středa 30. listopadu 2011

Rána zrána

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

7 komentářů:

  1. Přiznám se, že zcela bez nadsázky zamačkávám slzu:-)
    Tak pěkné stěhování přeju!

    OdpovědětVymazat
  2. Panejo. Takhle vypointovaný příběh jsem opravdu nečekala. Po třech (?) letech... Hodně štěstí. Škoda, že nezůstáváte na jižní polokouli (připadáš mi jako můj malý spiklenec kousek přes Pacific)... Těším se na zprávy z domova.

    OdpovědětVymazat
  3. No teda... že se rozhodně nenudíte, to už jsem psal několikrát, ale nemůžu jinak, musím to zopakovat i teď :-)
    A neboj, adrenalinové stavy přijdou určitě na řadu i tady ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Po trech letech, presne tak. Diky za vsechna prani stastne cesty. Em, vsak kdo vi, jak dlouho na te severni zustanem! Adrenalinove stavy urcite budou, uz se pomalu psychicky pripravuju na souboj s francouzskou prefekturou o papiry a s tamnimi telefonnimi spolecnostmi o zavedeni telefonu. Tatinek Jean nebyl napriklad celou tu dobu, co jsme v Chile, schopen si nechat svoj telefon zapojit (slabe nervy), tak vim, ze bude stale o cem psat....

    OdpovědětVymazat
  5. Vychutnejte si ještě Chile pořádně rozmanitě!

    Taky mě to dojalo, jako Zitu; tím spíš že zrovna před chvílí jsem mámě řekla, že v nejhorším budu bydlet s nimi (rodiči, aby to finančně utáhli a nemuseli se stěhovat). Mámě se hned viditelně ulevilo a mně se chce brečet; žít zase v bytě dětství, ošoupanějším než dřív, a u rodičů, to se mi moc nechce; nechci bejt dítě :-(

    A co tvůj výcvik, Terezo, jak to půjde mimo Chile?

    OdpovědětVymazat
  6. "Moc" nechce. Nechala jsem komentar na Tvem blogu.

    Co se tyce onoho postgradualu, skoncit nebudu moct, ale hlavni je, co jsem se dosud naucila (certifikat by mi ve Francii stejne neuznali, nema to zadny ekvivalent...a snad mi daji potvrzeni, cim vsim jsem prosla). Kurzy konci ted v lednu (tady totiz konci v prosinci skolni rok, je to tu naopak :-) ), takze mi vlastne bude chybet jen par formalit, do kterych se mi stejne nechtelo. Hlavni je ale co jsem se naucila a ve Francii snad najdu nejake misto s psychoanalytickou orientaci, ve Francii je psychoanalyza nastesti porad docela rozsirena. Na hledani prace jsem zvedava, urcite to bude tezky, ale nastesti nejdu do uplneho neznama.

    OdpovědětVymazat