pondělí 20. února 2012

O stěhování

Takhle dlouhou pauzu jsem na blogu ještě neměla. Za poslední měsíc jsme se stihli odstěhovat z bytu v Bellavistě a strávit dva týdny v Ekvádoru. O stěhování to bylo takhle.

Koncem ledna dorazili do našeho bytu stěhováci vyslaní paní Útěchou, která navrhovala, aby stěhování trvalo tři dny, ale na můj zcela nevybíravý a hrubý nátlak nakonec slevila na dny dva. Stěhování do Chile zabralo dvěma stěhovákům čtyři hodiny. S objemem věcí dvojnásobným jsem tedy neviděla důvod, proč by stěhování mělo zabrat více než čtyřnásobek času, i berouc v úvahu "chilský kvocient".

Celý leden jsem pak postupně cpala do pytlů věci, s nimiž jsem se v Evropě nemínila vybalovat, a moje vyhazovačská vášeň přerostla do takových dimenzí, že jsem dovlekla poslední lednový čtvrtek večer do Hogar de Cristo tři obrovské pytle. Pracovními botami z Hvězdárny jsem uplatila hlídače parkoviště, aby mi povolil zaparkovat zadarmo a blokujíce výjezd asi třem autům, ale přímo před Charitou, pytle jsem odevzdala a spkojeně jsem si řekla: "A je to!"

V neděli před pondělním stěhováním jsme se rozhodli, že si vyjdeme na výlet, a Hvězdopravec se začal shánět po svých lehkých pohorkách, které si koupil na Vánoce v Evropě. "Máš je ve skříni", řekla jsem. "Tady jsou ale jen ty staré", řekl Hvězdopravec.

A bylo to. To je tak, když si váš drahý potrpí na určitou značku a model pohorek a navíc, když si koupí nové, hned je někde ušpiní tak, že vypadají navlas stejně jako ty staré. Vyhazovač dostal na pamětnou a Kumulant je teď na koni. Zdá se, že mám na pár let s vyhazováním utrum a Hvězdopravec si svůj Svetr ještě pár let ponechá.

V pondělí pak vypuklo stěhování. Koordinátorem akce se stal zaměstnanec Fernando Concha, Franta Mušle, který byl rychle překřtěn na Fernando Concha tu madre, Franta Mušle tvý matky. Fernando měl na starosti papírování se stěhováním, kterého nebylo rozhodně málo. Navíc pro papíry poslal přímo k nám svého asistenta, který vždy přišel pro jeden konkrétní papír a další nechtěl, a tak u nás byl doslova pečený vařený. Stěhováci přišli v sestavě tří, Šéf, Peruánec a Guatón, Břicháč. Břicháč, jak mu říkali jeho kolegové, byl zjevně otloukánek sestavy a jeho specialitou bylo vytvářet láskyplně pomocí perořízku a lepenky přesné kartonové obaly všeho nábytku. Například moje čtecí křeslo zabalil tak dokonale, že i na zabaleném se na něm dalo krásně sedět a položit si šálek čaje na opěrku rukou. Vyrobení takového obalu mu zabralo mnoho hodin a stejně jako u perfektního obalu na madraci "king size" se ukázalo, že po zabalení do tvrdého kartonu ani jedna z oněch věcí neprojde dveřmi. Karton tedy bylo nutno rozpárat, věc vynést a znovu zabalit. A když jsem večer po prvním dni stěhování sešla do spodního patra loftu, tj. do naší ložnice, kde Břicháč celý den vytvářel svá umělecká díla, začala jsem si trochu rvát vlasy. Kromě botníku, postele a křesla totiž bylo vše stále na svém místě: šaty, knihovna, všechny mé knihy, psací stůl... Odhadla jsem to, že za první den stěhováci ve třech zabalili 10m3 z celkových 25 a přemýšlela jsem, jak asi zabalí zbylých 15 za další den, který byl posledním dnem před odevzdáním bytu.

Ale zabalili. Za dopoledne. Další důkaz, že Chilané umějí. Když chtějí. Věci stěhováci naložili do náklaďáčku podobného oněm, které se řítí šílenou rychlostí po Santiagu, naklánějíce se v zatáčkách do všech stran a jejichž řidiči zpomalí jedině, když na chodníku spatří ženu ve věku od pěti do sedmdesáti, kdy se pak vykloní z okýnka a nedbajíce toho, že auto nemá oči se za dotyčnou ohlížejí pískajíce a volajíce: "Krasavice!" Zadoufala jsem tedy, že do Francie dojde náš nábytek a ne třísky na podpal. A hned za pár minut mi došlo, že pokud se chci o tom, co se stalo s našimi věcmi přesvědčit, musím asistentovi pana Conchy tu madre vnutit ještě nejméně tři různé dokumenty, které potřebuje v papírování okolo odeslání kontejneru. Ještě, že mi neodpojili telefon, jako se mi to stalo při stěhování do Chile, řekla jsem si a vytočila jsem po několik dní nejvolanější číslo v seznamu.

Pan Conchatumadre se jako obvykle nejdřív vyptal, jak se máme, a na moje připomenutí, že nemají ten a ten papír, který potřebují, jako obvykle řekl: "Nezneklidňujte se, hned pro něj někoho pošlu". Protože se jednalo o tři různé papíry, celá situace se opakovala třikrát: asistent chtěl pokaždé papír jen jeden a Conchatumadre se nekompletní složkou našeho stěhování rozhodně nezneklidňoval. Pro poslední papír si nakonec asistent došel, když už jsme byt dávno odevzdali a spokojeně jsme seděli v kavárně s novými nájemníky Gerritem a Joey. "Já jsem to vašmu muži řikal, že to potřebuju", tvrdil asistent v rámci chilského národního sportu "sval vinu na druhého, ať je to jakkoli absurdní", který přiměje Chilany například při hromadné nehodě sedmdesáti aut na dálnici vinit z nešťastné události mlhu, v níž nebylo vidět ani na krok a řidiči jeli pomalinku, jen šedesát kilometrů v hodině, nebo zkoumat, zda není nebezpečná zatáčka, v níž se ve sto šedesáti kilometrové rychlosti rozmázl úplně opilý řidič: "ale on mi ten papír odmítl dát!".

Podle mých informací tedy mají stěhováci všechny potřebné papíry a kontejner už se snad houpe - nikoli koupe - někde na vlnách Pacifiku. Den po stěhování jsme odjeli na dva týdny do Ekvádoru. Ale o tom příště.

13 komentářů:

  1. nervy ti cely ten pobyt zocelil nebo je mas na dranc? preji, v ramci moznosti, poklidne stehovani a tesim se na zazitky z cest. paja-ostrovanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju Pajo. Musim rict, ze se sama divim, ze nervy mam evidentne zocelene jako nikdy, a cele to beru s tam budhistickym klidem, az sama sebe prekvapuju.

      Vymazat
  2. :) Mně celkově ty jihoamerické národy pijou krev. Svojí laxností - takoví Brazilci. To je taky kapitolka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Copak vyvadeji Brazilci?

      Vymazat
    2. Vadí mi jejich nespolehlivost a nedochvilnost. Pije mi to krev. Tak se jim raději vyhýbám :)

      Vymazat
    3. Chapu...v Chile to vypada tak, ze pokud se vsechno tesne pred setkanim nepotvrdi telefonicky, znamena to, ze setkani neni, a kazde setkani se planuje tak na petkrat nejmene, nez k nemu skutecne dojde. Nervy a hlavne cas berouci....

      Vymazat
  3. Blahopřeju ke stěhování! Nebude se ti po chilských způsobech stýskat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po tech typicky mistnich, "nic, hlavne pravdu, nerikej nikdy primo, a pokud mozno ani neprimo", "pravdu ma vzdy nacelnik a nacelnik jsem ja", "lziva odpoved taky odpoved", se mi urcite styskat nebude. Ale po spouste veci se mi styskat bude, po mych chilskych kolegach, po univerzite, po horach a divoke prirode, po veselych dennodennich historkach zpusobenymi odlisnosti zvyku, po trhu, ktery "voni" jako v Indii a kde po vas pokrikuji "pojd se podivat na moje citronky, kralovno", po avokadech a steacich...ale spoleham na Provence, ze se tam najde vhodna alternativa :-).

      Vymazat
  4. Franta Mušle tvý mámy,
    to mě rozesmálo.

    A neuvěřitelné balitelské umění nepravidelných kusů nábytku!

    Přeju dobrý nebyrokratický odlet!

    OdpovědětVymazat
  5. budeš to mať ťažké - zvykať si na šedivú kultivovanú civilizáciu a na euro..:-) budeš mať však bližšie domov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak psala Zita v komentari pod posledni clanek, zda se, ze i v Evrope se bude jihoamericka otrlost hodit a ze sedive to rozhodne nebude :)

      Vymazat
    2. v to dúfam, že šedivosť ťa bude obchádzať aj v európe. nie že by som ti prial niečo zlé, ale potom by si toho veľa nenapísala.. :-)

      Vymazat