Manu Chao a Den díkuvzdání

Včera byl den díkůvzdání. Pro mě to byl také trochu bláznivý, aktivitou nabitý den, který měl naplánovanou jako třešničku na dortu koncert Manu Chao. Den před Dnem díkůvzdání jsem dorazila domů až kolem desáté večer, protože první z našich těhotných puberťaček, o které se staráme, začala rodit a rychle jsme se za ní tedy jeli s Paulinou podívat do nemocnice Sotero del Río na jihu Santiaga. Nemocnice je to samozřejmě veřejná a na veřejnou nemocnici je prý velmi pěkná. Čistá, říká Paulina. Odlupující barvu ze stropu a podlahu vzhledu čerstvě umyté podlahy na nádraží se tedy snažím nevnímat, ani to, že jsou pacientky namačkané v pokojích po osmi, ani dlouhé čekání na příjem, ani fakt, že pacientky musejí chodit v roztrhaných a notně opoužívaných nemocničních županech a pyžamech, na kterých je ještě vidět logo Clinica Alemana, jedné z nejdražších chilských klinik, která charitu chápe tak, že staré župany daruje veřejnému systému, kde jsou tyto nošeny až do totálního roztrhání. Pravda je, že v nemocnici Sotero del Río je materiální bída vykompenzována tím, co se dá udělat zadarmo pro humanizaci porodu: novorozenci jsou ponecháni s matkami, a s prvorodičkami smí na "hekárně" být také ještě vybraná osoba z rodiny. Ženského pohlaví, protože intimita na hekárně v Sotero del Río je nulová, takže se veškerá vyšetření odehrávají před zraky ostatních hekajících matek, ale stejně je tohle všechno na veřejný systém v Chile velký luxus. Paulina a já jsme se do nemocnice dostaly přes vrátnici díky zástěrkám z asociace, kde pracujeme. Stejné zástěry mají totiž dobrovolnice, které pomáhají přímo rodičkám v nemocnici, takže jsme nebudily žádnou pozornost. Prosmýkly jsme se dovnitř, uklidnili jsme naši sedmnáctiletou rodící Soledad a ta ve dvě v noci pak povila chlapečka. Naše první skupinové děcko.

Následující den ráno jsme měli sraz celé asociace se všemi těhotnými i již porodivšími adolescentkami. Paulina odjela pracovat do Puerto Varas, takže jsem se tam vydala jenom s Jessicou. Sešly jsme se před sportovní klubovnou, zahuleným zaplivaným baráčkem, kde se konají normálně naše skupiny, a čekali jsme, až pro nás přijede autobus. Asociace nezklamala a poslala pro nás Turbus, tj. takový moderní autobus jako mají třeba Eurolines, a holky padly nadšením na zadek jako české dítě znající jen autobusy Karosa na začátku devadesátých let. Takový luxusní autobus! Trochu litovaly, že to není dvoupatrák, kterým by se rády svezly. A jelo se. Na sraz byl zarezervovaný bazén v La Floridě, který je ale stále ještě vypuštěný, protože léto na sebe nechává letos nějak čekat. Chyba trochu byla, že se někde na začátku slavnosti začalo rozdávat pár věcí zadarmo, což naše holky pochopily tak nějak, jako že vlastně celá akce je o tom, co zadarmo dostanou. Škoda, zdálo se mi, že si to užily o to méně. Jak říká Carmen, šéfka asociace, chudoba má mnoho aspektů, chudoba není jenom finanční. Naše práce je normálně úspěšná právě proto, že holky nedostávají nic materiálního, jenom příjemně strávené dopoledne a nastavené ucho, pokud potřebují.

Když slavnost skončila, šla jsem si dát věci k Jessice, protože mě čekal přejezd přes celé Santiago za mými Alzheimery, a pak rovnou cesta na koncert. Jessica je zdravotní sestra, která pracuje shodou okolností na drahé Clinica Alemana, dárci otahaných županů pro nemocnici Sotero del Río. Nedávno sestry stávkovaly. Nástupní sesterský plat na klinice je cca 350 000 pesos, tj. asi 10 000 korun, což je za práci na klinice, kde jen za to, že si vás doktor vyslechne, zaplatíte hravě 40 000 pesos, tj 1200 korun, dost směšné. Hodně sester také bydlí v La Floridě, čtvrti na jihu Santiaga, kam se každý důstojný pacient kliniky normálně bojí strčit nos. Sestry si těžko ze svého platu mohou dovolit auto, takže je klinika sváží do Vitacury starými autobusy. Byla jsem zvědavá, jak Jessica bydlí, nemyslete si. Ještě nikdy jsem nebyla u nikoho z obyvatelů jihu doma. A musím vám říct, že to bylo horší, než jsem si myslela. Jessica je pyšná, že má vlastní byt, ale pravda je, že její byt je vlastně jen malý obývák bez oken, na nějž je přilepená miniaturní stará kuchyňka, dvě uzoučké ložničky a koupelna. Byt byl starý, a přestože bylo vidět, že je udržovaný, vypadal dost zdevastovaně. Na psacím stole jsem si všimla počítače, jaký v Čechách už jistě nikdo nepoužívá tak dobrých deset let. Ve Francii jsem bydlela tři roky v bytě o 14m2 se záchodem na chodbě a můj byt určitě také budil pocity smíšené, ale musím vám říct, že Jessičin byt mě šokoval. Říkám si, že by Jessica možná měla pozvat na kafe vedení kliniky, které jim po dvou týdnech stávek nakonec připustilo zvýšení platu o 20 000 pesos, tj. asi 600kč, neboli polovinu toho, co za konzultaci s lékařem zaplatí pacient.

Poté, co jsem si odbyla skupinku s rodinnými příslušníky nemocných s Alzheimerem, jsem se vydala k Margaret a Johnovi, sympatickým americkým párem, který pořádal Den díkůvzdání v 29.patře svého obytného domu u vyhřívaného střešního bazénu v Las Condes. Sešlo se nás tam asi dvacet a já nevzdělanec jsem se až tam dozvěděla, že Den díkůvzdání byl vlastně původně den, kdy se sešli všichni dohromady, Indiáni i přistěhovalci, ke společné večeři. Nebo tak mi to alespoň bylo řečeno. A musím říct, že oněch dvacet lidí, kteří se na večeři sešli, pocházelo nejméně z deseti různých zemí z obou Amerik, Afriky, Austrálie a Evropy. Jen Asie nám na tom našem summitu chyběla.

A pak jsme se vydali na Manu Chao. Naše skupinka čítala Brazilce Dimitriho a jeho španělskou přítelkyni, dále jela stálice všech pařeb Ruben, československý pár Petr a Martina, Hvězdopravec a já. Metrem jsme se dokodrcali do Ñuñoi a netušíce, kam máme jít, jsme prostě následovali dav. Po dobrých dvaceti minutách chůze to začalo vypadat, že se blížíme k místu koncertu, protože jsme se ocitli před botilerií, prodejnou "lahví", obloženou lidmi ve věku často podstatně nižším než ten náš. Na prodej byly akorát litrovky Escuda, tj. dost odporného levného piva, ale kluci jich pár vzali a hned je otevřeli, aby se nám na koncert dobže šlo. Jak mezi námi kolovala ona lahev levného piva, vzpomněla jsem si, jak jsme jako gymnazisté jeli na koncert Wanastowek až do Plzně. Úplně stejné. Jenom v Plzni nenapadlo žádné obyvatele okolo stadionu otevřít brány svých záchodů proudící mládeži. Zato podnikavce bydlící před stadionem to napadlo. Prodávali empanady a za stejnou cenu jako empanada bylo i použití záchodu. Hvězdopravec koupil cosi, co chutnalo jako osmažený papír a šlo se dál.

Zato organizace vstupu na koncert byla úplně stejná jako za mého mládí. Velké brány byly zavřené, muselo se uzoulinkou uličkou, kde měli asi sekuriťáci něco kontrolovat, ale jak se dav tlačil, kontrolovali akorát tak vlastní zadek. V tom nejhorším místě mě někdo vzadu chytil za vlasy a už jsem si myslela, že za koncert zaplatím vlastním skalpem. Několik pankáčů napadlo přeskočit bariéru, aby byli dřív u další kontroly na vstupenky. Teprve asi desátého pankáče si všimli policisté a začali ho cpát se všemi do nemožné tlačenice u uličky. Když jsme se protlačili první kontrolou, kde vlastně nikdo nic nekontroloval, dostali jsme se po asi padesáti metrech konečně ke kontrole na vstupenky. Tlačenice tam byla o něco menší, utrhli nám lístky a řekli mi, abych si vzala tašku do ruky, aby jí mohli sekuriťáci zkontrolovat. Ale sekuriťáci na nějaké kontroly tašek z výšky kašlali, takže jsem prošla jak já, tak Hvězdopravec s lahvemi piva v batohu. Moc bílí a moc staří, řekl Hvězdopravec a začali jsme se shánět po zbytku skupiny, která se nám v davu ztratila.

Nakonec jsme se našli, protáhli se bránou vstupu do arény a pohodlně se usadili. Malá aréna pořád zela poměrně prázdnotou, jenom dole v kotli bylo živo. Na tlačenice v kotli už moje staré kosti nemají odvahu, takže jsme koncert strávili stojíce na lavičkách hlediště a tančíce co se dalo. A dalo se. Bylo to vynikající. Koncert trval tři hodiny. Byla jsem hrozně zvědavá, co bude Manu Chao zpívat v Clandestino, zda populisticky přidá el chileno-clandestino, ale pěkně zpíval boliviano-clandestino a peruano-clandestino, a taky pueblo Mapuche-clandestino. Pěkně, protože skuteční nelegální přistěhovalci v Chile, nebo naopak lidé, kterým jsou upírány práva, jsou Bolivijci, Peruánci a Mapučové. Také jsem byla zvědavá, zda se odváží v Chile hrát Si yo fuera Maradona, Kdybych byl Maradona, kterou mám hrozně ráda, ale říkala jsem si, že Chilané možná ne. Také hrál. Bravo!

Manu Chao jsem viděla na koncertě poprvé. Nešlo si tedy nevzpomenout, jak jsem Manu Chao objevila během svého Erasmu v Toulouse. Když jsem se na Erasmus vydala, pracovala jsem jako sekretářka, právě jsem dostudovala bohemistiku, byla ve druháku na psychologii a měla jsem velmi stabilní život s Chemikem a velmi stabilní nepříjemný pocit, zda tohle je jako všechno, co mi život nabízí. Na Erasmu jsem potkala Katalánku Silvii a po ní celou španělsko-italskou levičáckou bandu, s nimiž jsme až do svítání a i dlouho po něm diskutovali, pili pivo a hráli Manu Chao a různé další protest songy. Abych to uvedla na pravou míru, ze začátku jsem moc o politické orientaci svých kamarádů nevěděla, přijela jsem naočkovaná tím, že levice je nejhorší zlo. Kamarády jsem si prostě našla, protože měli podobné hodnoty a podobný způsob trávení času jako já. To ostatní pak bylo překvapení. Celá banda používala jako komunikační jazyk španělštinu a já se jí rozhodla učit podle jakési komunistické učebnice pro samouky, kterou nám dovezla Radčina sestra. První věty, které jsem uměla bylo: Češi a Slováci bojují za mír a svobodu (to říkala učebnice) a Noc je ještě mladá (to říkali kamarádi). Hispánský svět mě začal fascinovat a kromě toho jsem si z Toulouse odvezla přesvědčení, že to, že nemůžu svět změnit jako mávnutím proutku, neznamená, že bych se neměla snažit.

Kde kdo mi v Čechách říkal, že se jako všichni usadíme, "zmodráme", že ideály půjdou s věkem stranou, že z každého levičáka je nakonec pravičák,atd. Slyšela jsem to hlavně poté, co jsem se z Toulouse vrátila, skončila jsem stabilní život s Chemikem a vykašlala se na práci sekretářky v headhunterské firmě, protože jsem se rozhodla, že se nebudu denně sklánět před pány manažery, kteří do životopisů psali: Jazikové znalosti: čeština: vynikající. Angličtina: začátečník chlubíce se do zblbnutí tím, jak snížili počet zaměstnanců a zvýšili produktivitu. To s těmi jazi/ykovými znalostmi, to jsem si prosím nevymyslela, to je pravda, i s tou hrubkou. Místo sekretářky ze mě byla během týdne učitelka češtiny pro cizince, protože mi to dávalo svobodu nosit na sobě, co jsem chtěla, a říkat, co jsem chtěla. Byl to sice docela tvrdý chleba, ale pak jsem odjela do Francie a začalo to jít. A teď jsem tady v Chile, Lisa Simpsonová, jak mi říká někdy ze srandy Brašule, osm let po Erasmu, šťastná s tím, co dělám. Silvie, moje katalánská kamarádka z Erasmu, zrovna teď někdy porodí, a pokud vím o ostatních, moc se u nás u nikoho nezměnil onen idealismus, kterému já idealismus sama vlastně neříkám. Idealismus je naivita, ale mít ideály je nutné, myslím. Všichni nemůžeme pracovat v sociální oblasti. Všichni se ale můžeme chovat k druhým s úctou a respektem (třeba i v tom, jak je platíme).

Bylo fajn vidět Manu Chao a na tohle všechno si vzpomenout. Jsem zvědavá, kdo v Chile vyhraje volby...

Návštěvníci

Poslední měsíc byl ve znamení návštěv u nás doma. Po kamarádech Radce a Honzovi se u nás zastavila Cecile a Julien, poté Hvězdo- pravcův kolega Damien a nakonec přijel do Santiaga Brašule spolu s dalšími kolegy na konferenci probíhající v Escuela Militar. A včera za ním dojela jeho žena Jana. Jsem vždycky ráda, když k nám kamarádi zajedou a obvykle cítím potřebu se o ně tady na konci světa pořádně mateřsky postarat, což vždycky končí totálním přejezením. Máte také nějakou babičku nebo maminku, co vás nepustí od stolu, dokud ještě můžete trochu chodit? No, tak to jsem přesně já.

Počasí v Santiagu nám ale nepřálo. Je prý rok ovlivněný El Niño, a tak jsou každé slibné letní dny vždycky vykompenzovány dny zataženými, kdy se při procházce Providencií okolo Avenida de Providencia trochu dusíte. Cecile a Julien strávili na jihu Chile dva týdny, kdy neviděli ani jednu araukanii a dokonce málem ani špičky vlastních bot, protože pořád lilo jako z konve.

Přes to přeze všechno jsme za poslední týden podnikli pár výletů. Jednak jsem jela s Martinou, slovenskou manželkou Hvězdo- pravcova kolegy Petra, na vyjížďku k moři. Opět jsme měly šanci ověřit, že vyjet ze Santiaga bez mapy nebo výborné znalosti terénu je nemožné a kdesi ve změti nájezdů a sjezdů na dálnici a z dálnice u Pajaritos jsme se ztratily. Naštěstí jsme měly mapu, kde ale samozřejmě nejsou vyznačené směry ulic. Když už jsme skoro najely na Camino de Melipilla, která nás měla vyvést z města, do cesty se nám postavila objížďka, která, jak je v Chile zvykem, byla značená pouze na začátku, tj. tam, kde je milému řidiči sděleno, že cesta je blokovaná. A dále ani ťuk. Bloudily jsme tedy uličkami jakési čtvrti, o níž jsme ani netušily, jak se jmenuje, ale nakonec se nám kupodivu do cesty postavila železniční trať, která vede podél Camino, a tak jsme se zase našly. Vyjely jsme tedy z města a rozhodly se pokračovat po okresních cestách, abychom navštívily více krajiny. Silnice se později změnila na prašnou cestu, takže Pathfinder, čerstvě umytý ze servisu, se zase mohl pěkně upatlat. U vesnice s názvem La Manga u cesty stál hlouček huasos a pár dodávek. Rodeo. Martina, která přijela těsně po zářijových oslavách, nikdy ještě rodeo neviděla a chtěla se na něj podívat. Zařadila jsem zpátečku a už jsme vjížděly do brány. Zeptala jsem se, zda je vstup volný a bylo mi sděleno, že musíme zaplatit za naši la camioneta tisíc pesos. Hned poté, co mi to sdělila, si výběrčí vzpomněla, že také musíme zaplatit tisíc pesos za osobu. Martina se ale na rodeo chtěla podívat, tak jsme zaplatily. Neměla jsem sílu se s výběrčí dohadovat. Dostaly jsme lístky s pořadovými čísly 1, 2 a 3 a namířily jsme si to k dřevěné ošuntělé aréničce, kde právě dva huasos honili býka. O rodeu jsem vám psala zde, dvojice huasos při něm honí býka arénou a v určitý okamžik ho má přitisknutím na zeď otočit. Huasos u La Mangy se býka také snažili otočit, ale malý olysalý býček, který připomínal spíše telátko, po naražení na stěnu ulehl na zem a odmítal se zvednout. Nepomáhalo ani píchání tyčí a teprve tahání za ocas nakonec býčka postavilo na nohy. Čekala jsem na dalšího býka, v domnění, že se bude jednat o podobně zuřivé jedince, jako jsem viděla v září v Lo Barnechey, ale další býk byl snad ještě menší a ze stresu mu slezly skoro všechny chlupy. Zatímco jsme konverzovaly s místní mládeží, která na rodeo přijela propagovat pravicového prezidentského kandidáta Piñeru, mohly jsme vidět, že býček ulehl už v první zatáčce a že odmítá vstát. Opět následovalo píchání tyčí a tahání za ocas. Nakonec ležícího býčka táhnutím za ocas pomocníci při rodeu dokonce dosmýkali do správného směru, ale býček se stále zvedat nechtěl. My ano, takhle podívaná nám úplně stačila, a tak jsme nasedly do Pathfindera a jely rychle pryč. Jenom doufám, že za to přemrštěné vstupné, co jsme zaplatily, alespoň býci dostanou nějakou kompenzaci.

Dojely jsme k oceánu to vesničky Matazanas, kde ještě nejsou žádné hotely, jenom pár rybářských domků, pár domků k pronajmutí a hlavně velké vlny a dlouhá pláž. Děti tam jezdily z písčitých dun úplně stejně jako české děti jezdí po sněhu.

Cestou zpět jsme se zastavily ve vesničce Pomaire, kousek od Melipilly, abychom prošly obchody s tradiční keramikou. Pokud jste někdy v Chile jedli pastel de choclo nebo vlastně jakékoli jiné národní jídlo, jistě si vzpomenete na tmavé hliněné misky a talíře. To je tradiční keramika z Pomaire. Koupila jsem si květník a jeli jsme domů.

V neděli ráno jsem odsvištěla Pathfinderem na letiště, abych vyzvedla Brašuli a jeho kolegy. Dívala jsem se skrze sklo na přijíždějící cestující a skoro u každého v teniskách obutého břichatého chlápka s fleesovou bundou vzadu namuchlanou pod batůžkem a rourou s posterem jsem si říkala, zdalipak je to bratrův kolega. Kde jsou ty časy, kdy jsem za tímhle sklem spatřila chilskou fešáckou tenisovou hvězdu Fernanda Gonzálese. Chlápků bylo hodně, neb se v Santiagu konala konference. Po hodinovém čekání se Brašule konečně vynořil a řekl, že kolegovi ztratili zavazadla. Druhému kolegovi sice zavazadla přišla, ale v třiceti stupňovém prudkém slunci si uvědomil, že si zabalil pouze dlouhé kalhoty a pevné boty. Naštěstí ho El Niño ale hned druhý den zachránilo od dlouhé návštěvy gigantického bludiště, nákupního centra Parque Arauco.

Konference byla typickým armádním produktem: do Vojenské školy se nesmělo vejít bez akreditace, což samozřejmě svádělo k tomu se nějak na konferenci prosmýknout. Ani to nebylo těžké, neb už jako gymnazisté jsme přišli na to, že pokud se u vstupu na koncert kontroluje pouze, jestli má dotyčný lístek, a zároveň se nechají již vstoupení diváci vyjít ven, není nic lehčího než vynést pár lístků. Konference sice nebyl koncert, ale dostala jsem se tam úplně stejně, aniž by mě ohelmovaný a ozbrojený voják u vchodu zastřelil. Jinak si Brašule mohl užít něco vojenské dechovky a cuecy, což ho postupně s kolegy přimělo k zorganizování grilování, výletu do sushi restaurace a podobných nekonferenčních radostí.

Pathfinder byl celý týden na výměně alternátoru, a protože jsme chtěli jet zase v sobotu na výlet, volala jsem do servisu denně, abych se mile zeptala, zda na autě pracují. Inu, pokud něco v Chile opravdu chcete, musíte si to zasloužit, ale už v tom pomalu umím chodit. V pátek jsem tedy skutečně Pathfindera, opět umytého, dostala zpět a v sobotu jsme se mohli vydat zase do termálů do Cajonu de Maipo. Sníh už konečně roztál, a tak jsme tentokrát nikde nezapadli. Pravda, během toho, co jsme leželi v teplé vodě, padaly postupně kapky, vločky a kroupy, ale to je v termálech spíš příjemné. El Niño, zkrátka.

V neděli přijela Brašuleho žena Jana, a tak jsme se byli podívat po Santiagu. Prošli jsme Bellavistu, Barrio Lastarria, podívali se na prezidentský palác a Plaza de Armas a hlavně jsme obdivovali rozkvetlé Stromy. Pokud někdo víte, jak se onen fialový Strom jmenuje, prosím, napište. V Santiagu je jich spoustu. Jeden jsme mívali za oknem ložnice a já, se svojí láskou ke vší vegetaci, jsem se na něj ráda dívala. Jedno odpoledne asi před měsícem jsem ležela na gauči ve své pracovně a zase jsem si říkala, jak je Strom krásný. Druhý den ráno, v pondělí, mě probudilo ťukání větviček na okna. Nesměle jsem se podívala za závěs a viděla jsem, že na Stromě, ve výšce našich oken, stojí chlap. Strom právě řezali. Prý nám rostl do potrubí. Teď, když ostatní Stromy kvetou, říkám si, že to mohlo potrubí ještě pár týdnů vydržet.

Jedli jsme na Mercado Central v mojí oblíbené hospůdce. Nad locos s majonézou, tj. mušlemi které se jinak jmenují abalones, machas a la parmesana, mušlemi s parmezánem, a ceviche de corvina, okounem mořským naloženým v citronu a koriandru, velkými to chilskými klasikami, jsem se musela v duchu trochu Chilanům omluvit za to, jak jsem ošklivě mluvila o jejich kuchyni. Jídlo bylo skvělé.

Dneska odpoledne Brašule a Jana odjeli na sever do San Pedra a já už se těším, až se mi zítra po deseti nocích vrátí domů Hvězdopravec. A doufám, že s sebou přiveze trochu sluníčka.

P.S. Bez dovolení jsem si půjčila nějaké Brašuleho fotky. Brašule, doufám, že to nevadí, jsou moc pěkné!

O náboženství v Chile II, tentokát bez fotbalu

Nedávno jsem vám tu psala o tom, jak zažívám v Chile přítomnost víry, a dělala jsem si z Chilanů legraci, že skutečným bohem je tu především pár hochů z klubu Colo Colo a nyní hlavně všichni chlapci z národního týmu, kteří se čerstvě kvalifikovali na Mistrovství světa. Postupně se mi ale mozaika skládá do komplexnějších obrazců a tak bych chtěla přidat jeden podstatný detail, o který jsem svůj obrázek o věřících Chilanech obohatila.

Krátce po napsání onoho článku o náboženství jsem jednou dorazila na kurz portugalštiny, kde jsem potkala Pilar, studentku práv na Universitě de Los Andes. Pilar, jejíž blonďatá hříva a luxusní brýle na nosíku bez jakékoli indiánské rozpláclosti či skobovitosti, dávaly tušit, že místo bydliště bude nejspíš Las Condes nebo Vitacura, vyprávěla trochu něco o vlastním studiu, když jsme se dostaly k Opus Dei. Do té doby pro mě bylo tohle jméno známé jenom z knížky Dana Browna Da Vinci Code, kterou jsem přelouskala během dvou dní v květnu 2005 sedíc na balkónovém výklenku svého miniaturního bytečku v Grenoblu v ulici, kterou jsem výstižně nazvala Rue des Toillettes. Dodnes si na ten víkend vzpomínám, protože jsem četla prakticky nepřetržitě, stydíc se, že se od podobného škváru nedokážu odtrhnout. Pokud jste také Da Vinci Code četli, jistě si vzpomenete na zlého mnicha a zákeřného strýce, kteří se snaží hledání grálu zhatit. Oba dva jsou z Opus Dei. Tenkrát jsem si myslela, že si to jméno Brown jen tak vymyslel, ale ne.

Opus Dei je skutečně odnož katolické církve, a to odnož poměrně dost kontroverzní pro své sektářské praktiky, jako je například "bombardování láskou", tj. získávání nových členů tím, že je zahrnu nadměrnou péčí a pozorností. Dalším zvláštním rysem je tajení členství v této církvi. Členové nemají dovoleno o své příslušnosti hovořit bez speciálního povolení. Pokud nechceme použít slovo sekta, můžeme říct, že příslušníci Opus Dei jsou křesťanští fundamentalisté, kteří žijí podle velmi striktních pravidel. Členové se dělí na supernumerální a numerální. Wikipedie mi tvrdí, že vrstev je ještě trochu víc, ale spokojme se s tímto, neb to je to, co mi vyprávěla Pilar. Zatímco supernumerální členové se mohou vdávat a ženit a poté plodit haldy dětí, ježto jakákoli kontrola porodnosti je zakázána, numerálové jsou zde proto, aby se věnovali studiu. Jsou tedy svobodní, žijí v celibátu, studují a učí. Tím, že je celá církev takto fundamentalistická a elitistická, nemá samozřejme daleko k extrémní pravici.

Pilar je katolička, ale není Opus Dei. O téhle odnoži nám vyprávěla proto, že práva studuje na Universidad de los Andes, která je celá v rukou Opus Dei. Její profesoři jsou často numerálové a církevní obřady na univerzitě jsou podle zvyků Opus Dei. Církevní obřady na univerzitě? No ano, ale to zase není v Chile nic zvláštního. Nedávno jsem jela na Universidad Catolica, jednu ze státních univerzit, a zaujalo mě, že uprostřed kampusu visí obrovský rozpis mší. Po laické Francii je to trochu šok. Pilar mi ale řekla, že jednou cítila potřebu se vyzpovídat zrovna na kampusu Universidad de los Andes, tak zašla za místním farářem, a musela se vyzpovídat veřejně, neb ženy v Opus Dei nemají nárok schovat se se svými hříchy za závěs zpovědnice. Že to prý už nikdy neudělá, řekla mi. Nemyslím to hřešení, myslím tu zpověď před očima kolemjdoucích.

Při tom všem mi trochu lezly oči údivem z důlků a uvědomovala jsem si, jak nepřesný byl můj článek o náboženství, který jsem napsala.

A postupně jsem se o Opus Dei dozvídala více. Jeho členové jsou především v bohatých vrstvách společnosti a odhaduje se, že mezi bohatými je až 20%, kteří jsou členy Opus Dei. Když říkáme mezi bohatými, říkáme mezi doktory, politiky, obchodníky. Jinými slovy mezi těmi, kteří mají moc. Neptejte se mě tedy, zda bude jednoho dne Chile tolerantnější například k potratům, ať už by to bylo třeba za terapeutickým účelem. Mimochodem, Pilar mi říkala, že zná rodinu Opus Dei, kde manželství bratrance a sestřenice zplodilo devět dětí, z nichž sedm je postižených, jak už to v manželstvích uzavřených mezi příbuznými bývá. A v Opus Dei není uzavírání manželství mezi příbuznými nic zvláštního.

Paulina, moje kolegyně, se kterou pracujeme na jihu Santiaga s těhotnými puberťačkami, mi řekla, že v naší asociaci je spousta dobrovolnic Opus Dei. Církev nakazuje práci pro společnost, takže sociálně prospěšná práce je povinností. Jako naivní cizinka bych si nepatrných stop, které svědčí o tom, že Paulina má pravdu, nikdy nevšimla. Já jsem si myslela, že ona sympatická slečna, Patricia, která, ač v mém věku, právě čeká své osmé dítě, prostě má jen ráda velkou rodinu. Nedávno jsem se jí ptala, co dělá její muž. Je psychiatr. A kde, zeptala jsem se. Má vlastní praxi a také učí. Na Universidad de los Andes. Na té univerzitě, na níž je reklama na kde kterém autobuse. A reklama hlásá: "Konečně jsem našla školu, kde jsem se naučila investigativní žurnalistiku." nebo: "Teď už umím stavět domy." Napadlo by vás, že na téhle škole bude většina učitelů žít v celibátu a zvát vás občas domů, aby svým laskavým přístupem získala vaše srdce pro pravý život?

Hodně dalších dobrovolnic má také dětí jako smetí. Paulina i Jessica, moje dvě kolegyně, naštěstí jsou jen regulérní katoličky, protože si uvědomuju, že by pro mě asi bylo těžké pracovat s naší skupinkou děvčat vědouc, že moje kolegyně je křesťanský fundamentalista. I tak ale vím, že s Paulinou a Jessicou moc o náboženství diskutovat nebudu. Paulina je členkou křesťanské skupiny formovanou rodiči spolužáků její dcery, jezdí společně na víkendy, kde se modlí a rozjímají o bibli. Tuhle jsem slyšela, jak Paulina mluví s kamarádkou o tom, jak bylo o víkendu divné, že celé modlitby nezačínaly otčenášem. Hm, asi je to divné, co já vím. Ještě divnější ale je, že já jsem nepokřtěný ateista, který nikdy nebyl na mši, tak to raději moc netroubím do světa. Ze zkušenosti vím, že třeba pro moje pacienty by to mohl být problém. Pro věřící je nepochopitelné, jak můžu rozlišit dobré a zlé, aniž bych na to měla nějakou knihu, kde by mi byla dána rozlišovací pravidla. Ale, jak jsem psala ve svém prvním článku, víra je tu věcí soukromou, probíhající jaksi pod povrchem věcí, takže se mě naštěstí nikdo neptá. A už vůbec neříkám větu svého kamaráda Honzy, českého psychiatra, že kdyby Ježíš žil dnes, nosili by lidé na krku malá elektrická křesílka nebo malé smrtící injekce. I když mi přijde vtipná.

V Latinské Americe je prý situace všude dost podobná. Akemi mi říkala, že alespoň v Mexiku je Opus Dei velmi populární. Tak, jestli sem pojedete na prázdniny, mějte tuhle věc na paměti.

Na závěr bych chtěla jen poopravit obrázek, který jste si o Chilanech možná právě udělali. Přeci jen tu občas vítězí zdravý rozum, a tak plány na vztyčení třináctimetrové sochy papeže Jana Pavla II. přímo v naší Bellavistě, čtvrti plné barů, malých domečků a nočního života, vzaly za své, protože čtvrť usoudila, že by to narušilo její charakter. Debata to byla živá, ale, jak říkám, zdravý rozum zvítězil. Doufejme v totéž i pro celé Chile...

Pod pokličkou

Dlouho jsem uvažovala o tom, že bych vám měla něco napsat o chilské kuchyni, ale čekala jsem, až ochutnám nějakou opravdu domácí stravu. Koneckonců, pokud někdo bude soudit českou kuchyni podle svíčkové v hospodě a bramboráků na nádraží, nejspíše si kromě ošklivého obrázku o tom, co jíme, odnese také bolení břicha. Jenže pak mi Lionka poslala tenhle odkaz o tom, jak zde staví most z těstovin, a mně to nedalo. Domácí stravu jsem tu tedy ještě neochutnala, ale vím dost na to, abych mohla čtenáře varovat. Protože, milí čtenáři, musím říct, že lepení mostu z místních těstovin je rozhodně jejich adekvátnější využití než marný pokus uvařit je al dente a patlat se k tomu s nějakou omáčkou.

Ale než vám definitivně zkazím chuť, zavřete oči a zamyslete se nad slovy Jižní Amerika. Poválejte to trošku na jazyku a...? Co vás napadá? Pálí vás to chili papričkami? Opájí vínem? Hořkne to kávou? Čokoládou? Rozplyne se vám na jazyku avokádo? Papája, ananas, maracuja? Nebo znalecky poznáte kokosové mléko, které je nedílnou součástí kolumbijské kuchyně? Či si skromně vybavíte fazole, kukuřici a brambory?

Ano, brambory. Ty totiž pocházejí z Jižní Ameriky a dokonce přímo z Chile, z ostrova Chiloé, což je takový ten kousek odlomené země na jihu. Ale, vážení přátelé, cestou do Evropy se s nimi stala někde podstatná změna. Chilské brambory mají fialovou slupku a velmi, velmi moučnatou chuť, a to i pokud jsou úplně nové a maličké. Moje kolegyně Jessica mi jednou říkala, že sehnala na trhu strašně divné brambory, že byly prý žluté, ale tak, tak dobré. Já vím. Ale já jsem je tady nikdy neviděla.

Stejně jako s brambory jste tu na tom s kávou a čokoládou. Ačkoli jsou to produkty z tohoto kontinentu, tady si na nich tedy rozhodně nepochutnáte. Tentokrát to není tím, že by zdejší odrůdy nebyly dobré, ale spíš tím, že to nejlepší odjede do Evropy, kde je za produkt zaplacena vyšší cena. A v neposlední řadě, Chilané nemají ani kulturu pití kávy, ani konzumace dobré čokolády, protože to nejsou produkty z tohoto území. Chilská čokoláda je nepoživatelná a dělalo se mi z ní špatně i při výstupu na Cerro Moai (4368m), kde jsem z výšky nemohla pozřít nic jiného, než něco hodně sladkého. Chilská čokoláda byla poslední, co nám zbývalo, a musím říct, že cukr nebyl to, na čem by výrobce šetřil. Když si chci zahřešit, koupím si čokoládu Lindt, kterou tu občas dostaneme. Boby z Ekvádoru letěly do Švýcarska, a pak zase přes oceán sem. Taková čokoláda tedy jistě nacestovala víc, než průměrný Chilan a skoro by měla nárok na status Frequent Flyer.

Káva, kterou Chilané pijí je, jednoduše, Nescafé. Lžičku vám ho nasypou do pořádného hrnku a říkají tomu cafecito, kafíčko. Většina poutníků, která se zastavila na nocleh u nás doma, tedy jako první v bytě začala obdivovat náš stroj na espresso domáhajíc se ihned ukázky produkce. Kávu se snažíme vařit takovou, aby neprošla před přípravou přes Evropu, což je jedině kolumbijská značka Juan Valdés. Jejich káva je ale obvykle upražená a namletá tak, že to buď nelahodí zmlsanému evropskému jazíčku, nebo to neladí se strojem na espresso. Pijeme tedy jejich bio kávu, která je dobrá, ale drahá, a platíme 180 korun za čtvrt kila. Pití kávy je zkrátka luxus.

Nechceme kupovat kávu, která před příchodem do Chile proběhla přes Evropu, protože se snažíme aspoň trochu myslet na naši letadly a transportem devastovanou planetu. Proto bych také ráda kupovala kokosové mléko, které by pocházelo odněkud z blízka. Jenže v Chile existuje jenom jedna značka, a ta je z Thajska.

Na druhou stranu si ale můžeme užívat exotického ovoce. A avokád. Těm jsem se zase snažila vyhýbat v Evropě, ale v Chile, protože je to vlastně lokální plodina, se jimi cpeme denně. Chilané je používají místo másla či majonézy a my to děláme stejně. Místní avokáda jsou šťavnatá a jako krém. I ovoce je vynikající a je ho spousta druhů. Rajčata jsou červená a stejně tak i jahody, které dostanete skoro celý rok. Na trhu nakoupím také zeleninu, která je výborná, a když koupím zásoby na celý týden a můj vozík je úplně plný, zaplatím někdy celkem až 300 korun. Pakatel. Levné je i vynikající jihoamerické maso. Kilo svíčkové vás vyjde asi na 200 korun. A pak tu máte ryby a mořské plody. Nespočetně druhů. Mušle, slávky, typicky chilské machas, které tu dělají s parmezánem, svatojakubské mušle, obrovské mořské ježky, či pro Evropany exotické picorocos a locos. Většina z těchto věcí je za babku a na trhu je dostanete denně.

Počkejte, říkala jsem, že vás znechutním, a teď se vám určitě sbíhají sliny na jazyku. Inu, milí čtenáři, ještě nepřišla ke slovu kukuřice.

Typickou chilskou pochoutkou je pastel de choclo (vyslov pastel de čoklo). Pastel z čokla, říkají tomu Češi a nikdy si nejsou jistí, co ve sladké kukuřičné kaši najdou zahrabané. Občas kuře, chilské super pollo (super kuře), tak plné hormonů, že po něm roste i konzument, občas trochu mletého hovězího, někdy hroznové víno, vařené vejce, zkrátka, co zrovna do kaše upadne. Humitas je kukuřičná kaše vařená v kukuřičných listech. Špatné to není, ale trochu monotónní. Další lahůdka je cazuela, vývar z hovězího nebo z kuřete, ve kterém kromě masa plave velký kus kukuřice a velká moučnatá brambora. A koriandr, samozřejmě. Koriandr je nedílnou součástí také caldillo de congrio, což, dle mé zkušenosti, je cazuela z ryby. Ale, jak říkám, velká chyba jistě je, že jsem tuhle polévku neochutnala domácí, protože Pablo Neruda o tomhle jídle napsal dokonce báseň. Takže myslím, že caldillu dám ještě někdy šanci. Z mořských plodů je pak paila marina, která podezřele připomíná španělskou paellu. Pálivé to rozhodně není. Mastné ano.

A nezapomeňme na empanadas. Tradiční taštičky plněné sýrem, mořskými plody, zeleninou nebo masem. V Chile jsou nejobvyklejší emapanadas de pino, taštičky plněné masem pečené v troubě. Maso je nasekané na kostičky, zahuštěné moukou a tvořivá chilská kuchyně k tomu všemu přihodila ještě vejce a typické blátivé olivy. Sýrové empanady jsou obvykle smažené a mezi námi, chilský sýr je asi takové delikatesa, jako eidam nebo hermelín, takže to celé je velmi tučné a bez chuti. Jedla jsem vynikající empanady v Bolivii i v Argentině, ale v Chile je to celé takové pískové chuti.

A pak jsou tu dezerty. Musím přiznat, že sladké nemám ráda a že po zkušenosti s chilskou čokoládou jsem zbaběle ještě žádný dezert vlastně neochutnala. Ale slyšela jsem, že jsou mnohem sladší, než si jen umím představit. Stačí mi, že když svým těhotným adolescentkám každý týden nosím nějakou bábovku nebo koláč, obvykle zdvojnásobím dávku cukru, aby jim to chutnalo.

Nad tím vším si člověk začne lámat hlavu, proč nakoupíte tolik kvalitních a levných základních produktů, ale proč je z toho vždycky nesmírně těžké, mastné jídlo. Zdá se, že chilský kuchař míní, že když neví co s tím, buď to osmaží, nebo na to dá majonézu, případně s tím udělá obojí. Chilané jsou tedy břichatí a mají problémy s cholesterolem. Chudí lidé se často spokojí se stravou chléb, čaj a pebre, tedy nasekaná rajčata s cibulí, ají (chilská paprička) a samozřejmě koriandem. I chilský salát, ensalada chilena, jsou rajčata, cibule a ají.

Chilané tohle všechno s oblibou zalévají neuvěřitelně barevnými limonádami nebo nápoji z prášku. Dokonce i chilská Fanta je svítivě oranžová. Z Peru sem byla importována Inca cola, svítivě žlutý nápoj s chutí žlutých Haribo bonbónů. A o chilském džusu, který tu nazývají jugito, jsem vám už taky psala. S těžkým srdcem pozoruji, jak v klidu naléváme tyhle nápoje našim těhotným puberťačkám a vykládáme jim, jak se mají správně stravovat.

Bohatší Chilan tohle všechno prokládá koktejlem draze v lékárně zakoupených vitamínů a stopových prvků. Jednou jsme se cestou autem s Jessicou, Paulinou a Jeanette dostaly na to, co děláme pro své zdraví a já jsem nestihla žasnout, kolik potravinových doplňků do sebe dámy ráno nahážou. A nestihla jsem počítat, kolik je to musí stát. Když přišla řada na mě, co dělám já, řekla jsem, že každé ráno piju džus ze tří pomerančů a opět jsem byla za evropského trotla, který jezdí do práce na kole, chodí do hor a zkrátka nedělá nic jako ostatní. Přitom kilo pomerančů tu vyjde na 10 korun, zatímco třeba litr nektaru v krabici na 30. Takže čerstvý džus není žádný luxus, spíš naopak. A nemálo lidí má pomocnici v domácnosti, která jim snídani dělá, takže argument času také není zcela na místě.

Zkrátka, Chilané mi svým stravovacím stylem notně připomínají Američany, jejichž fast foodové řetězce jsou tu tak populární. Naštěstí ale koupíte vynikající základní produkty a naše miniaturní kuchyň se tedy postupně začala zaplňovat nejrůznějšími mašinkami. Jsem přeci jen líná dělat všechno v ruce. Po stroji na kávu přibyla pec na chleba. U místního chleba mi bylo trochu podezřelé, že ani po několika týdnech nezplesniví. Co je to za chleba, že ho ani plíseň nechce? Pec umí i marmeládu. Dále jsem si dovezla robot, co umí udělat těsto i nasekat zeleninu tak, jak je potřeba, jogurtovač (jogurt je tu mléko ztužené vepřovou želatinou), strojek na zmrzlinu a dokonce i strojek na těstoviny. Most z nich stavět nebudeme, na to přenecháme Chilanům, co si sami navařili doma. Naše domácnost se tak proměnila v prakticky ekologické hospodářství a v mém nákupním košíku uvízne jedině mouka, vejce, máslo, olej, ovoce, zelenina, maso a další základní produkty. Kromě nejrůznějších věcí z francouzské, španělské a italské kuchyně už umím uplácat i knedlíky, protože jsem našla náhražku hrubé mouky, dělám nakládaný hermelín z gumových chilských sýrů, které jsou navlas podobné českému hermelínu, pěkně to pálí po ají, a k tomu přikusujeme český žitný chleba z naší pece, v němž křoupe nefalšovaný český kmín propašovaný z Čech poštou. Jen pivo vařit neumím. A pak, naštěstí jsou tu vynikající restaurace, které se nechají chilskou kuchyní jen lehce inspirovat. A z místních čerstvých ryb nadělají japonské restaurace nejlepší sushi, které jsem kdy jedla.

A nezapomeňme na víno. Protože když jsem tak ošklivě napsala, jak tu není nic mému zmlsanému frňáčku dost dobré, musím napsat také něco pozitivního. Chilské víno je skvělé. A ne, nemá moc společného s chilským vínem, které koupíte v Čechách. Gato negro je tu značka pro alkoholiky, kteří se tak akorát potřebují opít. Kolem 90 korun, tj. 3000 pesos za lahev, už dostanete dobré víno, a nevyplatí se zaplatit víc než cca 300 kč, tj. 10 000 pesos, alespoň mi to potvrdili znalci Dominikova kalibru. Typická chilská odrůda carmenère opravdu stojí za to, a našim velkým favoritem jsou také nejrůznější směsi hroznů s carmenère. Víno si užíváme a myslím, že nám z něj tvrdnou játra úplně stejně, jako Chilanům z jejich barevných limonád.

A to je všechno, co zatím o chilské kuchyni vím. Určitě přijdu ještě na spoustu věcí, tak se na mě nezlobte, že tak zjednodušuji. A ty, výletníku do těchto končin, si přeci jen do batohu přidej trochu čokolády a vývrtku. A příště už vám konečně napíšu o Opus Dei. Jejich asketický životní styl možná vysvětluje mnohé z toho, proč Chilané jedí tak špatně...

Driving and drinking

Napadá mě, že když jsem vám povyprávěla o tom, jak špatně řídím a zároveň jsem vám nadšeně sdělila, že mám konečně řidičák a že se sama proháním ulicemi Santiaga, měla bych se čas od času ozvat, aby si pravidlený čtenář nezačal dělat starosti. Řidičák mi stále ještě neodebrali, ačkoli jsem se od své slavné premiéry na La Floridu vydala do ulic Santiaga s Pathfiderem tenhle týden ještě dvakrát. Snažím se sice, abychom auto po městě nepoužívali, protože si myslím, že to, co Santiago rozhodně nepotřebuje, je další výfuk produkující smog, ale dvakrát jsem prostě jela tenhle týden buď do míst, kam se nedá dostat hromadnou dopravou, nebo jsem měla spoustu věcí, takže bych si tak jako tak musela vzít taxík.

V pondělí jsem jela na sraz dobrovolnic, které pracují s těhotnými adolescentkami. Setkání je vždycky v kostele ve Vitacuře a autem jsem tam za deset minut. Hrdě jsem se tam dovezla, zaparkovala a odkráčela se něco přiučit na přednášku. Byla zima a všechny jsme do sebe lily litry kafe, což mě samozřejmě vyhnalo několikrát si odskočit. Při cestě na záchod jsem vždycky jukla na parkoviště, zda tam Pathfinder je a zda za ním nestojí fronta troubících aut, protože pořád ještě nemám moc důvěru ve vlastní schopnost zaparkovat tak, aby auto nebránilo v průjezdu ostatním. Pathfinder tam byl, ale asi po hodině přednášky jsem zjistila, že se mi někdo postavil těsně za zadek auta a že není s autem možné vyjet ani náhodou. V kostele byl pohřeb, takže mi bylo jasné, že je to někdo z hostů a už jsem viděla, jak přerušuju mši tím, že mezi stovkou pohřebanů hledám toho vola, co mi zaparkoval za autem. Pozůstalí řidiči mají vůbec v Chile dojem, že mají tak trochu právo na speciální pravidla. Pohřby se tu vyznačují tím, že jede velké prosklené auto s rakví a za ním husím pochodem auta pozůstalých. Jedou pomalu, aby to bylo důstojné, i když je občas potkáte i na dálnici. Na červenou nezastavují, aby se jim průvod nepotrhal. A běda, když potřebujete například odbočit a do šňůry se zařadit, abyste tak mohli učinit. Vysloužíte si smuteční troubení. Takže mi bylo jasné, že právo zaparkovat tak, aby můj příšerně špinavý Pathfinder nemohl vyjet, to patří také k právu pozůstalého. Utěšovala jsem se tím, že třeba pohřeb skončí dříve než přednáška, ale při dalších a dalších cestách na záchod jsem viděla, že kněz pořád mluví a k ukončení mše se nemá.

Přednáška skončila a auto bylo pořád za Pathfinderem. Vydala jsem se k němu, že se podívám, zda bych nemohla vyjet popředu přes trávník, za kterým začínala dálnice. O tomto manévru jsem ale tušila, že nadělá pár nebožtíků navíc. Naštěstí, když jsem došla na parkoviště, zjistila jsem, že pohřeb má asi někdo bohatý a že kousek od aut postávají fešáčtí řidiči v oblecích a s černými brýlemi. Evidentně právě pohřbívali někoho hodně bohatého. Auto za zadkem Pathfindera bylo cosi obrovského, důstojného a drahého a elegantní řidič mi s ním uhnul tak akorát. Tak akorát, aby šlo vyjet. A akorát na to, abych viděla, že hned vedle onoho důstojného auta, v místech, kam budu couvat, stálo ono prosklené obrovské auto, které jede v čele průvodu a veze rakev. Jeho prosklený bok jsem měla přesně v místech, kam mířil Pathfinderův špinavý zadek. Pod pohledy fešáckých profesionálních řidičů jsem se tedy vyškrábala do Pathfinderovy kabiny snažíc se neušpinit o stupátko pro nohy a opakujíc si, že moje auto je ještě mnohem větší než si myslím a kdykoli připravené postarat se o vysypání skla pohřebního auta, jsem zařadila zpátečku. Určitě bylo moje vyjíždění směšné a řidiči mohli zahájit rozhovor na téma žena za volantem, ale spíš měli být rádi, že mají nebožtíka do čeho naložit.

A to o to víc, že dneska jsem při parkování narazila předním nárazníkem do zdi. Nic se nestalo - ani Pathfinderovi, ani zdi - ale jenom to dokazuje, že pořád ještě nemám moc představu, jak Pathfinder ve skutečnosti je obrovský. Ale Hvězdopravec říkal, že už se mu to taky párkrát stalo. Jinak jsem při řízení zjistila, že Chilané používají klaxon ještě víc, než jsem si původně myslela, a že se jím snaží naznačit všechno, včetně "štve mě stát v zácpě" a že když vyjíždíte z vedlejší ulice na mnohaproudou frekventovanou silnici, bude se vás řidič za vámi klaxonem snažit dohnat k sebevraždě. Chce to být, jako tolikrát v Chile, zen.

Kromě řízení plní můj život nekonečný party time. Od minulého týdne jsme vymetli neskutečný počet barů, kde jsem mimochodem ozkoušela velké množství různých koktejlů, abych mohla laskavému čtenáři sdělit, že všechny, kromě rumu s kolou a mojita chutnají jako Pisco Sour. Pisco je tradiční peruánská pálenka z vína, jenže jak Chilané čmajzli Peruáncům kus Atacamy na severu, čórnuli jim též město, kdo bylo pisco objevené, takže teď Chilané vykřikují, že pisco je vlastně chilská specialita. Ať je to jak chce, pít se to dá jedině s něčím, a v Chile je to většinou s citrónem, bílkem a spoustou cukru. Celé to má za úkol překrýt chuť pisca, je to kyselé a sladké a mně už po doušku rovnou bolí hlava. Ono na chilské koktejly je dobré dávat pozor. Rum s kolou normálně vypadá tak, že vám nalijou sklenici skoro plnou rumu, bryndnou do toho trochu koly a zeptají se, jestli chcete zbytek koly v láhvi či plechovce, abyste si to mohli dolévat. Koktejly tedy obvykle raději nepiju. A to nejsem žádná padavka, jelikož jsem schopná například napít se pravé domácí moravské višňovice od kamaráda Denise, kterou parta místních milovníků pisca a jakéhokoli dalšího alkoholu v neomezeném množství překřtila na "ethanol s višňovou příchutí" či na "český jed". Každopádně, pustila jsem se do výzkumu toho, jak chutná Tom Collins, o kterém jsem četla v Kdo chytá v žitě, jak chutná Manhattan, který pijou v Sexu ve městě, a jak chutná Margarita, o které jsem jistě také někde četla a můžu vám říct, že chilský Tom Collins je vlastně gin sour a Margarita je tequila sour.

V sobotní noci jsme se někde nad mojí Margaritou s Hvězdopravcem rozhodli, že v neděli vylezeme na Manquehue, abychom též dělali něco pro zdraví, a Hvězdopravec se rozhodl, že na výlet pozve i Argentince Alvara, Španěla Rubena a Němce Daniela, tj. tři neúnavné noční ptáky, kteří s námi seděli v Casa en el Aire. Smála jsem se, že to je dobrý vtip a hoši se též smáli, ale nakonec si u dalšího piva řekli, že to je bezvadný nápad, a tak jsme se druhý den sešli u Escuela Militar, kde jsme je naložili do Pathfindera a jeli jsme. Na Rubena jsme čekali půl hodiny, protože byl po ránu ještě drobně dezorientovaný a jel metrem na druhou stranu. Cestou nahoru jsme viděli spoustu krásné květeny, pár hlodavců a jednoho obrovského nebezpečného hada (asi metr dlouhého!), který naštěstí měl větší strach než my a upaloval, co mu síly stačily.

Party pomalu pokračovala i v pondělí, kdy se Martina a Petr nastěhovali do nového domku v La Reině, a v úterý slavil Alvaro narozeniny, takže jsme v domě U Tří Pedrů vypili spoustu chilského vína a zbaštili spoustu argentinského masa připraveného dle tradiční receptury. To znamená spálené na uhel, jak to mají Argentinci rádi, ale naštěstí se nám podařilo včas ukořistit pěkně krvavý kousek, nad kterým sice Alvaro volal, že je to nechutné, ale většina Evropanů si naopak pochutnala. Alvaro dostal házecí terč na šipky s obrázkem Dalekohledu a "Hodně štěstí zdraví" zaznělo v mnoha a mnoha světových i méně světových jazycích. Řekla bych, že čeština byla skoro nejexotičtější, ale myslím, že Reita a afrikánština mě přeci jen trumfly.

Ujišťuji vás, že jinak kromě pití a řízení chodím také občas dělat něco smysluplného a doufám, že se mi brzy podaří konečně dosmolit článek o Opus Dei v Chile. Abych ten svůj popis bujarého života vyvážila trochou askeze....