Malé milé vulkány 2011 I.

To, že každý rok v tuhle dobu opustíme Santiago a jedeme se podívat malým milým vulkánům na jihu Chile trochu do kráterů, by se už dalo nazvat tradicí. V roce 2009 jsme si jeli oddychnout na jih od nedýchatelných nadmořských výšek And okolo Santiaga, což mimochodem dvou až tří tisícovým vulkánům vyneslo jméno "malé milé". V roce 2010 jsme cestu zopakovali za velmi špatného počasí, které nám nedovolilo prozkoumat kráter ani jediný, a tak letos Hvězdopravec prohlásil, že si bereme tři týdny a jdeme na to systematicky. To znamená, že plán cesty má jediný klíč: předpověď počasí. Pojedeme prostě tam, kde bude zrovna hezky, a polezeme, co se dá.

Zatímco Hvězdopravec a Sylvain neměli mnoho problémů dostat ony tři týdny volna, já jsem postupně pochopila, že můžu žádat týdny tak maximálně dva a v polovině srpna mi došlo, že projde nakonec jenom jeden. Inu, co chcete od Chilanů, kteří mají dva až tři týdny dovolené ročně, v práci tráví většinu života a do hor chodí obvykle s plechovým barbecue grilovat vedle prašných cest. Díky Bernardu O'Higginsovi, který měl ten dobrý nápad vyhlásit nezávislost Chile v polovině září (v roce 1810), jsem ale tušila, že nějaké to volno se bude dát tajně ukrojit i na státní svátky, neb si mé nepřítomnosti nikdo nevšimne, a nakonec jsem stanovila odjezd na středu 14. září. Moje dovolená sice začínala až 20., ale po 14. jsem prostě už nechyběla. Z týdne po dovolené se mi podobným způsobem podařilo ukrojit pondělí a úterý, a dva týdny volna byly na světě. Uf, ještě, že nebydlíme v Argentině, kde měli tu hloupost vyhlásit nezávislost v květnu, což je měsíc, který odpovídá českému listopadu, tedy měsíci, kdy lyže ještě není do čeho otřít, ale notně vám již teče do bot a fučí do uší.

Ve středu 14. jsem se tedy ještě dopoledne došla ukázat do Lo Barnechey, a pak jsme až po strop naložili Pathfindera, hned poté, co jsme objeli blok, se zase vrátili pro Hvězdopravcovu peněženku, a už jsme si to frčeli na Antuco.

Antuco je malý milý vulkán, který v roce 2005 natropil největší ztrátu chilské armády od Pacifické války, když na něm chilská armáda prováděla cvičení ve sněhu. Údolí pod Antucem bylo zcela jistě populární coby rekreační oblast někdy v třicátých letech, ale pak na něj evidentně rekreanti zanevřeli a začali se poohlížet po jižnějších oblastech s jezery. Nebo tak si alespoň vysvětluju přítomnost opuštěných zchátralých rekreačních objektů kontrastující s naprostou absencí jakéhokoli nového typu ubytování. Po internetu jsem zarezervovala jediné fungující cabañas a několikrát jsem majiteli volala, že už jsme na cestě. Naposledy v půl jedenácté večer, kdy jsme konečně sjížděli z Panamerikany. Pan majitel řekl, že ať se nebojíme, že Gonzalo na nás počká, a tak jsme se nebáli a několikrát si ještě v údolí bez signálu spletli cestu, tradičně po chilsku "značenou". Před cabañas jsme tedy stanuli přesně o půlnoci a jasně jsme viděli, že jestliže Gonzalo není německý ovčák, tak na nás rozhodně nečeká. Německý ovčák na nás hleděl soucitnýma očima "já dobře vím, jaké to je spát venku a hladový" a postupně s námi prochodil celý areál s cílem najít někoho, kdo by nám laskavě pronajal zarezervovanou chatku. Po půl hodině klepání jsme to vzdali a rozhodli se sjet zpět níže do údolí, kde jsem zahlédla chatu s neónovým nápisem "hotel".

Přivítal nás opět štěkot psů, ale ten naštěstí také přiměl tlustou indiánku se stejně tlustou dcerou vyhlédnout z okna, co se to děje. Spatřivši Pathfiderova světla vyšly obě ženy ven a uvolily se ukázat nám "hotel", typickou starou horskou chatu andského klubu. Vevnitř to sice smrdělo značně zatuchlinou, peřiny na postelích ale byly čisté a vzhledem k pokročilé hodině a opuštěnosti údolí nebylo nad čím váhat. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se - hloupě, samozřejmě, a to i přes to, že vývěsní štít volal také "bar, restaurace". Indiánka matka, jejíž odér jasně prozrazoval, že piscem se u nich nešetří, zatímco vodou ano, se na mě podívala tak pobaveně, že jsem ji hned ujistila, že máme vařič, a že hotelová recepce se tedy v mžiku může změnit v kuchyň. Indiánka přikývla a zeptala se, zda se také budeme mýt, že v tom případě by nám zapálila karmu, ale ať se myjeme hned, že ji pak zase chce vypnout.

Ráno jsme si na plynovém kempovém vařiči uvařili snídani v hotelovém baru vedle prastaré mašiny na espreso a pokusili jsme se zaplatit nocleh v domku vedle "hotelu". Ačkoli jsme si rozhodně nepřivstali, vedle se evidentně vyspávala přemíra pisca a až po několikátém zaklepání vylezl na práh zavalitý mužík oblečený pouze v obrovských pruhovaných trenclích, vzal si peníze, na nic se neptal, a zase zalezl do postele. My jsme odjeli zdolávat Antuco, ale cca 300m pod vrcholem nás už málem odnesl vítr do Argentiny, a tak jsme se rozhodli, že kráter Antucu zatím necháme nenahlédnutý.

Vrátili jsme se na další noc do "hotelu", kde to zatím postavil do latě synek celé rodiny, jehož účes nenechal nikoho na pochybách: carabinero, který dostal opušťák na svátky. Zapálil nám karmu, a když jsme se nesměle zeptali, zda by nebylo v "restauraci baru" něco k snědku, profesionálně odpověděl, že "dnes ne".

Na carabinerovo doporučení jsme se tedy vydali do vsi Antuco, kde jsme zastavili u "restaurace", která byla, jak je v podobných oblastech zvykem, jídelna přilepená k obytnému domku. Hvězdopravec, který by už v té chvíli chroustal nejspíš i hřebíky, několikrát zavolal do kuchyně výhružné "ahoj!!!" a když už to vypadalo, že si pro ony nebožáky, kteří si dovolili napsat na dům "restaurace", dojde a vynese je v zubech, vylezl ze dveří sotva dvacetiletý mladík a zeptal se, co chceme. "Co máte k jídlu?", řekla jsem. "Hm.....máme chorrillanu (hranolky s mletým masem, vejcem a sýrem).....hamburger ...... nebo hranolky?" přemýšlivě probíral zásoby ve spíži mladík. Rozhodli jsme se pro hamburgery a usadili se ke stolu. "Mám vám pustit televizi nebo muziku?", zeptal se mladík a šel se činit do kuchyně.

Když jsme se vrátili do "hotelu" bylo docela brzy a nám se zachtělo ještě trochu posedět. V "hotelu" ale nebylo žádné topení, jen obrovský krb. Carabinero nám dovolil si v něm zatopit a Hvězdopravec měl tak příležitost rozdělat první z ohňů, které rozdělal během celé cesty. Oheň hřál, ale také notně čmoudil a to všude, kromě do míst k čmoudu určeným. Komín krbu evidentně nikdo již dlouhá léta nevymetl, naopak, možná ho dokonce někdo zazdil, aby jím nepršelo dovnitř. Otevřeli jsme všechna okna a usoudili jsme, že na zimu bude nejlepší ozbrojit se peřinami.

Ráno jsme vyrazili na jih, do údolí pod Lonquimay, kde na nás čekalo zdolání tohoto vulkánu, a následující den výstup na Sierra Nevadu. Sierra Nevada je bílý hřebínek vedle Lonquimaye, kam je třeba dojít dlouhatánskou cestou lesem. Cesta samozřejmě není nijak značená, takže bloudění začalo poměrně záhy. Nakonec se nám ale podařilo projít z lesa coigue a coligue do lesa araukárií a daleko - ale na dohled - před námi se konečně tyčil vysněný vrcholek. Šli jsme a šli, ale v půl páté pořád ještě zbývalo 400m a zdálo se tedy, že se na vrcholek nedostaneme. Kluky ale štvalo mimo jiné i to, že sjezd dolů po dlouhatánském výstupu nebude nic moc, protože kopec naším směrem klesá jen velmi, velmi pozvolna. Proto oba začali hloubat, zda by se do údolí k autu dalo sjet jinudy a samozřejmě neodolali volání plání nalevo od hřebenu, po němž jsme stoupali. "Jaká je šance, že to dopadne spaním v lese?", zeptala jsem se. "Půl procenta", řekl Sylvain. A jelo se.

Prvních dvacet minut sjezdu stálo za to. Pak jsme dojeli k opravdu příkrému srázu, ale dalo se to sešoupnout, když člověk dával skutečně pozor. A pak začaly trable. Stromy, a hlavně sráz. Hvězdopravec v něm udělal pár kotrmelců a hůlky mu spadly kamsi do neznáma. Ale nebyl by to Hvězdopravec, aby nebyl vždy připraven. V batohu měl naštěstí třicetimetrové lano, a tak zimprovizoval slaňování do neznáma za hůlkami. Sedáky jsme neměli, tak jsme taky zimprovizovali sedáky. Slanili jsme za hůlkami pod vodopád. Těsně nad hlavami nám kroužili kondoři, kteří v oné pustině nikdy neviděli jistě ani živáčka, pouze samé mrtváčky, takže se přilétli podívat na večeři zblízka a evidentně je udivovalo, že se večeře stále ještě hýbe. "Doufám, že už nás žádná podobná překvapení nečekají", řekl Hvězdopravec a jeli jsme dál. Překvapení ještě pár bylo, ale naštěstí jsme je stihli za světla a noc padla až když už jsme byli na dně údolí. Ovšem uprostřed lesa a naše GPS hlásila, že Pathfinder je od nás šest kilometrů. Vytáhli jsme z batohu čelovky - další věc, kterou máme vždy s sebou - a šli jsme dál. Prodírali jsme se lesem, kde bylo naštěstí dost sněhu na to, aby bambusy coligue zůstaly jakž takž zpacifikované pod sněhem a přes většinu z nespočetných potoků stékajících ze strání vedly sněhové můstky. Sněhový můstek přeci jen ale není tím nejsolidnějším na světě, takže jedním z nich projela Sylvainovi hůlka, čímž se mu vyhodilo jeho vyhazovací rameno. Naštěstí se ale zase nahodilo zpátky. Hvězdopravec si zase všimnul, že někde v onom dobrodružném sjezdu úplně rozštípnul jednu lyži, která ale naštěstí stále držela alespoň trochu pohromadě. Já jsem se dívala občas na nebe, které bylo nádherně jasné, a snažila si představovat, že putovat takhle neznámem pod Jižním křížem je to, o čem jsem vždycky snila jako malá nad knížkami o námořnících a dalších dobrodruzích. Místo hvězd nás ale navigovala GPS, kterou Hvězdopravec koupil po minulém zážitku v mlze, a která je podle mě jednou z nejlepších investic, kterou jsme kdy udělali. "Na druhém břehu řeky je cesta", říkal Hvězdopravec už nějakou tu dobu, během které jsme bojovali s potoky a coligue. Řeka uprostřed údolí byla ale pěkně široká, a tak jsme dlouho váhali. Asi po stém potoku a hodině cesty, kdy jsme ušli kvůli všem překážkám tak maximálně dva kilometry, jsme nakonec prostě sundali lyže, skočili do té řeky a přebrodili ji hlava nehlava ověřujíce empiricky, že boty na skialpy rozhodně nejsou vodotěsné. V botách to žbluňkalo, ale na druhé straně jsme nakonec přeci jen narazili na cestu a bylo vyhráno. V 22:30 jsme konečně mohli poplácat Pathfindera po kufru. Bylo osmnáctého večer, všichni Chilané popíjeli někde s rodinou a přáteli a Hildegarde, paní, u které jsme spali, byla ráda, že nás vidí živé a zdravé. Ne, že by nás jindy v roce někdy nějaký policista hledal, ale osmnáctého by snad ani nevyplnil papíry, že jsme se ztratili. Všichni jsme se shodli na tom, že neznámé cesty už zkoušet nebudeme.

Následující den jsme odpočívali u jurodivého podivína Emilia a chystali se na výstup na Llaimu. Hvězdopravec odepsal rozštípnuté lyže jako na vyhození, ale naštěstí s sebou měl ještě jeden pár skialpů. Blahořečila jsem si, že jsem ho nedonutila onen pár prodat. Vidíte, kumulant má přeci jen někdy pravdu.

Napočtvrté jsme se Llaimě konečně podívali do kráteru a už jsme si to šinuli dolů. Na úpatí hory jsme potkali dva francouzské horské vůdce, kteří nám hned začali klást spoustu otázek o tom, jaký jsme měli sníh, kolik metrů jsme museli jít s mačkami, kde jinde jsme všude byli atd. Protože vysokohorský vůdce je ve Francii profese a získání oprávnění je neskutečně náročné, většina vůdců se zná mezi sebou alespoň jménem a většina jich také vyrůstala někde v Alpách, kde jsme kdysi bydleli. Slovo tedy dá slovo a rychle najdete společné známé. Kluci se vyptávali, kde byli vůdci předtím a ten starší z nich, ctihodný šedesátník, řekl, že byli na Lonquimayi, a včera na Sieřře Nevadě, kterou pěkně došli až na vrchol, jedna báseň. "Ale dolů", řekl vůdce: "Dolů to byl děs. Nalevo v údolí jsme viděli, že to tudy někdo jel dolů, tak jsme si mysleli, že to byl někdo, kdo to zná...." Hvězdopravec a Sylvain trochu zrudli: "No děsný, kus jsme museli slaňovat, neměli jsme sedáky, taková pitomost vydat se takhle na blind, jak malí a přitom bychom měli být profesionálové! Nestačilo nám lano, tak jsme ho tam museli nechat! A bez sedáků jsme se spálili mezi půlkama!" "Ty stopy, to jsme byli my", prásknul nás nakonec Sylvain. "No tedy," řekl vůdce, když si vyslechl naši anabázi: "že jste udělali takovou pitomost, za to vás nechválím, ale že jste ji aspoň dělali na pitomosti vybavení, to chválit lze".

Od setkání na Llaimě jsme se s vůdci pak potkali znovu na Villarrice, kde jsme se společně dívali, jak tam v kráteru stříká láva, a následně jsme počítali, že se potkáme na Quetrupillánu. Quetrupillán je velmi málo navštěvovaný vršek, o kterém se jeden z horských vůdců, kterého jsme potkali před pár lety, vyjádřil slovy: "Lejno je to! Ten blbec Lena to popisuje v tom svém průvodci, pitomec, co ho to napadlo lézt do džungle na lyžích!" Protože nám ale bylo jinde řečeno, že vrcholek je pěkný, za zvědavých pohledů kupy dětí a jednoho prasete jsme navoskovali u Margot v Ruka Rayen lyže, a ráno už jsme si to drandili na výstup. A již na začátku jsme se nemohli ubránit srovnání se Sierra Nevadou. Les, coligue, cesta žádná, potoky v hlubokých stržích. Quetrupillán jsme postupně překřtili na Quel-trou-de-cul [ketrudku], slušně řečeno, "jaká to díra v pozadí", ale šli jsme a šli a okolo páté večerní jsme byli konečně nahoře a úplně sami. Výhled byl opravdu nádherný, i když celý den Lenovi za jeho nápad lézt na podobný kopec padala na hlavu jedna nadávka za druhou. Se setměním jsme byli vzorně u auta.

Cesta nás pak dál vedla na jih na vulkán Osorno. Jméno Osorno se postupně změnilo na Oserno, když se ukázalo, že celá sopka je pokrytá mokrým sněhem tak zmrzlým, že budeme muset skoro celý výstup realizovat s mačkami a že cesta dolů bude nápadně připomínat lyžování, jak si ho pamatuju ze svého dětství, a následně na Naserno. Naserno, protože pouhých 200m pod vrcholem přišel obrovský mrak, usadil se na nás a na vrcholku a nechtěl se hnout. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pro sestup za pomoci GPS, a když jsme byli dole, Naserno si pěkně mrak z vrcholku sundalo a vyplázlo na nás jazyk: "Já vám dám drbat mě takhle mačkama po hřbetě!". Myslím, že tohle byla moje největší frustrace dosud.

Od Naserna jsme se rozhodli popojet na sever pod Puyehue a vylézt na Casablancu, na niž jsme už vylezli letos v srpnu. Sníh od té doby notně roztál a byl tak špinavý, že si s ničím nezadal se sněhem, jak si ho pamatuju ze zimní Prahy. Nebylo to ovšem smogem, nýbrž stále ještě soptícím Cordonem de Caulle. Cestou na Casablancu nám došlo, že popel z vulkánu jde přímo na nás a že vytváří zajímavé světelné efekty. Cestou dolů se ukázalo, že také poměrně účině zabraňuje tomu, aby sníh klouzal, a tak jakmile přestal být kopec prudký, museli jsme na lyžích šlapat dolů. Lyžování na vulkánech je někdy opravdu překvapující.

Následující den bylo ošklivě, a tak jsme ho proleželi v termálech. Večer mě kluci odvezli na letiště do Temuca, kde jsme si dali to nejhnusnější pisco sour na světě v letištní hale nápadně připomínající nádraží v jakémkoli českém maloměstě. Když kluci odjeli, seděla jsem ještě chvíli v čekárně na sledovala, jak lidé běhají s letenkami na kontrolu zavazadel ještě deset minut před odletem, jen houknou na letušku na přepážce"už je tu?", pak protetí rychle scannerem a šinou si to po letištní ploše k letadlu. Opravdu nádraží, řekla jsem si. Halu vytápěla kamna na dřevo, jejichž komínek vykukoval hned vedle letištní věže. Totální nádraží, pomyslela jsem si, a vykročila jsem směle do deště k letadlu, nedbajíc, že mi tečou louže do bot. Třeba to pomůže proti neznámým parazitům - tentokrát to tipuju na šatní vši -, kteří do nás opět někde nalezli, pomyslela jsem si, drbajíc se s elegancí horského vlka.

V Santiagu na mě čekalo léto a tři dny práce. Tím posledním je pátek, kdy zase naskočím do letadla a hurá zpět za Hvězdopravcem a Sylvainem na jih. Malé milé vulkány totiž ještě nekončí. V plánu je repete Antuca a "hotelu", a pak zasloužená MI Lodge a snad i Nevados de Chillán. Tak držte palce!

P.S. Fotky jsou zde.

Prach, prachy a prášky

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem v centru pro adolescenty v Lo Barnechei. Lo Barnechea je čtvrť velmi specifická, a to proto, že na rozdíl od ostatních částí Santiaga tu vedle sebe žijí velmi chudí a velmi bohatí. Když mluvím o velmi bohatých, myslím tím velmi bohaté, to, čemu se tu říká ve statistikách vrstva A, B a C1, tj. lidi s příjmem okolo mezi třemi a deseti miliony (či více) měsíčně (od cca 150 tisíc korun po půl milionu). Za ploty haciend připomínajících americké ranče tu stojí kabriolety a nablýskané džípy, po ulicích tu prakticky nikdo nechodí, neb všichni jezdí, a v nákupním centru La Dehesa klapou jehlovými podpatky evropsky vypadající paničky s perfektními účesy, perfektní postavou, perfektními nehty a perfektním psíčkem v kabelce. Na terase Starbucks pak pijou kafíčko s kamarádkami a nahlas hovoří o pletení, služebnictvu, dovolených a doporučených školách pro děti, školách, kde je školné bezmála i milion pesos za měsíc (tj. asi 40 tisíc korun). Občas dojde i na to, jak je jejich čtvrť nebezpečná, na to, který dům byl vykraden. Většina z nich proto volila Piñeru a pravici, která slíbila více policistů, více kamer a více trestů. Pak se paničky zvednou, nasednou do bouráku a jedou domů. Večer je nutné dojet na setkání do kostela, kde se připravují děti i rodiče na první přijímání, a tak je třeba si pospíšit, vybrat šaty pro děti a manžela, a pak dojet pro děti autem do školy.

Hned za velkým nákupním centrem začíná ale jiný svět.

Když sjedete z ulice Raul Labbe k centru pro adolescenty, kde pracuju, končí tu najednou silnice a zbyde jenom hliněná cesta, na níž obyvatelé ulice vytvořili hliněné retardéry. Cesta samozřejmě není rozdělena na hliněný chodník a hliněnou silnici, a tak se tu proplétají auta, psi, kočky, maminky s kočárky, děti na kolech, nákladní auta a adolescentní páry v tom, čemu se francouzsky výstižně říká joyeau bordel, "spokojený bordel". Domy tu jsou v lepším případě stará stavení z cihel, v horším z dřevotřísky a v nejhorším z vlněného plechu. Střechy jsou zatěžkané kameny a v zimě na ně jejich obyvatelé natáhnou velké igelitové plachty, aby do domu neteklo. Z provizorních střech tu a tam trčí komínek, ze kterého se tu a tam kouří. Tu a tam, protože topení je v Chile drahé. Nemyslete si ale, že to, kde pracuju, je slum! Domy mají čísla a ulice jména. Slum, campamento, je něco úplně jiného, tam jsou domky z toho, co se najde. Jedno takové campamento bylo odtud za hnědou smradlavou řekou Mapuchem, ale asi před rokem bylo nahrazeno nízkými paneláčky připomínající spíše buňky v jakých bydlí dělníci. I to je ale vývoj kupředu, alespoň tam teď teče voda a lidé mají elektřinu. Chilané jsou pyšní na to, že jde země kupředu a že počet campamentos klesá. V roce 2010 mělo být Santiago úplně bez slumů, zemětřesení ale vládě překazilo plány. Přesto se pomaličku situace lepší a campamentos ubývá. Lidé už mají kde bydlet.

Soused vedle asociace chová kozy na pozemku, kde je stavení ze dřeva, několik vraků aut a ani centrimetr čtvereční trávy. Pozemek je navíc v prudkém kopci, a tak kozám nezbývá, než se držet buď nahoře u plotu, který je ale blízko frekventované ulice Raul Labbe, nebo dole u cesty. Protože ale nahoře u Raul Labbe přeci jen zbývá pár stébel trávy, drží se kozy nahoře. Na začátku září se kromě koz na pozemku objevilo nejméně deset kůzlat. Kůzlata se ale v prudkém kopci nemohla udržet a nezadržitelně klouzala dolů. Soused tedy nakonec vyhloubil uprostřed kopce dolík a kůzlata do něj umístil. Dokud se nenaučí chodit, budou v dolíku, pak už se snad na stráni udrží.

A na nad tím vším ve větru povlává na cáry roztrhaná vybělená chilská vlajka. Za tento laciný symbol bych se normálně jako autor styděla, ale věřte, že vlajka tam opravdu je a opravdu je vybělená a roztrhaná. Čímž chci naznačit, že jakékoli další věci v článku, které by mohly vypadat jako laciná klišé, jsou věci reálné a s nimiž jsem se nějakým způsobem opravdu setkala.

Když čekám na pacienty, a ti nejdou, což je v Chile docela častý případ, zvlášť, když vysvitne sluníčko, nebo naopak prší, nebo je moc zima, nebo moc horko, stoupnu si k oknu ordinace a pozoruju cvrkot. Pod okny je obchůdek, který patří důstojně vypadající zavalité paní v typicky chilské zástěře. Prodává se tam všechno, co může potenciálně kolemjdoucí potřebovat. Sušenky, nanuky, zelenina, toaletní papír, salámy, sešity, léky, avokáda, chleba a kdo ví co ještě. Kolemjdoucí se zastavují a ve čtvrtečním odpoledni kupují pytlíky sušenek nebo nanuky. Pouliční psi se nenápadně potulují okolo obchůdku udržujíce uctivou vzdálenost určenou délkou koštěte zavalité paní prodavačky a sugestivně vyprovázejí nakupující na jejich cestě z obchůdku.

Vedle obchůdku je cihlový starý dům, na nějž je přilepen dřevotřískový přístavek a několik dalších přístavků z vlnitého plechu. Ani po půl roce sledování se mi nepodařilo spočítat, kolik lidí v něm vlastně bydlí a kdo je kdo. Jisté je, že se do něj odpoledne vrátí několik školáků v uniformách. V uniformách místních veřejných škol. Školáčci v nich vypadají roztomile, s barevnými batohy na zádech nesou celý ten náklad vědomostí domů a rodiče jim doma říkají, musíš se učit, aby z tebe něco bylo, podívej se na mě. Nebo jim neříkají nic, kdo ví. Jisté je jen to, že se tihle školáčci můžou učit jak chtějí, ve státní škole ale nikdy nestihnou probrat všechnu látku, a tak pokud jim rodiče nezaplatí doučování, nikdy nebudou mít u státní maturity dost bodů na to, aby mohli jít na univerzitu a navíc aby měli nárok na stipendium. Maminka je služka, tatínek alkoholik, vychovává mě babička, říkají mi moji pacienti tak často, že se mi mezi sebou začínají všechny ty příběhy motat dohromady.

Dům hlídá depresivně vypadající německý ovčák a z komínku se nekouří prakticky nikdy.

Vedle, v domě ze dřeva a plechu, bydlí početná rodina s asi rok a půl starým chlapečkem. Chlapeček se občas s lahvičkou v ruce potuluje nejistým krokem batolete před vrátky. Ví, že je nemůže zavřít, dokud nezažene zpátky psy, tj. černého podvraťáka, který je stejně velký jako chlapeček, a bíločerného psa typu smeták, který je přeci jen o něco menší. Černý pes je ale tvrdohlavý a občas se vzepře a do vrátek nechce, i když ho batole tahá za obojek, co mu síly stačí. Dneska se ale chlapeček zamyslel, a nakonec psa obešel a začal ho cpát do vrátek opíraje se do psových zadních partií, jako když před sebou tlačí auto. Pes byl tímto vynálezem evidentně tak zmaten, že metoda nepochopitelně zafungovala.

O něco později přišel před domek pán v kapuci, s těžkým pytlem na zádech, a posadil se na kámen před vrátky. Z vrátek pomalu vyšla paní s malou holčičkou a zase ono batole s lahvičkou. "Ahoj!", řeklo pánovi, který ho zcela igonoroval. "Ahoj!", opakovalo batole. Pán nic, seděl na kameni a kouřil. "Ahoj, ahoj, ahoj!", spustilo batole. Pán se ani nehnul. Batole to tedy vzdalo a vydalo se na obhlídku doprostřed prašné cesty. Z vrátek se vyloudá další paní, o níž vím, že je maminka batolete, přejde cestu k mamince holčičky, zapálí si cigaretu a obě se dají do řeci opírajíce se o zaparkované auto. Batole se vrátí do domu a přinese si tříkolku. Chlápek právě dokouřil a rozhodne se přejít cestu, aby se také opřel o auto a dal kus řeči s maminkami. Pytel se mu ale po dvou krocích zdá moc těžký, odloží ho tedy uprostřed cesty a dalších pár kroků k maminkám udělá křepce a bez zátěže. Zatímco batole nasedlo na tříkolku a zkouší se odrážet, přičemž ale zůstává stále na místě, holčička hledá poklady v prachu na okrajích cesty. Po chvíli se jí chce na záchod, a tak si prostě stáhne kalhoty a vyčurá se. Pes typu smeták to přijde očuchat. Maminky kouří a povídají s pánem. Zprava přijede opráskaný náklaďáček, který potřebuje projet. Maminka batolete bafne synka i s tříkolkou a přitiskne se blíže k zaparkovanému autu, nedbajíc, že náklaďáček se bude muset protáhnout těsně vedle nich. Vyčuraná holčička je mimo dosah své maminky, ale zřejmě se předpokládá, že je dost inteligentní na to, aby nevběhla pod auto, a tak maminka klidně konverzuje dál. Pánovi s pytlem se nechce pytel odklízet z prostředka cesty, a tak se tváří, jako že nemá s pytlem nic společného. Řidič náklaďáčku se tedy pokusí pytel objet zprava, ale protože nemá příliš ponětí o tom, že jeho náklaďáček je nejen široký, ale také dlouhý, zadní kola stojící pytel shodí a přejedou. Řidič si toho ani nevšimne a jede dál. Majitel pytle zanadává a jde přejetý náklad odklidit. Maminka holčičky začne zuřivě někomu nadávat do telefonu, že je neschopák, že mu přece říkala, kde je a kde že vězí. Batole zatím sebere nově vypadající blýskavou prázdnou plechovku od piva, která se válí na okraji cesty, a zálibně si prohlíží její třpyt. Po deseti minutách přijede Chevrolet, stejně blyštivý a čistý jako ona plechovka od piva. Maminka holčičky mu na pozdrav hodí tašku na přední sklo a spustí: "Ty vole, kdes byl, sem ti řikala, že tě čekam tady, ty hovado, jak dlouho na tebe mam čekat, tady čekam jak debil, ty vole!" Pán s přejetým pytlem bez jediného slova hodí náklad do kufru a sedne si na přední sedadlo, maminka bafne holčičku a za dštění nadávek si sedne dozadu s holčičkou na klíně. Chevrolet, nepochybně koupený na dluh a aby se vidělo, protože jak jinak vysvětlit, že ho má někdo, jehož plat může být maximálně něco okolo 300 000 pesos (tj. asi 11 000 korun) za měsíc, se odkodrcá po cestě, maminka batolete zajde do vrátek a batole běží za ní, natahující k ní ruku s plechovkou, ale maminka si ho nevšímá. Pes typu smeták zaběhne za nimi, batole počká a zavře za ním vrátka, pečlivě omotávaje řetez se zámkem mezi plaňkami. Řetěz je tak vysoko, že se batole musí natáhnout a pustit plechovku, ale evidentně ví, že vrátka je nutné pořádně zavřít. Po cestě chodí dál adolescentní páry, toulaví psi, sousedka z kamenného domu jde do krámku telefonovat, školáci se vrací ze školy a všechno je, jak má být.

Nebo jak to v Chile chodí. Obrovské bohatství na jedné straně, velká chudoba na straně druhé, vláda, která něco dělá, ale není to vůbec dost, děti, které rostou jako dříví v lese, i děti, které mají velké plány, rodiče, kteří se stali rodiči, když byli sami ještě děti, babičky, které vychovávají svá vnoučata, protože rodiče pracují, babičky, které jsou v mém věku, paničky s perfektními vlasy, které se v neděli modlí v kostele za zdraví svojí rodiny, matka, která ráno vstává brzy, aby vystála mnohahodinovou frontu ve zdravotním středisku a dostala tak schůzku s doktorem ještě tento měsíc, puberťáci v uniformách luxusních škol, kteří tráví odpoledne v nákupním centru a utrácejí kapesné vyšší než plat jejich služky a kterým do kabinky nosí oblečky stejně staré pubertální prodavačky, jenž jdou do nákupního centra pracovat po skončení vyučování, aby měly peníze třeba na telefon, další panička s obrovskou černou Toyotou Runner, jíž doktoři na klinice řekli, že má rakovinu prsu, aby jí mohli udělat celou sérii vyšetření a shrábnout za ně peníze, vyšetření, která se ukázala negativní, otcové, kteří se víkend co víkend spijí do němoty a jdou na fotbal, paničky na jehlových podpatcích s antedepresivy na nočním stolku, pánové v kvalitních oblecích, kteří obědvají s obchodními partnery v luxusních restauracích nechávajíce hlídat svá auta starci, jejichž důchod jim nedovoluje zůstat doma, a tak sedí na parkovištích před restauracemi a hlídají za to, co jim kdo dá, v Lo Barnechei žijí vedle sebe ti nejchudší a ti nejbohatší, jako dva světy. Dva světy, které se prolínají, ale jen málokdy se skutečně potkají.

Hejno andulek, co dělá jaro

Poté, co jsme se vrátili z jihu, co jsem oslavila další uplynulý rok života a krátce na to také vykročení do již osmého roku pobytu mimo českou hroudu, se zase dostavila rutina, přerušovaná jen tu a tam významným mrkáním mailů či esemesek s reklamami na plastickou chirurgii, který mi k mým narozeninám nepřestává posílat Clínica Santa María. Asi jsem jim tam při návštěvě jejich skvělého specialisty na svrab nechala svá osobní data a nyní mi přicházejí sympatické vzkazy na téma "proč se necítit znovu mladě?" (které mě mladě rozhodně cítit nepřimějí) navrhující mi tu nějakou tu liposuksičku břišních partií, tu nějaký ten lifting a sem a tam i zvětšení objemu hrudníku. Jestli jsou jejich speciální plastičtí chirurgové takoví specialisté jako specialista na svrab, zavání to liposukcí hrudníku s následným zvětšením břišních partií a liftingem vaší peněženky, pomyslím si, nazuju kecky adýdasky a už si to běžím na San Cristóbal, ačkoli riskuju, že nakonec budu potřebovat ze Santy Maríe přinejmenším kardiologa. Já mám ale dobré srdce, jak mi mile řekla jedna kolegyně, a i ve svých čtyřiatřiceti občas předběhnu v kopci nějakého toho chilského cyklistu. Samozřejmě to není tím, že bych běhala rychle, ale tím, že v Chile je sport sociální záležitost. Víkendoví sportovci tedy pomalu šlapajíce do pedálů živě konverzují, zastavují v každé zatáčce, aby udělali foto, a hlavně, hlavně se nechtějí nespolečensky spotit. Občas nějakého toho cyklistu svým funěním za kolem vyděsím, občas nějakého břichatého pána s mužskou pýchou donutím, aby přidal do pedálů, a několikrát jsem byla dokonce dotázána: "Ty jsi fakt celou cestu běžela? Odkud prosím Tě jsi?". Z Čech, z tělocviku jsem měla vždycky dvojku a tisíc pět set jsem odchodila s partou tlouštíků za posměchu celé třídy. Jedno mě to všechno ale naučilo. Přemáhat se, a tak je ze mě nezničitelný starý traktor diesel, jak říká Sylvain. A tak jsem nakonec zaběhla celý první jarní výběh, ačkoli to po lenivé zimě nebylo vůbec jen tak.

Protože tu, vážení čtenáři, máme jaro. Rozkvetly mimózy, žlutě, aloe, červeně, a ovocné stromy, bíle a růžově. Na palmě před Hvězdárnou se usídlilo hejno andulek a vyvádějí hůř než početná chilská rodina. A ve čtvrtek večer jsem si elegantně vyšla do kina v šatech a balerinkách. Nic naplat, sluníčko je zase naše!

Jaro zavání tak trochu jarním úklidem. U nás doma se tedy nic podobného nechystá, ale zato Hvězdárnu se rozhodli vymalovat. Chodbami se tedy pomalu začali ploužit dělníci v oděvech celých od barvy a asi po týdnu se na zemi v prvním patře objevily na zemi i noviny. Jeden z dělníků mi byl povědomý a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. No samozřejmě, vídala jsem ho celou zimu pravidelně, když malovali asociaci v Lo Barnechey. Vídala jsem ho, když jsem tři týdny nemohla do našeho boxu pro psychology o cca devíti metrech čtverečních, protože ho malovali. Když se z prostředního do vrchního patra muselo chodit týden venkem, protože malovali schodiště. "Vsázím se, že hotovo bude na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci, který přiznal, že za prvních deset dní viděl malíře hlavně pochodovat sem a tam po zahradě s kyblíky barvy. Poté, co se na zemi před Hvězdopravcovou kanceláří objevily noviny, netrvalo ani pár dní, a skutečně se začalo malovat. Když jsem tedy vyrazila z kanceláře, kde jsem byla pro klíče od Batmobilu, málem jsem srazila chlapíka na štaflích, který právě štětečkem maloval roh s tak dojemnou přesností a pečlivostí, že by si nezadal ani s Pamukovými malíři miniatur nebo dekoratéry čínského porcelánu. Do práce si spokojeně hvízdal a Hvězdopravec při pohledu na zbylých desítek a desítek metrů čtverečních stěny chodby prvního patra, které se ještě štěteček vůbec nedotknul, jen ucedil srkz zuby: "To se musí vidět, to se nedá popsat". Kromě chodby se ten den také vystěhovávala z důvodu malování vedlejší kancelář. Bylo v ní najednou asi pět dělníků, a ten, který z ní vycházel, vynášel právě ven obrázek vesele zpívaje: "El cuadrito, que bonito..." (obrázek, jak pěkňoučkej). "Na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci na rozloučenou a šla jsem hledat Batmobil na parkoviště za nespokojeného vřeštění andulek.

Doma naštěstí nic malovat nepotřebujeme, protože máme betonové stěny a betonovou podlahu, což je neuvěřitelná výhoda. Potřebujeme ale umýt okna a nechat vyměnit rolety. Rolety v našem bytě byly jediné z celého domu, které loni při stěhování zvenčí vypadaly funkčně, ale během zimy se ukázalo, že tomu je tak proto, že je majitelé a předchozí obyvatelé bytu vůbec nepoužívali. Během zimy se roletám buď přetrhaly šňůrky, nebo se rolety nalepily na sklo oken tak důkladně, že při odlepení na skle zanechaly všechen black out povrch, a v některých případech se dokonce stalo obojí. Tatínek Jean v rámci konání dobra pak zakoupil silikonový sprej, že ho na okna nastříká, aby se rolety přestaly lepit, ale nakonec se spokojil s tím, že nám doporučil, ať sprej nastříkáme sami, aniž bychom, zdůraznil, vdechovali jedovaté výpary onoho spreje, které jsou velmi špatné pro plíce. Protože chci, aby přes okna bylo stále ještě, navzdory všemu ulpělému smogu, trochu vidět, nápad se sprejem jsem zavrhla, neb se mi zdálo, že silikon bude také trochu špatný pro oči.

Vrátní mi už od poloviny zimy důsledně a sugestivně navrhují, že můžou okna umýt, a já přemýšlím, zda se mám do podobného podniku pouštět. Přeci jen jsme v osmém patře a okna se, jak je v Chile zvykem, dají umýt pouze zvenku. Již v našem předchozím bydlišti jsem ale viděla, jak uklízečky běžně stojí na venkovní římse, je-li alespoň trochu široká, a myjí okna zvenku, či se umně vyklánějí, jednou rukou se opírajíce o úzkou římsu a druhou drhnouce okno. V druhém patře se pak okna myjí jednoduše ze žebříku, který se opře o stěnu domu. Ale v osmém? Uvidíme, říkám si, ale nejspíš až poté, až přes okna neuvidíme. Do té doby se mi nechce riskovat životy. A konec konců, za chvíli je tu léto, okna se budou dát otevřít dokořán a...uvidíme.

S jazykem na vestě, jak při běhu na San Cristóbal, běžím poslední týden a půl na metu Fiestas Patria, na výročí nezávislosti. To je doba, kdy se Chile zastaví, malíři složí štětce, nad Santiagem se začne místo dýmu z aut vznášet dým z grilování a Batmobil vesele zařehtá při výjezdu na cestu na jih za malými milými vulkány. I když, kdo ví, možná se Chile zastaví dřív, neb spory o vzdělání nadále trvají a předminulý týden byla dokonce dva dny stávka. Hodně lidí sice stávkovat nemohlo, protože riskovalo vyhazov z práce, nebo prostě proto, že si nemohlo dovolit přijít o peníze za pracovní den, ale i tak bylo Santiago celou středu a čtvrtek prázdné jak v nedělním ránu. Horlivě se diskutuje o tom, co bude se školním rokem, protože mnoho škol je ve stávce už dva nebo tři měsíce. A já jsem se dozvěděla další zajímavou věc. Naši univerzitu, stejně jako ostatní soukromé univerzity (v Chile je pouze jedna státní univerzita, a ta je navíc stejně drahá jako soukromé) za stávku rozzlobení rodiče udali na linku pro ochranu spotřebitelů. Jak to? No přece proto, že v Chile je vzdělání zboží, a když s ním tedy nejste spokojeni, udáte to kam? No přece těm, co chrání spotřebitele, kdo se stará o to, aby služby byly kvalitní. A tak jako nás úředníci chránili, když nám servis Nissanu zničil pneumatiku, nebo jako by vás chránili, když najdete špendlík v rajském protlaku, titíž úředníci se starají také o to, aby univerzity učily, co slibují ve smlouvě. Mám pocit, že do této podoby dovedený kapitalismus si v ničím nezadá s absurditou toho, co jsme žili za socialismu.

A to je pro dnešek všechno. Mějte se pěkně a nezoufejte, že přichází podzim, alespoň nemusíte provádět jarní úklid! Ten vás zase čeká až na Vánoce, a do těch přeci jen ještě zbývá pěkných pár tahů štětcem!