Uvítací požár a další katastrofy

V minulém příspěvku jsem vám vyprávěla o Michelových trablích s razítkem v pasu. Ve středu ráno jsem se tedy vyzbrojila telefonem a rozhodla jsem se věc vyřešit. Zavolala jsem dle rady ambasády na cizineckou policii, kde se netvářili nad faktem, že někdo dal našemu kamarádovi do pasu na imigraci čtyři měsíce staré razítko, nijak pohoršeně. "No s tím my mic nemůžeme dělat, když už je na severu.", řekla mi ledabyle paní na konci drátu. "Ať si prostě zajde na nejbližší policii a tam jim to vysvětlí." "Jako cizineckou policii?" "Ne, policii, to stačí." Protože Michel nemluví španělsky, sepsala jsem mu průvodní dopis, který vylíčil celou historii, a poslala jsem mu scan palubního lístku z letu Madrid-Lima, který jsem našla doma. Moc to nedokazovalo a trochu jsem se bála, že policisté budou myslet, že Michel nelegálně přešel hranici na severu Chile z Peru, a teď se to snaží zakamuflovat.

Ale moje obavy byly zbytečné. Policisté si přečetli Michelovo průvodní lejstro a řekli, že mu dají papír, že je v Chile legálně. "A dáte mi nové razítko?", zeptal se Michel svojí lámanou španělštinou. "Ne, to není třeba, na to se nikdo dívat nebude.", řekli policisté a věc byla vyřízená. Michel tedy v klidu odjel do Bolivie s lejstrem, které celníkům sdělovalo, že je v Chile legálně, a vy si, laskaví čtenáři, při cestě do Chile nezapomeňte razítko v pasu zkontrolovat. Při vykládání historky kolem dokola jsem zjistila, že se podobná věc nestala jen nám a Michelovi, ale že jich je pěkná hrst.

Ale to, jak historka dopadla, jsem se dozvěděla až o hodně později, protože ve chvíli, kdy jsem odeslala Michelovi jeho průvodní dopis, jsem si vykopla ze stěny internet. Ať jsem dělala, co jsem dělala, zapojit už to nešlo. Ještě, že mám mobil, abych to celé mohla řešit dál, a také abych měla nějaké spojení se světem, pomyslela jsem si. Ale můj mobil byl skoro bez baterie. Začala jsem tedy hledat nabíječku, ale po té, jako kdyby se země slehla. Později se ukázalo, že se po ní slehla země na severu Chile, protože Hvězdopravec si ji vzal s sebou na Dalekohled. Telefon po hodině smutně zamňoukal a vypnul se. Začalo se zdát, že mojím jediným spojením se světem je tedy od té chvíle chilská pošta, které trvá doručit dopis po Santiagu pět dní, na které má ze zákona také právo.

Skvělé, pomyslela jsem si a vydala se do centra shánět nabíječku. A jako obvykle v Chile to bylo peklo. V Chile je totiž velmi snadné utratit peníze, pokud si chcete koupit pět televizí, čtyři gauče nebo deset telefonů. Pokud ale chcete tak komplikované věci, jako je stůl pod počítač, skříň, trouba na chleba, nebo třeba nabíječku k telefonu, chce to výdrž hodnou dob socialismu. "Příslušenství nevedeme.", řekli mi už asi v pátém obchodu s telefony, než jsem se po dvou hodinách chození centrem konečně zabloudila do obchůdku, který měl ve výloze hromadu razítek, drátů, sluchátek a různého jiného zaprášeného harampádí. Ještě, že tu globalizace tyhle obchůdky nespolkla. Mají tam všechno a za tři eura jsem byla zase mobilní. Sláva.

Zbytek týdne jsem musela stávající katastrofy odložit na později, protože jsem nutně musela začít pracovat. Pravda, týden po svátcích začal velmi líně a pomalu, většina lidí dělala jen striktní minimum a trávila hory zbaštěných empanad, ale ve čtvrtek mě Ariel svojí veselou poznámkou "Hledal tě tu nějaký mladík, měl s tebou domluvení sezení, jsi na to zapomněla, co?!" přesvědčil, že se zase vše vrací do normálu. Tedy, vrátilo by se, kdyby ve čtvrtek nebyl drobný šestistupňový záchvěv, který ovládl konverzace a stal se záminkou proto, aby se i zbytek týdne nenapáchalo práce nijak moc.

V pátek jsem dorazila domů kolem desáté, protože na univerzitě pokládají za normální mít výuku v pátek až do 21:30 a navázat na ni hned v sobotu ráno. Ačkoli to bylo právě týden, co bydlíme v našem novém bytě, nebyl čas na oslavy, jen na spánek.

To je ale dneska strašný kravál, pomyslela jsem, když mě ve tři vytrhlo cosi z dřímoty. Čemu se ale také divit, když máme okna přímo nad třemi diskotékami. Nadávala jsem chvíli do polštářů, když mi došlo, že cítím kouř. Určitě jen ale hulí někde na střeše nebo někdo zapálil popelnici, řekla jsem si a šla jsem se podívat z okna.

Nehulilo se na střeše, nýbrž se střechy diskotéky přes křižovatku od nás. A z osmého patra, kde jsem se nacházela, jsem viděla, že se nehulí jen ze střechy, ale i z celé budovy, a že z ní také šlehají plameny. Vedle budovy stálo požární autíčko, které vypadalo z osmého patra směšně malé. "Hasiči přijeli a neměli vodu / spáchali stavení velikou škodu", vzpomněla jsem si na své punkové mládí, kdy jsem pěla též se Znouzí "To jsme my, hasiči, jdem hasi-i-it!" Hasiči ale spíš vypadali inspirovaní výše zmíněnou písní formace Bonpari. Nebo jen vyhodnocovali situaci, jak to mají Chilané ve zvyku. Žádné rychlé akce. Než jsem stihla najít pantofle, šlehalo to víc, a když jsem našla župan, mnohametrová výše plamenů mě přesvědčila, že lepší utéct dříve, než později. Strčila jsem si do jedné kapsy pas, do druhé medvěda Mišutku, který mě doprovází už od narození a je tak jedním z nejzcestovalejších medvědů vyrobených v rokycanském Hamiru, a vzala jsem nohy na ramena. Na chodbě kupodivu nebyl nikdo, až ve výtahu jsem potkala jednoho ze sousedů. "Neboj," řekl: "Sem se to nerozleze, to se rozleze na druhou stranu." Ať se to rozleze kam chce, řekla jsem si, já se na to rozhodně nebudu dívat z osmého patra. "Neboj, to není jako zemětřesení.", zasmál se soused, než vyběhl ven z domu, aby se na ty plameny podíval víc z blízka.

Seděla jsem dole ve vestibulu domu a kolem chodili lidé, kteří se na ten požár šli podívat. Zdálo se, že jediný, kdo se bojí, jsem já, ostatní brali plameny šlehající až do výše čtvrtého patra padesát metrů od našeho domu jako dobrodružné zpestření páteční noci. Nebo jsou to možná pruslulé geny rudých tváří, kterým se nezmění výraz ani při mučení, co já vím. "Museli sundat kus střechy univerzity," řekla mi paní, která se usadila vedle mě: "Aby to tam žárem nechytlo taky." V té chvíli je praktické, že střechy v Bellavistě jsou kusy vlněného plechu ledabyle přidělaného nad zdivem. Proti dešti a zimě to moc nefunguje, zato při požáru se to hodí. Inu, člověk si musí umět vybrat.

Přijeli další hasiči a za půl hodiny se jim podařilo požár zkrotit. Kromě diskotéky shořela ještě jedna hospoda, ale protože od začátku požáru do pořádného rozdoutnání evidentně uplynulo hodně času, stihli všichni hosté naštěstí včas utéct. Podle novin jich bylo v obou barech dohromady 300.

A tak doufám, že je na nějakou dobu katastrofám konec. Vyhořelou diskotékou, ze které zbylo jen okolní zdivo, už bloudí davy čumilů a mně opravili dnes internet. Doufám, že budu mít klidnou noc. Koneckonců, pod okny máme teď o diskotéku méně, tak by měla být.

P.S. Abyste mi věřili, že to nebyl jen nějaký ohníček...

Administrativní nářez

Když jsme tedy nelegálně a bez povolení přestěhovali, jak jsem vám psala minule, začaly teprve ty pořádné oslavy 200 výročí nezávislosti Chile. Tradičně jsme se vydali do vesnice Lo Barnechea, kde mělo probíhat rodeo, ale místo toho se v aréně odehrávaly hry pro děti jako je přetahování lanem a skákání v pytlích. Všechno to organizoval obtloustlý moderátor a několik pomocníků a byla to organizace hodná oslav 200 let chilské nezávislosti. Většina účastníků si počínala značně nezávisle na instrukcích a já jsem smíchy málem spadla z tribuny.

Nico a Michel ale nějak nechápali kouzlo chilských oslav a v neděli chtěli stůj co stůj jet do Cajónu de Maipo, údolí, které začíná kousek za Santiagem a táhne se skoro 100 křivolakých kilometrů až k Baños de Colina, kde jsem loni tak neslavně málem spadla s Pathfinderem do řeky, až nás museli tahat lanem. Hvězdopravec a já jsem byli k výletu trochu skeptičtí, protože jsme se báli, že do Cajónu pojede dělat tradiční piknik vedle silnice půlka Santiaga a že bude na silnicích strašlivý blázinec.

Někdy, když si myslím, že zdravý rozum velí cosi, mám pokušení zjistit, zda se zdravý rozum náhodou neplete a zda by skutečně řízení se nezdravým rozumem naplnilo strašlivé představy, které zdravý rozum nabízí. Tentokrát byl zdravý rozum od pravdy hodně daleko. Zácpa na silnici z Cajónu předčila i ty moje nejdivočejší představy. Cestu dlouhou 100km jsme jeli pět hodin a to jen díky tomu, že jsme první polovinu ujeli bez velké zácpy. Pak jsme ale stáli a stáli a stáli. Každých pár minut se našel nějaký chytrák, který se domníval, že bude doma rychleji, když se pokusí ostatní předjet. V zácpě stojící autobusy a kamiony se tedy jaly chytráky blokovat svojí tělesnou převahou, což znamenalo, že se stály na silnici napříč a blokovaly všechna protijedoucí vozidla. Někteří zoufalci tedy předjížděli zprava po chodníku, pokud tam nějaký byl. Ostatní pro zrychlení dopravy vytrvale troubili. V autě jsme se ale váleli smíchy, protože Hvězdopravec a Nico si vzpomněli na historku, jak se Michel rozhodl na autě svojí bývalé přítelkyně vyměnit olej v motoru těsně před tím, než se Isabel vydala na cestu z Clermont Ferrand do Paříže, a místo oleje z motoru vypustil olej z převodovky. Následně pak dolil olej do motoru (odměřil si vyteklý olej z převodovky a nalil tam přesně tolik, kolik vyteklo, to ho napadlo), a to, že olej v motoru přesahuje o centimetr povolenou hladinu mu přišlo normální. Isabel druhý den ráno vyjela na cestu a po několika desítkách kilometrů jí začaly dělat rychlostní stupně divy. Pak už nešlo řadit vůbec a po sto kilometrech bylo auto na vyhození. Nebo tak to alespoň vyhodnotila pojišťovna.

Někde v Santiagu pak zácpa trochu povolila a všichni netrpěliví řidiči tedy mohli zase řídit jako blázni. Hvězdopravec prosvištěl několik křižovatek, když už žlutá na semaforu byla jasně červená, ale za ním vždycky projelo ještě pár výletníků. Na jedné křižovatce jsem si až na poslední chvíli všimla, že ve směru, který měl zelenou, zatímco my jsme jim před nosem projeli na červenou, stojí policie. Na Pathfinderově zadku nalepený taxík, který projel křižovatku na plný plyn za námi, si jich evidentně všimnul také, a tak nás bleskově v křižovatce předjel, aby nebyl poslední, jako že on rozhodně na červenou nejel. Policisté se zařadili za nás, takže už jsem v duchu začala počítat, kolik nás to bude stát tentokrát. Taxík před námi se tvářil jako ten nejvzornější taxík na světě a ukázněně zpomalil na povolenou rychlost. Ale policisté jen znuděně projeli kolem a pokračovali dál. Asi toho za ten den už měli dost.

V pondělí ráno tedy odjeli všichni tři hoši na sever a na mě zbyl úkol vybalit všechny krabice a především vyřešit naše nelegální stěhování. A vyřešit převedení telefonní linky, zapojení televize, najít faktury, odvézt Pathfindera na revizi před technickou, přidělat klíče a spousta dalších věcí. Ale už ráno v práci zazvonil telefon a ukázalo se, že jsem si to zase představovala moc jednoduše.

Volal mi Michel. Ztratil jsem papírek, co mi dali na imigraci, řekl. To nic není, mávla jsem rukou, prostě na hranicích do Bolivie vyplníš jiný. No, řekl Michel, akorát že... Akorát že Michel přiletěl a imigrací prošel 15.9., ale z nějakých neznámých důvodů dostal do pasu razítko 22.5. A protože legální pobyt v Chile jsou tři měsíce, je tedy v Chile už měsíc nelegálně. To, že my jsme při příjezdu 6.1.2009 dostali do pasu razítko 6.1.2008, to se dá ještě nějak pochopit a omluvit veselím na nový rok a celkovou únavou po svátcích. Ale zaměnit konec května za půlku září, to už chce vysoký stupeň chilské organizace. Jak to dopadne uvidím, až zítra půjdu na cizineckou policii vysvětlit jim, že na severu Chile je jeden chudák Francouz, co přiletěl přes Frankfurt, Madrid a Limu a v Santiagu mu dali špatné razítko.

Poté, co Michel ukončil svůj referát o poslední neuvěřitelné historce, si vzal sluchátko pedant Nico. Tak co, už ti řekl, co všechno zase provedl?, zeptal se. Jo jo, už to vím. A co ty?, zeptala jsem se. "No, já jsem jen zapomněl v Santiagu řidičák", řekl Nico: "Můžeš mi ho prosím přivézt, až za námi pojedeš do Argentiny?" Vzhledem k tomu, že ani Nico ani Hvězdopravec nejsou dost šílení na to, aby nechali řídit Michela, zdá se, že celou první polovinu cesty, než se za kluky připojím já, bude tedy řídit Hvězdopravec. "Ale telefon, co jsme ztratili, už jsme našli!", pochlubil se nakonec Nico. Jsem vážně zvědavá, jak ti dva spolu přežijou cestu do Bolivie.

Když jsem tedy připsala na svůj seznam "najít Michelovy palubní lístky" "zavolat na cizineckou policii" a "najít Nicův řidičák", odhodlala jsem se dovézt Pathfindera do servisu. Po cestě na jih a do Cajónu de Maipo a poté, co s ním Hvězdopravec vymetl všechny kaluže, co na cestě potkal, nebylo vidět nejen, co má Pathfinder za značku, ale dokonce ani, jakou má barvu. Na fotkách to kupodivu ještě vypadá docela čistě. Zkrátka byl tak strašlivě zmazaný, že jsem se ho rozhodla před cestou do servisu umýt. Na mycí lince ochotně přiběhl mužík v kombinéze, když tu se ale odkudsi vynořil šéf myčky a na rovinu mi řekl, že moje auto neumyjou, protože by se jim ucpal odpad. A tak Pathfinder přijel do servisu jako největší čuník z celého Santiaga.

Na závěr dne jsem se rozhodla rozlousknout naše nelegální přestěhování, aby nelegální imigrant Michel nebyl ještě navíc v nelegálním bytě. Dovlekla jsem se pro všechna potřebná potvrzení o zaplacení energií a nájmu a nakonec jsem se vydala k notáři, aby mi povolení ke stěhování vydal. "Vy ale nejste Hvězdopravec, že?", řekla brýlatá paní za přepážkou. "Ne, jsem jeho žena.", řekla jsem já. "No, tak to vám to povolení se stěhovat ale nemůžeme vydat", řekla paní: "To musí přijít on, osobně. "Ale on je pryč", řekla jsem já. Neřekla jsem, že kdyby bylo na Hvězdopravci platit nájem a energie a najít od nich faktury, tak by pravděpodobně můj drahý zůstal v Chile na věky. Co by nedovedlo jeho bordelářství, zastal by fakt, že většinu plateb je třeba zkoušet dělat několikrát, než se zadaří. "No, tak ta potvrzení o zaplacení energií musí vystavit na vaše jméno," řekla paní. Je mi úplně jasné, že v momentě, kdy by potvrzení byla na mě, byl by problém, že smlouva k bytu je na Hvězdopravce a složila jsem zbraně. Chi chi chi, le le le, viva Chile!, pomohla jsem si v duchu populárním chilským heslem. Cestou domů jsem se stavila za vrátným ve starém bytě a všechna potvrzení mu ukázala s tím, že povolení prostě nemám. "To nevadí", řekl vrátný, který se ještě před pár dny nafukoval jako žába a chtěl na nás volat policii. Zapsal do ušmudlaného sešitu, že jsem předložila potvrzení o tom, že jsme zaplatili nájem a energie. Zdá se, že jsme tedy legální a notáři na tom neukořistili ani peso.

Možná bych je byla přesvědčila mi povolení vydat, kdybych oběhla pár notářství, jako jsem je přesvědčila v bance, aby mi vydali moji novou bankovní kartu. Karta byla vystavená na moje jméno k našemu společnému účtu, ale zásilku ve vnitřní poště banky automaticky zaslali na Hvězdopravcovo jméno. A kdo to kdy viděl, aby si žena došla pro kartu na své jméno, aniž by to třeba muž věděl? No to ne, to musí přijít on, osobně, řekl mi úředníček. Představila jsem si, jak ženu Hvězdopravce do banky, která má jako všechny banky tady otevřeno jenom dopoledne, aby vystál frontu na mojí za tři měsíce podruhé ztracenou bankovní kartu, a věděla jsem, že to by bylo na rozvod, a tak jsem apelovala na úředníkovu mužskou lenost a vysvětlila jsem mu, co by na to asi zaměstnaný muž řekl, že má jít do banky pro kartu své líné ženě. Tenkrát to zafungovalo.

Chile jako rovnoprávná a demokratická země s presumpcí neviny ale trochu pokulhává. Jsem zvědavá, jak na tom budou s právy imigrantů a uměle vyrobených nelegálních imigrantů. Držte mi palce, jinak máme po výletu do Argentiny. Na který už mám koupenou letenku. Možná brzy na seznam přibyde tedy "zjistit, jak vrátit letenku".

Chilský autostop a nevolnictví

Začátkem září do života v automatické pračce vstoupily rušivé elementy Nico a Michel. To jsou dva nejlepší Hvězdopravcovi kamarádi. Znají se z vysoké školy, která je cosi jako český matfyz, takže si vážený čtenář jistě umí představit, že se moje klinické já zrovna moc nenudí, když jsou ti dva na návštěvě. Michel je neuvěřitelný bordelář formátu, kterého běžný smrtelník může dosáhnout jedině, pokud u něj nastane zemětřesení o síle alespoň sedm stupňů Richterovy škály (a vězte, že to neříkám jen tak do větru, mám se zemětřesením přeci jen už nějakou zkušenost), vykradou ho, nebo u souseda exploduje plyn (to naopak, doufám, říkám zcela do větru). Jinak Michel funguje jako mucholapka na nejrůznější neuvěřitelné historky se ztracenými klíči, doklady, s dokonale popletenými a spletenými liniemi, které velmi tvořivě zašmodrchá ještě víc. Do Santiaga k nám přiletěl přes Frankfurt, Madrid, Limu a následně doletěl konečně sem, narval se i s batohem do autobusu 405 v dopravní špičce, kdy několik Chilanů viselo ze dveří autobusu ven, a dostal se až k nám do bytu, aniž by platil jízdné.

Nico je naopak obsesivní specialista na jaderné ponorky s oblečením vzorně srovnaným do pravidelných komínků. Letěl k nám přes Paříž a dovedu si představit, jak si na sedadle pečlivě srovnal přikrývku a polštářek, knihu vložil do kapsy vlevo, cestovní deník vpravo, pas do příruční pánské kabelky a podle přesně rozvrženého plánu se rozhodl usnout ve 4:00 evropského času, což odpovídá 22h času chilského, aby tak snížil účinky jet lagu. K mé radosti také Nico ví, jak je důležité dát při snídani na stůl nejdřív ubrus, pak prostírání a nakonec pěkně urovnat příbory a talířky. Hvězdopravec ubrus vždycky položí pouze na tu část stolu, která není pokryta (jeho) věcmi, a příbory na něj nahází vedle talířů. Michel nemá ve svém bytě ani ubrus, ani prostírání, a protože je jasné, že i kdyby vylovil příbory z hloubi věcí na kuchyňské lince, na stole by stejně nenašel ani kousek místa a už vůbec ne něco k jídlu v ledničce, snídá ve stoje nad kopou papírů na stole v laboratoři. Michel je totiž neurofyzik. Když se všichni tři sejdou, nejdřív Hvězdopravec a Michel rozhází Nicovi jeho vzorné komínky a následně se všichni tři začnou prát. Mají se zkrátka tak po chlapsku rádi.

Nico přiletěl o týden dříve, a tak jsme se vydali směrem na jih. Plán zněl jet skialpovat, ale měli jsme takové štěstí na počasí, že jsme se jen asi dvě hodiny pokoušeli vylézt na kráter Navidad u Longuimaye (na cestu výše nebylo ani pomyšlení), přičemž bylo střídavě slunce a sněhová bouře. Během toho výletu tedy Nico, který je mnohem rychlejší než já, co se týče chůze, zaostával vzadu, jelikož neustále měnil rukavice, čepici, svetr atd. podle změn počasí a vzorně skádal odložené šatstvo do batohu. Zbytek cesty jsme tedy spíše jen projížděli neuvěřitelnou krajinou okolo vulkánu Llaima, Lanin a Villarrica a váleli se v termálech. Nemyslete si, že na jihu je nějak moc silnic, prašné cesty tu bohatě stačí, tažné voly, hlavní dopravní prostředek zemědělců na jihu, od nich nebolí kopýtka a když tu a tam na cestu spadne strom, jede se prostě jinudy. Cesta je tak vždycky dobrodružstvím.

Když jsme jeli k Longuimayi, potkali jsme na cestě hned tři páry tažných volů. První vůz obsluhoval pasáček ve věku asi pět let, takže nám trochu zatrnulo, zda se volové nepustí do souboje s Pathfinderem, ale pasáček to měl v hrsti. Bambusovou tyčí donutil obrovské voly sklonit hlavy a už táhli dál. My jsme tedy projeli okolo všech tří vozů a o pár set metrů dál jsme zjistili, že na cestě leží obrovský kmen stromu. Motorovou pilu jsme neměli, a tak nezbylo než se otočit a jet zpět, což znamenalo opětovné setkání s třemi volskými povozy. "Dobrý den!", pozdravili jsme dva zemědělce jdoucí za vozem: "Kudy vede cesta k Longuimayi?" "Ale, tudy ne", řekli zemědělci: "tady na té cestě leží strom". A, zdá se, že strom leží už nějakou dobu! "Musíte přes Unii vesničanů." V Chile prakticky neexistují mapy hodné toho jména, takže indikace Unie vesničanů vyžadovala ještě optání se na to, što takaja Unie a jak se tam jede.

O kousek dál ve vesnici jsme chtěli odbočit doprava, jak nám to zemědělci poradili. Nebyli jsme si ale jistí, zda jsme na správné cestě, a tak jsme se zeptali pána, který u cesty stál: zdalipak je to cesta k Longuimayi? K Longuimayi? podivil se pán a vyvalil na nás kulaté chilské oči. Kdo to kdy slyšel, že by tahle cesta vedla k Longuimayi? Každý přece ví, že k Longuimayi se jede okolo Unie vesničanů!

O půl hodiny později, kdy nás ještě pár vesničanů poslalo do Unie, jsme konečně našli pár stodol, které byly ona unie, a byli jsme na správné cestě bez spadlého stromu. Sláva!

Cesty ale skýtají i jiné nástrahy. Jednou vracejíce se večer jsme ve stoupání spatřili skupinku Chilanů snažící se vytlačit nahoru bílý pick-up. Copak se vám stalo?, optali jsme se. Ale, jel moc pomalu do kopce, práskla svého muže jedna z žen. Nabídli jsme, že jim pomůžeme, pokud mají lano, a pick-up, okolo kterého byla asi čtrnáctičlenná skupinka dětí, starců, žen a mužů, vytáhneme Pathfinderem na kopeček. Chilané vytáhli lano, které evidentně už několikrát posloužilo, zahákli ho za Pathfindera a už jsme jeli nahoru. Skupinka lidí, která pomáhala s tlačením auta, pokračovala za námi. Nahoře nám poděkovali, a pak se začala celá skupinka před našima nevěřícíma očima soukat do pickupu. V kabině se usadilo asi pět dětí, řidič a jeho žena a pár staříků, zbytek si v chladné noci vyskočil na korbu a jelo se. Hvězdopravec jel pomalu, protože nevěřil, že pickup může celý ten náklad uvézt, a dobře udělal. Pick up uvázl po asi 300m znovu. Takže lano a Pathfinder měl zase vlečňáček s hordou Chilanů. Pan řidič nás poprosil, ať je táhneme až na konec stoupání, a tak jsme také udělali. Nahoře jsme zase Chilany odvázali a byli jsme požádáni, ať prosím tou liduprázdnou krajinou nejedeme moc rychle, kdyby pick-up zase uváznul. O 500m později jsme měli zase vlečňáček. O kilometr později jsme stavěli, protože pick-upu došel benzín, takže bylo třeba ho do nádrže dolít z kanystru, který trůnil na korbě spolu s mladými, na které nezbylo v kabině pick-upu místo. Pak pick-up pokračoval asi 500m samostatně, až do chvíle, kdy se mu rozbila úplně všechna elektřina. Byla tma jako v pytli, takže se nám zdálo kruté tam rodinku nechat a už jsme zase měli za Pathfinderem přivázaný vrak s čtrnácti Chilany na palubě. Ale jen chvilku, protože pak se přetrhlo lano. Pak začalo pršet jako z konve. V prudkém dešti jsme za sebou vláčeli nepojízdný náklaďáček s čtrnácti lidmi a říkali jsme si, co budeme dělat. Rodinka jela do Temuca, což znamenalo, že jsme měli společných jen asi 15km cesty a dalších 60km by měl pick up bez elektřiny a se třemi litry benzínu v nádrži zdolat sám. Nakonec jsme rodinku ale přeci jen nechali na rozcestí, protože všichni tvrdili, že odtud je už odvezou jejich kamarádi. Kdo ví. Možná je to nějaká indiánská verze ježdění autostopem.

Když jsme se vrátili do Santiaga, čekalo nás stěhování. Protože jsme se rozhodli stěhovat v půlce září, na které připadá oslava 200 let chilské nezávislosti, nenašli jsme žádnou firmu, která by nás stěhovala. No co, řekli jsme si, pozveme kamarády, aby nám pomohli. Navíc je u nás Nico a Michel!

Den před stěhováním se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že mexické manželce jednoho z astronomů zemřela v Mexiku teta, což každému správnému Mexičanovi velí odjet do Mexika, neboť všichni už jsou v Mexiku, buenos dias já taky jdu...a astronom byl nucen požádat o urychlený návrat z Dalekohledu domů, aby se postaral o děti. A astronoma bylo třeba nahradit: kým jiným, než Hvězdopravcem. Dalekohled je asi 1000km od Santiaga, takže to znamenalo odlet následující den ráno.

Hvězdopravec ale naštěstí přeci jen utrousil, že se stěhujeme, a celá věc se nakonec nějak upravila, a tak v pátek dopoledne přišli kamarádi a pustili jsme se do stěhování. Asi po hodině nám ale bylo opět připomenuto, že jsme v Chile. Máme povolení se stěhovat?, zeptal se nás vrátný. Povolení se stěhovat? No ano, potvrzení od notáře, že jsme zaplatili nájem a energie a které následně předložíme na policii, která nám tak vydá povolení se přestěhovat! Copak jsme spadli z višně a myslíme si, že se jako přestěhujeme, kdy chceme? Kdopak může vědět, zda jsme zaplatili nájem, aha?

Povolení jsme neměli a uprostřed státních svátků, které jsou tu přibližným ekvivalentem oslav Vánoc u nás, bylo nemožné ho sehnat před Hvězdopravcovým odjezdem. Vrátný se postavil před naše dveře a pravil, že už nás nenechá vynést ani ťuk, dokud nedosvěčíme, že jsme zaplatili, alespoň tak, že mu ukážeme zaplacené faktury. Jinak zavolám policii, nafoukl se sto padesáti centimetrový vrátný jako žába. A i tak, musíte nechat byt obyvatelný. Musíte nechat stůl a postel a ledničku! Musí to zůstat jako kdybyste tu bydleli!

Já nevím, jak vy, ale já nejen, že faktury platím, ale také při stěhování vůbec netuším, kde faktury jsou.

Další dvě hodiny jsme strávili hledáním faktur. Nakonec jsem zjistila, že jsou ve schránce u vrátného, protože my nikdy schránku nevybíráme. V Chile faktury chodí týden po propadnutí, takže máme zařízenou automatickou platbu přes internet, což bylo na fakturách napsané. Jejda, no tak to je ještě horší, podrbal se vrátný na hlavě. No já nevím. Musíte mi přinést to potvrzení. Já vám věřím, nic proti vám, ale bez povolení...

Po chvíli vyjednávání, při kterém nám sekundoval Argentinec Alvarito, vrátný řekl: no tak pokračujte, ale přineste mi ten papír. Což Alvarito interpretoval jako chilské ne. Celá zbylá stěhovací banda složená z Jihoafričanky Rethy, Čechů Petra a Lucky, Slovenky Martiny, Francouzů Pierra a Estelle, Španělů Rubena a Eli, Švýcara Rafaela a Američana Johna řekla, že je to jasné ano, ať se jdou Chilané také jednou vycpat. Na státní svátek stejně žádná policie nepřijede, protože má co dělat s chilskými řidiči, kteří své tradiční řidičské umění na státní svátky obohatí o mnoho kalíšků vína chicha.

A tak bydlíme v našem novém Fiesta en Bellavista bytě. Bydlíme uprostřed všech barů a diskoték ve skutečně futuristickém bytě o třech podlažích. Na střeše máme bazén a místo na barbecue. A protože bydlíme teď ve čtvrti Recoleta, není to bydlení nijak extra drahé. Je tu s námi i stůl a postel, kterou jsme měli nechat ve starém bytě a já doufám, že papír od notáře v úterý, kdy svátky končí, bude nakonec stačit, abychom se dostali z nevolnictví starého bytu.

V automatické pračce

Sotva jsem se po prázdninách vrátila do Santiaga, naplno mě pohltila práce a škola. Mezi kurzy na univerzitě, lekcemi češtiny, které dávám, práci ve třech různých asociacích a mezi pacienty na klinice mi nezbyl čas dopsat článek o jurodivých podivínech, ale zato jsem se začala jurodivému podivínovi dost podobat. Když mi prodavač v lékárně na moji prosbu o šampon místo šamponu přinesl barvu na vlasy (jedna z chilských charakteristik je, že vždycky vědí líp, co chcete říct, protože španělština je přece jejich mateřština), jsem důrazně zopakovala slovo šampon a došlo mi, že už mám asi vlasy opravdu dost odrostlé. No, naštěstí zřejmě ne moc mastné. A mohla jsem též dostat krém proti vráskám nebo rovnou prášky na nervy. S barvou se to nějak spraví.

To, že mě všechno tak pohltilo, má za příčinu nejen moji schopnost naplnit svůj čas činností, ale také fakt, že druhý semestr na univerzitě začal dřív, než ten první skončil, a práce se tedy zdvojnásobila. Do toho jsme museli odevzdat několik prací. Deset stránek teoretického psychoanalytického textu na každý předmět bylo moji noční můrou už měsíc, ale moji chilští spolužáci vypadali pořád v klidu. Zjistila jsem, že vypadali ale v klidu až do chvíle, kdy začali totálně kolabovat. Ti psychicky odolnější z nás ale nakonec texty napsali, odevzdali a pak se plazili pomalu kanály, aby nás nějaký z profesorů, který bude muset texty číst, náhodou nepotkal na ulici. Jsme všichni dost sebekritičtí, to ano, ale na druhé straně, jak má člověk během tří týdnů vyprodukovat tři práce, co mají hlavu a patu, když do toho pracuje na plný úvazek? Mně s kontrolou španělštiny pomáhala moje kamarádka Eli, která je jinak chemik, a mým zamyšlením nad pojmem narcisismu ve Freudově díle, se jí rozjela chřipka. Statečně ale kontrolu dokončila a já jsem koncem srpna odevzdala poslední text. Takže teď jsem na chvíli skoro na prázdninách.

I tak se ale začínám se podobat typickému neurotickému obyvateli velkoměsta. Ráno se doženu k metru, kde už bravurně umím nastupovat. Nastoupit do metra ve špičce znamená nikomu nedělat místo ani k výstupu, ani k nástupu, ani k ničemu jinému, protože každý Chilan ví, že udělat někomu místo znamená, že vám asi o ono místo zas tak moc nejde a že na nástupišti stojíte proto, že rádi stojíte uprostřed proudícího davu. Při příjezdu metra začne tak neskutečná bitva, že, když pak odjedete poloprázdným metrem, vůbec nechápete, co vlastně bitku způsobilo a proč nástup do metra trvá asi třikrát tak dlouho než co trvá v Praze. Stačí ale pozorovat, jak to zde chodí. Chilané, když už se dostanou do metra, se hned za dveřmi zastaví a začnou se rozhlížet, kde je nejlepší místo ke stání. Místa k sezení totiž bleskově zasedli lidé, kteří už v metru jedou. Lidé, kteří už v metru byli, ale kteří nestihli rychle zasednout místa k sezení, se hlava nehlava vrhnou na uvolněná lepší místa ke stání, aby tam byli rychleji než ostatní a než nastupující. Lepší místa jsou ta, kde se dá o něco opřít. Lidé, kteří vědí, budou vystupovat další stanici, se zase začnou cpát na místa ke dveřím, kudy proudí dav z nástupiště do soupravy metra a kudy se poslední zapomenutí nešťastníci snaží vystoupit. Zkrátka, na každé stanici se odehrává tak horečnaté škatulata hejbejte se, že když z metra vystoupíte, máte pocit, že jste právě strávili půl hodiny v bubnu gigantické pračky.

Metrem dojedu na kliniku na stanici metra Los Heroes. Už jsem vám říkala, že univerzitní čtvrť je plná obchodů s náhradními díly na auta, takže když vylezu na povrch, nejdřív spokojeně kostatuju, že v obchodě s kuličkami do ložisek jsou ve výloze stále vyrovnána ložiska v řadě podle velikosti, a už si to peláším na kliniku. Cestou přeskakuju spící toulavé psy a dávám pozor na psa s jedním okem modrým a druhým žlutým. Toho dobře znám, ten skáče na kolemjdoucí i kolemjedoucí. Pravda je, že jsem ho ale už dlouho neviděla. V Santiagu je spousta toulavých psů, ale rychle se obměňují. Nechci moc myslet na to, co se se žlutomodrookým psem stalo.

Na rohu mě málem porazí odér přepáleného oleje linoucí se od prodavačů sopaipillas, placek z mouky, dýně a hlavně spousty tuku. Prodavači mají někdy fritovací vozík, jindy ale mají rozdělaný oheň v nákupním košíku na kolečkách a sopailpillas smaží v oleji nad tímhle ohněm. Sopailpillas calentitas, calentitas las sopailpillitas! volají. Teploučké placičky, teploučké! Lidé po ránu na sopailpillas stojí někdy i frontu, mně se ale zvedá žaludek. Už, aby bylo léto, pokud vím, sopailpillas se jedí jedině, když je zima a prší. Každopádně mi je jasné, co může za vskutku neslavný zdravotní stav chilské populace.

Konečně doběhnu na kliniku, kde je jako vždy vymeteno. V čekárně řve televize, kterou od svého stolu pozorně sleduje sekretářka Silvia. Hola Teresita! volá na mě. Pak jdu pozdravit druhé dva sekretáře, pana Guillerma a hlavně obtloustlého mladíka Ariela. Ariel už u nás doma vstoupil do historie, protože Ariel je specialista na komplimenty. Vždycky si kladu otázku, zda svoje promluvy dělá schválně, nebo zda je skutečně tak bezelstný. "Uf, co to máš na rtu?", přivítal mě po návratu z hor, kde mi jako obvykle vyskočil obrovský herpes. "Herpes", říkám já. Na Ariela se musí zpříma. "Fuj, ten je ale hnusnej", řekne Ariel a odporem se zašklebí. "A proč se ti udělal?", zeptá se, když mě uvidí další den. "Jsi alegrická nebo co? Je to nakažlivé?" Zkrátka, Ariel vždycky najde nějaké téma ke konverzaci. Nepřišel ti pacient, co? No, to bude tím tvým přízvukem! Čekáš na pacienta? Ten stejně nepřijde! Zkrátka, Ariel konverzuje rád, ale zdá se, že ho nic jiného než analýza toho, proč nechodí pacienti, a pozorování stavu mého herpesu, nenapadá. Možná bych mu měla někdy pomoct a zeptat se ho třeba, proč se jmenuje jako prášek na praní. Každopádně doma s Hvězdopravcem říkáme "téma a la Ariel". Tenhle pátek se ale přemohla dokonce i Silvia. "Ty jsi si vzala barevné kontaktní čočky?", přivítala mě překvapeně. "Co?", řekla jsem já v domnění, že špatně rozumím. "No ty přece vůbec nemáš takhle modré oči.", řekla Silvia. Kdepak je Ariel, řekla jsem si, aby se mohl přidat do debaty? Každopádně, je to personál jako stvořený pro psychologickou kliniku.

A tak nám to tu ubíhá rychlostí 1000 otáček za minutu. Ale v září se čas zase uklidní, protože Chile oslaví 200 let nezávislosti. Ve skutečnosti je to 198, řekl mi včera taxikář, když jsem se v 21:30 vracela z poslední přednášky na univerzitě (ano, máme kurzy v pátek do 21:30, a pokračujeme v sobotu od 9 od rána) a když jsme projížděli okolo ovlajkované La Monedy. Před 200 lety se jen sešlo pár sousedů a řekli si, že bude Chile nezávislé, pokračoval. Opravdu nezávislí jsme byli až o dva roky později, 16. února. Historie je ale zajímavá. Co my jsme se naválčili! S Peruánci a s Bolivijci. Ale vždycky jsme vyhráli! Jistě, pomyslela jsem si, jako u Tarapaky, kde se pobili Peruánci, Bolivijci a Chilané uprostřed Atacamy a nikdo dodnes neví, kdo vlastně vyhrál, protože po bitvě všechna vojska rychle vyklidila vyprahlé území bez jediného stínu a kapky vody. Ale díky úprku všech žíznivých soupeřů bitvu dnes všechny strany považují za vyhranou. Nebo jako bitvu u Iquique, kde peruánská loď Huascar potopila Prattovu Esmeraldu, přičemž dle některých svědků Pratt, pýcha Chilanů z bankovky 10 000 pesos, skočil na Huascar vydávaje povel "Nalodit se!". Jak praví ale doslovně historik, Pratta v hluku nárazu obou lodí nikdo neslyšel, jen jeden seržant a jeden námořník, který ale při skoku ztratil rovnováhu a spadl do moře, takže se na Huascar z potápějící se chilské Esmeraldy nalodili jen dva odvážní Chilané. Podle jiných historiků ale Pratt nic nekřičel, jen na Huascar spadl při nárazu obou lodí. Každopádně, dle obou verzí, pak hrdinsky zahynul. Jak vidíte, slavné prohry nejsou jen českou specialitou.

My, my jsme země na konci světa, proto jsme se nikdy s nikým moc nemíchali, pokračuje taxikář. Proto jsou Chilané také malí a oškliví, na vás to je vidět, že jste z Evropy, že jste vysoká a hubená. Pravda, když svých 160cm nastavím o pět centimetrů podpatků, mám v metru pěkný výhled na peroucí se dav, zasmála jsem se v duchu. A označení hubená bude asi dáno tím, že mě příroda obdařila na rozdíl od většiny Chilanů pasem. Vida, až se zase bude Ariel konverzačně ptát, zda mám nějakou nakažlivou chorobu, můžu se ho stejně ležérně optat, proč nemá pas.

Oslavy 200 nezávislosti, které se tu horečně připravují, jsou ale poznamenané následky zemětřesení a rovněž dramatem uvězněných horníků, které Chilané intenzivně prožívají. Když horníky našli, vypadalo to v Santiagu jako po fotbalovém zápase: všude vlály vlajky, lidé jezdili auty jako o závod a troubili jako pominutí. Já jsem si také oddychla. Když jsem se o závalu horníků doslechla, vzpomněla jsem si na Valentinu, jednu z našich adolescentních maminek, která se odstěhovala na sever se svým adolescentním přítelem, protože ten se rozhodl pracovat v dolech, kde se snadno vydělají "velké" peníze. Překvapilo by mě, kdyby "velký" plat přesáhl 300 000 pesos, což je asi 10 000 korun. A život v Chile je přinejmenším stejně drahý jako v Čechách. Naštěstí Valentinin přítel pracuje v jiném dole, než v onom zavaleném, ale co na tom sejde. Zával v dole San José je třetí za poslední 3 roky. Zavalení horníci mají mezi 19 a 63 lety. Nejstarší z horníků ale není rozhodně žádný přesluhující důchodce, žádný důchod jako spousta Chilanů prostě nemá a pracuje až do smrti. Smlouvy jsou tak mizerné, že rodiny od firmy nedostaly po dobu, kdy jsou horníci zavalení, ani plat, ani finanční pomoc od firmy, která nebezpečný důl provozovala. A moje kolegyně Barbara, slečna z bohaté Vitacury, která vystudovala Universidad de los Andes, univerzitu křesťanských fundamentalistů Opus Dei, kteří to tu mají v Chile pod palcem, prohlásila: "Nechápu, jak to mohli psychicky zvládnout. Vždyť jsou to navíc horníci!"

Chile se pyšní tím, že je jednou ze zemí OECD a že zaznamenává rychlý ekonomický růst. A moje spolužačka Andrea, která jako většina Chilanek pracuje na smlouvu, kde má určený počet hodin, který musí odpracovat a které jinak nedostane zaplacené, když je například nemocná nebo na dovolené, nám nadšeně oznámila, že je těhotná. Do Vánoc jí snad nenaroste ještě břicho, takže ji z práce vyhodí až po Vánocích.

A v mojí nové skupince budoucích adolescentních maminek jsou tři, kterým je teprve čtrnáct.

Můj dnešní příspěvek je tak trochu to, čemu psychiatři říkají "slovní salát", ale myslím, že to pěkně koresponduje s tím, jak se denně točím mezi horem a dolem, jihem a severem, východem a západem Santiaga. Mimochodem, kolotoč riskuje zrychlit se ještě o to, že se v půlce září stěhujeme a že u nás měsíc budou Hvězdopravcovi nejlepší kamarádi Nico a Michel.