka trhu. Bleskově mi oznámil stejný tarif, jaký mají normálně oficiální taxíky. "Tak jo.", řekla jsem. "Ale nebude vám vadit, když vezmu ještě někoho?!", využíval taxikář své jasné přesily. "Ne, ale pojedete nejdřív ke mně domů," řekla jsem já, až jsem se sama divila, kde se ve mně podobný talent ke smlouvání bere. Dva roky v Chile jsou zkrátka znát. "Platí," řekl taxikář a bleskově nabral ještě jednoho cestujícího za stejnou cenu. "Dnes je řada na lidu, hoy le toca al pueblo" spokojeně zaplesal a nastartoval: "No né, nemám pravdu, že toho využiju? Já jsem spokojenej, vy jste spokojený. Takovejch letů a všichni oficiální taxikáři ještě slaví. Tyhle, ty tu budou až do rána", ukázal na lidi s poukázkami na oficiální taxíky: "Zato vy, vy budete ve svém domečku za patnáct minuteček." A skutečně jsme byli, protože taxikář to hnal, co to šlo, aby se stihnul vrátit pro další nešťastné cestující. Myslím, že za ten večer musel vydělat tolik, jako normálně za týden. Inu, včera večer byla řada na lidu.

Po cestě nám taxikář řekl, že na jihu Chile bylo zemětřesení o síle 7 stupňů. Když jsem dojela domů, zjistila jsem, že nám zase odpojili telefon a internet a následující den vypadla v celém domě elektřina.

Zdá se, že i tenhle rok bude stejně vydatný, jako ten předchozí.