Quintay a chilská sexuální výchova

Quintay je vesnice na pobřeží, asi 120km od Santiaga. To je pro Chilany co by kamenem dohodil, což dělá z Quintay oblíbené místo nedělních vyjížděk na oběd. O tamější restauraci Pezcadores jsme slyšeli tolik chvály, že jsme se tuhle neděli rozhodli prověřit ony lahůdky vlastními chuťovými buňkami. A nejen to, také stále hledáme nějaké místo, kde by se poblíž Santiaga dalo potápět, a je to opět Quintay, které nám bylo doporučeno. V neděli jsme se tedy s Hvězdopravcem nasoukali do Pathfindera, který má konečně zbrusu nové gumy, jako náhražku za ty, jež nám zničil autoservis Nissanu, v jedné ruce termosku a maté, v druhé sluneční brýle, a jelo se.

Sedíce na terase restaurace nad talířem machas s parmezánem jsme pozorovali, jak se na pláži vedle nás připravují frekventanti kurzu jízdy na mořském kajaku. Nejdříve se, navlečení v neoprenech, seskupili do kroužku a opírajíce se o pádla živě diskutovali nejspíše o včerejším fotbalu. Poté instruktor kurzu skoro upadl na zem, jelikož se pod jeho tíhou pádlo zlomilo, a na náš stůl přišel konečně aperitiv: pisco sour. Nemyslete si, že v Chile se pije aperitiv až po předkrmu, kdepak. To je jen bezchybná synchronizace místních číšníků, kteří ještě nedávno nejspíš pracovali jako holiči. Což mi připomíná, že Hvězdopravec byl tento týden u holiče, který zřejmě ještě nedávno pracoval jako automechanik, a to, co mu vytvořil na hlavě, nápadně připomínalo ozubené kolo. Výsledek to byl tak strašný, že dokonce i Sylvain vyprskl smíchy, když se Hvězdopravec, proměněn v pankáče nakaženého svrabem, od holiče vrátil do kanceláře. Nakonec se ale Sylvain ukázal jako kamarád a hned z práce odvlekl Hvězdopravce k sobě domů, kde ho bratrsky zarovnal strojkem, než mu dovolil vrátit se za mnou.

Ale zpět na terasu slavné restaurace Pezcadores, před níž se na pláži zatím diskutující kurz začal pomalu sunout k moři, samozřejmě bez kajaků, a jehož instruktor zahodil zlomené pádlo, nahradiv ho pádlem jednoho z frekventantů. "Všichni do vody", zavelel, a já jsem byla ráda, že sedím ve svém teplém svetru na terase na podzimním sluníčku, které stále ještě přeci jen trochu hřeje. Do dvanáctistupňového oceánu by se mi opravdu nechtělo. Na břehu zůstala jen dvě děvčata, všichni ostatní plavali k bójce kousek od pobřeží. "To jsem zvědav, kolik to nadělá mrtvých.", řekl Hvězdopravec skepticky, sleduje, kterak se plavci zmateně obrací tu na břicho, tu na záda, plavouce občas cosi, co vypadalo jako znak, ale při čemž vyndavali obě ruce z vody zároveň.

Mrtví nakonec nebyli žádní, ale že jim trvalo vylézt zase na břeh. Na náš stůl zatím přistálo sépiové rizoto a rybí steak, stydnoucí ve větru, který se začal zvedat. Chopili jsme se vidliček a nožů, účastníci kurzu pádel, a zatímco my jsme se zařízli do steaku, účastníci se zase seskupili do kroužku a opřeli se. Pádlo se tentokrát nezlomilo žádné, vedoucí kázal a kázal, my jsme jedli a pili, a vítr foukal. Po půl hodině bylo jasné, že oceán možná mrtvé nenadělal, ale vítr a promočené neopreny plavců, kteří po půl hodince plavání v dvanáctistupňové vodě v onom větru postupně modrají a do jednoho se třesou jako dávič, zajistí alespoň pořádnou chřipku. "Hlavně teď nesmí nikam do tepla.", řekla jsem Hvězdopravci: "Nezapomeň, že v Chile je příčinou nastydnutí prudká teplotní změna!"

Dopili jsme kávu, od níž by člověk za onu cenu čekal, že bude alespoň dobrá, nebo k ní bude kousek čokolády (ach, jak nám chybíš, Buenos Aires!), kajakáři se stále klepali na pláži, zaplatili jsme a vyšli ven, projít se. Chodníček vedl mezi pár staveními pod strmými stráněmi padajícími skoro přímo do moře k bráně, u níž bylo napsáno: vstup 500 pesos. "No to si snad dělají legraci, tady se platí fakt za všechno", řekla jsem, ale pak jsem si všimla, že vedle brány je vrátnice a nad ní nápis: "Vstup do historické velrybárny". Ve vrátnici seděl malinký mužík tak vysušený od větru moře, že jsem se divila, že v poryvech jeho kůže nešustí jako staré listí. "Pojďte, pojďte", zval nás, odhalujíc dásně se všeho všudy čtyřmi žlutými spodními zuby. Pokud jsem dobře rozuměla, protože jeho přízvuk byl tak silný, že jsem si nebyla jistá, zda vůbec mluví španělsky, řekl asi toto: "Támhle jsou čtyři sály, které vysvětlují, co se tu dělo. Pak jděte k majáku, tam, jak je napsáno nevstupovat, tak tamtudy, vstupte tak jako tak". Za mužíkem byla cedule: "Zde informace v angličtině". To, že v celé továrně nemluví anglicky ani veš, je mi ale úplně jasné. Anglicky v Chile nemluví totiž skoro nikdo.

Prošli jsme obrovskou halou, v níž na stěnách viselo pár fotografií z padesátých let, na kterých se muži v holínkách naparovali stojíce na mrtvých tělech velryb modrých, největších zvířat na světě, dvakrát větších než dinosaur. V dalším sále byla tma a na promítací plátno běželo video. Jednalo se o film, kupodivu v angličtině se španělskými titulky, což je v Chile nevídané. Usadili jsme se na studené dřevěné židličky v improvizovaném kině a hleděli na to, kterak velryba jí cedíc plankton přes dlouhé zuby, a poslouchali jsme, kterak velryby hlubokými tóny komunikují na kilometry. V následujícím záběru začaly velryby vyskakovat do vzduchu: "Samci předvádějí svou sílu.", řekl komentátor ve filmu. V dalším záběru velryba plave na hladině a kolem ní to vře velrybáky. "Velrybí samice plave na povrchu a chrání se, protože ještě není připravena k páření", pravil vypravěč: "Samci vystrkují své 3,6 metrů dlouhé penisy. Velrybí penis je velmi pohyblivý. Varlata váží tunu a při kopulaci uvolňují litry spermatu." Kamera zabírá zmatený pohyb těl velryb, jen občas to sem a tam smýkne penisem, který ve skutečnosti vypadá jako dlouhý list. "Zdá se, že samice změnila názor a rozhodla se potopit. Postupně se s ní páří celé hejno samců", říká komentátor anglicky a na obrazovce běží velrybí porno a k tomu anglické vysvětlení, kterak to ti samci dělají, aby to byli právě oni, co se stanou otcem. No toto, myslím si.

Další film je španělsky a je o želvách v Kostarice, následující zase španělsky a o hvězdicích, a poté konečně něco lokálního, film o velrybích jatkách, které byly původně na místě, kde právě sedíme. "No jo, to byly časy to, to jsme lovili velryby", říkají pamětníci na videu: "To si čovek tenkrát neuvědomoval, že to není to, humánní, zabíjet ty velryby", přemýšlí pán s přízvukem tak silným, že opět pochybuju, zda vůbec mluví španělsky: "Velrybí maso, to je pochoutka, je pěkně měkoučké", rozzáří se mu nakonec očka. "No to my sme někdy slyšeli, jak to mládě pláče, protože my jsme mu zabili tu, maminku," říká další muž, v němž poznáváme o dobrých deset let mladší a o několik zubů zubatější verzi vrátného: "Ale pak už žádný velký velryby nebyly, tak sme zabíjeli ty malý, páč už byly jen ty malý". Následující titulek holedbavě naznačuje, že v roce 1967 byl lov ukončen. Pravda sice je, že z komentáře, že velryby se do zátoky vrátily až třicet let po ukončení lovu, je jasné, že lov byl ukončen hlavně proto, že žádné velryby k lovení už nezbyly, ale celá expozice se evidentně snaží namluvit, jak je to celé pěkně ekologické a že dnes už se podobná zvěrstva nepáchají. Chce se mi zakřičet: Ne HidroAysenu!" Copak budou asi vykládat muzea v Patagonii za padesát let?

Sál se zatím zaplnil lidmi, a když naskočí znovu film v angličtině, na jehož konci je ono velrybí porno, Hvězdopravec mě zatahá za rukáv: "Jdeme?" Rozhlédnu se po sále a pokušení je větší než já. V sále sedí pohodlně usazených několik rodinek z Vitacury, nóbl čtvrti na východě Santiaga, s dětmi. To si nemůžu nechat ujít. Vysvětluju plán Hvězdopravci a už už sledujeme, proč má velryba tak velké zuby. A jak duní vodou samčí zpěv, aby velryba lépe slyšela. Děti i paničky z Vitacury sledují vyskakující samce, spokojeně chroupou chipsy, pijí cocacolu, jen chlapečka pod námi video nudí, protože je kupodivu v angličtině, a on ještě neumí číst. Maminka ho drží na místě, jen se pěkně koukej a uč! "...páření. Samci vystrkují...." řekne pán, titulky jdou pod obrázky a v sále to vře víc než na plátně. Paní blízko dveří bafne děti hlava nehlava a rychle je vyvádí ze sálu. Maminka pod námi najednou netrvá na tom, aby se chlapeček ukázněně díval a rychle ho pouští se sevření. Chlapeček odchází. Školák vedle nás evidentně už umí číst a strká spiklenecky loktem do tatínka vedle s přidušeným smíchem. Sál se rychle vylidňuje. "Zdá se, že se velryba rozhodla potopit", říká pan komentátor a titulky pod ním. "Postupně se s ní....", pokračuje pán anglicky, ale teprve teď si všímáme, že titulky záhadně zmizely. Tohle evidentně není ani pro dospělé uši, taková prasárna, nebo spíš velrybárna. Sál už je stejně ale skoro prázdný.

Inu, a to si vezměte, že v Chile ročně otěhotní a dítě donosí desetitisíce nezletilých matek, což je při stejně velké populaci jako mělo bývalé Československo, opravdu dost. Ve třídách základní školy je třeba hned několik těhotných žaček. Hádejte proč.

Vyšli jsme ze sálu a diskutujíce o tom, jak je to se sexuální výchovou v Chile a kolik stížností asi muzeum dostane, jsme vystoupali k majáku. Zezhora jsme v zapadajícím slunci viděli, že mořské kajaky konečně dorazily od břehu k oné bójce, k níž před více než hodinou účastníci kurzu doplavali v rámci tréninku.

A to je všechno. Jen jsem zvědavá, přes jaká slova ve vyhledávači se mi teď budou čtenáři dostávat na blog.

Trocha čerstvého vzduchu

To by mě zajímalo, co si vážený čtenář představí, když čte titulek tohoto příspěvku. Že bych zase kázala něco o smogu? Hladiny znečištění jako každou zimu sice stoupají, můj atopický exém mi o tom dává jasné zprávy a hlava mě bolí mnohem častěji než dřív, ale nad tímhle tématem jsem již zlomila hůl. Nebo milého čtenáře napadlo, že se bude jednat o další rozvinutí tématu o zákazu bomb se slzným plynem, které tu policisté vrhají na manifestanty? Také ne, ačkoli manifestace pokračují. Zákaz bomb trvá, ale vláda našla novou výmluvu, jak zakázat zároveň i manifestace, alespoň ty v centru. Při té páteční totiž došlo k incidentu, kdy hrstka manifestantů zbila jednoho policistu. Samozřejmě si myslím, že tlouct policistu skateboardem je pitomost, a třiadvacetiletého dobrovolného hasiče z chudé La Granji, který se do rvačky vrhl a zachránil tak policistovi život, považuju za hrdinu. Zároveň ale nechápu, že vláda volá k odpovědnosti za takové zvěrstvo organizátory manifestace, kteří si podle ní neuvědomují, jak riskují bezpečnost lidí, když manifestace svolávají. Připadá mi to celé jako argument sadistického násilníka, že oběť na sobě měla krátkou sukni a tím ho ke znásilnění vyprovokovala. Kdyby možná vláda sázela méně na represi, na manifestace by chodilo méně individuí, kteří si jdou hlavně bouchnout. A za zcela nepřípustné považuju použít incident jako výmluvu pro odsunutí manifestací z centra. Vzhledem k tomu, jak se místní hlavní sdělovací prostředky zdráhají cokoli o manifestacích psát, je jasné, že pokud manifestace nebudou v centru, nemají vlastně žádnou účinnost, neb se o nich nikdo nedozví.

Ale k čerstvému vzduchu. K dobrému vzduchu. V dobrým vzduchům. K Buenos Aires.

Argentinská metropole je od Santiaga vzdálená hodinu a půl letadlem a z dobrého vzduchu nemá pouze jméno. Vydat se tam má zkrátka stejný účinek jako vynoření hlavy ze zatouchajících vod Mapucha. Nedá se sice zcela říct, že se v Santiagu neděje vůbec nic, ale každý, kdo, jak říká Ofelie, chápe důležitost kavárny, se tu po určité době cítí jako lev v kleci. Santiago má sice pár divadel, pár klubových kin a zcela jistě i nějakou hudební scénu, ale dozvědět se o věcech je těžké, a ještě těžší to máte, pokud chcete mít pár oblíbených míst, kam se jen tak vydat na blind. Ačkoli bydlíme uprostřed Bellavisty, "bohémské a kulturní čtvrti", jak se o ní hrdě hlásá na cedulích, naše výlety "na blind" do hrstky klubů, která tu je, končí většinou stejnou frustrací, jako když se v supermarketových jahodách pokoušíte najít chuť jahod z babiččiny zahrádky. A i když nejdeme na blind, výsledek je jistý jen, co se týče jedné věci: přemrštěné ceny.

A už vůbec nemluvím o tom, jak jsou na tom Chilané s knihami a kavárnami. Kaváren je tu pár a většinou jako kavárny sice vypadají, ale chutnají jako nescafárny. Sednout si ke kulatému stolku na dřevěnou židličku zkrátka na udělení titulu "kavárna" v mých měřítkách nestačí. A na knihy je tu stále strašlivě vysoká daň, takže nejen, že je tu nikdo nekupuje, ale obchody s nimi prodávají především drahé knihy fotografií na křídovém papíře, které slouží jako dekorace. Jinými slovy, za Pinocheta se tu pokoušeli zabránit lidem, aby se vzdělávali, četli a samostatně mysleli, ale i nynějším politikům jde podobná věc do krámu a daň zůstává. Mimochodem, stav, který panuje v Chile, bych ráda použila jako argument proti zvyšování DPH na knihy v Čechách. Nevím, zda důvody onoho zvyšování jsou skutečně ekonomické a můj selský rozum o tom značně pochybuje, protože ceny dělaly knihy nedostupné už, nebo možná ještě, v dobách, kdy jsem žila v rodné kotlince, takže podle mě musí být jejich prodej v celonárodním měřítku tak zanedbatelný, že změna DPH příjem státu rozhodně nevytrhne. V Chile tedy v současné době většina obchodů v univerzitní čtvrti prodává náhradní díly k autům a ojedinělé obchody s knihami kousek dál na Alamedě jsou plné napůl knih a napůl sošek svatých. Když potřebujete nějakou knihu a máte-li štěstí, že knihu má knihovna, můžete být jejím čtenářem celé dva dny. Dva dny je totiž zcela absurdní výpůjční lhůta naší univerzitní knihovny. Většina lidí tedy buď kopíruje, co najde v knihovně, nebo co si vypůjčí od kolegů, a v případě nutnosti nakupuje přes internet. A odkud že je to i s poštovným levnější a hlavně, hlavně tam nějaké knihy jsou?

Z Buenos Aires.

Jednadvacátého května je tu Den námořnictva, oslavuje se čmajznutí moře Peruáncům a Bolivijcům a bitva u Iquique, při níž hrdině zahynul generál Pratt, když skočil z chilské lodi na peruánskou. Skok se španělsky řekne "salto" a můj kolega Hernán, věrný čtenář satirického týdenníku The Clinic, který nenechá prezidentu Piñerovi projít ani jedno přeřeknutí, řekl, že je zvědav, jaké řečnické salto zase Piñera, chilská verze Milouše Jakeše, předvede, a zadoufal, že stejně jako Pratt spadne přímo do nepřátelské vřavy. Já jsem byla ale hlavně ráda, že právě proto, abychom mohli poslouchat prezidentovy moudrosti, byla zrušená sobotní výuka a rozeslala jsem mail se zprávou, že dvacátého května se jede na víkend do Buenos Aires.

Připojil se k nám Sylvain a Lucka. Cílem cesty bylo užít si maximum muziky a kaváren, koupit Freudovy Sebrané spisy, projít obchody s knihami, pojíst něco kravičky, pít kvanta maté jako správný Argentinec, projít trhy na San Telmo a najít originální a pěkné kousky do šatníku, zkrátka, dělat všechno, co se nám v Santiagu dělat nedaří, tedy až na to jezení kraviček. Ale i to má v Argentině úplně jiný rozměr a když v den odjezdu naháněč před restaurací řekne: "Chcete jíst parillu?" váš napůl zděšený a napůl neprodlené zvracení naznačující výraz v obličeji ho rozesměje: "A, nechcete, až pocaď máte hovězího, co? Chachacha....ne, prosím, ne, už žádné hovězí!" Naštěstí ale nemusíte pořád jíst maso, ale užijete si i vynikající pizzu a těstoviny, to vše zalévané argentinským vínem, které tu na rozdíl od Chile nepijete mezi zavalitými mrňavými hosty lemtajícími coca colu, ale mezi snědými elegány, kteří stejně jako vy ví, že jedině víno je tím pravým lékem na srdeční choroby.

Maté jsme pili také jinak než v Chile, protože tam ho pijí hlavně na jihu a nabídka tedy zdaleka není stejně rozsáhlá. V čínském obchůdku u apartmánu, kde jsme bydleli, byl maté celý dlouhý regál. Lucka v něm neomylně našla krále všech maté, třikrát dražší než značka Rosamonte, již pijeme v Chile, maté, které Alvara dohání téměř k slzám. Krabici s maté jsme odnesli do apartmánu v nádherné staré budově, jaké v Santiagu rovnají se zemí, aby mohli stavět moderní paneláky, a pobyt mohl začít.

Nebudu vám psát podrobně, jak jsme postupně naplnili všechny cíle, které jsme si pro náš pobyt vytyčili. Byli jsme na třech koncertech, v nespočetně obchodech s knihami, v ještě nespočetnějších kavárnách a restauracích a nakonec jsem sehnala i ony Sebrané spisy. Čas plynul rychle a jen tu a tam byl přerušen otázkou: "Proč proboha není Hvězdárna v Argentině?"

Protože Argentina nemá Atacamu. A nemá hory, museli jsme nakonec Chile připsat nějaké pozitivum.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Jaké to celé bylo se můžete podívat zde. Jak vidíte, moc města na fotkách není, ale přesto stojí za vidění, protože Sylvain je pan fotograf. Mé fotky asi hned tak neuvidíte. Nejen proto, že vedle oněch Sylvainových jsou velmi ubohé, ale také proto, že můj kabel od foťáku neunesl pocit, že se bude zase muset vrátit do Chile, a před El Ateneem, divadlem předělaným na velký obchod s knihami a kavárnu, mi prostě někde vyskočil z batůžku...

Spousta věcí

Od předminulého pondělka, kdy byl odsouhlasen monstruózní projekt přehrad na řekách Pascua a Baker v Patagonii, se v Chile děje spousta věcí. Jindy velmi klidná země, kde slovo discutir znamená zároveň diskutovat a zároveň hádat se a kde je vyjádření vlastního názoru nahlas a otevřeně bráno za stejnou nehoráznost téměř jako kálení na veřejnosti, se bouří. Moji přátelé, kolegové a učitelé to vítají s potěšením, stejně jako bych já vítala, kdybychom se v Česku konečně začali ozývat častěji a výrazněji než jednou za čtyři roky u voleb a dnes a denně v hospodě. Od onoho pondělka jsou téměř denně manifestace, o nichž jsem psala, že mám strach na ně chodit, protože policie se tu demokracii učila ještě za Pinocheta, a tak je vždy připravena v jakýkoli moment začít "uklidňovat situaci" vodními děly a bombami se slzným plynem.

Mimochodem, bomby se slzným plynem zde vyvolaly také jednu z nejabsurdnějších diskuzí, které jsem kdy slyšela. Jsou nebezpečné, začalo se proslýchat a vědci z Universidad de Chile začali vysvětlovat proč. Plyn z bomb je totiž abortivní, neboli nadýchání se ho způsobuje okamžitý potrat. A v Chile, jakmile se řekne potrat, krev stoupá do hlavy rychle. Onehdy jedna poslankyně v parlamentu navrhla, že by se mohla znovu otevřít diskuze o tom, zda přeci jen potrat nepovolit například v situacích, kdy je ohrožen život matky, nebo se jedná o matku nezletilou a znásilněnou. Její vlastní spolustraníci ji za takovou nehoráznost žalovali u soudu, neb se zdá, že v Chile je kriminální čin nejen na potrat jít, nýbrž i zákaz jakkoli problematizovat. Být "pro potraty", jak se zde říká, tu zní skoro jako heslo: "Hurá, jdem do toho, na potrat, do toho, do toho, všichni spolu, jdeme potratit!" Moje kolegyně Pamela mi vyprávěla, že onehdy zpochybnila absolutní zákaz potratů před kolegy svého muže, kteří ji záhy všichni přestali zdravit. Vražedkyni. "Ale já mám děti, dvě!", skoro se omlouvala, ale co udělala, nedalo se odčinit. A to i přes to, že kupodivu je zde většina konzervativních lidí zároveň i pro trest smrti.

Ale o potratech jsem psát nechtěla, jen o tom, že to byl nepochybně fakt, že by ještě nějaká ta nezodpovědná nezletilá znásilněná vražedkyně, která nemá žádnou úctu k životu, mohla jít na manifestaci za účelem potratit, či by se třeba plynu mohla nadýchat kde která těhotná žena žijící v centru, že bylo používání bomb se slzných plynem na manifestacích zakázáno. Jsem poměrně ráda, mimo jiné i proto, že se pomalu už nedalo - v jakoukoli hodinu - ani sestoupit do metra na Plaza de Italia, aby člověka alespoň nezačal štípat nos. Policisté mají totiž plynu zjevně velké zásoby a vrhali ho dosud po demonstrantech s vehemencí, která stála jednu studentku v Concepción málem oko.

Protesty se netýkají jen Hidroaysénu. Shodou náhod se začali bouřit také studenti, kteří požadují reformu vysokých škol. V Chile totiž pochází přes 80% příjmů univerzit a vysokých škol ze školného, na nějž si studenti berou dlouhodobé půjčky a na konci studia mají dluh, který splácejí dlouhá a dlouhá léta. Vysoké školy jsou tu většinou soukromé, státní je vlastně jen Universidad de Chile, ale i ta je stejně drahá jako soukromé školy. Universidad Católica, považovaná též za státní, patří ve skutečnosti Vatikánu, dále jsou tu i jiné školy patřící různým církvím (Univerzita svatého Tomáše, Univerzita otce Hurtada) až sektám (Universidad de los Andes patří Opus Dei). Následuje změť ostatních univerzit, které často patří podnikům, ale najde se i pár univerzit, nad nimiž zůstává rozum stát: moje vlastní univerzita, Diego Portales, kterou mám moc ráda a jsem ráda, že na ní studuju, nakonec koupila sama sebe, takže je vlastně nezávislá. O koupení sebe samé rozhodlo vedení v devadesátých letech, univerzita je soukromá, patří sama sobě a pečuje o ni demokraticky zvolené vedení. Kupodivu to funguje a UDP patří k jedněm z nejrenomovanějších. Na podobném konci myšlenkového spektra jsou pak levicové univerzity jako například Arcis, kde to vře pravidelně a kde studovala moje kolegyně Pamela. Mám moc ráda její historku o tom, jak jim jednou pod okny létaly zápalné lahve a pár studentů se bilo s policisty, zatímco jejich profesor psychopatologie na stupínku volal, že "dnes, více než jindy, přednášku dokončí", zatímco se Pamela snažila dostat ze třídy alespoň svou těhotnou spolužačku.

Ale zpět do současnosti. Studenti tedy protestují proti extrémní zadluženosti, která je výsledkem jejich studia, volají, že systém je neudržitelný a já s nimi naprosto souhlasím. Rok univerzitního studia tu vyjde na cca 100 000 korun, a to jsou chilské příjmy nižší než české. No považte...

Člověk by tedy čekal, že HidroAysén a studenti budou plnit první stránky novin, ale jako obvykle, opak je pravda. Protože místní, mocnými podnikateli a politiky zcela ovládaná, média, nemůžou o akcích úplně mlčet - protesty jsou tak masové, že si jich nelze nevšimnout - vybírají si alespoň striktně jen to, co se jim hodí do krámu a ukazují tak pouze pouliční bitky, ačkoli se desetitisíce lidí snaží o poklidné demonstrace. "Lagos říká: Hidroaysén je nezbytný!", hlásaly palcové titulky deníku La Tercera minulý týden o bývalém prezidentovi Lagosovi. Až uvnitř článku je celá věta: "Myslím si, že Hidroaysén je nezbytný, protože...". Pevně doufám, že vážený čtenář zaslechl onu drobnou nuanci, která je, podle mého názoru, jasně manipulativní. Lagos sám se později proti onomu výroku jasně ohradil. Mimochodem, nedávno publikovaná zpráva Amnesty International Chile vytýká, mimo jiné, tyto věci: nedemokratičnost potlačování prostestů, závažné nedostatky v nezávislosti médií a nesvobodu v otázkách sexuální orientace a reproduktivitě. Zkrátka to na ně vědí...

V pátek to vřelo hodně a já jsem se cestou z přednášky začala strachovat, jak se dostanu domů. Nejen, že bydlíme vedle Plaza Italia, chilského Václaváku, ale moje univerzita je kousek od La Monedy, prezidentského paláce, a abych se dostala domů, musím okolo Monedy projet. "Policie nechce nechat vstoupit demonstranty na Alamedu, drží je v Calle Portugal, je jen otázka času, kdy jedné straně rupnou nervy a bude mela", řekla mi do telefonu kamarádka Claire, zpravodajka francouzského deníku Liberation: "Do divadla s tebou nemůžu, musím pracovat, běžím domů pro kameru. Metro je zavřené." Alameda, která se ve skutečnosti jmenuje Libertador Bernardo O Higgins, je hlavní tepna Santiaga, spojující moji univerzitu, Monedu a Plaza Italia. Rozhodla jsem se tedy jet žlutou linkou metra, která fungovala, na sever, k Mercadu Central, a pak jet autobusem. Nebo cestu dojít pěšky. U Mercada jsem naskočila do autobusu, který byl úplně prázdný a jehož řidič mi otevřel dveře i mimo zastávku. Se mnou naskočil starší pán v beranici. A pak jsme stáli v zácpě. A stáli. A stáli. Za čtvrt hodiny jsme urazili asi dvacet metrů, ale pěšky se mi nechtělo, protože na ulici byl takový zmatek, že nikdo nerespektoval nic, auta se cpala, kde to šlo, lidé občas stáli uprostřed silnice sevření mezi dvěma autobusy, a byla tma jako v pytli. Otevřela jsem knížku a zavolala Hvězdopravci. "Stojím v zácpě v tunelu u sjezdu k nám", řekl: "Jak to vypadá na Centrálním trhu? Za posledních dvacet minut jsem se ani nehnul." Zkrátka, Santiago bylo v pátečním večeru úplně zacpané. "Co se to děje?", zeptal se pán v beranici řidiče. "Ale, zas ti puberťáci, protestují!", řekl řidič. "A jo?", podivil se pán. "No jo, zas něco...", řekl řidič. Děkuji, Chilevize, televizní kanále pana prezidenta, děkuji, Mercurio, deníku podnikatele s účastí v celém projektu, řekla jsem si ironicky. O kousek dál jsem vystoupila: "Dej na sebe pozor, dceruško!", volal na mě řidič. "Vy v Chile taky", pomyslela jsem si.

Ale i přesto, že media manipulují informace, protesty pokračují. Lidé je svolávají přes Twitter a Facebook a na poslední bylo 50 000 účastníků. Chile podobně masové protesty nepamatuje léta. Mobilizuje se i svět, především Francie a Španělsko. Pevně doufám, že to celé nakonec vyjde, ale rozhodně ještě není vyhráno ani z desetiny. A i když ano, Chile má spoustu dalších velmi kontroverzních projektů, například ten nedávno schválený na Isla Riesgo, nebo zatím jen hodnocený projekt v Cajonu de Maipo. Je dobře, že se Chilané mobilizují. A to i přes to, že většina z nich nikdy Patagonii neviděla, protože je cesta tam moc drahá...

P.S. Všem hispanofonním čtenářům doporučuju tohle video, kde chilská policie "vždy starostlivá co se týče pohody a bezpečnosti Chilanů" vysvětluje, kterak je jejich plyn bezpečný, neb "není letální" s dikcí, která by se dobře hodila do reklam vysvětlujících výhody dětských papírových plen: http://www.3tv.cl/index.php?m=video&v=18522

Patálie v Patagonii

Ne, nejsem zase na prázdninách. Jsem v Santiagu a pracuju. Ale včera se chilská vláda měla vyslovit ke gigantickému projektu HidroAysen, který plánuje vybudování pěti obřích vodních elektráren v panenské krajině chilského jihu a získanou energii, v seismicky nejaktivnější zemi světa, vést 2300 kilometrů na sever, kde ji Chile potřebuje pro důlní těžbu. Sama otázka, zda je opravdu elektřina potřeba, je sporná, ale projekt vybudování elektráren a následně vysokovoltážního elektrického vedení šesti národními parky, jedenácti rezervacemi, 26 místmi určených jako prioritní pro zachování, 16 mokřinami a 32 soukromými chráněnými územími, je zcela skandální. Je mi jasné, že emblematický park Torres del Paine zůstane zachován, ale ostatní, nenavštěnované, ale o to krásnější a zachovanější části země to pěkně odnesou.

A ještě skandálnější je to, že byl projekt odhlasován všemi členy vládní komise, která měla zvážit vliv projektu na ekologii, jako jedním mužem. Hned po hlasování se před prezidentkým palácem začali shromažďovat lidé na protest proti projektu. I přes masivní kampaň v médiích, která tvrdila, že Chile prostě bez energie z jihu jde zcela do kytek, je stále většina populace totiž proti projektu. "Jdeme demonstrovat", řekla jsem Hvězdopravci, ale ten prohlásil, že není blázen, ježto stejně víme, jak to všechno dopadne. A měl pravdu. "Policie musela použít vodní děla, aby uklidnila situaci", napsal internetový deník Emol v domnění, že vodní děla jsou zřejmě velmi uklidňující záležitost. Mě tedy moc neuklidňují a je fakt, že jsem srab, ale vody obohacené o iritující látky, kterou chilská policie při každé manifestaci stříká do davu, se mi samotné čelit nechtělo. Přesto mě hlodalo svědomí a hlodá pořád. Navzdory totálnímu tichu, kterým chilská media obvykle komentují protesty a manifestace, se proslechlo, že manifestace byla potlačena tak násilně, že něco podobného už dlouho nikdo neviděl. Fotky nakonec uveřejnil i jeden z hlavních deníků, La Tercera. Dnes večer konala demonstrace kousek od nás na Plaza Italia, místě, kde se Chilané shromažďují asi jako u nás lidé na Václaváku. Když jsem dorazila domů, slyšela jsem, jak to tam vře, ale než jsem se rozhoupala k odchodu, nastalo ticho. Policie zase protestům učinila přítrž, či spíš průtrž, potvrdil mi minoritní deník El Cuidadano.

A tak tu sedím a přemýšlím, co dělat. Takovéhle protestování není jen tak, říkám si, ale také si říkám, že kdyby si každý myslel podobné věci, máme ještě otrokářství. Úplně skandální je pak podle mě fakt, že dle smlouvy, kterou má Hvězdopravec s Hvězdárnou, máme prý stejně účast na všech manifestacích zakázanou, stejně jako stávkování, a za podobné prohřešky hrozí vyhazov. Mimochodem, za šíření podobných informací o smlouvě též. Že je Chile skutečně skandálně nedemokratická země? A víte, že Hvězdárna je evropská organizace? Ano, ta, co neuznala naše registrované partnerství, jako dostatečný důkaz toho, že jsme pár. Ale zpět k HidroAysenu. Co byste dělali vy?

Pokud vás zajímá více informací o projektu, odkaz je zde. Moje povídání a fotky z výletu do severní Patagonie, přesně tam, kde se má celá ta hrůza stát, jsou zde. A tohle je místo na řece Baker, které přehrada zatopí:


Nejsem mistrem velkých slov, ale z podobně nevratného zvěrstva se mi skutečně stahuje hrdlo. Obvykle se věcem dokážu smát alespoň na blogu, ale dneska mi to nejde.

O slevách zadarmo

O tom, že nákupy v Chile je kapitola sama pro sebe, jsem vám tu už něco naznačila. Zdá se ale, že je to na kapitol dokonce několik.

Zatímco na trhu vás korunují slovem královno, hrají na vaši sebeúctu pokřikováním hospodyňko, hospodyňko, či neváhají podrbat za ušima vaše ego slovy vy máte tak krásná očíčka (ojitos), ve všech kamenných obchodech téměř bez výjimky vás ignorují tak dokonale, že by jim záviděly i tak kritizované české prodavačky. Kdepak, v kamenném obchodě by mi nikdo neřekl: Slečno, vy jste národ zlodějů. Váš prezident krade tužky, vy kradete srdce. Kdepak, v kamenném obchodě nejste ani královna, ani hospodyňka, vaše očíčka máte tak akorát pro pláč a z krádeže vás podezírají jedině, co se týče vystaveného zboží, které bývá často různě připoutané či zamčené ve vitríně, od které často dlouhosáhle musíte shánět klíče. Prodavači obvykle hovoří po telefonu s kamarády, či hovoří mezi sebou, a zákazníky vnímají jako obtížný hmyz bzučící zrovna v momentech, kdy je konverzace nejzajímavější. Za jejich plat se tomu ani moc nedivím, ale jedna věc mě nikdy udivovat nepřestane. Místní koncept slev.

Marketing a podobné vynálezy mě nikdy nebavily, protože koumat, jak bych měla zkusit někomu prodat něco, co absolutně nepotřebuje, zkrátka s Lisou Simpsonovou nejde moc dohromady, ale i tak vím, že slevy, křiklavě na vás blikající a smějící se z výloh, webových stránek či letáků, jsou ve skutečnosti past. Slevy nejsou zadarmo. Buď obchod potřebuje prodat oblečky a seperetičky, nad nimiž si během nekonečných směn zkazily za pár šupů oči asijské šičky, s menším ziskem než původně zamýšlel, nebo vám takto chce prodat něco, co vlastně vůbec nechcete, či nalákat zákazníky, kteří pak koupí nejen to zlevněné, ale i to nezlevněné. V Chile ale věci fungují úplně jinak.

Tak především, situace je většinou taková, že obchod vám prodat něco, co ve skutečnosti chcete a někdy i potřebujete, vůbec nechce. Kdysi jsem vám tu vyprávěla, jak ve Fordu odmítli Rethe prodat auto, ačkoli ho chtěla zaplatit celé a hned, protože nevěděli, jak udělat prodej cizincovi. Psala jsem vám také o tom, jak Sylvain, který rád fotografuje, usoudil, že potřebuje nový obrovský mac za cca 2000 eur. V autorizovaném obchodě MacOnline ho sice měli vystavený, ale prodavač pokrčil rameny, že ho ve skutečnosti nemají. Na otázku, kdy by ho mohli mít, odpověděl po chilsku velmi neurčitě, že za dva nebo tři měsíce přijede další zásilka, ale že co v ní je, že to on neví. Sylvain nakonec koupil počítač jinde, a když se s ním chlubil Antoinovi, který je také vášnivý fotograf, Antoine neodolal. A protože nevěděl, že v MacOnline počítač nemají, šel do téhož obchodu, kde mu sdělili, že počítač je sice vystavený, ale ve skutečnosti ho nemají. Karen, Antoinova přítelkyně, prodavače ale po chilsku poslala, ať se jde podívat. A vida, ve skutečnosti počítač měli.

Ačkoli ne denně kupujete auto nebo počítač za 2000 eur, situace se opakuje pořád. Většina nadnárodních podniků vozí do Chile výrobky druhé kategorie, které tu prodává za ceny někdy i dvakrát vyšší než v Severní Americe nebo v západní Evropě, a prodavači placení cca 250 eur měsíčně za práci celý měsíc s pouhými čtyřmi dny volna lelkují mezi regály. Kdo opravdu chce koupit, koupí, a podniky jsou rády, že vůbec něco vydělají.

"Ne, to nemáme", říkají mi často v lékárně, když tam chci nechat vykrvácet svoji peněženku za neparfémovanou hypoalergenní kosmetiku Roche Possay, dávajíce mi najevo, že s podobným francouzsky popsaným harampádím se rozhodně hledat nebudou. "Támhle to není?", divím se a ukazuju na žádaný výrobek. "A jo, vidíte!", klade lékárnice produkt na pult. "Můžete mi dát dva?", řeknu já, protože se snažím žebrání o to, aby mi prodali, co chci, vyhnout a do lékárny moc nechodit. "Máme jen jeden", ujistí se lékárnice rychlým pohledem do police. V lékárně u školy, kterou v duchu nazývám "U jednoho", to spolehlivě řeknou na jakýkoli produkt. Někdy ani nechci dva, jen zkouším, jestli pravidlo funguje. Funguje stejně jako fakt, že kolikrát před slepicí plivnete na zem, tolikrát do toho klofne. Poté, co dám lékárnici recept na léky proti alergii, mi místo jedné krabičky podá dvě - samozřejmě, pokud jsem v jiné lékárně, než U jednoho, tam by se mi nic podobného stát nemohlo. "To je dnes taková akce", pokyne mi: "dnes je cena dva za jeden." U léků na předpis mě to trochu udivuje. Zdá se, že se místní lékárna přiučila marketingu u drogových dealerů: ze začátku dávku pěkně zdarma, při závislosti za dvojnásobek. Při placení mi prodavačka zkusí prodat aspiriny za cca 1000 pesos, tj. euro, jinými slovy se mě snaží přimět ke konzumaci věci, kterou nepotřebuju, se slovy, že je na něj třicet procent sleva. Inu, pravdu mají. Aspirin, ten se vyplatí zlevnit, ten potřebuje lékárna zjevně vyprodat.

Zkrátka, občas tu dostanete slevu. Ne proto, že by byl výrobek defektní, nebo že by se ho prodejce chtěl zbavit. Vzpomínáte si ještě na naše story s nákupem nábytku? Jak mi nechtěli dát slevu na poškrábanou skříňku se šuplíky, již mi ale nemohli prodat novou, neb ony dvě vystavené v prodejnách byly poslední dvě na celém světě? Jak nakonec vymysleli báječné řešení, že mi prodají tu nepoškábanou s rozbitým šuplíkem, protože do ní dají nerozbitý šuplík z té poškrábané? A jak doma do té mojí skříňky ten šuplík šel, ale do té jejich poškrábané v obchodě rozbitý šuplík nešel, a tak mohli celou skříňku vyhodit, ale hlavní bylo prodat tu první bez desetiprocentní slevy? Kdykoli se podívám na onu skříňku u nás v obýváku, musím se smát a říkám si, že ona historka za těch deset procent stála.

Nad dvěma krabičkami léku na předpis za cenu jednoho, či rychlým upozorněním na zlevněný výrobek, který jinak kupuje každý, ve chvíli, kdy už platíte, i podobnému ignorantovi všech marketingových strategií jako jsem já, zůstává rozum stát. Nepamatuju se, že by vám v Albertu strkali u kasy neprošlou hladkou mouku za sníženou cenu. Občas nevěřícně hledím na cenu pravidelně kupovaného výrobku či již dávno sjednané služby a na to, co si společnost či obchod naúčtoval. Že by se přepočítali? "Ne, to je tím, že máte slevu", řekne prodavačka či operátor s úsměvem čekajíc, že se po vaší tváři také rozlije úsměv. Což o to, úsměv se rozlije, ale pochyby zůstávájí: "a proč jsem měla slevu?" Proč mi poté, co jsem vypila jeden koktejl, přinášejí radostně druhý koktejl zdarma, aniž by mě někdo upozornil, že mám na něco podobného právo, či že by to dokonce někam napsal, aby z ulice přilákal více lidí? Proč je dneska pizza za cenu dvě za jednu a proč mi o tom nikdo nic neřekl v momentě, kdy jsem pizzu objednávala, aby se pochlubil, kterak je štědrý, a nepozorovaně se vám pokusil podstrčit předražený desert? Proč mi s dobitím telefonu dali dvojnásobek minut, ale nikde to neuvádějí v reklamě, aby se svou dobrosrdečností pochlubili a nalákali nové zákazníky? Proč mi s účtem přinášejí také lahev vína s vysvětlením, že to je speciální akce, že k zakoupené lahvi vína v restauraci je právě dnes také druhá zdarma? Protože to je dneska taková akce, vysvětluje vám číšník. Tečka. Často se nemůžu ubránit pocitu, který měla jedna moje kamarádka, která často pobývala v osadách na Slovensku. Na staveních tam trůnily paraboly satelitů, ale v obýváku mnozí neměli žádnou televizi. Na co pak mít ale na střeše satelit? "Ty si myslíš, že jen gadžové můžou mít?", řekl jí tehdy kdosi na vysvětlenou.

Zdá se, že marketing Chilany učí opravdu Lisa Simpsonová. Ke konzumaci vás tu sice nutí reklamami, které jsou dokonce i v učebnicích žáků základní školy, ale konzumovat tu není vůbec snadné. A to nemluvím o tom, že nejméně okolo 15% obyvatelstva žije tak bídně, že polovinu platu utratí jen za dojíždění do práce. Navrhuji, aby pro ně místní dopravní podnik také vytvořil reklamu. Mohla by se odehrávat v džungli a slogan by zněl: "Žij na maximum, žij odvážně." Že vám to připomíná komunistické reklamy na med z Jednoty či na papri-papri-papriku? V tom případě vám budu muset vyfotit reklamu na vejce (nejlepší protejn pro tvé svaly) v naší ulici, nebo na avokádo (Palta hass, ahora hay más)! Možná, že to nakonec nebyla Lisa Simpsonová, ale Lisovna Simpsonovna...