Hodnota života

Když jsem dneska překládala do francouzštiny svůj blog o Allendem, napadlo mě další téma, o kterém jsem chtěla psát v souvislosti s mým přemýšlením o post-totalistní společnosti. To jen na úvod, čtenáře varuji, že následující článek nebude vůbec vtipný a zábavný. Protože blog se jinak snaží být veselý a vtipný, odkazuju vás v tomto případě na články z ostatních rubrik, než je "politika a historie".

Jak jsem už říkala, v Chile nacházím hodně podobného jako v Česku. Co jsem naopak nenacházela ve Francii. Tak o tom přemýšlím a ptám se, co s naší zemí, stejně jako s Chile, udělala diktatura. A kdy se tyhle věci změní a naše společnost "vyroste" v dospělou.

Minulý týden jsem jela na kole do asociace, kde dobrovolničím a na ulici v Bellavistě jsme viděla na zádech, za plného poledne, ležet uprostřed chodníku muže, který se nehýbal. Když jsem k němu přišla, viděla jsem, že se trochu hýbe, ale že není schopen vstát. Protože jsem v Chile chvilku, nevěděla jsem, kam bych měla zavolat, a zastavila jsem dva kolemjdoucí, aby mi poradili. Muže si totiž nikdo moc nevšímal, ačkoli ulice Bellavisty jsou rušné. Dva zastavení chodci mě "uklidnili", že muž je naprosto opilý a že se tedy nic neděje. Ale, když už jsme byli v té akci, alespoň ho zvedli a opřeli. Na to mi řekli, že to je normální, že jsou zvyklí. Pochopila jsem, že myslí, že já si také zvyknu. Jistě, nemohli tušit, že pocházím ze země, kde je konzumace alkoholu mnohem vyšší, než v Chile, a že nad ležícími opilci se, alespoň v Praze, také mnoho lidí nepozastaví. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale řekla jsem si, že aspoň muž už neleží na zádech a neudusí se tedy eventuelně zvratky. Bylo teplo. Nezbylo mi než ho nechat tedy jeho osudu. Dojela jsem do asociace a zeptala se Andrého, kolegy psychologa, jehož systém práce se mi velmi líbí a se kterým máme hodně společných názorů, kam můžu v takové situaci zavolat. Jaké je číslo na záchytku, prostě. Nebo na rychlou. André mi řekl, že záchytka v Chile není, že můžu zavolat jedině policii a že stejně ti opilci jsou vetšinou indiáni.

Možná si říkáte, že jsem strašný idealista, že bych jako chtěla všechny zachránit. Jenže to říct nechci. Mám jen pocit, že postoj k druhému, je zde hodně ovlivněný tím, jak nás vychovala diktatura, nás i Chilany. My i oni jsme zažili dobu, kdy byli lidé vražděni za svoje přesvědčení. A pak dobu, kdy už nešlo o život, ale kdy jsme byli systematicky vychováváni, že náš názor, naše osobnost, nic neznamenají. Paradoxně si mnoho z nás uchovalo svůj prostůrek, svojí rodinu, kde si něco mysleli, kde zůstali jinými osobnostmi, než totalitní šablonou, ale často jim hájení tohoto prostůrku znemožnilo vidět jiné, odlišné prostůrky. A je tu ještě jiná věc. Proti oficiální šabloně byla jistě ona skrytá, opoziční, která tyhle prostůrky nějak spojovala. Jenže v skrytu a bez velké možnosti komunikace, diskuze. Na tu jsme zvyklí nebyli. I opozici je všechno jasné, máme všichni stejný názor. I v opozici je v diktatuře hodně setření identity. S námi nebo proti nám. Jinými slovy, jestliže diktatura předvádí, jak pro ni jednotlivý člověk nemá cenu, opozice proti diktatuře automaticky tuhle hodnotu nezprostředkovává též. Vzpomeňme si jenom na to, jak jsou lidé v dobách revoluce jednotní. Stejní. Nemám ráda adoraci jednoty. Vzpomínky na to, jak se národ sjednotil, mi tak trochu nahánějí strach. Protože hned za touhle jednotou je ta past. Že jsme každý jiný, jenže jsme zvyklí v našem vnímání světa z let diktatury stejný-dobrý a jiný-špatný. Že známe vlastně jen ten náš prostůrek, ze kterého jsme nemohli moc komunikovat. A že co neznáme (to jiné), to škatulkujeme, což, jak by vám kognitivní psychologové řekli, je vlastnost typická pro lidské poznávání světa, která není nutně vždy špatná. Ale v tomhle případě to může být nebezpečné, zvlášť proto, že post-totalitní kapitalistická společnost na vzájemné poznávání zrovna velký důraz neklade.

Chile jako Česko mi přijdou stejné v tom, že právě onen jiný ztrácí rychle svou hodnotu někoho na stejné úrovni jako já, něčího syna nebo dcery, někoho, kdo měl dosud nějaký život a určitě žil podobné věci jako my, kdo má také bolesti, i když třeba velmi skryté. Já vím, že to zní banálně, ale pro mě to takhle funguje. Že si představím toho druhého v tomhle rozměru. Protože jestliže píšu o tom, jak v nás diktatura nevychovala pocit úcty k druhému, mluvím samozřejmě hodně o sobě a o své cestě k poznání téhle hodnoty.

Neříkám, že ve Francii by nemohl ležet opilec na zemi. Nejsem idealista, říkala jsem vám. Ale vidím nebetyčný rozdíl v tom, kolik lidí se zastaví. V tom, že kolik lidí řekne "Indián, bezdík, socka, opilec". Hodně to vnímám přes svojí profesi psychologa, které se tak pěkně říká "pomáhající profese". Musím říct že v Čechách mě mnozí kolegové hodně šokují tím, co říkají a jejich elitistickým myšlením. Nikdy nezapomenu například na debatu s celým týmem tzv. předních psychologů na téma nepokoje ve Francii. Slovo Arab střídalo slovo muslim a slovo přistěhovalec, aniž by se kdo zamyslel nad tím, o kom tedy mluvíme. Kdo je v tom druhém prostůrku. Grázlové. Zavřít. Opravme ty jiné k obrazu našemu. Pokud na to nejsou dost chytří, schopní nebo vytrvalí, jejich chyba. Asi ani nechtějí, hajzlové. Jak totalitní myšlení!

Ve Francii jsem se hodně naučila právě respektu. Žasla jsem, za jak důležitou je tu brána práce s bezdomovci, prostě s těmi nejvzdálenějšími "prostůrky" člověčiny, které tuhle člověčinu právě tak lehce můžou v očích jiných ztratit. S jakou samozřejmostí je to práce důležitá.

Bohužel, hodně Francouzů vám řekne, že se Francie postupně se Sarkozym hodně mění. Podle mě se spíš polarizuje. A v polarizaci je ono nebezpečí rozetnutí se na černé a bílé, na jednotu proti a jednotu pro, kde diskuze končí, protože je třeba se semknout proti nepříteli. Ale pevně doufám, že Francie je dost demokratická.

Pokládám myšlení lidí v pomáhajících profesích tak trochu za odraz společnosti celé, protože pokud se v těhle profesích onen respekt ztrácí, kde jinde by měl být? Ale příklady individualismu jsou všude.

Nevím, zda je dost jasné, co jsem chtěla říct o tom, jak spolu souvisí diktatura a ztráta celistvosti druhého a tím i jeho hodnoty, které přetrvává, samozřejmě, i po pádu téhle diktatury, ať je vlevo nebo vpravo. O tom, kde jsou kořeny onoho individualismu, který vidíme v Česku i v Chile. Individualismu, který charakterizuje takřka každého člověka, který diktaturu žil, ať byl proti ní či s ní. Kde jsou kořeny onoho divokého kapitalismu, který v post-totalitních společnostech nastává. Prostě o tom jenom hodně přemýšlím a čím víc to dělám, tuším, že jsem jenom u jednoho zdroje téhle charakteristiky, ale že jich bude asi mnohem víc. Zdrojů i charakteristik. Totalitní ústup a deformace společenských věd a absence výchovy k altruismu ve škole budiž některými z nich.

Ještě jsem chtěla dodat jednu věc, která vyvrací mýtus o tom, že ona hodnota života, jak ji chápu, má cosi co dělat s křesťanstvím. Další příklad z Chile. V duchu katolické tradice je tu zakázán potrat. Za každých okolností. Pod rouškou respektu k životu. Ovšem v jiném smyslu. Myslím, že je asi jasné, že katolíci mají tenhle respekt k životu spojený s tím, že i život plný utrpení, že i život velmi krátký, má být zachován. Tak trochu diktátorsky, pravidlo zní takto k oné obecné kategorii "život". Zatímco respekt k druhému můžeme vnímat také tak, že respektujeme jeho rozhodnutí, jinými slovy, respektujeme onen konkrétní život, člověka. Ona katolická doktrýna mi tedy přijde jen dalším důkazem pro popření hodnoty člověka. Diktatura. Mathildině kamarádce diagnostikovali při testu těhotenství také rakovinu dělohy. Musela ale dítě donosit, přestože v tomhle případě rakovina kvůli hormonům postupuje mnohem rychleji. Potkávám nesčetně Chilanek, které v mém věku mají patnáctileté děti. Žádná možnost se rozhodnout.

Pathfinderovy limity

Hvězdopravec se ve čtvrtek večer vrátil z Dalekohledu a měl tedy právo na šest dní odpočinku. A tak jsme se rozhodli, že od soboty do středy pojedeme někam lozit. Problém je, že se tu blíží zima, a tak není už možné lézt nikam do výšek. Protože je suchý rok, sněhu tam sice ještě moc není, ale každým dnem může začít padat, a vydat se na výstup je tedy dost nebezpečné. Mimochodem, 18. května si Chile připomnělo smutné třetí výročí smrti 45 vojáků základní služby, kteří zahynuli při cvičení na Vulkánu Antuco. Jejich velitele totiž nenapadlo, že by mohlo začít sněžit a mrznout a nahnali je do výšky kolem 2500 metrů bez řádného vybavení. Zima na horách v Chile přichází rychleji, než v Alpách, neb jsou hory vyšší, a hlavně zde nemáte silnici, signál a horskou službu takřka na zavolání.

Rozhodli jsme se tedy jet prozkoumat údolí Cruz de Piedra, kterým se dá po cestách terénním autem projet do Argentiny. Cesta vede přes průsmyk okolo 4000 metrů kolem Volcanu Maipo, který bychom jednou chtěli zdolat. Najít tedy přístupovou cestu není úplně špatný nápad. Jediný problém je, že údolím vede plynovod a údolí je tedy bez speciálního povolení nepřístupné. Ale s Hvězdopravcem jsme sehraný tým. On během svých nočních služeb na Dalekohledu vyčmuchá na různých alpinistických fórech informace, které já vzápětí pokusím použít při souboji s úřady. Po dvou dnech usilovného hledání zodpovědné společnosti a osoby jsem narazila v Gascu na Karen, která mi povolení vydala. Zázrak. Naopak mi ale řekla, že touhle dobou je cesta už obvykle zablokovaná sesuvy půdy a že se do Argentiny nedostaneme. To nám potvrdil i policista ve vesnici San Gabriel, kde jsme se domáhali razítka do pasu. Řekl nám, že oním průsmykem je možné projet legálně pouze od listopadu do března, pak, že se to nesmí a že pokud se nám to podaří, budeme mít problémy za nelegální překročení hranice. To jsme zase nechtěli, ale do údolí jsme se vydali stejně s cílem dojet alespoň k Vulkánu a následně k Laguně del Diamante.

Brána se nám díky našemu magickému sezamu od Gasca skutečně otevřela. Paní u brány nám řekla, že kromě nás je v údolí ještě jeden Argentinec, jinak nikdo. Nikdo! Úplně sami v údolí Maipo, v šedesátikilometrovém údolí, které ústí v onom průsmyku do Argentiny na 4000 metrech, v údolí obklopeném již bílými vrcholky. Jeli jsme a jeli a bylo nám stále jasnější, že jakmile se začne kazit počasí, musíme se vydat na cestu zpátky. Cesta byla jako obvykle udusaná hlína samá díra, ale hlavně byla často přerušována potoky, které se v zimě zcela jistě rychle rozvodní a cestu odnesou s sebou. Možná také proto se Chilané v horách s asfaltováním nenamáhají. Odnesená cesta je často prostě nahrazena nadjezdem nebo podjezdem, nebo se místo prostě někudy začne objíždět a je to.

Asi po dvou hodinách cesty jsme projeli okolo elektrárničky, která je nezbytná pro provoz plynovodu a za plotem jsme spatřili onoho pracujícího Argentince. O kousek dál vedl přes řeku most a někde poblíž jsme tušili, že by měly být termální prameny, ale chtěli jsme dojet až k vulkánu, a tak jsme se nezastavovali. Jenže pak jsme byli zastaveni.

I tam, kde cesta není přímo odnesena, se často vyskytují "bahenní laviny". Podmáčená těžká nacucaná země se na holých svazích lehko utrhne a teče do údolí. A přesně taková, již nejméně pár měsíců stará lavina blokovala cestu. Bahno po nějaké době ztvrdne, ale leželo na cestě v podobě dvou vysokých náspů s potokem uprostřed a tvářilo se nepřátelsky. Rozhodli jsme se tedy otočit se a jet hledat ony termální prameny. A víte co? Nenašli jsme je. Opět jsme mohli cimrmanovsky prohlásit: "Tudy cesta nevede."

Spali jsme nedaleko elektrárničky, místa, kde měly být ony prameny a též místa, kde ležela ona bahenní lavina.

Ráno nám trochu otrnulo, a rozhodli jsme se dojet se podívat na onoho Argentince. Pán navlas podobný Albertu Granadovi z Motocyklových deníků nás tituloval "Che" skoro v každé větě. Řekl, že oni zpátky pojedou přes Chile, protože to tak musejí udělat, a nad zablokovanou silnicí se tedy moc nevzrušovali. Našim zklamaným tvářím ale vysvětlil, kde prameny opravdu jsou. Jak jsme vám už říkala, mapy v Chile je strašný problém, a není tedy divu, že jsme prameny podle té naší mapy najít nemohli. Ale podle Argentincových indikací jsme tam dojeli jako nic.

Termály byly úžasné, protože tím, že údolí je veřejnosti uzavřené, roste v horké vodě spousta řas obalených železem. A navíc jsme byli úplně sami. Byla to opravdu báječná koupel.

Po koupeli nám otrnulo ještě trochu víc a řekli jsme si, že bychom se mohli znovu jet podívat na onen zával na cestě. Trochu jsme tam postávali, přemýšleli a nakonec se do toho pustili. O pár minut Pathfinderových naklonění později jsme byli na druhé straně. Takhle.

Jeli jsme dál a dál po cestě, kudy nikdo neprojel od té doby, co na konci března policisté vyklidili strážní post na hranici. Museli jsme přejet ještě mnoho bahenních lavin, ale žádná z nich nebyla už tak vysoká. Cestou jsme vyplašili stádo lam guanacos, což jsou spolu s menšími lamami vicuña dva druhy divokých lam. Na flickeru se můžete podívat na fotky, ale moc toho vidět není, guanaco jsou špatně vidět i v přírodě. Stoupali jsme, až jsme konečně uviděli v mracích Volcán Maipo. Cesta ale byla pod sněhem a bylo jasné, že bychom byli do Argentiny stejně neprojeli. Prošli jsme se alespoň o něco níže v údolí po stráních, kde pestré barvy jasně ukazovaly na minerální prameny. Ale na koupání to dost teplé nebylo, a tak jsme se rozhodli se večer vrátit zase do našich termálů. K nim ale bylo třeba dojet do blokované silnici. Pathfinder se toho zhostil se ctí, ale musím říct, že v momentě, kdy se mu výfuk zaryl do země, jsem si říkala, že se asi právě staly dvěma rozdílnými entitami. Pathfinderův zadek se ale kupodivu vynořil ze země i s výfukem, který zlostně vyprsknul trochu země, která v něm zůstala, a jelo se dál. Hvězdopravec trval na tom, abych ho při přejíždění zábrany vyfotila, nakonec jsem ale jako fotograf naprosto selhala, jelikož jsem nesnesla pohled na Pathfinderovo zadní kolo trčící ve vzduchu. Inu, Pathfinderovy limity jsou evidentně dále než limity mého strachu.

Když jsme se konečně ohřívali ve vodě, přišel také Alberto Granado a jeho dva spolupracovníci s demižonem vína, o které se s námi přátelsky rozdělili. Jihoameričané Argentince většinou svorně nesnášejí, říkají o nich, že mají nos nahoře, ale musím říct, že naše dosavadní zkušnosti jsou spíš ty, že Chilané jsou nejednou podmračení břichatí trpaslíčci pojídající výrobky, o nichž lze říct, že se takto lidé podílejí na recyklaci plastů, zatímco Argentinci jsou usměvaví šviháci, kteří umějí žít.

Po koupeli jsme odjeli na plácek, kde jsme spali předchozí noc a zakempovali. K ránu jsme začínali tušit, že postupně se kazící počasí se nejspíš úplně zkazilo. A také že ano. Na vrcholcích hor zcela jasně chumelilo to, co na nás padalo přeci jen jako déšť. Bez snídaně jsme všechno naházeli do auta a vydali se dolů s cílem dojet natankovat a vrátit se do Baños de Colina, dalších termálů. Cestou jsme viděli hejno kondorů, kteří kroužili nepochybně nad některou z nespočetných kravských mršin v údolí.

Tankování v San José de Maipo nám ale bylo překazeno výpadkem elektriky typickým pro deštivé počasí. Když prší, nejde elektrika, to je přece jasné. Pumpař nám řekl, že to půjde za půl hodiny. Jenže my už jsme zkušení a víme, že půl hodiny, to může být také zítra. Chvíli jsme se dohadovali, co budeme dělat, a pak, jako zázrakem, elektřina začala zase jít a mohli jsme natankovat.

Cestou do Baños de Colina jsme viděli, že cesta se od doby, kdy jsme tudy projížděli k východisku cesty na Cerro Moai pořádně změnila a že na ní museli odklidit bahenních lavin několik. A nakonec jsme přeci jen dojeli k závalu, který právě odklízeli. Andy jsou neuvěřitelné. Lidé sice uspěli a postavili jimi několik cest, ale hory jim jejich práci stále kazí.

Při odklízení závalu jsem pořídila tohle video. Tak tohle, to by tedy Pathfinder nesvedl!





Konečně jsme mohli dojet do Baños de Colina, největších lázní v Cajonu de Maipo. Cestou se déšť změnil ve sníh. Když jsme konečně dojeli, bylo nám jasné, že budeme v jinak hojně navštěvovaných lázních zcela sami. A také, že ano. Tak takhle jsme přivítali zimu. Koupelí. Mimochodem, to bílé, co má Hvězdopravec na hlavě, to je sníh, který se nepřestal sypat.

Měli jsme sice ještě v záloze den volna, ale usoudili jsme, že zima skutečně nastala a že je možná čas se vrátit do Santiaga. Do kempování na sněhu se nám prostě nechtělo. Naopak, už se těšíme, že příští víkend vytáhneme skialpy a ozkoušíme je na Cerro La Parva. Když už jsme ve sněhu pokřtili Pathfindera, naše lyže prostě nemůžou čekat.

P.S. Všechny zamračené fotky jsou tady.

Allende a jedna kniha, kterou jsem právě dočetla

Včera jsem měla celý den pro sebe. Tak trochu nedobrovolně, protože ve skutečnosti jsem prostě musela být doma, jelikož na ten den bylo naplánováno doručení naší postele. Doufala jsem, že ji doručí okolo poledne a zbytek dne budu tedy moct dělat, co potřebuju, ale šeredně jsem se přepočítala, protože v pět mi zavolali, že naši postel zničili při nakládání a že nám tedy provizorně doručí jiný model. A jak řekli, tak udělali. V půl osmé večer. Takže jsem celý den strávila čekáním na kanapi.

Při tom čekání jsem zhltla knihu Jarky Stuchlíkové "Indiáni, politici, plukovníci". Paní Stuchlíková žila se svým mužem, sociálním antropologem, blízko Temuca na jihu od Santiaga, v letech 1969-1973. Což jsou v Chile léta velmi pohnutá. Zažila tedy zvolení Allendeho a následně vojenský puč. A, jak je každému čtenáři asi jasné, odjela do Chile krátce po invazi spojeneckých vojsk a z Chile zase po vojenské intervenci, kdy jim šlo o krk.

Opravdu jsem si užila její líčení chilského venkova a soužití s mapučskými indiány, ale pak jsem se ponořovala stále hlouběji do politiky. Stuchlíkové Allende "strašně lezl na nervy" a mluví o něm slovy velmi nevybíravými jako například "břídil". Vlastně nejméně polovina knihy je jenom o tom, co všechno Allende zkazil. Náhodou jsem minulý týden také viděla dokument chilského režiséra Guzmana o Allendem, který naopak období Allendeho vlády považuje za správnou cestu, kterou se Chilané chtěli ubírat, ale bylo jim v tom zabráněno nejdříve americkou blokádou a Nixonovým podloudným ovlivňováním situace, a následně přímo vojenským pučem. A tak mě napadá zeptat se Vás, co si o tom všem myslíte.

Myslím, že Češi často vidí rudě hned, jak se řekne levice nebo komunista. Pamatuju se, jak jsem překvapeně zírala, když jsem zjistila během svého Erasmu ve Francii, že všichni moji kamarádi, tedy ti, které kromě paření a utrácení peněz zajímala také země, kde jsme byli, jak zde lidé žijí, diskuze o našich zemích původu, kultura, kteří zkrátka byli tak trochu jako já, že všichni jsou levičáci či dokonce komunisté. Pro můj porevoluční mozek to bylo nemožné, levice přece byla největší zlo. My jsme o tom mohli vydat svědectví! Jenže na druhé straně stáli Španělé a jajich zkušenosti s Francem. Opakovaně jsem se přesvědčovala, že zatímco levicově orientovaná mládež je otevřená, pravicová jsou často taková ta zlatá mládež myslící jen na svoji zábavu a bez zájmu o vnější svět. Samozřejmě, ne, že my bychom se nebavili. Jenže se můžete bavit v diskotékách, kam nepustí nikoho, kdo vypadá jako Arab a kam musíte jít příslušně oblečení, nebo se můžete bavit po klubech, které si nehrají na elitu a kam hlavně smí každý. Postupně jsem přišla na to, že přestože já nikdy komunistka nebudu, je pro mě přijatelné kamarádit se s komunisty, protože jejich extrém je v utopické rovnosti. Nemám s tím tedy zásadní morální problém, který naopak mám a vždy budu mít s extrémní pravicí, jejímž krédem je utopie historicky či geneticky dané nadřazenosti. Zkrátka jsem zjistila, že moje hodnoty jsou stejné jako těch, kteří jsou na západě vlevo. Když jsem jela do Francie podruhé, tehdy už pracovat, vůbec mě nepřekvapilo, že učitelé na univerzitě budou většinou vlevo. Vlevo byli i moji přátelé a vlevo byl Létající muž a Hvězdopravec. Tomu maminka do kolébky přidala k jeho křestnímu jménu ještě druhé křestní, a to Francois. Podle Mitteranda.

Přišla jsem na to, že tohle pravo-levé vnímání je asi v Čechách pokroucené. Vlevo je špatně, vpravo správně. Však jsme také jednou z mála zemí, kde jsou Zelení vpravo. Co jim ale také zbývá, než se hlásit k pravici, pokud chtějí být zvolení. Ač jsem vlevo, ujišťuju vás, že Paroubka bych nevolila ani v nejhlubším zoufaství a stejně tak bych nikdy nevolila Topolánka.

Vraťme se ale k Allendemu. Nejsem si úplně jistá, že to byl skutečně takový břídil, jak říká Stuchlíková. Naopak, říkám si, že byl pro Chile štěstím. Vývoj vlevo zde byl a bylo jasné, že dříve či později se levici podaří vyhrát. Allende byl noblesní a vzdělaný muž, který po celou dobu své vlády respektoval zákony a svobodu tisku. Stuchlíková sama říká, že by nikdy nezrušil svobodné volby. Snažil se, seč to šlo, uklidňovat extrémně levicové bojůvky a sjednotit rozdrobenou levici. I to dělal demokraticky, snažil se prostě naslouchat všem. Myslím, že jeho úloha byla nesmírně těžká, ale že v ní obstál. Dovedete si představit, že by na jeho místě byl zvolen někdo jiný? Že by tři roky nesáhl k žádnému diktátorskému prostředku, aby dosáhl svých politických cílů?

Stuchlíková tvrdí, že za puč vlastně mohla Allendeho vláda, protože tak štvavě agitovala proti pravici a pravice pak zase proti levici, až se veřejnost rozdělila ve dva na smrt znepřátelené tábory. I o tom přemýšlím, ale nejsem si jistá, že jenom to by stačilo na to, aby se pak děly ony hrůzy, které nastolila vojenská junta a které připomínají metody nacistů. Nevím. Říkám si, že v Evropě se tohle zlo rozpoutalo také, a před ním žádná levicová vláda neexistovala. Nevím, zda bylo udavačství lidí, jejich zloba, opravdu způsobená jen tím, že je proti sobě štvali po několik let politici. A i kdyby, byla to přeci jen hlavně pravice, která v Chile sahala k atentátům a podobným metodám, které situaci vyostřily. Moje otázka je, zda je opravdu třemi lety znárodňování a přestavování společnosti vysvětlit hrůzy, které se během puče děly. Myslím, že ne. Ale co potom? Je to v lidech? Bylo to dobou, která musí zažít vlastní krutost až tak, že se jí sama lekne, jak se nám to stalo v západním světě, kde jsme až po druhé světové válce přišli na to, že s rasismem a xenofobií je třeba něco dělat a vznikla Listina lidských práv? Že by Pinochetův režim byla chilská druhá světová? Mimochodem, naši politici jsou velmi štvaví a naše veřejnost velmi rozdělená a štvavé jsou třeba i americké prezidentské kampaně. Za Bushovy vlády se Amerika také rozdělila do dvou táborů. Přesto nikdy nedojde k podobnému násilí.

Tak jsem Stuchlíkové knihu dočetla a říkám si, zda já jsem jenom nechápavá, protože jsem nezažila srpen. Nějak nevidím rozdíl, kam se chtěla ubírat naše vláda v roce 1968 a kam se chtěl ubírat Allende. Nebyl to obojí demokratický socialismus, socialismus "s lidskou tváří"? Neznamená to, že i ten by u nás byl pohořel a že by se, i bez Sovětského svazu, zase našel někdo, kdo by se snažil udržet socialistický směr i za cenu omezení demokracie, nebo zda by se naopak postupně zase k moci dostala pravice a vrátil by se kapitalismus? Co by bylo v Chile, kdyby nebylo blokády? Vyhrála by pravice ve fair play, tj. demokraticky, nebo by byl stejně puč? Jak by vypadalo Chile dnes a jak by vypadala Česká republika?

Protože v jednom se Stuchlíkovou souhlasím na 100%. S tím, co je po diktatuře, u nás jako v Chile. Establishment, vědomý si toho, že je lepší než to, co bylo před tím, je zcela samolibý. "Sobeckost, hrabivost a prospěchářství se v současné době převlékly za společenský úspěch, a málokdo je ochotný projevovat solidaritu s méně úspěšnými, a tudíž méně zámožnými"..."Disciplína pilné práce pod plukovnickou knutou vydala své plody, Allende by dnes zemi nepoznal. Jenže hospodářský rozkvět není všechno, zvláště, když ostře rozděluje obyvatelstvo na bohaté a žebráky a v duchovním směru na idealisty a materialisty."

No vida, to rozpólování společnosti je tu pořád.

Co si myslíte vy?

Když v Santiagu pršelo

Blíží se nám zima. Zatím to spíš vypadá jako velmi jemné blížení, ježto letos prý vládne počasí La Niña. Ještě před třemi týdny jsme měli letní teploty a v těchto dnech přes den přeci jen teploměr stále šplhá do nevídané výšky 20 stupňů. Přesto jsme si ale již pořídili topení, v noci totiž teplota, stejně jako v létě, klesá mnohem níže, než je středoevropan zvyklý. Všichni známí nám doporučili, ať topení koupíme rychle, neboť pak už topení nebudou. Jak jsem vám psala, náš plán na plynové topení připojené na plynové potrubí zkrachoval kvůli tomu, že bylo třeba nadělat v bytě spoustu ventilačních děr, a tak nakonec topíme plynem v bombách, které dodá firma Abastible s přesností hodnou Chilanů. Pokud nám tedy dojde plyn, je nutné, aby jeden z nás zůstal celý den doma a čekal, až z Abastible přijedou s novou patnáctikilovou bombou plynu. Tu si můžete objednat, nebo prostě počkat, až bude náklaďák Abastible projíždět vaší ulicí, zastavit ho a prázdnou bombu vyměnit za plnou. To, že náklaďák ulicí projíždí, je oznamováno potencionálním klientům charakteristickým houkáním. Tak, jako matka pozná křik svého dítěte od křiku jiných, je nutné poznat charakteristické houkání Abastible od houkání firmy Lipigas, Gasco či Butagas, ježto pokud máte bomby Abastible, nemůžete je u ostatních firem vyměnit. Také je třeba poznat houkání Abastible od pískání brusiče nožů, který pravidelně ulicí prochází. Aby nám během tohoto čekání nebyla zima, máme ještě bombu náhradní. Celé to zabírá hrozně místa, ale topení hřeje, a pro večery, které začínají být studené, je velmi příjemné. K tomu jsem si nakoupila několik párů zimních ponožek, teplé pantofle a ohřívací láhev.

Zatímco já se při teplotách okolo dvaceti stupňů spokojím s dlouhým rukávem, Chilané již navlékli zimní kabáty. V tomto kontextu nechápu, jak přežijí následně oněch konfortních 16 stupňů, které mívají v zimě ve svých bytech. Inu, záhada.

Ve středu pršelo. Poprvé, od té doby, kdy jsme přijeli, tj. od začátku ledna, ale před tím prý nepršelo již dlouhé měsíce. Letos je rok suchý, ale asi ne zas tak výjimečně, protože obyvatelé Santiaga na déšť evidentně nejsou příliš zvyklí. Nepočítal s ním například pan architekt, který stavěl náš dům a všechny chodby vydláždil dlaždičkami, u nichž se nikdo nezamyslel nad tím, zda nebudou mokré klouzat. Klouzají jako namydlené dno vany. Když prší, natáhnou tedy vrátní po celém domě olezlé gumové rohože. A obyvatelé začnou sledovat své stropy a okolí oken, aby zjistili, zda někudy nezatéká. Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se deště trochu bojí, protože si koupili v únoru domek a ještě v něm žádný déšť nezažili. Neví tedy, zda je domek dost těsný. Střecha prý vypadá dobře, ale u oken má trochu obavy. Já jsem si u našich oken naprosto jistá, že jimi zatékat bude, a jsem ráda, že nebydlíme v patře pod střechou. Pořád na tom ale budu lépe než Manka a Standa, v jejichž pracovně v domečku v luxusní čtvrti Lo Barnechea, v období dešťů teče voda přímo z lustru. Inu, bývalý majitel měl prý úchylku na světla a světýlka, kterými vybavoval dům jak zevnitř, tak zvenku. A vedení elektriky proti vodě zrovna moc neodizoloval. A vzhledem k tomu, že některé vývody elektřiny jsou i na střeše, při dešti se nesmí svítit.

Když prší, vyčistí se vzduch. Možná je to tím, že déšť absorbuje všechen smog, možná ale také tím, že Chilané na mokré vozovce neumí jezdit a ve městě se doprava zastaví. Kamarádi nás upozornili, že když prší, nechodí pošta, takže faktury, které již tak chodí občas prošlé, dojdou ještě později než obvykle. Konec konců, aby ne, když se prý v centru rozvodní řeka a na křižovatkách se vytvoří obrovské kaluže. Kterých navíc podnikaví sběratelé krabic z jihu Santiaga využívají k výdělku. Totiž, každý sběratel krabic, ačkoli jeden z nejchudších obyvatel, má kolo, před nímž je připojená velká nákladní bedna, skoro vyklápěčka, řekla bych, do které kartony skládají. V době, kdy se ulice nedají přejít suchou nohou, vydělávájí si sběrači krabic převážením chodců z jednoho břehu...pardon, z jednoho chodníku na druhý. Nebo tak mi to alespoň vyprávěla Manka. Čili už se nemůžu dočkat, až začne ta opravdická zima, a tenhle vynález uvidím na vlastní oči.

V sobotu jsem byla na kolaudační party u Olgy, chilské kamarádky Mathilde, o které vám ještě někdy povím více. Rozhovor se tam stočil na oblíbený test, který zadávají chilští pracovní psychologové uchazečům o místo. Není to, jako u nás, zvulgarizovaný test stromu, ale test kresby postavy v dešti. Nevím, odkud to pracovní psychologové vzali, ale jistě není chilské provenience a budiž tedy důkazem, že přenos testu z jednoho prostředí do druhého není vždycky úplně bez problémů. Copak na jihu, tam leje pořád, ale testovat tímto testem lidi v Arice, kde nepršelo, dle Wikipedie, od roku 1973, to může napadnout jedině pracovního psychologa. Evidentně pracovní psychologové považují za velký prohřešek, když uchazeč o místo nenamaluje svojí postavě deštník, ježto z toho lze usuzovat na fakt, že se uchazeč neumí dostatečně chránit. Když mi to bylo entuziasticky vyprávěno, uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se španělsky deštník řekne, pochopila jsem to slovo jen z kontextu. Prostě ho v Santiagu nepotřebuju. Když zde prší, zůstává se doma. Myslím, že by se tahle příhoda skutečně dala uvádět studentům psychologie, když je na fakultě učí diagnostiku. Nebo si umíte představit, že by vám psycholog zadal v testu otázku: "Namalujte se, kterak sháníte dohromady stádo ovcí" a následně posoudil vaši kapacitu pracovat z toho, zda jste namalovali správně s vámi ovčáckého psa? Na místní "pracovní" psychologii, která je prováděna tak trochu kýmkoli, mám také trochu spadeno, ale o tom jindy.

Dneska nám ale zase září sluníčko a podzim je tu skutečně kýčovitě krásný. Příští víkend pojedeme na výlet okolo volcano Maipo do Argentiny, tak už se na to moc těším a vy se můžete těšit na vyprávění o tom, jak jsme na tuto cestu sháněli povolení od společnosti provozující plynovod, který údolím vede. Zatím se mějte pěkně!

Komáři se ženili, bzum bzum, ženili

...ježto víza neměli, bzum bzum, neměli...

Když jsme se dozvěděli, že se budeme stěhovat do Chile, začali jsme sondovat, jaký papír budeme potřebovat na to, aby úřady a Hvězdárna pokládaly náš vztah za dost úředně doložený. Romantické úsloví "šel bych s Tebou až na konec světa", které jsme se naším rozhodnutím odjet spolu tak nějak chystali převést do reality, prostě úředníkům nestačí.

Nakonec jsme byli ujištěni, že Hvězdárna PACS, čili registrované partnerství, uznává a že budeme mít tedy právo na rodinné zaměstnanecké výhody. Jen na chilské ambasádě v Paříži mi s roztomilým přízvukem řekli, že neví, zda mi Chilané jako registrované partnerce dají víza. "Když Chile řekne ne, řekne ne.", rozvážně odpověděla paní po telefonu: "A když řekne ano, řekne ano." Obohacení o tuto informaci jsme se rozhodli PACS risknout doufajíce, že Chile řekne siiii. Hvězdopravec ani já nemáme totiž k instituci manželství zrovna vřelý vztah. Francouzská posedlost ideou, že stát je laický a nic než laický, což musí být stále zdůrazňováno, každému psychologovi napoví, že kde musí být podobné zdůrazňování, je nějaká velká energie pod tím. Kdyby byla víra skutečně mrtvá, nebylo by to třeba tolik vykřikovat. A na ničem není živost víry vidět tolik, jako na francouzských svatbách, které se často konají v kostele a dokonce i civilní svatba má většinu církevních úkonů prostě jenom přeloženou do civilního jazyka.

Ještě před naším odjezdem do Chile tedy PACS proběhl, za což dostal Hvězdopravec vynadáno od katolické půlky své rodiny a zatleskáno od svojí maminky. Hvězdopravcova maminka je antiklerikární až do morku kostí a v plastové panence Marii, kterou si přivezla z Lourdes, uchovává jar na nádobí. Panence to dává pěknou modrou barvu, a maminčinu sestru, která je také sestra řádová, to štve. Prostě dvě mouchy jednou ranou. Sestra maminky je řádová sestra velmi osvícená, vtipná a chytrá. Protože je zároveň taky učitelka, strávila spoustu let na misích v Africe a její historky z války na Pobřeží slonoviny dávají tušit, že život jeptišek není zdaleka tak monotónní a nudný, jak si většina lidí představuje. PACS se jí ale nelíbil, stejně jako se nelíbil rodině ze strany tatínka Jeana.

V Chile se Soledad, sekretářka na Hvězdárně, jala nad naším papírem vykřikovat, že úřadům řekneme, že jsme ženatí, protože Chile, to bude ještě trvat sto let, než se to tu někam posune, katolíci hnusní, Soledad je nemá ráda, Soledad je moderní. Dva týdny po příjezdu jsme tedy získali víza a Hvězdárna se k nám chovala jako k manželům. Což znamená, že nám platila rodinný příspěvek.

Po třech měsících v Chile jsme se ale dozvěděli, že se nad PACSem začínají nějak stahovat mračna. Dalšímu páru, který přijel po nás, ho najednou neuznali a nám odmítli vyplatit rodinnou prémii, na kterou mají pracovníci Hvězdárny nárok a která pokrývá částečně náklady na zařízení bytu. A za kterou jsme už koupili Pathfindera. Hvězdopravec do toho trochu zašťoural, a ukázalo se, že od začátku dubna se Hvězdárna rozhodla, že už vlastně PACS neuznává, a že pro ni tímto moje maličkost přestává existovat a že se o moje příští víza už nikdo starat nebude. Soledad vehementně prohlásila, že jsme v Chile a že musíme respektovat místní zákony a vůbec, Evropané oškliví a hambatí, co se nechtějí ženit! Poněkud mě namíchlo, že přesto Hvězdárna i nadále platí například stěhování psů a koček svých zaměstnanců do Chile a z Chile, ačkoli tito také nemají oddací list, zatímco nějaký ten přítel čí přítelkyně musí být úředně potvrzen. S Marcem a Loulou, oním druhým párem ve stejné situaci, jsme dali hlavy dohromady, a zbylo nám jedno řešení: svatba.

Vzít se v Chile je naštěstí strašně jednoduché. Tedy, administrativně je to jednoduché. Stačí na to pas a eventulně chilské vízum. Šla jsem se tedy optat, kdy by nás tak mohli oddat. Registro Civil sídlí ve starém domě kousek od našeho domu. Namířila jsem si to rovnou do oddělení "narození, svatby, úmrtí". Vzala jsem si číslo a čekala. Na úřadě byla spousta lidí. Po půl hodině mi došlo, že jsem si vzala číslo jenom na narození a úmrtí, protože na svatby je fronta bez čísel. Chilská fronta. Rezignovaně jsem přemýšlela, co budu dělat, když přišla nějaká slečna, která se zeptala: "Kdo je poslední?". Divné, řekla jsem si. Nějak moc organizované. Chilanka by si prostě stoupla co nejblíže ke dveřím. Prohlédla jsem si slečnu lépe a zjistila jsem, že je to Loula. Alespoň mi zkontrolovala dokumenty a řekla, že nemá smysl, abych čekala, ježto nemám Hvězdopravcovo vízum, a bez něj mi termín nedají.

Další den jsem se vyzbrojena všemi papíry opět vydala na Registro Civil, kde tentokrát kupodivu nebyla fronta, takže jsem se dostala na řadu. Slečna úřednice se jala ťukat do počítače naše údaje, ale počítač zavile odmítal data sežvýkat. Když jsem potřetí diktovala svoje telefonní číslo, slečna se rozhodla přejít na jiný počítač. Ten žvýkal o něco lépe, ale u mojí země původu jsme narazili na další problém. Najít v seznamu zemí Českou republiku. Slečna hledala a hledala a nakonec vítězně prohlásila: "A, mám to. Československo." Přeci jen, řekla jsem, bylo by fajn najít spíše Česko, ale slečně evidentně Československo stačilo ke spokojenosti. Trochu jsem se obávala, že můj sňatek tak nebude platný a budeme se muset pak brát ještě jednou, naštěstí ale slečně zase spadl systém a když psala moje data podruhé, v seznamu našla vedle Československa i Česko. Sláva.

Nakonec mi slečna vytiskla papír, na kterém byly všechny údaje úhledně napsány spolu s datem, kdy máme svatbu dojít oba podepsat na Registro, a datem, kdy svatba skutečně proběhne. Protože nejbližší volné datum bylo v sobotu, a to na Registru nejsou. Úředník se za vámi přemístí třeba k vám domů, ale bez počítače. Takže to musíte jít podepsat před tím v týdnu.

V den podpisu jsme tedy opět šli na Registro. Byli s námi i naši svědci JB a Mathilde a jejich dvě děti, které se během nekonečného čekání staly prostředkem nátlaku na úřednice. JB zkušeně občas zašel položit úřednici otázku jako například: "Má moje žena čas ještě nakojit naše dítě, nebo už to budete mít hotové?". Nečekali jsme proto, že na Registru byla fronta, ale proto, že počítač opět odmítal žvýkat naše data. Možná si položíte otázku, proč úřednice zase rvala do jeho paměti naše telefonní čísla, naše jména a spol, když už to udělala její kolegyně dva týdny před tím. Protože v Chile funguje informatika především k výrobě krásných úhledných lejster, která se vytisknou a založí do papírových složek. A když už to je na papíře, nač to mít ještě v počítači. Dalším důkazem pro toto tvrzení budiž například fakt, že při vstupu do Hvězdárny vrátný čtečkou projede vaši kartu a na dispeji se mu objeví číslo této karty. Které je vytištěno mimo jiné i na kartě. Vrátný toto číslo posléze zapíše do usopleného sešitu spolu s časem příchodu. A je to. Když odcházíte, procedura je stejná, jen vás vrátný v sešitě musí zase odepsat. Podobně to funguje i při výdeji jídel na Dalekohledu. Máte sice magnetickou kartu, ale tato slouží jedině k tomu, abyste si vytiskli papírek, který hned vedle nabodnete na k tomu určený bodák. Protože na Dalekohledu, který je v uzavřeném areálu uprostřed pouště Atacama, není široko daleko žádná jiná možnost stravování, a protože všichni lidé na Dalekohledu pracují, a tedy zadarmo spí a jedí, je argument, že jídelna takto monituruje, kolik jídel vydala, nesmysl. Jedí tam všichni, kdo spí v hotelu a jsou zrovna v práci na Dalekohledu.

Úřednice tedy psala do počítače naše údaje a snažila se ověřit naše víza, což trvalo hodinu. Elektronicky to nešlo, takže to zkusila po telefonu, ale na druhé straně drátu nás také nemohli najít. Trochu jsme se obávali, že možná přišli na to, že já mám na vízu napsáno, že jsem Hvezdopravcova manželka. Jak jsme to úřadům nalhali. A že je jim tedy trochu divné, že se chceme brát. Ale kdepak! Prostě jenom nemohli na cizinecké policii najít příslušný papír. A nenašli. Úřednice, které bylo jasné, že druhá hodina, a tedy hodina polední přestávky se nezadržitelně blíží, tedy nakonec rozhodla, že nejlepší bude, když do papírů Registra vůbec nebudeme uvádět, že máme chilská víza, a vezmeme se jenom s pasem. Jako turisté. Turisty se stali i naši svědci. Naštěstí nikdo neověřoval, zda máme právo v Chile jako turisté být, což nikdo z nás neměl.

A ta hlavní sláva nastala pak u nás v sobotu večer. Protože se nám nechtělo moc slavit, že Hvězdárna nakonec vyhrála a že jsme to my, kdo bude muset říct siiii, pozvali jsme jenom naše svědky. Pak přišla paní oddávající a za patnáct minut bylo hotovo. Normálně by to trvalo tak deset, ale paní oddávající měla trochu problémy s výslovností Hvězdopravcova jména, a Tobie, dvouletý syn JB a Mathilde, který využíval svatby ke skákání na našem gauči, během ceremonie spadl a uhodil se o roh stolu. Máme z toho nějaké fotky, ale má je JB, takže je sem dám až někdy později.

Dostali jsme knížečku, ve které jsou, samozřejmě ručně, napsána naše jména. Pokud prý Hvězdárna potřebuje oddací list, mám na něj jít vystát frontu. Hvězdopravec dostal na Hvězdárně tři dny speciální dovolené, aby si mohl svatbu opravdu užít. V pondělí tedy zůstal doma a celý den využíval hodin povolených k vrtání.

Tak to vidíte, po svatbě se opravdu mnoho nezmění.

Dobré a špatné Chile

Psychologové rozlišují různé způsoby zvládání stresu, tzv. obranné mechanismy. Jeden z těch nejprimitivnějších, kterými tedy čelíme buď velkému stresu, nebo kterým pacienti čelí pro ně velkému stresu z událostí, jež zdravý člověk zvládne mechanismem elaborovanějším, je štěpení. Při takovém štěpení se nám svět nebo druhý člověk či nějaká událost rozdělí na černé a bílé. Něco je zcela pozitivní, zatímco to druhé je zcela a doslova úplně negativní. Pokud se nám pozitivní znelíbí, stane se zcela negativním. Žádná nudná šeď, jinými slovy.

Jak vidíte z názvu článku, buď jsem pacient, nebo ve mně Chile vyvolává opravdu velký stres.

Začněme mým dobrým Chile. Pohříchu se v mém dobrém Chile nevyskytují žádní Chilané. Možná jsem název článku měla upravit na Dobré Chile a špatní Chilané :-).

O víkendu jsme byli v Termas del Plomo. Byli jsme tam s Mankou, Standou a jejich dcerou Markétou. Standa je pracovník Hvězdárny a velký horal, takže si hned s Hvězdopravcem padli do noty. Tento víkend jsme se tedy rozhodli strávit spolu a vyjít si nějaký ten kopeček. Zároveň jsme se rozhodli kempovat poblíž termálních pramenů, neb nám zde začíná zima a na víkend hlásili ochlazení.

V pátek ráno jsme se tedy sešli v San José a zamířili jsme do Cajonu de Maipo. Cestou necestou jsme dojeli do Reservy Yeso, kde končila jako obvykle přibližně průjezdná silnice a nastala cesta plná výmolů a občas přerušená řekou. Na jednom místě bylo třeba dokonce sjet do řeky přímo ze břehu, což znamenalo sjet více než půl metrový schod. Pathfinderovi to nevadilo, ale o Standovo auto jsme měli trochu strach. Ale opět, jako obvykle, jsme nakonec potkali v táboře Peugot 206, takže co by to Standovo auto s náhonem na čtyři, ale s velmi nízkým podvozkem nedokázalo.

V táboře bylo bohužel docela hodně lidí, řekněme cca deset aut. Takže trochu špatného Chile. Auta měla alarmy, které i v divočině několikrát denně hýkaly, měla autorádia, na nichž vyhrával regeton, měla motory, jímž si Chilané zaskočení zimou v noci přitápěli, zkrátka, není nad kempování v divočině. Konec konců, chilské stanovisko k ochraně přírody můžete lehce vypozorovat z toho, že ačkoli jsme byli na území národního parku a ačkoli byl přístup do údolí za peníze, na tábořišti nebylo žádné sociální zařízení a všichni horlivě konali svou potřebu přímo do chráněné řeky tábořištěm protékající. Nemluvě o tom, že průměrný Chilan zřejmě netuší, že zahozené plastové sáčky a lahve se v přírodě nerozloží. Jinými slovy, příroda je zde, aby byla užita a aby z ní byly vytěženy peníze. Zajímalo by mě, do čeho vstupné do parku jde. Na ochranu přírody ale rozhodně ne.

Většina lidí naštěstí setrvala celý den v tábořišti a okolní příroda, až na tu v těsném okolí, byla netknutá. V sobotu jsme se vydali do základního tábora pro výstup na Marmolejo. To je takový šestitisícový kopeček, který bychom rádi jednoho dne vylezli. Řekli jsme si, že najít cestu do základního tábora, který je ve výšce 4138m, je dobrý nápad.V Chile existují pouze armádní mapy, na kterých ale samozřejmě není nic jako turistická značka. Výstupy na hory jsou obvykle tak ztížené tím, že nevíte, kudy máte vlastně jít, a cestu hledáte během výstupu.

Přešli jsme koryto řeky, přebrodili na druhý břeh a pokračovali údolím dále přes blata. Ta byla naštěstí po ránu ještě zmrzlá, a tak se nám je podařilo celkem v suchu přejít. Jako králové Šumavy. I když, přeci jen, občas tam nějaká ta noha zahučela. Po dvou hodinách cesty jsme byli konečně ve správném údolí a začali jsme stoupat. Údolím tekl potok, který se stále prudčeji zařezával do skal. V jednom místě byla úzká soutěska s potokem a před námi kopec. Přemýšleli jsme, zda půjdeme korytem potoka a soutěskou, nebo zda prudce vystoupáme na kopec před námi. Tato varianta nakonec zvítězila.

Šli jsme a šli, potok po pravé ruce velmi hluboko pod námi.

A najednou jsme došli. Před námi zela díra. Lochna. Ten zpropadený potok, který se tak ukrutně zařezával do skal po pravé straně, měl z levé strany přítok. Zaříznutý nejméně 200 strmých skalnatých metrů pod námi. Přítok, pořád stejně zaříznutý, zurčel z vysokého kopce po naší levici. Byli jsme do slova a do písmene oříznutí. Jak můžete vidět za Hvězdopravcovými zády.

Tak vidíte. A pak, že Cimrman neměl pravdu, že objev je také, když zjistíte, že tudy cesta nevede. Až půjdeme na Marmolejo, víme už dobře, že cesta vede onou soutěskou s potokem. Takhle jsme se podívali na lochnu a morálka mužstva se dostala rychle na nulu. Takže jsme rozdělali piknik, zbaštili zásoby a zase sešli dolů. No, pokaždé to nevyjde.

Následující den jsme se po koupeli rozloučili s Mankou, Standou a Markétou, kteří se vraceli do Santiaga, a vyběhli si na kopeček 600 metrů nad tábor. Protože ten se nacházel 3000 metrů nad mořem, byl to vlastně dobrý trénink. No, a byl odtud nádherný výhled, to se musí nechat. Příroda je tu neuvěřitelná.

Cestou zpět jsem se chopila řízení a poprvé jsem si vyzkoušela, jaké je to za volantem Pathfindera. Je to dobré. Vyjela jsem i na ten půl metrový břeh, aniž bychom se převrátili. Hvězdopravec mě ale ujistil, že Pathfinder se každopádně převrátí jenom, když se nakloní víc, než 45stupňů. Má to všechno zjistěné a pořád chce zkoušet, jaké jsou vlastně Pathfinderovy limity. Proto mě možná také nechal řídit.

Když na silnici zhoustl provoz, dala jsem zase řízení Hvězdopravci, protože já s chilskými řidiči nechci mít nic společného. Navíc nemáme ani jeden platný řidičák a je přeci jen pravděpodobnější, že bych nabourala já, než Hvězdopravec.

Platné řidičáky nemáme proto...

a tím se dostáváme k ošklivému a špatnému Chile. Na všechny fotky z hodného Chile se můžete podívat zde.

platné řidičáky nemáme proto, že musíme nejdřív udělat test ze silničních pravidel. Lidé, kteří přijeli před námi, test dělat nemuseli, stačilo, že jim zkontrolovali zrak a že měli řidičák z Evropy. Nyní se ale asi nějaký chytrý politik rozhodl, že by měl něco udělat pro to, aby byl provoz na silnicích bezpečnější, a zároveň nechtěl rozdráždit voliče tím, že by nějak omezoval jejich svobodu porušovat úplně všechna silniční pravidla. A vymyslel, že cizinci musejí skládat testy. Ve španělštině. Hvězdárna se nám postarala o výjimku, že test může být v angličtině, ale s Hvězdopravcem jsme se ještě nedokopali k tomu, abychom otevřeli učebnici. Protože tu tedy potřebujete. Pouhým pozorováním provozu rozhodně nikdy žádné pravidlo nevysledujete. Protože když se budete opičit po ostatních, možná vás pak u zkoušky zarazí, že ve skutečnosti není povoleno jet v protisměru po dálnici po odstavném pruhu, jak to občas některý Chilan, který přejel odbočku, dělá. Ale opatrně!

Kromě tohoto obrovského příkoří máme další starost. Topení. Zima se blíží a v bytě se teplota ustálila na 17 stupních. Topení nemáme, protože jím Chilané běžně byty nevybavují, stejně jako nikdy neslyšeli o dvojitých oknech. Když jsme se do Monte Carmelo stěhovali, věděli jsme, že máme ale na stěně obýváku vývod na plyn a že na tento vývod můžeme připojit levné a efektivní plynové topení.

První vzalo za své slovo "efektivní". Panáček, který se přišel podívat, jak to u nás vypadá, mi řekl, že můžeme dle pravidel připojit pouze topení do 3000W. Poté se mě zeptal, zda chci topení s termostatem nebo bez, a v duchu správného obchodníka hned začal vynášet do nebes výhody termostatu slovy: "Je to velmi pohodlné, nastavíte si 16 nebo 17 stupňů, jak chcete, a topení vám tuto teplotu automaticky udržuje." Vysvětlila jsem mu, že slovem pohodlný myslím spíš 20 stupňů. Panáček se zasmál a řekl: "V zimě každopádně budete trpět."

Následně mi řekl, že také, kvůli instalaci topení, bude třeba vyříznout ventilaci do našich jednoduchých oken, která jsou tak těsná, že když je venku vítr, vlají nám závěsy, ačkoli jsou okna zavřená, a která Chilané vysazují i s rámem, pokud je chtějí umýt. Jinými slovy, ventilaci do oken bez izolace. V pokoji, kde jsou vstupní dveře do bytu, pod nimiž je centimetrová díra.

Řekla jsem si, že to nevadí, že ventilaci pak ucpeme, až budeme okna oblepovat izolací, a s instalací topení jsem souhlasila. A objednala jsem tedy dalšího panáčka, tentokrát na to, aby udělal plán prací.

Panáček přišel stejný den, kdy nám doručili topení velikosti radiátoru, který mívají u nás v hospodách v těsných kabinkých na záchodě. Ale dlouho se u nás panáček neohřál (ach ta ironie češtiny). Řekl, že kromě ventilace do oken bude třeba také vykotlat u podlahy třiceticentimetrovou díru do venkovní zdi, protože na tak velké topení je potřeba také ventilace u podlahy. A to že vykotlat nejde, ježto tam máme tu předzahrádku, o které jsem vám už vyprávěla. Takže šmitec. My se taky moc neohřejeme.

Což by se mezi námi asi se všemi větracími systémy stejně nestalo.

A tak budeme jako všichni Chilané topit parafínem, benzínem, olejem, kerosenem nebo propan-butanovými lahvemi. Hlavně, že to je bezpečné. Elektrické topení nepřichází v úvahu, ježto jakmile zapneme troubu společně s jiným spotřebičem, vyskočí pojistky. Takže myslím, že bychom si u elektrického topení mohli tak akorát dělat černé hodinky.

Hvězdopravec se tedy dnes vydal ulovit to největší topení, které najde. Jestli ještě budou. Protože na začátku zimy vždycky topení nejsou. Vyprodají je. Dostanou je zase pak až na konci léta. Nepřipomíná vám tohle něco?

Já se zatím zabývám tím, že se snažím ono nepřipojitelné topení vrátit. To mám, dle rad Metrogasu, udělat přes panáčka, který nám ho prodal. Panáček už ale od pátku u Metrogasu nepracuje. Takže mám jenom dojet do kanceláře přes půl Santiaga, cosi jim tam podepsat, a oni pak přijedou to naše topení vyzvednout.

Do toho nám už zase odpojili telefon. Faktura opět došla až den po vypršení splatnosti, takže se mi ji kupodivu nepodařilo zaplatit včas.

Nájem jsem sice včas zaplatila, ale já hlupák jsem to udělala přes internet. Platby přes internet jsou v Chile kapitola sama pro sebe. Kapitola s názvem "Transakci není možné provést, zkuste to prosím později". Na desátý pokus se to ale většinou podaří. Stejně jako s nájmem. Proto mě překvapilo, když jsem se dnes dozvěděla, že dlužíme za měsíc duben a že nám naběhlo penále. Hned jsem běžela to vyřešit ozbrojená potvrzením o zaplacení, které si vždy pečlivě vytisknu. Výběrčí mi řekl, že to bude tím, že jsem u platby neuvedla číslo bytu a že penále tedy musíme zaplatit stejně, ačkoli jsme nájem zaplatili včas. Řekla jsem mu, že jsem číslo bytu uvedla a že nevím, proč bychom to penále tedy měli platit. Výběrčí řekl, že ne, a že proto to není na potvrzení o platbě. Řekla jsem, že to bylo v mailu, ke kterému jsem potvrzení přiložila. Výběrčí, za svým neuvěřitelně zabordeleným stolem se stohy potvrzení o platbách, mi řekl, že nebylo. Kopii mailu nemám. Takže mi nejspíš nezbyde, než zatnout zuby, a penále za to, že jsme zaplatili nájem včas, ale pan výběrčí k tomu už nepřipsal číslo našeho bytu, zaplatit.

A tak to milý čtenáři vidíš. Zmrzlá jako psí víte co vás zdravím a doufám, že brzy zase bude líp, že třeba zase někam vyjedeme nebo tak. Příští víkend ale ne. To se vdávám. Tedy, pokud šmudla oddávající dorazí. Ale o tom vám povím příště.

P.S. Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že Chilané milují malé náklaďáčky? Inu, někdy je to vůz poněkud nepraktický...