Konec a o tom, jak bylo v Ekvádoru

Ještě, než vám zamávám na rozloučenou z letadla, které nás na pár let odneslo na starý kontinent, dlužím vám příspěvek o tom, jak jsme si v únoru užili Ekvádoru.

Rozhodnutí jet na sever Jižní Ameriky padlo jeden lednový víkend, když jsme se v předtuše stěhování nemohli dokopat k jakékoli výpravě do hor hodné toho jména, což dostalo Hvězdopravce do soumračné nálady. "Tak pojedeme v únoru místo do Patagonie do Ekvádoru", navrhla jsem: "Alespoň využiješ volný kilometry a navíc v Patagonii nám může celou dobu lejt!" Hvězdopravec, kterému jeho vedoucí doktorátu mnohokrát vyprávěl o jejich výstupu na nejvyšší činnou sopku světa Cotopaxi, se nápadu hned chytil a měli jsme letenku. Ne však pravdu. Protože zatímco volné kilometry jsme využít mohli, celý únor bylo krásně v Patagonii. V Ekvádoru lilo jako z konve a slavné Cotopaxi se nám neukázalo za celou dobu ani nachvilku, stejně jako Illinizy a další velikány, jimž jsme se chtěli podívat do kráteru. Nefér!

Prvních pár dní jsme sledovali předpověď, kroupy nekroupy vylezli na Rucu Pichinchu hned vedle hlavního města Quita, ale postupně začínalo být jasné, že horám tentokrát moc nedáme. Zato jsme si začali uvědomovat, že se z nás za ty tři roky v Chile stali otrlci, které Ekvádor hned tak nezaskočí.

Tak zaprvé, ukázalo se, že nefunguje ani jedna z našich platebních karet ke kontům, na nichž jsou peníze. Fungovala akorát moje karta České spořitelny, jenže tam zase na kontě bylo jen pár šlupiček. Za druhé jsme se vydali půjčeným autem cestou necestou bez mapy, mimo jiné přes vesnici s názvem Veselý Prales (Selva Alegre), jejíž jméno jsme se dozvěděli z poutače hrdě hlásajícím "Technologická revoluce dorazila do Veselého Pralesa". Měli jsme ale GPS a doptáváním jsme našli cestu přes hory tak strmé, že jsme při sjezdu z průsmyku dolů měli často pocit, že míříme do samého středu země. A za poslední autu typu "kelímek od jogurtu jaké jí Pathfinder k snídani", poté, co jsme s ním zdolali cestou necestou padesát kilometrů, prasklo něco v motoru a vařili jsme jak s Embéčkem. Naštěstí jsme ale zrovna byli v místě, jehož jméno jsme znali a kousek od místa, kde se dalo spát. Nalili jsme do chladiče vodu, kterou jsme měli na pití, a bylo. Situace, která by ve mně ještě před třemi lety vyvolala silný stres, si nezasloužila více než mávnutí rukou.

Druhý den jsme zatelefonovali našim, zda by mi nepůjčili pár pořádných šlupek (děkuju), a do půjčovny, aby nám přijeli auto vyměnit. "Já se podívám, zda ještě nějaké máme", řekl půjčovatel: "a zavolám vám." V Chile toto znamená: "nebudu se namáhat kvůli takové kravině, ale když zavoláte ještě ně kolikrát asi tak za dvě hodiny možná začnu uvažovat, jak se vás zbavit". Zvědavi, co to znamená v Ekvádoru, jsme se vydali na oběd. V Ekvádoru to znamená, že vám zavolají a za dvě hodiny auto dovezou. Ekvádor se nám líbil čím dál tím víc. A nejen proto, že i ve vesnicích typu Veselého Pralesa jsou lidé milí, a nejen proto, že káva je všude vynikající.

Autíčkem číslo dvě jsme jeli nejdřív kus na sever, pak zase kus na jih, pořád cestou necestou, mezi poli, na nichž indiánky v klouboučcích okopávaly brambory a spol., s děcky v loktuši na zádech, a jejich manželé v pončech a gumácích rozvážně vodili po rozblácených cestách prasata, krávy, ovce, lamy a další havěť a do toho pršelo, pršelo a pršelo.

Pak jsme dojeli na Panamerikanu, kde jsme měli příležitost srovnat chilské a ekvádorské řízení, před nímž nás průvodce Lonely Planet důrazně varoval. Rozdíl mezi Chilanem a Ekvádorcem je stejný jako rozdíl mezi špatným imitátorem Michaela Schumachera a poněkud ovíněným a ospalým fanatickým křesťanem. Zatímco se tedy Chilané za každých okolností snaží vyhrát, Ekvádorci vás klidně nechají zařadit se do jiného pruhu, vaše rychlost nebo pomalost je nechává chladnými a nikdo nikdy netroubí, jejich auta nesou nápisy typu "Bůh řídí mou cestu" a na základě této skutečnosti se domnívají, že předjíždět je možné i v mlze na horské silnici a ve slepé zatáčce. Jeden z kamionů, který nás takto předjel, s bodáky na kolech, které naznačovaly, že bůh míní, člověk mění, jsme o pár kilometrů potkali úhledně zasazený uprostřed rozbořeného stavení, což ale jen dokazuje nepevnost křesťanského přesvědčení jeho řidiče.

Navzdory tomu, že v Ekvádoru řídí silniční provoz Bůh a že většina aut tedy nemá ani poznávací značku, jsme si při jednom odbočení doleva vysloužili zastavení policií. "Proč nerespektujete silniční předpisy, pane?", řekl policista. Protože to nevypadá, že by nějaké existovaly? Protože nikde nejsou žádné značky?, napadlo nás, ale znalí z Chile jsme se začali tvářit jako strašlivě zkroušení hříšníci před pánem policistou-řídícím Bohem. Policista si vyžádal řidičský průkaz a papíry auta a odešel za svým nadřízeným. Ten, ekvádorského vzrůstu, tj. tak akorát aby viděl do okénka, začal lamentovat: "No tak, copak to tu máme, pane řidiči! S touhle kopií vůbec nesmíte jezdit! A technickou máte propadlou od roku 2010!" "To je půjčené auto", řekl Hvězdopravec jako ovečka. "A co váš řidičák, co to je, proč má platnost jen dva měsíce?" "Protože je to chilský řidičák", řekl Hvězdopravec zkroušeně. Policista se díval a díval. Kolem svištěla auta bez poznávacích značek ve "veselém bordelu". "No, tak to je normálně 160 dolarů", řekl policista: "To jim musíte v té půjčovně říct a příště si to zkontrolovat!". Ano, ano, kývali jsme. Kývání je zadarmo. Příště to všechno uděláme, jak říkáte. "No, tak jeďte", ukončil svůj monolog policista a vstoupil doprostřed Panamerikany, aby nám uvolnil cestu: "A neberte si to osobně, dělám jen svou práci!". Kdybychom byli museli platit, asi bychom si to osobně vzali, ale takhle jsme vesele zamávali na rozloučenou a pustili se dál.

Když jsme si dost užili vysočin a měst, sjeli jsme na západ do džungle. V Misuhuallí jsme si najali průvodce Fabia, Quichuu, který se narodil kousek odtud, a vydali jsme se na třídenní výlet do pralesa. Autíčko jsme nechali za námi, jeli jsme lodí. Ale hned na začátku se ukázalo, že odjezd nebude zas tak jednoduchý. Policista diskrétně vysvětloval cosi našemu průvodci a řidiči pirogy, v níž jsme se chystali sjet řeku Nappo až k Laguně Limacocha. Nakonec někam odešli. Asi po hodině oba naši průvodci přiběhli, skočili do lodi a jelo se. Řeka byla široká, teplá a často tak mělká, že piroga drhla o dno. Po třech hodinách jsme zastavili v rodné vesničce našeho průvodce, kde zatímco my jsme obědvali sandviče, řidič zmizel. Objevil se asi za čtvrt hodiny s plechovkou barvy a štětcem a začal malovat na loď jméno "Jsem tvůj majitel". "Jsem tvůj majitel" se jmenovalo v Misuhuallí lodí pár, ale zdá se, že dokument pro policii měla cestovní agentura jen jeden. Co na tom, pár tahů štětcem a bylo po problému.

Do džungle jsme dorazili pozdě, za tmy, po cestě po řece lemované hledači zlata, dětmi v kánoích z vydlabaných kmenů a matkami peroucími prádlo na břehu. Protože se do laguny nešlo dostat naší pirogou, průvodci ji kdesi ukryli a následně jsme šli stopovat na silnici. Na vyklápěčce náklaďáku jsme se dostali do rezervace, kde nás pár asi sedmiletých špuntů odvezlo na piroze na druhou stranu laguny, kde jsme byli ubytovaní. V dřevěné kóji na nás čekala dřevěná pryčna s propocenou madrací a moskytiérou. "Záchody jsou zde!", řekl majitel a odvedl nás dozadu za obydlí, kde trůnily dva splachovací záchody. "Splachuje se to takhle", řekl a ukázal a sud s vodou. "A tady je sprcha!" dodal a ukázal na další kabinku, jejíž dveří jsem se skoro bála dotknout. "Těší mě, já jsem majitel", dodal hrdě. "Také nás těší", řekla jsem.

Nafrněná Evropanka ale brzy dostala na pamětnou a měla možnost si uvědomit, jak se asi cítí indián z Amazonie v civilizaci. Jako v jiném světě. Jako já v džungli. Zatímco náš průvodce ulomil tu a tam kus nějaké rostliny, aby z ní udělal výborný čaj nebo nám ji nabídl k jídlu, zatímco sedmiletí špunti řídili pirogu v laguně plné kajmanů a piraň jako dětskou lodičku v českém rybníce, nebo zatímco majitel-šaman (šaman nebo feťák, vyberte si) viděl duchy prostřed- nictvím jedné halucinogenní rostlinky, já jsem si zamotala nohy v gumovkách do liány a vzápětí se praštila do hlavy o kmen přes cestu, zeptala jsem se, zda jsou kajmani vegetariáni a jako třešničku na dortu jsem pak při focení Hvězdopravce a nalovených piraň udělala neprozřetelný krok zpět a i s foťákem jsem spadla do vody oné laguny plné piraň a nevegetariánských kajmanů. Nic se mi nestalo, jen jsem byla celá od bláta, foťák přestal fungovat, Hvězdopravec se málem počůral smíchy a oba průvodci se evidentně zděsili, jak zajistí během příštích dvou dní moji bezpečnost.

Ale to, že jsem teď tady je důkaz, že se jim to podařilo. A to, že třetí den už jsem se sprchovala ve sprše plné havěti s nepopíratelným požitkem je důkaz toho, že člověk je tvor tvárný. Čehož důkazem byl možná i celý náš pobyt v Chile, který se dne 22.2. skončil, a my vám tu naposledy takhle máváme.



Letadlo nás odneslo na starý kontinent na jih Francie. Snad vám odtud brzy zamáváme zde.

O stěhování

Takhle dlouhou pauzu jsem na blogu ještě neměla. Za poslední měsíc jsme se stihli odstěhovat z bytu v Bellavistě a strávit dva týdny v Ekvádoru. O stěhování to bylo takhle.

Koncem ledna dorazili do našeho bytu stěhováci vyslaní paní Útěchou, která navrhovala, aby stěhování trvalo tři dny, ale na můj zcela nevybíravý a hrubý nátlak nakonec slevila na dny dva. Stěhování do Chile zabralo dvěma stěhovákům čtyři hodiny. S objemem věcí dvojnásobným jsem tedy neviděla důvod, proč by stěhování mělo zabrat více než čtyřnásobek času, i berouc v úvahu "chilský kvocient".

Celý leden jsem pak postupně cpala do pytlů věci, s nimiž jsem se v Evropě nemínila vybalovat, a moje vyhazovačská vášeň přerostla do takových dimenzí, že jsem dovlekla poslední lednový čtvrtek večer do Hogar de Cristo tři obrovské pytle. Pracovními botami z Hvězdárny jsem uplatila hlídače parkoviště, aby mi povolil zaparkovat zadarmo a blokujíce výjezd asi třem autům, ale přímo před Charitou, pytle jsem odevzdala a spkojeně jsem si řekla: "A je to!"

V neděli před pondělním stěhováním jsme se rozhodli, že si vyjdeme na výlet, a Hvězdopravec se začal shánět po svých lehkých pohorkách, které si koupil na Vánoce v Evropě. "Máš je ve skříni", řekla jsem. "Tady jsou ale jen ty staré", řekl Hvězdopravec.

A bylo to. To je tak, když si váš drahý potrpí na určitou značku a model pohorek a navíc, když si koupí nové, hned je někde ušpiní tak, že vypadají navlas stejně jako ty staré. Vyhazovač dostal na pamětnou a Kumulant je teď na koni. Zdá se, že mám na pár let s vyhazováním utrum a Hvězdopravec si svůj Svetr ještě pár let ponechá.

V pondělí pak vypuklo stěhování. Koordinátorem akce se stal zaměstnanec Fernando Concha, Franta Mušle, který byl rychle překřtěn na Fernando Concha tu madre, Franta Mušle tvý matky. Fernando měl na starosti papírování se stěhováním, kterého nebylo rozhodně málo. Navíc pro papíry poslal přímo k nám svého asistenta, který vždy přišel pro jeden konkrétní papír a další nechtěl, a tak u nás byl doslova pečený vařený. Stěhováci přišli v sestavě tří, Šéf, Peruánec a Guatón, Břicháč. Břicháč, jak mu říkali jeho kolegové, byl zjevně otloukánek sestavy a jeho specialitou bylo vytvářet láskyplně pomocí perořízku a lepenky přesné kartonové obaly všeho nábytku. Například moje čtecí křeslo zabalil tak dokonale, že i na zabaleném se na něm dalo krásně sedět a položit si šálek čaje na opěrku rukou. Vyrobení takového obalu mu zabralo mnoho hodin a stejně jako u perfektního obalu na madraci "king size" se ukázalo, že po zabalení do tvrdého kartonu ani jedna z oněch věcí neprojde dveřmi. Karton tedy bylo nutno rozpárat, věc vynést a znovu zabalit. A když jsem večer po prvním dni stěhování sešla do spodního patra loftu, tj. do naší ložnice, kde Břicháč celý den vytvářel svá umělecká díla, začala jsem si trochu rvát vlasy. Kromě botníku, postele a křesla totiž bylo vše stále na svém místě: šaty, knihovna, všechny mé knihy, psací stůl... Odhadla jsem to, že za první den stěhováci ve třech zabalili 10m3 z celkových 25 a přemýšlela jsem, jak asi zabalí zbylých 15 za další den, který byl posledním dnem před odevzdáním bytu.

Ale zabalili. Za dopoledne. Další důkaz, že Chilané umějí. Když chtějí. Věci stěhováci naložili do náklaďáčku podobného oněm, které se řítí šílenou rychlostí po Santiagu, naklánějíce se v zatáčkách do všech stran a jejichž řidiči zpomalí jedině, když na chodníku spatří ženu ve věku od pěti do sedmdesáti, kdy se pak vykloní z okýnka a nedbajíce toho, že auto nemá oči se za dotyčnou ohlížejí pískajíce a volajíce: "Krasavice!" Zadoufala jsem tedy, že do Francie dojde náš nábytek a ne třísky na podpal. A hned za pár minut mi došlo, že pokud se chci o tom, co se stalo s našimi věcmi přesvědčit, musím asistentovi pana Conchy tu madre vnutit ještě nejméně tři různé dokumenty, které potřebuje v papírování okolo odeslání kontejneru. Ještě, že mi neodpojili telefon, jako se mi to stalo při stěhování do Chile, řekla jsem si a vytočila jsem po několik dní nejvolanější číslo v seznamu.

Pan Conchatumadre se jako obvykle nejdřív vyptal, jak se máme, a na moje připomenutí, že nemají ten a ten papír, který potřebují, jako obvykle řekl: "Nezneklidňujte se, hned pro něj někoho pošlu". Protože se jednalo o tři různé papíry, celá situace se opakovala třikrát: asistent chtěl pokaždé papír jen jeden a Conchatumadre se nekompletní složkou našeho stěhování rozhodně nezneklidňoval. Pro poslední papír si nakonec asistent došel, když už jsme byt dávno odevzdali a spokojeně jsme seděli v kavárně s novými nájemníky Gerritem a Joey. "Já jsem to vašmu muži řikal, že to potřebuju", tvrdil asistent v rámci chilského národního sportu "sval vinu na druhého, ať je to jakkoli absurdní", který přiměje Chilany například při hromadné nehodě sedmdesáti aut na dálnici vinit z nešťastné události mlhu, v níž nebylo vidět ani na krok a řidiči jeli pomalinku, jen šedesát kilometrů v hodině, nebo zkoumat, zda není nebezpečná zatáčka, v níž se ve sto šedesáti kilometrové rychlosti rozmázl úplně opilý řidič: "ale on mi ten papír odmítl dát!".

Podle mých informací tedy mají stěhováci všechny potřebné papíry a kontejner už se snad houpe - nikoli koupe - někde na vlnách Pacifiku. Den po stěhování jsme odjeli na dva týdny do Ekvádoru. Ale o tom příště.