Sůl nad zlato

Tak vás zdravím z Dalekohledu. Máme za sebou první alespoň trochu seriózní cestu. Na devět dní jsme se vydali podívat se na naše sousedy: trochu na Bolívijce a trochu na Argentince. Hvězdopravec totiž tráví v březnu 22 nocí na Dalekohledu a oněch devět zbývajících dní mezi turnusy jsme se tedy rozhodli vyplnit cestováním. V pondělí 9.března jsem tedy doletěla do Antofagasty, což je město v poušti cca 2hodiny cesty od Dalekohledu. Páté největší město Chile, ale také jeden z přístavů, o kterém by se dalo říct, že zde chcípl pes, kdyby to nebylo tak krutě ironické k oněm nespočetným psím smečkám, které se po Antofagastě prohánějí. Cesta vedla takhle:

Agrandir le plan
...no, ano, nejdříve budete muset prstem po mapě doletět do Jižní Ameriky. Nevím, proč mi to google hází takhle a hlavně se s tím při psaní česky na francouzské klávesnici nemíním zatěžovat. Jen se pěkně proleťte, zvětšete si, co potřebujete, atd.

V Antofagastě jsme se ubytovali v hotelu, který nás, jako většina hotelů, kde jsme pak spali, inspiroval ke zpěvu mexické písně "La cucaracha, la cucaracha, ya no puede caminar..." (Šváb, šváb, už nemůže chodit). Naše cesta ale naštěstí vedla později přes nadmořské výšky skutečně závratné, které švábi nesnášejí. Ale postupně.

Z Antofagasty jsme vyjeli autobusem do San Pedro de Atacama. Protože obě města jsou v poušti, vede cesta, jak jinak, také pouští. Autobus byl poměrně luxusní, až na přeplněný záchod, který tekl pod sedadly. Opět jsem se proklínala, že jsem si na cestu neprozřetelně obula sandály.

V San Pedro jsme se ubytovali v hotelu (La cucaracha, la cucaracha...kdyby San Pedro nebylo okolo 2500m nad mořem). Ze San Pedro jsme chtěli pokračovat co nejrychleji do Salty, do Argentiny. Tento trajekt zajišťují dvě společnosti: Pullman a Gemini. Dle latinskoamerické logiky ale jedna jezdí v úterý, v pátek a v neděli, a druhá...v úterý, v pátek a v neděli. Protože bylo úterý večer, byli jsme tak trochu namydlení a nezbylo tedy než změnit plán, pobýt trochu v San Pedro a vydat se odtud na sever do Bolívie.

V úterý večer jsme se vypravili na kole do Vale de la Luna, měsíčního údolí. Hvězdopravec byl jako obvykle zcela v obraze o tom, kdy zapadá slunce, a tak jsme šlapali do pedálů jako šílení proti prudkému větru z pouště, abychom ten západ stihli. Inu, kdyby byl ten západ v hodinu Hvězdopravcem určenou, byli bychom to stihli...

Povečeřeli jsme ve vynikající restauraci Milagro, která nezapře své francouzské kořeny. Jistě, řeknete si, měli bychom spíše ochutnávat místní speciality. Jenže po dvou měsících v Chile jsme prostě neodolali a v Milagru jedli vždy, když jsme se ocitli v San Pedru.

V úterý večer jsme ale nemohili přiliš popíjet chilského vína, ježto hned další den nás čekalo vstávání v půl čtvrté ráno a gejzíry El Tatio, které jsou ve výšce cca 4200m, ale autem se přejíždí též 4600m. Hvězdopravec při své poslední návštěvě této nadmořské výšky na vlastní kůži ověřil, že kocovina se s nadmořskou výškou prudce zhoršuje, a tak jsme zůstali u jedné sklenky.

Na gejzíry jsme se vyzbrojili teplým oblečením, ale -9 stupňů nás přeci jen zaskočilo. Dokonce ani horké prameny nedokázaly učinit teplotu vzduchu trochu příjemnější. Naši pozornost zaujal především mladík ve vietnamkách a šortkách, který se nám ale svěřil, že pochází z Kanady, a tak jsme si nedělali příliš starosti. Po prohlídce gejzírů a po snídani, kterou jsme díky jektajícím zubům nemuseli ani kousat, vylezla teplota na -4 stupně a náš průvodce nám nabídl koupel v horkém prameni. Vyčlenil nám na ni půl hodiny. Bláhově jsme u termálního pramenu čekali vyhřívané šatny. Kdo měl odvahu se v -4 stupních svléct do plavek, byl odměněn, kdo ne, mohl půl hodiny jektat zuby na břehu ve dvou svetrech a bundě na lyže. Rychle jsem si to spočítala a rozhodla se, že riskovat zmrznutí při převlékání je méně útrpné, než pomalu mrznout na břehu. A bylo.

Po gejzírech a neméně zajímavé prohlídce okolí jsme se vrátili do San Pedra. Odpoledne jsme měli v plánu Lagunu Cejar. Netušili jsme, co nás čeká, a proto jsme přibalili všechno oblečení, které jsme měli. Při čekání na autobus jsme na zastávce poznali Kanaďana ve vietnamkách. Laguna Cejar ale nakonec byla pouhý kousek od San Pedra a koupali jsme se v ní zcela dobrovolně. Tedy, koupali. Slanost vody 30% vám tak trochu koupání znemožňuje, ježto plavete, aniž byste se o to jakkoli snažili.

Po Laguně Cejar jsme se vydali k Ojos de Salar, dvěma dalším lagunám, a nakonec na Salar, solnou poušť u San Pedra, kde jsme k západu slunce dostali také jedno Pisco Sour. Po návratu do San Pedra jsme s Kanaďanem Philippem a Francouzem Pierrem povečeřeli opět v Milagru, vypili lahev výborného Carmenere Casillo del Diablo 2007 a šli spát. Druhý den nás čekal odjezd do Bolívie džípem společnosti Colque.

Následující den jsme tedy byli namačkáni do autobusu, který nás společně s několika normálně vypadajícími lidmi a bandou německých důchodců odvezl na bolivijskou hranici ve výšce 4000m nad mořem, kde na nás čekaly tři džípy, tři bolivijští řidiči a dva a půl dne cesty. Bolivijští řidiči čekají na hranici proto, že pro Bolivijce je přechod do Chile dlouhou administrativní peripetií. Později jsme při návratu do Chile zjistili, že peripetie je to tak trochu pro všechny.

Naše výprava čítala kromě řidičů třináct lidí. V našem džípu kromě nás seděl osmnáctiletý Američan Daniel, který byl na hranicích nucen odevzdat svůj pas řidičovi, protože Američané mají v Bolivii právo na speciální zacházení v podobě vízové povinnosti a poplatku 150 dolarů. Dále v džípu seděli JP a Gaelle, sympatický pár z Francie na cestě kolem světa. V ostatních džípech byl pak jeden Australan, jedna Číňanka, 66-ti letá cestovatelka ze Švýcarska, stejně starý pár z Toulouse a o něco málo mladší pár ze Švédska, a nakonec, aby to nebylo zas tak exotické, český pár z Radnic u Rokycan, což je coby kamenem dohodil od mého rodného městečka.

V této sestavě jsme tedy vyjeli od Laguny Blanca, která je přímo na hranici, k Laguna Verde, kde měl Daniel dost duchapřítomnosti začít se shánět po svém pasu. Náš řidič Octavio (kdo ví, proč ho jeho rodiče v zapadlé bolivijské vísce takto pojmenovali) odpověděl, že pas zapomněl na hranicích, a tak měl Daniel možnost vidět Lagunu Blanca dvakrát. Pas mu byl pomocí hnědé izolepy upevněn do kusu kartónu a bylo mu zakázáno tento kartón otevřít, ježto to přísluší jedině imigračnímu úřadu v Uyuni. Ale co se divíte. Většina Bolivijců živí své mozkové buňky kyslíkem ve výšce více než 4000m.

Cestou jsme se vykoupali v termálním prameni a prohlédli si další gejzíry. V kompletní sestavě jsme pokračovali po altiplánu k Laguně Colorada, kde byl plánovaný nocleh. Trochu se začalo kazit počasí, ale přesto jsme nabalení vylezli z džípů a podnikli malou procházku. Po dojezdu k noclehárně, kde jsme měli spát, se počasí zkazilo ještě o něco více, ale od talířů polévky nás to příliš nezneklidňovalo. Začalo trochu hřmít a poté někdo podotknul, že také trochu sněží. Unavení nadmořskou výškou jsme se uchýlili k siestě. Během půl hodiny začalo chumelit, a když jsme se vyhrabali z postelí, bylo venku přes 10cm sněhu. A sněžilo i při naší procházce k Laguně, kde se několik promrzlých plameňáků snažilo sníst co nejvíce krevet. A sněžilo, když jsme večeřeli. Jeden ze šoférů se pokusil přeparkovat svůj džíp, ale pouze se při té příležitosti více zahrabal do sněhu a do zeminy pod ním.

Ráno bylo stále bílo. Octavio se ale rozhodl, že pojede přesto plánovanou cestou, která stoupala až na 4800m. Žvýkaje listy koky tak vyrazil jako první a ostatní následovali, což nebylo dáno ani tak jejich odvahou, jako faktem, že v našem džípu byl proviant pro všechny na celý den. Projeli jsme okolo Kamenného stromu (Arbol de piedra) a čtyř dalších lagun. Sníh pomalu tál a teplota začala zase stoupat. Pomalu jsme klesali, vegetace přibývala a na konci dne jsme začali míjet kaktusy a pole s quinoou. Octavio nám ukázal svojí rodnou vesnici.

Spali jsme na samém okraji největší solné pouště na světe, Salaru de Uyuni. Následující den jsme se vydali na jeho přejezd. Zastavili jsme se na jednom z ostrovů a prohlédli si též hotel ze soli a výrobnu soli. Potom jsme dorazili do Uyuni, kde se naše skupinka rozešla. S Hvězdopravcem jsme se rozhodli co nejdříve odjet na jih do Tupizy, nebo přímo do Argentiny. Bolivie je zajímavá, ale člověk na ni musí být připraven. V Uyuni byl jediný automat na peníze, který ale dával pouze dolary, které vedle sídlící směnárny měnily za kurz několikanásobně podceněný. Pokud tedy někdy do Bolivie pojedete, vyměňte si peníze dopředu. A pokud jste někdy byli v Indii, přijdou vám zkušenosti vhod.

Hledali jsme tedy spoj alespoň do Tupizy, která má příznivější klima a je přeci jen trochu blíže hranici s Argentinou. Do Tupizy ale nic nejelo, jen nám jeden člověk poradil, abychom se zeptali některého z řidičů džípů, který právě přivezl turisty z cesty po Salaru a který se do Tupizy vrací. Našli jsme jednoho takového řidiče, z jehož odpovědí generovaných rychlostí mozku vyvinutého na ve výšce 4000m jsme pochopili, že nás do Tupizy vezme za 100bolivijských pesos pro oba. Usadili jsme se na nádraží, kde nás řidič slíbil nabrat za deset minut, hned, jak si umyje auto. Spolu s námi tam čekali lidé, které řidič právě přivezl a kteří mu chtěli dát spropitné.

A čekali jsme a čekali. 15 minut, 30 minut, hodinu, hodinu a půl. To je v Bolivii pořád ještě ekvivalentní úsloví deset minut. Lidé čekající s námi vypadali stále poměrně optimisticky a jediné, co je zneklidňovalo, bylo, že se jim džíp již cestou do Uyuni rozbil a že se možná stalo totéž.

Hvězdopravec a já jsme to ale po hodině a půl vzdali a šli jsme hledat jiný způsob, jak proklaté Uyuni opustit. Náhodou jsme narazili na paní, která řekla, že její agentura nabízí cestu až na hranice s Argentinou a odjezd de večer v 21hodin. Koupili jsme si tedy lístek za 90 bolivianos na hlavu a v klidu jsme se šli podívat na hřbitov vlaků, což je jedno z poetických míst vytvořených bolivijským smyslem pro pořádek. Kupodivu, když necháte vyřazené lokomotivy rezavět za vaším městem, může to být pěkné.

Když jsme se dostavili na autobusové nádraží, paní nám sdělila, že autobus nakonec nepojede, ale že můžeme přespat v čekárně. Na dvou nesmírně špinavých madracích zde ležely dvě Bolivijky s třemi dětmi a dva turisté. Slušně jsme poděkovali za pohostinost a rozhodli jsme strávit noc v hotelu vedle čekárny, který byl zároveň také hodinový hotel. Dle instrukcí na stěně (Milý cestující, hygiena je základem zdraví, a proto si prosím před ulehnutím umyj nohy) jsme vykonali nějakou tu hygienu a děkovali bohu, že švábi v Uyuni na 3500m nemají šanci.

A ráno autobus jel. Tedy, odjezd stanovený na 5:30 se konal ve skutečnosti v 7hodin, ale to je v Bolivii totéž. V 10hodin jsme se zastavili v hornickém městečku Atocha, kde jsme si od stařenky na nádraží za 2bolivianos koupili ty nejlepší empanadas, které jsme kdy jedli za celý náš pobyt v Jižní Americe.

A pokračovali jsme do Tupizy, kde jsme přestoupili na autobus do Villazonu, na hranici s Argentinou. A jeli jsme a jeli. V Bolivii jsme za celou dobu neviděli ani centimetr asfaltu, ale zato jsme viděli krajinu, který nám brala dech. Pravda, dech nám braly také výfukové plyny, z nichž velká část končila v rozvrzaném autobuse, a také nebezpečné nakládění autobusu při přejezdu vyschlých či nevyschlých koryt řek (kromě asfaltu jsme tako v Bolivii neviděli moc mostů). Bolivie je chudá, ale krásná. Během celého toho drkotání se po bolivijských cestách Hvězdopravec pravil, že jsme dobře udělali, že jsme si koupili Pathfindera, protože náš bývalý Peugot 206 není na Bolivii stavěn. Tím pádem se nemohlo stát nic jiného, než že jsme o pár kilometrů dál v protisměru potkali...Peugota 206, který právě přejížděl kameny ve vyschlém korytu řeky. Inu, po Bolívii (a nejen po ní) autem, to je trochu jako po Austrálii na klokanu (tento vtip jsem si půjčila od francouzského komika Coluche).

Hranici s Argentinou jsme ve Villazonu našli hravě poté, co jsme se zeptali na cestu bolivijského policisty, který zaujatě poslouchal z vysílačky...co jiného, než fotbalový zápas. Na nádraží jsme si koupili jízdenky do Salty. Autobus nás tam měl dovézt v 3:30 ráno. Protože jsme ráno vyjeli z Uyuni v 7, ale vstávali jsme v 5, a protože jsme měli v žaludku od rána jen pár empanadas z Atochy, rozhodli jsme se najíst. Ale ouha. Nikde nám nechtěli vyměnit naše pesos chilenos za pesos argentinos. Kdo ví, proč to v Bolivii jde, ale v Argentině ne. Nakonec se nám ale podařilo najít bankomat, který dával pesos argentinos i na neargentinské karty. Což je v Argentině fuška, ale jde to. S pizzou v žaludku jsme se vydali na cestu.

V 3:30 ráno nás pohodlný argentinský autobus vysadil v Saltě. Našli jsme hostel a spali až do osmi do rána. Bylo nutné se vydat na nádraží a zarezervovat si věčně plný autobus do San Pedra de Atacama. Gemini a Pullmann provozují tuto linku i v tomto směru a opět ve stejné dny. Santu jsme tak museli opustit už druhý den ráno, místo ale naštěstí ještě bylo.

Salta je historické město a cítíte v něm přeci jen trochu italského ducha. Jídlo je tu lepší než v Chile (tedy, pokud opomenete Milagro), lidé milí a ceny velmi příjemné. V touze ochutnat argentinské hovězí jsme snědli jeden steak v poledne a jeden večer. Litovali jsme, že jsme v Saltě strávili pouze pondělí, jelikož jsme tak přišli o možnost navštívit Museo de la Arquelogia de Alta Montana, Muzeum vysokohorské archeologie, kde jsou především incké mumie dětských obětí nalezené na vulkánu LLullaillaco ve výšce 6700 metrů. Inu, příště.

Ze Salty jsme odjeli přes Paso de Jama (4600m) do San Pedra. Při příjezdu jsme se cítili skoro jako doma. Šli jsme do našeho oblíbeného hotelu Rayko, kde jsme spali ve stejném pokoji jako minule a večeřeli jsme, jak jinak, v restauraci Milagro. Pravda, trochu předčasně, protože jsme netušili, že se v Chile během naší absence změnil čas. Změny času v Chile jsou trochu nepředvídané a stane se, že se vláda rozhodne týden před plánovanou změnou tuto změnu o něco odložit. Před odjezdem na prázdniny jsme našli na internetu tři rozdílná data, kdy se bude čas měnit. Tak vidíte, nakonec jsme to zjistili až když jsme po večeři čekali na autobus, který nás měl odvézt na astronomickou exkurzi. Na zastávce nikdo nebyl, tak jsme se vydali do agentury, která exkurzi zprostředkovávala...a tam jsme se dozvědeli, že vlastně máme o hodinu méně.

Exkurze, při které nám jeden bývalý francouzský astronom vysvětloval, co vlastně vidíme na nebi a při které jsme se dalekohledem mohli podívat mimo jiné na Saturn, nakonec tedy začala o hodinu později, ale stálo to za to.

Následující den jsme plánovali odpolední odjezd do Antofagasty, což nám ale umožnilo dopolední projížďku na kole do Údolí smrti, Vale de la Muerte. Nakonec to bylo málem údolí smrti pro nás, protože tlačit kola v dunách písku do kopce pod poledním pouštním sluncem není žádná legrace, ale přeci jen nakonec Údolí smrti zůstalo údolím smrti jen pro svůj vysoký obsah soli, který znemožňuje život jakékoli vegetaci. Pouštní prach jsme spláchli pivem v jedné hospodě v San Pedru, v hospodě, která by mohla být kdekoli jinde na světě, a odjeli jsme do Antofagasty.

Po noci v hotelu Cucaracha, cucaracha a dvou hodinách čekání na autobus jsme odjeli na Dalekohled, odkud vás nyní srdečně zdravím. Máme se dobře, venku je krásně, voda v bazénu je teplá, oběd v přípravě, sauna v plánu atd. atd. A zítra mě čeká let do Santiaga.

P.S. Všechny fotky jsou k prohlédnutí zde

Žirafí příjezd

Tak, a žirafky jsou doma. Stěhováci je měli doručit v 9:30. Vstala jsem tedy v 8:15, protože jsem ráno chtěla ještě něco vyřídit. V 8:30 jsem se tedy vykolébala z postele, strávila 15 minut v koupelně sprchou, která mě bohužel také moc neprobrala, a v župánku jsem se dovlekla do kuchyně udělat si snídani. Zatímco se na sporáku hřálo moje kafe, kontrolovala jsem ospale muškáty za oknem, zda brzy začnou kvést. K méme oušku dolehlo z venku pípání, které neznělo jako klasický alarm, ale spíš jako když couvá autobus nebo kamion. Aniž by mi přišlo divné, co dělá autobus v naší slepé ulici, jsem zamžourala do dálky. Mezi stromy jsem jasně rozpoznala obrovský bílý kamion a na něm...náš kontejner. No podívejte se, ten samý, co byl před naším domem v Rue Lachmann...

...a který jsme možná viděli ve Valparaísu...



Půlku oblečení jsem na sebe navlékla než zavolal vrátný a druhou bleskurychle, než stěhováci vystoupali do našeho patra. 45minut napřed. A víte proč? Aby mi řekli, že už jsou na místě, ale že ještě nepřijel člověk s kleštěmi, který přestřihne pečeť.

Za 45minut člověk s kleštěmi konečně dorazil a mohlo proběhnout nastřihnutí kontejneru. Během hodiny jsem měla možnost začít litovat, že jsme přeci jen odolali bytům 180m2 ve Vitacuře na čtyřnásobek našeho nájemného. Ale pak jsme se pustili do pomalého vybalování a z kartonu vykoukly mezi kvanty papírů žirafí hlavy. Velká žirafa měla sice trochu zacpaná ouška, ale jinak byly obě v pořádku. Stěhovákům se moc líbily. Též je zaujaly naše lyže a nešlo jim moc do hlavy, proč máme šest párů.



Žirafy se u nás nejdříve trochu porozhlídly, předstírajíce, že nechápou, proč je na stole tolik nádobí z Grenoblu (ano, kuchyň je moc malá)


...pak se podívaly do obýváku, kde se jim zdálo, že je také trochu moc věcí...








a následně zkontrolovaly naše pokoje...


















...aby se nakonec pokusily schovat předstírajíc, že jsou pár lyží...ach, ty líné Hvězdopravcovy žirafy! A to si představte, že Hvězdporavec je a bude celý březen na Dalekohledu, takže je celé vybalování na mně. A žirafy se takhle ulejvají...

...nakonec se pokusily ujet na kole...



















...ale úplně nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme se sešli.
No dobře, dost toho žirafího humoru. Ale co člověku zbývá, když se octne sám tváří v tvář šedesáti bednám s věcmi...

Kromě stěhování byl na tento pátek naplánován zámečník, který by přidal jeden zámek do sklepa. Domluveni jsme byli na jedenáctou, a tak se v jednu přiloudal šmudla, který se podíval na naše dveře a pravil, že pošle někoho, kdo by zámek udělal kolem třetí nebo čtvrté hodiny. Protože jsem měla chuť zajít za Mathilde, naší sousedkou z Grenoblu, řekla jsem, ať mi zavolají, než dorazí. Šmudla pravil, že v případě, že musím odejít, bude lepší, když zámečník přijde v pondělí. To jsem rezolutně odmítla, protože v pondělí jedu na prázdniny.

V kolik nakonec zámečník přišel si nepamatuju, ježto jsem v tu chvíli již půl hodiny naháněla po telefonu doručovatele z obchodu, odkud nám měli doručit desku, na které by držel náš vařič. Desku jsme objednali 14.února, na svatého Valentýna, a dnes byl tedy den D, kdy měla deska přijít. Ale nešla. Volala jsem tedy do obchodu, kde jsme si ji nechali uříznout: po pravdě, chtěli jsme desku 68 na 61cm s dírou uprostřed, do níž by se vložil vařič. Kdo má vestavěné spotřebiče, jistě ví, o čem mluvím. Díra uprostřed se ale prodavačům jevila jako naprostá bizarní fantazie, o jaké nikdy neslyšeli, čemuž jsme byli ochotní věřit, protože též nebylo možné uříznout desku kratší než 1metr. Volala jsem tedy do obchodu, kde mě přepojovali dvacet minut od čerta k ďáblu, protože naše deska byla zároveň projekt a zároveň zásilka. Ani jedno oddělení s tím tedy nechtělo mít nic společného. "Ale to je opravdu speciální objednávka", říkali všichni. "Moc speciální.", říkala jsem ironicky já a jediné, co mi udrželo úsměv na rtech, byla představa, jak to celé vykládám na blogu. Kromě toho jsem občas byla přepojena na centrálu, kde se mě opakovaně ptali, kde jsem zásilku objednala, než jsem byla zase přepojena na pět minut na pěnici, která zpívala tklivým hlasem tklivou píseň srdce moje miluji tě nade vše. Nakonec se konečně ozval kdosi, kdo se představil jako Fernando a tvářil se, že mi pomůže. Zeptal se na jméno objednavatele. V momentě, kdy jsem ho vyřkla, byl hovor přerušen.

Nedala jsem se odradit a opět se připojila na miluji tě nade vše. Tentokrát jsem měla větší štěstí a Fernando se ozval asi po pěti minutách. "To jsem zase já.", řekla jsem: "Přerušili nás". "Ale ne, nepřerušili.", řekl Fernando: "Já jsem si vykopl telefon se zdi, zakopl jsem o šňůru." Šťastná, že na druhém konci drátu je profesionál a osoba povolaná jsem zopakovala Hvězdopravcovo jméno. Zde musím říct, že situace, kdy ve Francii nikdo nebyl schopen dešifrovat moje jméno, zatímco to Hvězdopravcovo bylo normální, se v Chile radikálně změnila. Moje jméno tu kupodivu vyvolává jedinou reakci: údiv nad tím, že mám jen jedno jméno a jedno příjmení. Chilané mají obvykle dvě jména a dvě příjmení, a tak jim připadám jaksi dost nepojmenovaná. Zato Hvězdopravcovo jméno je pro Chilany nevyslovitelné a nezapamatovatelné. Proto ho obvykle překřtí na Guilermo Montaña. "A jo, Guilermo Montaña.", řekl Fernando: "Jsme vám to přivezli včera, ale nikdo nebyl doma." To je v Chile skoro hřích, protože v Chile je pořád někdo doma, proto také nepotřebují poštovní schránky. Co na tom, že den D byl ohlášen na den později...

Deska došla okolo osmé večerní. Těšila jsem se, jak v kuchyni budu moct konečně dát věci trochu na místo a nebudu nucena mít kávovar na zemi.

Chyba lávky. Říkala jsem vám, že je to deska, co nešla. A nejde a nejde. Bude vyžadovat zkrátit a vyříznout. Hvězdopravcovi jsem na to vybalila jeho čerstvě došlé nářadí, ať si taky trochu užije.

A to je všechno. Mějte se pěkně, protože já frčím v pondělí na téměř dva týdny na sever. Tak se těšte na konečně nějaké opravdu pěkné fotky!

Ježdění autobusem a čtenářovy problémy

Laskavý čtenář se jistě táže, kterak dokážu vyplodit záznam na blog něčem tak banálním jako je cestování autobusem. Říkáte banálním?

Protože je začátek školního roku, autobusy by se, tedy alespoň dle teorie mojí učitelky španělštiny, měly na začátku školního roku zaplnit. Jenže naše učitelka nikdy autobusem nejezdí, takže je těžké říct, zda její teorie má nějakou platnost. A mně zatím autobusy připadají pořád stejně plné. Přesto se mi občas podaří vybojovat místo k sezení, což jsem se domnívala, že je také místo ke čtení. Čtení v dopravních prostředcích je tak trochu moje hobby, protože je to moje nerušená půlhodinka. Ale vzhledem k tomu, že autobus i v zacpaných ulicích Santiaga dokáže prudce zakcelerovat (nevím, co je to za model, ale ve zrychlení na 50m by to předjelo i Šumiho) a vyvinout neuvěřitelnou rychlost, která způsobuje poskakování autobusu do závratných výšek při přejíždění výmolů a kanálů, a vzhledem k tomu, že cca každých 200m je nutné prudce šlápnout na brzdu, je čtení v autobuse snídani ve vašem žaludku nebezpečné.

I tak není možné číst, neb je třeba pozorně sledovat kudy se autobus řítí, protože je třeba ho zastavit v místě, kdy chcete vystoupit. A to není jen tak. Zastávek je hodně, ale staví se na nich pouze na znamení a nejsou dopředu nijak oznamovány. Pokud nedáte znamení včas, řidič vám nezastaví. Pokud ho dáte moc včas, obvykle vám zastaví na zastávce před tou vaší, o které jste neměli ani tušení. Občas se stane, že řidič otevře dveře hned, jak dáte znamení, ačkoli na žádné zastávce není a ačkoli je vystupování mimo zastávky zakázané, jak hlásá nápis vedle volantu. Zatím jsem v sobě nenašla dost síly osobnosti na to, abych řidiči, který se domnívá, že mi takto ulehčuje život, řekla, ať ty dveře zase laskavě zavře a dojede na příští zastávku. A protože autobus jede v závislosti na řidiči ze Salvadoru do Vitacury 20 až 40 minut, nemáte šanci vaší stanici poznat ani podle času, kdy na ni dorazíte.

Stejně jako nelze číst v autobuse, nemůžete číst ani na zastávce, protože je nutné autobus vyhlížet a dát mu znamení, aby zastavil. Pokud nedáte znamení včas, z dálky a viditelně (poskakovat u toho nemusíte, ale mávejte přeci jen viditelně!), je to opět pro řidiče dobrá výmluva pro to, aby se se zastavováním neobtěžoval. Dneska se mi například stalo, že jsem společně s dalšími asi deseti lidmi čekala na zastávce, kde staví jen a pouze jediný autobus, a nikdo z nás tedy nedal znamení včas, protože si neuvědomil, že by řidiče mohlo napadnout, že na zastávce postáváme jen tak z plezíru. A vidíte, napadlo. Stejně jako u chilských front je tedy na místě čekat aktivně a dávat čekání najevo.

I tak se občas stane, že řidič nezastaví a gestem vám naznačí, že to je proto, že jeho autobus moc plný. Moc plný je tak trochu všechno od autobusu, do kterého už se nevejde ani muška, až po autobus, kde několik jedinců nenašlo místa k sezení. Zkrátka, opět dobrá výmluva, proč nezastavit. Jednou se mi takhle stalo, že mě vzal až třetí autobus, protože jsem čekala na zastávce sama a zastavování tedy bylo tak trochu opravdu na obtíž. A ten třetí...byl samozřejmě ten úplně nejplnější, ježto sbíral všechny nešťastníky na zastávkách zanechané.

Přesto, že nemůžete v autobuse číst, nehrozí, že byste se nudili. Permanentně totiž nastupují muzikanti či prodavači všeho možného. Na dnešní půlhodinové cestě na španělštinu jsem tak měla nejdřív možnost zakoupit čokoládovou tyčinku, poté náplasti, pak kuchařku a nakonec navrch několik eukaliptových bonbónů. Cestou zpět jsem si zase vyslechla něco peruánského folklóru. Přidejte k tomu fakt, že občas z okénka můžete shlédnout nějaké to představení akrobatů nebo žonglérů na křižovatce na červenou a chápete, že cestování autobusem je v Chile poměrně zábavná věc, nebo mě aspoň zatím opravdu baví. A to i přesto, že občas hudebníkovi v autobuse máte chuť zaplatit, aby už přestal. Protože ne každý chudý obyvatel Santiaga, který si takto vydělává své živobytí, je rozená superstar.

Takže, pokud budete někdy v Santiagu, nezapomeňte, že poznat určitou zemi spočívá v tom dělat co nejvíce věcí, které dělají její obyvatelé. Nevím, jestli prožívám právě období puberťácké zamilovanosti do svého nového města, drobnou manickou epizodičku, nebo zda jsou opravdu ty autobusy tak úžasné, že vám je doporučuju...

Jak se k Tobě chovalo Chile?

2.března začal školní rok a ve městě se to tak hemží studenty a žáky ve školních uniformách. Především ty holčičí jsou tak slušivé, že lituju, že naše školství není také uniformované. A ačkoli horlivě studuju španělštinu, nárok na uniformu nemám. Jak nespravedlivé.

Moje španělština se postupně zlepšuje. Každý expatriovaný jedinec ale jistě zná rána, kdy se mu špatně vstává a kdy se mu nedaří v novém jazyce takřka ani pozdravit. Druhý den pak žasnete, když vesele šveholíte hodinu s rodilým mluvčím o chilské politice. Každopádně i dny, kdy to zrovna moc neplyne, mluvte španělsky. Chilané se nad mojí španělštinou rozplývají a fakt, že s nimi mluvím v jejich jazyce berou jako velmi sympatickou věc. A protože většina Chilanů v Santiagu, a to i v jeho chudých čtvrtích, nemá jasné kořeny v indiánských kmenech, je španělština skutečně jejich jazyk. A samozřejmě je potěšíte, když jim řeknete, že jste ze začátku moc nerozuměli. Hned na vás vytasí hromadu místních výrazů.

Moje oblíbená věta je "Jak se k tobě chovalo Chile? (Como te trataba Chile?)", která je kupodivu běžnou otázkou, kterou se Chilané ptají na to, jak se vám v jejich zemi líbí. Když jsem jí slyšela poprvé, pokládala jsem jí za originální formulaci autora, protože ho použila Angelica, k jejíž povaze mi dobře sedělo, že se ptá, jak se ke mně chovají lidé. Slovo líbit v čestině je otázka na váš vizuální dojem, se kterým jaksi objekt vašeho pohledu nemá co dělat, buď je prostě hezký nebo ošklivý, nebo možná něco mezi, ale aktivní jste v něm vy s vašimi černými nebo růžovými brýlemi. Když se ptáte, jak se k vám někdo chová, celá aktivita je na objektu, na tom druhém. A tak i v zaprášených ulicích Santiaga můžete chválit, protože lidé jsou milí. Napadá mě, co bychom se dozvěděli, kdybychom se ptali turistů: jak se k tobě chovala Praha? A možná bychom na tu naši nádheru přestali být pyšní.

Chile se k nám chová pěkně. Věci pomalu postupují. V našem bytě v Montecarmelo leží plovoucí podlaha a na ní je dost nábytku na to, aby se v bytě dalo pohodlně existovat. Máme jídelní stůl, máme židle a máme gauč. Já mám svůj pracovní stůl a naše madrace je dost pohodlná na to, abychom zatím nepostrádali postel. A na dvoře našeho domu stojí Pathfinder, který nás snad brzy vezme někam do hor. A víte co? Podle posledních zpráv nám v pátek doručí náš kontejner. Žirafky tedy už možná teď dýchají smog Santiaga někde na celnici. A muškáty v truhlíku za oknem pomalu začnou kvést. A bylinky, které jsem zasela při našem příjezdu, už vesele provoňují moje vaření.

Zabydlujeme se také v našem novém životě. Máme nové známé, pomalu začínáme se sportovními aktivitami, já jsem našla místo, kde se budu profesionálně činit a v naší čtvrti jsem objevila několik báječných obchůdků, včetně svého nového řezníka, který stejně jako ten francouzský na větu: "Chtěla bych půl kila tohoto masa." téměř výhružně odpoví: "A co s tím masem chceš dělat?!". Protože největší tragédie by byla, kdybyste například kvalitní hovězí nechali pomalu vařit dvě hodiny v omáčce. Ano, ani v Chile nebudu řezníkovi vykládat, jak se dělá česká svíčková, a pokaždé, když na ni budu chtít koupit maso, budu prohlašovat a přísahat, že ono maso budu baštit skoro syrové. A stejně jako ve Francii, když se konečně shodnete na tom správném mase, pustí se řezník do okrajování šlach a největší radost mu uděláte, když se zeptáte, odkud ono maso pochází.

Objevila jsem také dva hochy prodávající nejrůznější mouky, sušené plody, nespočetně typů rýže, koření, quinoy, kakaa a dalších dobrůtek, které v supermarketu, kde je prodáváno hlavně nespočetně instantních produktů, nikdy nenajdete. To je z podivem, protože kde byste čekali narazit na dobré kakao, quinou, kokosové mléko nebo kávu než právě v Jižní Americe. Zatracená globalizace. Ale naštěstí je tu tenhle obchůdek. Dnes večer se ode mně jeden z hochů přiučil říkat "ahoj!" a "kamarád" a na závěr mi řekl větu: "Y diga a tus kamarad de venir!". Já rozhodně ještě přijdu: zkontrolovat češtinu, nadýchat se úžasné vůně a určitě něco koupit.

Našla také trh s vynikajícím ovocem a zeleninou. Výhodou Chile je, že skoro nic nedováží, a rajčata tak netráví hodiny a hodiny v kamionu a je jim dopřán luxus dozrát ještě na stromku. Kdysi jsem četla v Reflexu naprosto hloupý článek nějakého pana redaktora, který se podivoval, proč udržovat české zemědělství, když to španělské je levnější, což zřejmě považoval za cosi jako pokrok naší ekonomiky a velkou pýchu. Kromě zplodin z kamionů mu doporučuju, aby zkusil porovnat chuť. Chile, které si rozhodně z ekologií hlavu neláme, má to štěstí, že jakákoli doprava je tak složitá, že dovoz takřka není možný, protože kamiony by musely přejíždět Andy. A letecká doprava je drahá. A tak máme v Chile štěstí, že zelenina je vynikající.

Zítra půjdu zkontrolovat rybárnu, a máme to skoro všechno. Kromě pekárny, ale tu najdeme asi těžko. Vybavili jsme se tedy pecí na chleba, která produkuje vynikající čerstvý chleba z mouk z voňavého obchůdku a umí také marmelády ze zbytků ovoce z trhu.

Chilskou specialitou je, že ve všech těchto obchodech nejdříve vyberete, co chcete, počkáte, až vám to je naváženo, chvíli mluvíte s prodavačem a poté jste vyzváni, abyste šli zaplatit na kasu, která je často jen kousek vedle pultu, protože obchůdky jsou, jak zdrobnělina napovídá, velké často pouhých dvacet metrů čtverečních. Na kase občas sedí osoba k tomu určená, ale někdy tam prodavač musí doběhnout, protože je zároveň také pokladník. Nemyslete si, že tento systém je zde proto, aby prodavači jídla nesahali na peníze. Stejně to funguje i v drogerii. Systém takto není vymyšlen také proto, aby se celá věc urychlila: naopak, celá věc se tím neuvěřitelně zpomaluje, protože často musíte stát frontu nejdřív na prodavače, pak na pokladníka a následně se opět prodrat k pultu prodavače, kde si vyzvednete zaplacené zboží.

Kromě obchůdků je v mojí čtvrti mnoho stánků s nejrůznějším zbožím i pouličních prodavačů, kteří nabízejí ráno sendviče k obědu, nebo sáčky chipsů a sušenek, nebo nějaké to ovoce (čárky mezi nebo napovídají, že nikdy nenabízejí všechno najednou), a přes den také zmrzlinu, nebo studené nápoje. Tito prodavači se bohužel neustále přesunují, takže například pokud ráno cestou do práce spatříte prodavače s dobře vypadajícími svazky petržele, máte smůlu, protože si můžete být jistí, že odpoledne už prodavač na stejném místě nebude. Pokud tedy chcete večer dělat například mušle po námořnicku, kupte petržel hned a ozdobte s ní v práci váš pracovní stůl. Stejně tak, pokud jeden den koupíte opravdu skvělé jahody na zastávce, kde čekáte na autobus do práce, nemyslete si, že je koupíte druhý den zase. Naopak, na mostě přes Mapucho si denně za 300 pesos můžete nechat vyčistit boty. A i pokud tam čistič zrovna není, na avenida de Providencia jich jsou desítky.

Zkrátka, moje čtvrť se ke mně chová hezky a v Chile se mi líbí čím dál tím víc.