čtvrtek 19. ledna 2012

Babylonské zmatení papírů

Dneska jsem si k obědu udělala obrovskou vafli, potřela ji nutelou a pokladla nakrájenými pocukrovanými jahodami. Ne, nepotřebuju brutálně ztloustnout, ani nic neslavím. Bojuju s úřady. A pokud to takhle půjde dál, brzy začnu bojovat i s nadváhou.

Nechte mě prosím, na úvod, přednést malou interkulturní úvahu na téma jiný kraj jiná byrokracie. Chilská, podobně jako česká, má tu výhodu, že je to takový zmatek, že vlastně nikdo moc neví, jaký papír potřebujete, a stačí tedy narazit na alespoň trochu osvíceného úředníka a věci jdou. Jen jedno je v Chile jiné, a to je nekonečné ověřování pravosti papírů, k čemuž je potřeba nazout kecky Adýdasky, protože vás sehnání všech potřebných dokladů pravosti dokumentu, který vám byl právě vydán, bude stát odpoledne a uběhnete během něj málem Maraton. Ve Francii je, pokud potřebujete vyřídit něco jednoduchého, sice příjemné, že máte jasný a jediný možný seznam dokumentů, ale jakmile se jako Hvězdopravec a já začnete pohybovat za hranicí společnosti (myšleno původně čistě geograficky), dostanete se do zákrut tak absurdních, že by to snad ani Kafka nevymyslel a odhalíte mnoho a mnoho začarovaných kruhů francouzské aministrativy.

A protože jsem zřejmě měla pocit, že papírování se stěhováním a odjezdem není dost, jsem se jako chytrá horákyně svobodná-registrovaná-vdaná rozhodla, že je také čas změnit můj stav na vdaná, abych mohla jednoho krásného dne požádat o občanství, jít ve Francii k volbám a zkusit zatrhnout tipec tomu, co se v současné Francii děje. Tenhle rok to nestihnu, ale za pět let snad ano. Oprášila jsem tedy doma náš chilský oddací list (o tom, jak a proč jsme se brali se dočtete zde) a začal boj s větrnými mlýny.

Na chilské straně to šlo chilsku. Papír bylo nechat třeba oslintat několika ministerstvy, jejichž úředníci na papír bezmyšlenkovitě otiskli svá razítka na znamení, že papír je pravý. "Paní", řekl do telefonu úředník ministerstva zahraničí, když na náš oddací list pečlivě, bez bližšího odhledání, natiskl své razítko hned vedle razítka ministerstva spravedlnosti a podepsal se s nonšalancí fotbalové hvězdy drže sluchátko pěkně ramenem: "Já vám říkám, že musíte přijít osobně. Jsme tu nesmírně vytíženi. Například, zatímco tady s vámi mluvím, zároveň obsluhuji další osobu." Spiklenecky na mě mrknul. Těžký je život úředníka.

Na české straně to pak proběhlo po česku. Nad většinou položek ve formulářích, které jsem nemohla nebo neuměla zodpovědět, bylo mávnuto rukou "to doplníte později, kdyby to někomu chybělo" a žádost o zápis do našich análů a kronik odešla obratem.

Zato z francouzské strany přišel na dotaz "kterak postupovat" mail začínající slovy: "jako francouzský občan jste byl povinen respektovat francouzský zákon XY" a už to jelo. Končilo to "dostavte se prosím, pane, co nejrychleji na ambasádu i s vaší snoubenkou na předsvatební pohovor". Hvězdopravec mail přečetl a kdyby ho byl mohl zmuchlat a zahodit, jistě by to udělal. Maily se ale muchlat nedají, a tak jenom strašně zaklel a mail mi přeposlal.

Vytiskla jsem nekonečný seznam papírů, který francouzská strana potřebuje k dodání, a zamyslela se. Tak můj rodný list s datem výdeje ne starším než šest měsíců, s překladem do francouzštiny ověřeným francouzským soudním překladatelem, se jim zachtělo?, pomyslela jsem si. Francouzskými soudními překladateli z češtiny se to v Chile jistě jen hemží. Nepropadnuté občanské průkazy, které ale nejdou pořídit, v mém případě, jinde, než v Čechách, a tak jsou dávno propadnuté? Hvězdopravcův rodný list ne starší než tři měsíce, když jen doručení do Chile trvá nejméně měsíc a půl, ale někdy i měsíců šest? Podrtženo sečteno nezbylo, než použít metody Švejk, rozhodla jsem.

Milá paní, děkuji za vaši odpověď a vaši pomoc, napsala jsem laskavě a rozhodla se uzbrojovat dotazy. Kterak sehnat soudního překladatele? Kterak to udělat s občanským průkazem? Jde to udělat, i když za měsíc odjíždíme? Jde to udělat přes ambasádu ve Vídni, která má na starost bůhvíproč pražskou agendu? Nebo se máme vzít znovu v Evropě?

Odpověď zněla vyčerpaně. Znovu se vzít ve Francii nemůžete, spáchali byste tím trestný čin bigamie, psala paní z ambasády a já jsem na tu druhou mrkla do zrcadla: taková nehoráznost tě napadla, hříšnice hříšná! Nicméně se zdá, že jsme od "snoubenky" posunuli k bigamii a že to je spíše dobrý směr, ježto už mě považují tedy za "manželku" a málem hned dvojitou. Uznat jinde manželství nemůžou, musí to proběhnout přes ambasádu v Chile, psala vyčerpaně paní, která by si jistě v té chvíli přála, aby zákon byl přeci jen trochu pružnější a mohla nás odeslat do horoucích pekel. Který papír přesně je pro vás problém?

Všechny, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se svést to všechno, prozatím, jen na svůj rodný list. "Přijďte zítra ráno", napsala paní: "přímý kontakt bude jednodušší".

Následujícího dne jsme tedy došli na ambasádu Francie, kde i u dveří seděl francouzský policajt, který jako by vypadl z Julie Lescautové. Paní nás usadila do křesílek v mrňavé kanceláři úplně po strop nacpané šanony a posadila se za stůl prohnutý pod hromadami lejster s přišpendlenými podobenkami uchazečů, jejichž vyčerpané obličeje na oněch fotografiích vyvolávaly iluzi, jako kdyby byl úřednický stůl pokryt hlavami usekanými francouzskou gilotinou. "Co pro vás mohu udělat?" "To jsme my, s tím komplikovaným manželstvím", řekla jsem.

Když paní viděla, že mám originál rodného listu, což je něco, co je ve Francii přísně zamčeno ve sklepeních a z čehož udělají vždy žadateli maximálně a pouze kopii, zdálo se, že je už v administrativě své vlastní země uvařena tak, že jakýkoli papír, alespoň trochu podobný tomu, který je žádán, stačí. "No a vy to máte dokonce přeložené!" zajásala nad překladem z roku 2002 jako nad záchraným kruhem. O šesti měsících nepadlo ani slovo. "Ale jak z toho poznám, že nejste vdaná?", zaúpěla nad datem odpovídajícímu přesně čtyřem dnem po mém narození. Nepozná. A české úřady odmítají vydat důkaz o tom, že vdaná nejsem, protože už přece vdaná jsem, jen to není uznané. Jinými slovy, když chcete manželství uznat, potřebujete k tomu dokázat, že nejste ženatý ani vdaná, ale to nikdo nemůže potvrdit, když vlastně už jste. Kruh se pěkně zacyklil.

"To je ale komplikované", odtušila asi po čtvrt hodině, když narážela na jednu překážku za druhou. Začínalo být nad slunce jasné, že pokud se spojí dohromady hned tři byrokracie, bude i ta francouzská muset upustit něco ze své rigoróznosti. Byl čas na patlání složky páté přes deváté. "Konec konců, o tom, zda je všechno v pořádku, o tom rozhoduju já", usmála se paní na závěr. Švejkování evidentně zabralo, ale přesto jsme odešli se seznamem toho, co budeme muset ještě dodat. Jedním z oněch dokumentů byl chilský oddací list, protože onen ministerstvy orazítkovaný nebyl prý dost kompletní. "To je jen potvrzení o tom, že proběhla svatba", řekla paní: "Já potřebuju registraci vašeho manželství". Uf.

Registraci jsem dostala a znovu s ní oběhla maraton po centru Santiaga. Když jsem se vítězně dovlekla na Ministerstvo zahraničí, přemýšlejíc nad tím, jak si cestou domů koupím v pekárně jeden pekelně sladký arabský zákusek, stanula jsem tváří v tvář poslednímu úředníkovi, pánovi v již dost důchodovém věku.

"Pase!", řekl, další!
Položila jsem na stůl osvědčení o registraci manželství a pán na něj bezmyšlenkovitě natisknul razítko mumlaje "Hned jak tohle vyřídím se půjdu trošíčku projít, jsem úplně unaveňoučkej, bolí mě nohy."
"Máte úplnou pravdu", řekla jsem, neb vím, co se v Chile sluší a patří. A láska Chilanů ke zdrobnělinám mi znovu vykouzlila úsměv na tváři.
"No to víte, jsem tu usazeňoučkej už od devíti od rána a budu tu až do dvou", zahořekoval pán: "Ale vy nejste Chilanka!?". A to, jako vždy, odstartovalo známou chilskou konverzaci na téma: jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile, máte manžela - to, že právě potvrdil pravost mého oddacího listu mu evidentně nezabránilo otázku položit tak jako tak - a máte děti? (varianta s mužem je pak jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile a jak se vám líbí Chilanky?). Usmála jsem se na usazeňoučkého úředníčka a měla jsem se k odchodu.

"A je to!", řekl na závěr spokojeně: "Rychloučce!"

A tak, milý čtenáři, jen co to takhle pěkně rychloučce vypapírujeme, což se zdá, že bude někdy okolo příštích Vánoc (tentokrát bez legrace), bude ze mě nejen spořádaně vdaná paní na všech světových stranách, ale možná i budeme bydlet zase na starém kontinentě a budeme mít i všechny naše věci. Do té doby ale volíme strategii jasnou. Pokud se nám na konci ledna skutečně podaří odeslat kontejner s věcmi do Francie, pojedeme si na závěr vyšlápnout nějakou tu sopčičku do Ekvádoru. Po slezení všech křivolakých stezek místní administrativy se to zdá jako hračka.

11 komentářů:

  1. Gratuluji! Zdá se, že francouzská byrokracie je na tom dost podobně jako ta dánská... tuším to peklo, kterým procházíte, tak držím palce!
    Mimochodem jak se pořád nadává na úředníky v Česku...já si nemůžu stěžovat. Pravda, přístup je poněkud kreativnější, ale v životě jsem nenarazila na nic, co by nešlo (ačkoliv téměř vždy jsem považována za zcela nestandardní případ). Zato v Dánsku většinou nejde nic, pokud teda člověku nejde o něco tak triviálního jako třeba vyřízení kartičky pojištěnce...
    Je možné mít ve Francii dvojí občanství, nebo se budeš muset českého vzdát?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve Francii je to kopa zacarovanych kruhu, ale vetsinou se podari nakonec na nekoho kreativniho narazit a jde to. Ale trva to. Co se tyce obcanstvi, tak jsem se na internetu docetla, ze pokud se nabyde druheho obcanstvi snatkem, tak to Ceska republika povoluje. Jak znamo, ceske zakony jsou na dvoji obcanstvi haklive, ale snad by to melo projit. Doufam, protoze chci i nadale mit moznost volit take u nas.

      Vymazat
    2. No jo, ale musí to akceptovat i druhá strana, v tvém případě Francie.
      Já třeba dánské občanství nikdy mít nebudu (a ani nechci;-)) páč bych se musela vzdát toho českého.
      Přeji hodně kreativních úředníků!

      Vymazat
    3. To jsem nevedela, ze Danove jsou takovi narodnostni puritani! Radeji jsem si to o Francii nasla a oni dvoji obcanstvi uznavaji. To je blby, ze nebudes moct nikdy v Dansku volit, treba se jednou ale zmeni volebni zakon, nebo se treba pretransformuje cela Evropa....kazdopadne povazuju pri soucasne migraci obyvatelstva vylouceni migrantu z podilu na demokratickem rozhodovani o zemi, v niz douhodobe ziji, za velky problem a doufam, ze se to zmeni. Ve Francii se smi volit, i kdyz nejsi Francouz, alespon na v lokalnich volbach do mestskych zastupitelstev. Jak je to v Dansku? Doufam, ze se veci postupne pohnou dal a obcanstvi nebude nutne. Napriklad, ja jsem ve Francii registrovana na danovem urade od roku 2004 a rok co rok podavam danove priznani, protoze ho ted musime podavat s Hvezdopravcem spolecne (jsme registrovani partneri), ale vlastne nemam pravo rozhodovat o tom, kam ty prostredky jdou: co je to za nesmysl? A kolik lidi je na tom stejne...

      Vymazat
    4. Naprosto souhlasím. Sledovat politiku a volby je takové o nás bez nás a většinou to není moc příjemné.
      By mě zajímalo, kolik procent by ve volbách získaly takové ty "xenofobní" strany, kdyby měli možnost volit i "neobčané". Na druhou stranu jsem se setkala s tím, že třeba v arabských rodinách volí všichni stejně ne proto, že by věděli, koho volí, ale proto, že celá rodina tak volí. Tak nevím, jak by to potom vypadalo...
      Jinak v komunálních volbách můžou volit všichni, co jsou tady registrovaní. Coz je dobre, páč to zas nemůžem volit doma v Česku:-)
      Joo a Dánové jsou pěkní nacionalisti. Neustále porušují nějaké úmluvy EU případně OSN o tom, kdo má právo žít na jejich území a tak. Díky bohu za tyto nadnárodní orgány, díky kterým se dá občas dovolat zdravého rozumu...

      Vymazat
  2. Máte můj obdiv! ;-)Já to často říkám, že kam nemůže rozum, pošle Švejka ;-) Bosorka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Funguje to rozhodne lepe nez rozcilovat se, ale na druhou stranu to vyzaduje casto opravdu pevne nervy, protoze je to dost casove narocne...

      Vymazat
  3. krásne sa to číta, ale ty musíš mať nervy nie zo železa, ale priam z tej najkvalitnejšej ocele. ja by som sa už vznášal 30 cm nad zemou a svietil by som načerveno...
    vydrž, snáď bude aj lepšie. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky :=). Ono zas o tak moc nejde, tak to beru s klidem. Mimochodem, zrovna vcera jsme se bavili s kamarady o tom, jak zradne je tema "stezovat si" v jinem jazyce a kulture, kody se obvykle uplne lisi a clovek musi byt opravdu zkuseny, aby neceho v jine kulture dosahl (napriklad v Chile rozcilit se znamena prohru). Myslim, ze by ucebnice jazyků mely zaradit lekci "stezujeme si"!

      Vymazat
  4. to je vyborny napad s tou lekci stezovani!! mimochodem, fakt moc dobre napsane. za to ty silene historky s urednikama stoji:) paja-ostrovanka

    OdpovědětVymazat