neděle 26. února 2012

Konec a o tom, jak bylo v Ekvádoru

Ještě, než vám zamávám na rozloučenou z letadla, které nás na pár let odneslo na starý kontinent, dlužím vám příspěvek o tom, jak jsme si v únoru užili Ekvádoru.

Rozhodnutí jet na sever Jižní Ameriky padlo jeden lednový víkend, když jsme se v předtuše stěhování nemohli dokopat k jakékoli výpravě do hor hodné toho jména, což dostalo Hvězdopravce do soumračné nálady. "Tak pojedeme v únoru místo do Patagonie do Ekvádoru", navrhla jsem: "Alespoň využiješ volný kilometry a navíc v Patagonii nám může celou dobu lejt!" Hvězdopravec, kterému jeho vedoucí doktorátu mnohokrát vyprávěl o jejich výstupu na nejvyšší činnou sopku světa Cotopaxi, se nápadu hned chytil a měli jsme letenku. Ne však pravdu. Protože zatímco volné kilometry jsme využít mohli, celý únor bylo krásně v Patagonii. V Ekvádoru lilo jako z konve a slavné Cotopaxi se nám neukázalo za celou dobu ani nachvilku, stejně jako Illinizy a další velikány, jimž jsme se chtěli podívat do kráteru. Nefér!

Prvních pár dní jsme sledovali předpověď, kroupy nekroupy vylezli na Rucu Pichinchu hned vedle hlavního města Quita, ale postupně začínalo být jasné, že horám tentokrát moc nedáme. Zato jsme si začali uvědomovat, že se z nás za ty tři roky v Chile stali otrlci, které Ekvádor hned tak nezaskočí.

Tak zaprvé, ukázalo se, že nefunguje ani jedna z našich platebních karet ke kontům, na nichž jsou peníze. Fungovala akorát moje karta České spořitelny, jenže tam zase na kontě bylo jen pár šlupiček. Za druhé jsme se vydali půjčeným autem cestou necestou bez mapy, mimo jiné přes vesnici s názvem Veselý Prales (Selva Alegre), jejíž jméno jsme se dozvěděli z poutače hrdě hlásajícím "Technologická revoluce dorazila do Veselého Pralesa". Měli jsme ale GPS a doptáváním jsme našli cestu přes hory tak strmé, že jsme při sjezdu z průsmyku dolů měli často pocit, že míříme do samého středu země. A za poslední autu typu "kelímek od jogurtu jaké jí Pathfinder k snídani", poté, co jsme s ním zdolali cestou necestou padesát kilometrů, prasklo něco v motoru a vařili jsme jak s Embéčkem. Naštěstí jsme ale zrovna byli v místě, jehož jméno jsme znali a kousek od místa, kde se dalo spát. Nalili jsme do chladiče vodu, kterou jsme měli na pití, a bylo. Situace, která by ve mně ještě před třemi lety vyvolala silný stres, si nezasloužila více než mávnutí rukou.

Druhý den jsme zatelefonovali našim, zda by mi nepůjčili pár pořádných šlupek (děkuju), a do půjčovny, aby nám přijeli auto vyměnit. "Já se podívám, zda ještě nějaké máme", řekl půjčovatel: "a zavolám vám." V Chile toto znamená: "nebudu se namáhat kvůli takové kravině, ale když zavoláte ještě ně kolikrát asi tak za dvě hodiny možná začnu uvažovat, jak se vás zbavit". Zvědavi, co to znamená v Ekvádoru, jsme se vydali na oběd. V Ekvádoru to znamená, že vám zavolají a za dvě hodiny auto dovezou. Ekvádor se nám líbil čím dál tím víc. A nejen proto, že i ve vesnicích typu Veselého Pralesa jsou lidé milí, a nejen proto, že káva je všude vynikající.

Autíčkem číslo dvě jsme jeli nejdřív kus na sever, pak zase kus na jih, pořád cestou necestou, mezi poli, na nichž indiánky v klouboučcích okopávaly brambory a spol., s děcky v loktuši na zádech, a jejich manželé v pončech a gumácích rozvážně vodili po rozblácených cestách prasata, krávy, ovce, lamy a další havěť a do toho pršelo, pršelo a pršelo.

Pak jsme dojeli na Panamerikanu, kde jsme měli příležitost srovnat chilské a ekvádorské řízení, před nímž nás průvodce Lonely Planet důrazně varoval. Rozdíl mezi Chilanem a Ekvádorcem je stejný jako rozdíl mezi špatným imitátorem Michaela Schumachera a poněkud ovíněným a ospalým fanatickým křesťanem. Zatímco se tedy Chilané za každých okolností snaží vyhrát, Ekvádorci vás klidně nechají zařadit se do jiného pruhu, vaše rychlost nebo pomalost je nechává chladnými a nikdo nikdy netroubí, jejich auta nesou nápisy typu "Bůh řídí mou cestu" a na základě této skutečnosti se domnívají, že předjíždět je možné i v mlze na horské silnici a ve slepé zatáčce. Jeden z kamionů, který nás takto předjel, s bodáky na kolech, které naznačovaly, že bůh míní, člověk mění, jsme o pár kilometrů potkali úhledně zasazený uprostřed rozbořeného stavení, což ale jen dokazuje nepevnost křesťanského přesvědčení jeho řidiče.

Navzdory tomu, že v Ekvádoru řídí silniční provoz Bůh a že většina aut tedy nemá ani poznávací značku, jsme si při jednom odbočení doleva vysloužili zastavení policií. "Proč nerespektujete silniční předpisy, pane?", řekl policista. Protože to nevypadá, že by nějaké existovaly? Protože nikde nejsou žádné značky?, napadlo nás, ale znalí z Chile jsme se začali tvářit jako strašlivě zkroušení hříšníci před pánem policistou-řídícím Bohem. Policista si vyžádal řidičský průkaz a papíry auta a odešel za svým nadřízeným. Ten, ekvádorského vzrůstu, tj. tak akorát aby viděl do okénka, začal lamentovat: "No tak, copak to tu máme, pane řidiči! S touhle kopií vůbec nesmíte jezdit! A technickou máte propadlou od roku 2010!" "To je půjčené auto", řekl Hvězdopravec jako ovečka. "A co váš řidičák, co to je, proč má platnost jen dva měsíce?" "Protože je to chilský řidičák", řekl Hvězdopravec zkroušeně. Policista se díval a díval. Kolem svištěla auta bez poznávacích značek ve "veselém bordelu". "No, tak to je normálně 160 dolarů", řekl policista: "To jim musíte v té půjčovně říct a příště si to zkontrolovat!". Ano, ano, kývali jsme. Kývání je zadarmo. Příště to všechno uděláme, jak říkáte. "No, tak jeďte", ukončil svůj monolog policista a vstoupil doprostřed Panamerikany, aby nám uvolnil cestu: "A neberte si to osobně, dělám jen svou práci!". Kdybychom byli museli platit, asi bychom si to osobně vzali, ale takhle jsme vesele zamávali na rozloučenou a pustili se dál.

Když jsme si dost užili vysočin a měst, sjeli jsme na západ do džungle. V Misuhuallí jsme si najali průvodce Fabia, Quichuu, který se narodil kousek odtud, a vydali jsme se na třídenní výlet do pralesa. Autíčko jsme nechali za námi, jeli jsme lodí. Ale hned na začátku se ukázalo, že odjezd nebude zas tak jednoduchý. Policista diskrétně vysvětloval cosi našemu průvodci a řidiči pirogy, v níž jsme se chystali sjet řeku Nappo až k Laguně Limacocha. Nakonec někam odešli. Asi po hodině oba naši průvodci přiběhli, skočili do lodi a jelo se. Řeka byla široká, teplá a často tak mělká, že piroga drhla o dno. Po třech hodinách jsme zastavili v rodné vesničce našeho průvodce, kde zatímco my jsme obědvali sandviče, řidič zmizel. Objevil se asi za čtvrt hodiny s plechovkou barvy a štětcem a začal malovat na loď jméno "Jsem tvůj majitel". "Jsem tvůj majitel" se jmenovalo v Misuhuallí lodí pár, ale zdá se, že dokument pro policii měla cestovní agentura jen jeden. Co na tom, pár tahů štětcem a bylo po problému.

Do džungle jsme dorazili pozdě, za tmy, po cestě po řece lemované hledači zlata, dětmi v kánoích z vydlabaných kmenů a matkami peroucími prádlo na břehu. Protože se do laguny nešlo dostat naší pirogou, průvodci ji kdesi ukryli a následně jsme šli stopovat na silnici. Na vyklápěčce náklaďáku jsme se dostali do rezervace, kde nás pár asi sedmiletých špuntů odvezlo na piroze na druhou stranu laguny, kde jsme byli ubytovaní. V dřevěné kóji na nás čekala dřevěná pryčna s propocenou madrací a moskytiérou. "Záchody jsou zde!", řekl majitel a odvedl nás dozadu za obydlí, kde trůnily dva splachovací záchody. "Splachuje se to takhle", řekl a ukázal a sud s vodou. "A tady je sprcha!" dodal a ukázal na další kabinku, jejíž dveří jsem se skoro bála dotknout. "Těší mě, já jsem majitel", dodal hrdě. "Také nás těší", řekla jsem.

Nafrněná Evropanka ale brzy dostala na pamětnou a měla možnost si uvědomit, jak se asi cítí indián z Amazonie v civilizaci. Jako v jiném světě. Jako já v džungli. Zatímco náš průvodce ulomil tu a tam kus nějaké rostliny, aby z ní udělal výborný čaj nebo nám ji nabídl k jídlu, zatímco sedmiletí špunti řídili pirogu v laguně plné kajmanů a piraň jako dětskou lodičku v českém rybníce, nebo zatímco majitel-šaman (šaman nebo feťák, vyberte si) viděl duchy prostřed- nictvím jedné halucinogenní rostlinky, já jsem si zamotala nohy v gumovkách do liány a vzápětí se praštila do hlavy o kmen přes cestu, zeptala jsem se, zda jsou kajmani vegetariáni a jako třešničku na dortu jsem pak při focení Hvězdopravce a nalovených piraň udělala neprozřetelný krok zpět a i s foťákem jsem spadla do vody oné laguny plné piraň a nevegetariánských kajmanů. Nic se mi nestalo, jen jsem byla celá od bláta, foťák přestal fungovat, Hvězdopravec se málem počůral smíchy a oba průvodci se evidentně zděsili, jak zajistí během příštích dvou dní moji bezpečnost.

Ale to, že jsem teď tady je důkaz, že se jim to podařilo. A to, že třetí den už jsem se sprchovala ve sprše plné havěti s nepopíratelným požitkem je důkaz toho, že člověk je tvor tvárný. Čehož důkazem byl možná i celý náš pobyt v Chile, který se dne 22.2. skončil, a my vám tu naposledy takhle máváme.



Letadlo nás odneslo na starý kontinent na jih Francie. Snad vám odtud brzy zamáváme zde.

10 komentářů:

  1. Ha, nějaký foťák ale stále fotí a Hvězdopravec je ostříhán a tys bahnaprosta! Mávám též. A kladu špičku jazyka na svůj nos (to je nějaký místní pozdrav? :-)
    Těším se na další dobrodružství, vy jich máte nebývale! Všude. (Například jsem zvědavá v příštích mnoha letech na další četné příhody oblíbeného hrdiny - svetru.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fotak kupodivu uschnul a navzdory blatu zacal v Santiagu zase fungovat. Bravo Lumix! A co na spicku, pekne az do nosni dirky! Hvezdopravec se zkratka chlubi vsem ceskym ctenarum svymi jazykovymi dovednostmi!

      Vymazat
  2. Ahoj Terezo, díky za perfektní povídání - to je první "konec", který mi nevadí :-) Rád se přijdu podívat i na nový začátek. Je evidentní, že si tu správnou, plnou výbavu vezete s sebou, ať se Vám daří :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Teda výlet do pralesa musel být vskutku veselý, i to tápání v neznámém prostředí je pro člověka zdravé, uvědomit si, co všechno považuje za samozřejmost ve "svém" prostředí a co vůbec samozřejmé být nemusí:-)
    Obdivuju vaši jihoamerickou otrlost:-) Myslím, že se bude i v Evropě hodit;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otrlost se vskutku hodi, zda se. Ani ne po tydnu uz jen hledam cas, kdy sepisu novy clanek :).

      Vymazat
  4. Jediný člověk olizující si špičku nosu, kterého znám, je moje mamka. A teď už i Hvězdopravec! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Já taky umím dát jazyk na nos.
    Možná to umí málo lidí, protože většina to nikdy neměla potřebu vyzkoušet :)

    OdpovědětVymazat
  6. Znám plno lidí, co to zkoušelo a zkouší, včetně mě, a nic :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja to samozrejme taky zkousela a jsem v klubu obycejnych smrtelniku, co dosahnou sotva nad horni ret....

      Vymazat